Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 30. kapitola

Bojíš se?


Květiny pro Bellu - 30. kapitolaDnešní kapitolka je v podstatě „pocitová". Prostřídala jsem v ní pohled Belly i Edwarda, abyste měly možnost zjistit, co se oběma honí v hlavě.
Edward ví, že je odhalení pravdy nevyhnutelné. I Bella to ví...
Přeji příjemné počtení a předem děkuji za komentáře.

 

Květiny pro Bellu – 30. kapitola

 

„Bello, jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ zeptal se mě starostlivě Edward, když přispěchal za mnou. Stále jsem ještě seděla na zemi, neschopná pohybu. Natáhl ke mně ruku a já po menším ukecávání přinutila tu svou, aby se zvedla a natáhla k němu, aby mi mohl pomoct na nohy. Jenže… než se moje ruka setkala s tou jeho, vycenil zuby, zavrčel na mě a začal couvat.

„Edwarde… co…“ koktala jsem zmateně a nechápavě.

„Promiň, uvidíme se… večer,“ procedil skrz zuby, znovu zavrčel a než jsem stihla mrknout, byl pryč.

 

Zírala jsem před sebe a nebyla schopná pohybu. Co se to tu ksakru během pár minut stalo? V hlavě jsem si znovu přehrávala těch několik posledních okamžiků, kdy držel Edward Davida pod krkem, pak jeho vrčení a úprk a nějak jsem si nedokázala spojit jedna a jedna. Mozek mi nenabízel žádné vysvětlení.

Až když mi začínala být zima, zvedla jsem se s obtížemi ze země a pomalým, váhavým krokem se vydala domů.

Zase na mě vrčel. A tentokrát vypadal ještě děsivěji jak posledně. Jak mohl jednou rukou uzvednout Davida? Proč utekl? Šel za mnou, ale pak se stáhl a zavrčel. Proč?

S hlavou zaměstnanou otázkami bez odpovědí jsem došla k bytu, odemknula si a jen se za mnou zavřely dveře, svezla jsem se po nich k zemi.

Teprve teď na mě zřejmě dolehla ta hrůza, co se odehrála venku. Tohle přece nebyl můj něžný Edward, který mi dával tolik lásky. Kdo to tam teda ale byl?

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. V tu chvíli, jakoby můj mozek začal spolupracovat a já si vzpomněla na knihu Fantasy svět.

Upír? Blbost. I když… Světlá a chladná pokožka, kterou už jsem za tu dobu, co jsem byla s ním, téměř přestala vnímat, krásný vzhled... A ať jsem se snažila přemýšlet sebevíc, nedokázala jsem si vzpomenout na moment, kdy bych ho viděla jíst. Ale spal. Usínal společně se mnou. Viděla jsem jeho zavřené oči. Copak to na mě jen hrál?

Zakroutila jsem hlavou, otřela si slzy a vstala ze země. Musela jsem jít něco dělat. Cokoli.

Převlékla jsem se do domácích kalhot a trika, vzala si hadr a začala utírat prach. Ještě jsem se natáhla k rádiu a zapnula ho. Ticho mě znervózňovalo. V podstatě ani nebylo co uklízet, protože bylo uklizeno, ale to mě nemohlo odradit. Lítala jsem s hadrem po pokojích a stírala neviditelný prach z povrchu všeho nábytku.

Jakmile jsem zhodnotila, že už není co uklízet, sedla jsem si ke stolu a vytáhla učení. Zakručelo mi v žaludku, ale nějak jsem neměla náladu na přípravu večeře.

Trpělivě jsem čekala, kdy se otevřou dveře, do bytu vstoupí Edward a vše mi vysvětlí.

 

Devět hodin. Edward stále nedorazil a ani nezavolal. Už jsem přestávala být trpělivá. Natáhla jsem se pro mobil a našla si jeho číslo. Vyzváněcí tón se opakoval stále dokola. Zvedla jsem se ze židle a začala přecházet po pokoji. Zvedni to, přikazovala jsem mu. Nic.

Mobil jsem si strčila do kapsy a přemýšlela, kde by tak mohl být. Sakra.

Znovu jsem vytáhla telefon z kapsy a vytočila Alice.

„Ahoj, Bello,“ ozvala se veselým hlasem.

„Ahoj, Alice. Nevíš… Neozval se ti náhodou Edward?“ vyhrkla jsem v rychlosti.

„No…“ začala, ale hned vzápětí se zarazila.

„Co no? Něco se stalo a on pak… utekl. Vůbec tomu nerozumím. Říkal, že se uvidíme večer, ale pořád ještě nedorazil,“ vychrlila jsem na ni rozrušeně.

Několik vteřin bylo slyšet jen ticho. Otevřela jsem pusu a hledala slova, kterými bych se přesvědčila, že tam Alice stále je, ale ona najednou promluvila. „Bello, dej mu čas. Určitě přijde domů, ale ještě je brzy,“ řekla váhavým hlasem.

„Čas mu dávám pořád, Alice,“ odpověděla jsem jí. „Brzy? Jak brzy, je po deváté. Na co je brzy?“ pokračovala jsem zvýšeným hlasem. Nechápala jsem její slova. Jak to myslela?

„Bude lepší, když ti to všechno vysvětlí sám,“ pronesla.

„Z toho vyplývá, že ti volal. Alice, co se děje?“ zeptala jsem se jí. „Co jste vůbec zač?“ vykřikla jsem náhle bez přemýšlení. Ihned jsem se zarazila a skousla si ret. Jejda.

„Jsem si jistá, že ti to Edward vysvětlí, jakmile dorazí domů. Nechtěj vysvětlení po mně, prosím,“ žádala mě klidným hlasem. Nezdálo se, že by ji moje otázka - co jste vůbec zač - jakkoli rozhodila. O co tu šlo?

„Ok, počkám, až přijde domů. Ty náhodou nevíš, kdy to bude, co?“ zkusila jsem. Napadlo mě, že když už jí řekl o tom, co se událo venku, tak jí třeba mohl sdělit i to, kdy hodlal přijít domů.

„Tak to opravdu nevím, promiň. Měj se, Bello,“ řekla a zavěsila.

Svlékla jsem se a zalezla do koupelny. Rozhodla jsem se, že až se osprchuju, půjdu si lehnout a zaspím tak to čekání na něj.

 

Edward

Jediná kapka krve mi zabránila v tom, abych ji vzal za ruku a pomohl jí vstát. Jedna jediná kapka. A to jsem si myslel, že už jsem si na tu vůni zvykl. Jak hloupý a naivní jsem byl!

Utíkal jsem upíří rychlostí pryč z města a bylo mi úplně jedno, zda mě někdo vidí. Nemohl jsem se zastavit. Touha po její krvi byla tak silná, že kdybych to udělal, už bych se pak nedokázal přinutit běžet pryč od ní.

Proběhl jsem lesem a skončil u jezera. Tam jsem se posadil na kámen a obličej si skryl do dlaní. Stále jsem se ještě nezbavil vzpomínky na tu silnou vůni její krve z jediné kapky, kterou jsem zahlédl na její poraněné dlani. Ústa jsem měl zalitá jedem, plameny v krku se domáhaly svého a monstrum ve mně se mi vysmívalo.

Vzal jsem do ruky mobil a přemýšlel, komu bych se mohl svěřit. Potřeboval jsem uklidnit, slyšet, že bude vše v pořádku. Jediná možná volba byla moje malá sestra. Byl jsem si jistý, že mě Alice dokáže pochopit.

Hovor přijala hned po prvním zazvonění. Pověděl jsem jí vše, co se stalo. Bylo to celkem zbytečné, vzhledem k tomu, že to viděla ve své vizi, ale já cítil velkou potřebu se vypovídat. Snažila se mě uklidnit, připomenout mi, že Bellu miluji a že jí přece nechci ublížit.

Tohle všechno jsem věděl, ale nemohl jsem si pomoct. Byl jsem upír. Predátor. A krev bude vždycky to, po čem bude moje upíří podstata toužit.

Ne, krev nebyla jediná, po čem jsem toužil. Musel jsem za Bellou, musel jsem jí vysvětlit svoje chování. Ale ještě to nešlo. Možná bych jí o sobě měl dát alespoň vědět…

Znovu jsem vzal do ruky telefon, ale jen co jsem vyťukal Bellino číslo, hned jsem ho zase schoval do kapsy. Copak jsem jí mohl říct: Ahoj, jsem u jezera a domů se vrátím, až se mi podaří překonat touhu po tvé krvi? No, to by asi nešlo. Kruci.

Zhluboka jsem se nadechl a ucítil pach nedaleké zvěře. Rozběhl jsem se tím směrem, abych ukojil svoji žízeň a zahnal tak myšlenky na její krev.

Byla už tma, když jsem skončil s lovem. Opět jsem se posadil na kámen u jezera a sledoval hvězdy nad hlavou.

V kapse mi začal vyzvánět mobil. To musela být ona. Určitě měla starost, kde jsem. Vypnul jsem zvonění a telefon držel v rozechvělé ruce. Přemáhal jsem se, abych to nevzal. Její výdrž mě znervózňovala a stahovala mi žaludek. Po chvíli to konečně vzdala.

Jak jednodušší by život byl, kdybych nebyl tím, kým jsem doopravdy byl? Někteří možná viděli výhody v tom, být upírem, ale já bych raději zestárnul po boku své milované Belly jako člověk. Dobrovolně bych se vzdal věčného života, za cenu prožitých lidských roků s Bellou. Bože, proč nemůžu být člověkem?

Tak moc jsem se bál, že Bella nepřijme moji pravdu a nesmíří se s tím, kdo opravdu jsem. Také tu ale byla možnost, že jí fakt, že jsem upír, nebude vadit tak moc jako to, že jsem jí tuto informaci nesdělil daleko dřív.

Musela mít alespoň malé tušení, že jsem nebyl tak úplně „normální“ kluk. Pochyboval jsem, že by si nevšimla všech těch zvláštností, které byly pro upíry zcela přirozené.

A po dnešku… Proč jsem se jen neovládl? Ale copak to šlo? Když jsem viděl Bellu na zemi a toho… zmetka, jak se nad ní sklání, nemohl jsem si pomoct. V tu chvíli jsem dokázal myslet jen na to, jak snadné by bylo se ho zbavit. Zakroutil jsem hlavou sám nad sebou. Když šlo o Bellu, o její ochranu, ztrácel jsem soudnost a stávalo se ze mě monstrum, které toužilo po krvi a smrti.

Ochrana Belly… Uvědomil jsem si, že jsem byl horší jak ten zmetek. On by jí určitě neublížil tak, jak jsem chtěl já… jak nutilo monstrum mě, když jsem ucítil a viděl tu jednu jedinou kapku její krve. Styděl jsem se. Miloval jsem ji, dokázal jsem ji pomilovat, aniž bych jí ublížil, ale stačila jediná malinká kapička krve…

Zvedl jsem se a podíval se na telefon. Bylo po desáté. Musel jsem domů. Domů. Znovu mi to znělo tak krásně. Měl jsem strach, že jsem vše pokazil a Bella už se mnou nebude chtít sdílet společné bydlení, náš domov.

Povzdechl jsem si a vydal se zpátky do Vancouveru.

 

V oknech se nesvítilo. Bella už asi spala. Doufal jsem, že to bylo tím, že spala. V rychlosti jsem vyběhl po schodech k bytu, za dveřmi nasucho polkl, zhluboka se nadechl a opatrně vsunul klíč do zámku.

Vstoupil jsem do bytu a zastavil se. Zaslechl jsem Bellino nepravidelné dýchání z ložnice. Spala neklidně. Úlevně jsem si oddechl, když jsem zjistil, že je doma a spí. Svlékl jsem se a potichu šel za ní.

Opřel jsem se o zeď a pozoroval ji. Její krásné a štíhlé tělo bylo ukryto pod peřinou. Co chvíli sebou cuknula a její obličej se zachmuřil. Asi se jí zdál nějaký ošklivý sen a vůbec bych se nedivil, kdybych byl jeho hlavním aktérem já.

„Edwarde!“ zakřičela náhle a stulila se do klubíčka. Přesně jak jsem se domníval. Všiml jsem si malinké ranky na její dlani, která už byla zatáhnutá. Naštěstí.

Na chvíli jsem se zamyslel. Zvyknout si na její vůni mi dalo pořádně zabrat, ale nakonec se mi to povedlo. Stanu se někdy odolným i vůči přímému kontaktu s její krví? Dá se na tohle zvyknout? Možná by mi pomohlo, kdybych chodil každou noc na lov. Ne, už teď jsem chodil tak často, jak jen to bylo možné a stejně jsem před její krví musel utéct. Nejspíš to chtělo víc času. Přece jen to byla zatím krátká doba, co jsme spolu byli po měsících odloučení. Musel jsem tomu věřit. Zkrátka mus-

„Edwarde? Jsi tu?“ přerušila moje myšlenky rozespalým hlasem, aniž by otevřela oči. Mluvila ze spaní nebo se probudila? „Edwarde?“ zopakovala moje jméno s naléhavostí v hlase.

„Jsem tu,“ odpověděl jsem jí potichu a klekl si k posteli.

„Kde jsi byl?“ zakňourala se stále zavřenýma očima. Natáhla ke mně ruku a vyhledala jí můj obličej. Jen co se její prsty dotkly mé tváře, projelo mnou vzrušení. Snažil jsem se ten pocit potlačit, protože na to teď nebyla vhodná chvíle.

„Promiň, miláčku. Musel jsem… pryč. Ale už jsem u tebe,“ vypravil jsem ze sebe.

„A kde jsi byl tak dlouho?“ dožadovala se odpovědi. I já jsem k ní natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Zavrněla a usmála se.

„Potřeboval jsem se projít. Byl jsem u jezera. Někdy tě tam vezmu, je tam krásně,“ vysvětloval jsem jí.

„Hmm, tak jo,“ připustila a povzdechla si. „Pojď za mnou, prosím,“ zašeptala hned na to. Stále jsem nebyl úplně přesvědčen o tom, že byla zcela vzhůru. Chovala se, jakoby se odpoledne vůbec nic nestalo. Nechápal jsem to.

Kousek se posunula a odkryla peřinu. Lehl jsem si vedle ní a ona ji přese mě přehodila. Ihned se přitulila a položila si hlavu na mou hruď.

„Jsem tak ráda, že jsi doma,“ pronesla zasněně. Doma. To slovo pro mě mělo tak velký význam. Objal jsem ji rukama a přitáhl si ji blíž k sobě.

Věděl jsem, že mě čekala spousta vysvětlování, ale Bella nevypadala, že by o to teď stála. Rukou mi přejížděla po nahé hrudi, a když jsem ucítil dotek jejích rtů na své kůži, neodolal jsem, přetočil ji na záda, lehl si na ni a zmocnil se jejích rtů.

Ráno jí vše vysvětlím, slíbil jsem si.

„Ano.“ To bylo jediné slovo, které vyšlo z jejích úst, než se mi plně oddala.

 

Bella

Ucítila jsem lehké zašimrání na tváři. Líně jsem pootevřela oči, a když jsem zjistila, že je Edward vedle mě, spokojeně jsem je zase zavřela.

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal a chladnými prsty mi přejel po kůži na rameni.

„Dobré,“ zamumlala jsem. Ještě se mi nechtělo vstávat. Jakmile se tak stane, to kouzlo noci, blažený pocit, který jsem stále ještě cítila… zmizí. Nastane čas otázek a odpovědí. Bylo to nevyhnutelné, ale ne v tuto chvíli.

Pevněji jsem se přimkla k jeho hrudi a nehodlala ho pustit.

„Bello, měl bych-“

„Ne, prosím. Na to bude dost času později. Můžeme jen tak ležet a tulit se?“ skočila jsem mu do řeči. Věděla jsem, že vysvětlení toho, co se včera stalo, bude zároveň přiznáním pravdy. V tomto okamžiku jsem nebyla schopná přijmout pravdu, protože jsem tušila, že její odhalení bude nad moje chápání.

„Ale…“

„Prosím,“ znovu jsem ho přerušila. Slyšela jsem, jak si povzdechl, ale jeho ruce si mě přitáhly k sobě a hladily mě po zádech a vlasech.

Vychutnávala jsem si jeho přítomnost. A také jeho doteky. Zdálo se mi, jako bych k nim byla daleko vnímavější jak kdykoli jindy. Jako kdyby se moje mysl rozhodla, že si je chce pečlivě uložit do paměti na horší časy. Nechápala jsem svoje pocity, svoji mysl. Tušily snad něco, co mi nechtěly prozradit? Bylo tu snad něco, co jsem nechtěla vidět?

 

Zívla jsem a protáhla se. Otevřela jsem oči a došlo mi, že jsem musela ještě na chvíli usnout. Jak dlouhá ta chvíle byla? Zmateně jsem zamrkala, když jsem zjistila, že jsem v posteli sama. Posadila jsem se, rozhlédla se po pokoji a uviděla Edwarda, jak stojí u okna, ruce založené na prsou a kouká ven.

„Lásko?“ řekla jsem ochraptěle a trochu jsem si odkašlala. Neotočil se. Skousla jsem si ret.

„Edwarde?“ zkusila jsem znovu.

Spustil ruce podél těla a pomalu se začal otáčet ke mně. Při pohledu do jeho tváře se mi zastavilo srdce a přestala jsem dýchat. Bylo v ní tolik odhodlání, které nestrpělo ani vteřinu odkladu. V očích měl bolest a strach.

Obava z odhalení pravdy projela mým tělem jako blesk, až jsem se otřásla. Otevřela jsem pusu, ale nedokázala jsem se sebe vypravit ani hlásku.

„Bello, je čas,“ řekl ledovým hlasem a mně přitom ztuhla krev v žilách. Nebyla jsem schopná se pohnout, cokoli říct… nebyla jsem schopná ničeho. Jen jsem na něj zírala a přála si, aby tahle chvíle nikdy nenastala.

„Věř mi, že to pro mě není jednoduché. Ale máš právo na to vědět, kdo skutečně jsem,“ pronesl odhodlaným hlasem a přimhouřil oči.

Nevěděla jsem, zda očekával nějakou moji reakci. Každopádně, můj mozek se rozhodl stávkovat, takže jsem na něj jen dál zírala a jediné, co jsem ze sebe dokázala vydolovat, bylo prosté: „Kdo jsi?“

Slyšela jsem se, jak se ptám, ale ten hlas nebyl můj. Nemohl být můj. Nepoznávala jsem ho.

Na okamžik zavřel oči, jakoby sbíral odvahu na svoji odpověď.

Jen co je opět otevřel, zhluboka se nadechl a promluvil. „I když se ti to bude zdát neuvěřitelné, je to pravda. Věř mi, prosím,“ požádal mě zoufalým hlasem a tvář se mu stáhla do bolestné masky. „Já jsem upír, Bello. Stejně jako celá moje rodina.“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já vím, zase ten konec. :-D

Opět mám pro vás otázku. Jak si myslíte, že Bella zareaguje na Edwardovo odhalení, že je upír? Prosím, napište mi své tipy do komentářů. ;-)

Děkuji. Budu se těšit zase příště. ;-)

Vaše EdBeJa 

 

29. kapitola31. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 30. kapitola:

 1
11.06.2012 [21:42]

kikuskaJa mám otázku tiež. Kedy, do pekla, kedy sa Edward prenesie cez vôňu Bellinej krvi? Myslím, že už je najvyšší čas... Emoticon

17.05.2011 [20:41]

TonQa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!