Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 27. kapitola

16.01.2011 (18:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6732×

Květiny pro Bellu - 27. kapitola

Zastavil se a já ho objala kolem krku. Pomalu jsem se sunula po jeho těle, až jsem špičkami dosáhla na zem. Hleděli jsme si do očí a rty se přibližovali k sobě.

„Měli bychom jít. Potřebuješ spát,“ zašeptal tak blízko, že se svými rty lehce otřel o moje.

„Ještě chviličku,“ žadonila jsem a jazykem obkreslila tvar jeho rtů. Usmál se a spojil naše rty.

Jen co se za námi zavřely dveře od jeho pokoje, chytil mě za ruku. Představa víkendu stráveného v jeho přítomnosti mi vehnala do tváře úsměv. Po hrozně dlouhé době jsem se zase cítila šťastná. I když jsem měla na paměti, že je štěstí vrtkavé, domnívala jsem se, že si po měsících trápení trochu toho štěstí zasloužím.

Šli jsme po chodníku a pomalu se blížili k mé koleji. Neměla jsem strach, že bychom mohli narazit na Davida a jeho kamarády. Byla pořádná zima, takže jsem předpokládala, že když mě nenašli, vrátili se zpět do klubu, aby si tam vyhledali nějakou jinou oběť pro dnešní noc. Ale i tak jsem se měla na pozoru a to i přesto, že jsem kráčela po boku Edwarda, mého ochránce.

Na malý moment jsem si dovolila zamyslet se, jak by to asi vypadalo, kdybychom je vážně po cestě potkali. Ublížili by Edwardovi? Nevěděla jsem, kolik jich bylo, ale i tak... On byl sám. Zatřepala jsem trochu hlavou, abych tyto myšlenky zahnala. Teď jsem nechtěla žádné hororové scénáře. Stejně mi ale nešlo z hlavy, jak se tam Edward mohl objevit v momentě, kdy jsem potře-

„Bello, jsi v pořádku?“ vytrhl mě z přemýšlení Edward, a když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že mě pozoruje.

„Jasně. Jen jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem svoji odpověď. Mohla bych se ho hned teď zeptat, zda byla náhoda, že se u mě objevil zrovna v momentě, když jsem potřebovala pomoc nebo zda to byl úmysl, protože mě předtím sledoval. Ale na to budeme mít dost času přes den. I když nerada, musela jsem si přiznat, že jsem se cítila vážně unavená a těšila jsem se, jak si lehnu vedle něj do postele a usnu mu v náručí.

„Bello, něco tě trápí,“ podotknul. Znělo to spíš jako konstatování než jako otázka.

„Ano, ale… teď se mi to nechce řešit,“ řekla jsem a zívla.

Ještě chvíli čekal, zda se mu nesvěřím, ale jakmile se mojí odpovědi nedočkal, pokrčil rameny. Došli jsme k budově kolejí. Otevřel mi dveře a zamířili jsme ke schodišti. Vycházeli jsme do druhého patra a mě napadlo, jestli už bude Rebeca na pokoji. Ne, kdyby přišla dřív než já, určitě by zavolala, aby se přesvědčila, že jsem v pořádku. I když… Kdyby s ní šel na pokoj Rob, možná by si ani nevšimla, že tam nejsem.

Před pokojem jsem vytáhla z kapsy klíč, na chvíli se zaposlouchala, zda neuslyším... cokoli a pak potichu odemknula. Jak jsem předpokládala, Rebeca ještě nedorazila.

„Pojď dál,“ pronesla jsem formálně. Stále jsme se drželi za ruku, takže bylo celkem zbytečné ho zvát dál, protože jen jsem vstoupila do místnosti, vešel za mnou.

„Podnikneme něco o víkendu? Půjdeme někam? Nebo budeme… spolu u tebe?“ zeptala jsem se ho a skousla si přitom ret. Bylo mi jedno, co budeme dělat, když jsem věděla, že bude se mnou, ale tajně jsem doufala v poslední možnost. Já a on, sami v pokoji. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

Edward přimhouřil oči a lehce se usmál.

„Já jen abych věděla, co si mám sbalit s sebou,“ dodala jsem rychle, než mi stihl odpovědět. Bello, uklidni se, nabádala jsem se v duchu.

„Uvidíme. Možná bychom si mohli zajít do kina, zajet na výlet…“ začal a stále mě sledoval. Snažila jsem se nehnout ani brvou. „Nebo bychom mohli strávit celý víkend u mě. Samozřejmě s procházkami na nebo pro jídlo,“ dokončil zamyšleně. Srdce mi poskočilo radostí.

„Tak já si jdu sbalit jen kartáček, nějaké oblečení… A kdyby mi něco chybělo, skočila bych si pro to. Je to kousek,“ řekla jsem a otočila se ke koupelně.

Myslela jsem, že mi pustí ruku, ale on místo toho toužebně zašeptal: „Počkej.“

Podívala jsem se na něj a on si mě přitáhl k sobě.

„Copak?“ zeptala jsem se ho potichu.

Pohladil mě po tváři a v očích se mu zajiskřilo. Jeho dotek byl ledový, ale v místě, kde se jeho prsty setkaly s mojí pokožkou, jakoby vzplál oheň. Svými rty se přibližoval k mým, ale než je stihl spojit v polibek, zazvonil mi mobil.

„Kruci,“ zamumlala jsem a sáhla si do kapsy.

„Neber to,“ požádal mě zastřeným hlasem.

„To bude asi Rebeca,“ podotkla jsem a podívala se na displej. „Hmm, Rebeca.“

Edward si povzdechl v momentě, kdy jsem si přiložila mobil k uchu.

„Ahoj, Rebeco?“ pozdravila jsem ji a hodila na Edwarda omluvný pohled.

„Jsi v pořádku? Viděla jsem v klubu Davida a říkala si, jestli jsi dorazila v pohodě na pokoj.“

„No, naštěstí jsem mu vyvázla,“ řekla jsem jí s úlevou v hlase.

„Až dorazím, tak mi to všechno povíš, jo? Já jsem hned nahoře. Jen se rozloučím s Robem.“

„Rebeco, povím ti to až někdy jindy. My právě odcházíme,“ sdělila jsem jí.

„Co? Kdo? Moment, jak my?“ ptala se mě zmateně. A sakra.

„Nejsem tu sama,“ oznámila jsem jí opatrně a pokračovala šeptem, „přijel za mnou, chápeš?“ Po očku jsem se koukla na Edwarda. Stál u okna a vypadal jako socha.

„Kdo přijel?“ ptala se vyjeveně. „Bello, s kým tam jsi?“

Nadechla jsem se, že jí odpovím, ale ona mě předběhla a zakřičela do sluchátka: „Edward!“

„Jo. Je tady a já budu o víkendu s ním,“ řekla jsem jí rozhodným hlasem. Edward se na mě po těch slovech otočil a věnoval mi jeden ze svých krásných úsměvů.

„Ani se nehni, hned jsem u tebe!“ poručila mi a zavěsila. Zůstala jsem stát jako opařená a začínala mít divný pocit.

„Lásko? Děje se něco?“ zeptal se mě Edward od okna. Když jsem nereagovala, rozešel se ke mně. „Bello, co je?“ ptal se mě opakovaně a vypadal trochu netrpělivě.

Otevřela jsem pusu, abych mu řekla o Rebece, ale najednou se otevřely dveře a jako velký vítr vrazila do pokoje právě Rebeca. V závěsu za ní dobíhal Rob. Trochu jsem se lekla jejího výrazu v obličeji. Zhluboka oddechovala, byla brunátná a očividně naštvaná. Na mě? Nebo snad na Edwarda? Proč?

„To je on?“ vykřikla a ukázala prstem na Edwarda. Pak přimhouřila oči a začala ho skenovat od hlavy až k patě. Postupně se jí na tváři vystřídalo několik výrazů, počínaje naštvaností a konče zjihlým pohledem a malým úsměvem, který ale zmizel tak rychle, jak se objevil. Nechápala jsem, o co jí šlo.

„Rebeco, Robe, tohle je Edward, můj přítel. Edwarde,“ řekla jsem a podívala se na něj, „tohle je moje spolubydlící Rebeca a její přítel Rob,“ ukázala jsem na ně a dokončila vzájemné představování.

Kluci si podali ruce, ale Rebeca si dala jednu ruku v bok, udělala krok k Edwardovi a ukazováčkem druhé ruky mu zašermovala před obličejem.

„Ty… ty… víš, jak jí bylo? Víš, jak se kvůli tobě trápila?“ spustila na něj. Kruci.

„Rebeco, tohle není nutné,“ upozornila jsem ji, vzala ji za paži a snažila se ji otočit k sobě.

„Není nutné?“ ptala se, u toho se mi vyškubla a podívala se na mě. „Bello, on tě neviděl, když jsi byla v tom svém divném světě. Nedalo se s tebou mluvit, vlastně jsi téměř vůbec nemluvila, křičela jsi ze spaní jeho jméno…“ vydechla. „Vypadala jsi jako oživlá chodící mrtvola. Takže to je nutné, protože on musí vědět, jak jsi na tom byla,“ dodala ještě. Nebyla jsem si jistá tím, že jsem chtěla, aby tohle všechno věděl. Povzdechla jsem si a opatrně se podívala na Edwarda. Bála jsem se toho, co uvidím. A měla jsem čeho. V jeho tváři a očích se zračila bolest tak velká, že mě z toho až píchlo u srdce.

„Omlouvám se. Tohle jsem vážně nechtěl,“ pronesl Edward s pohledem upřeným na mě a bolest v jeho očích ještě zesílila. Vzala jsem ho za ruku. Tušila jsem, že i on se potýkal na Aljašce s podobnými stavy, jaké jsem měla já. I on byl nešťastný, to bylo zcela evidentní.

„Hmm, omluvit se je super, ale když někomu náhodou zlomíš ruku a omluvíš se mu, myslíš, že se mu jako mávnutím kouzelného proutku uzdraví?“ nedala si pokoj Rebeca. Teď už to ale přeháněla. Bránila mě, ale neměla ani páru o tom, jak to mezi mnou a Edwardem bylo.

„Rebeco, vím, že to myslíš dobře, ale už přestaň. Edward přestoupil na lékařskou fakultu sem, do Vancouveru. Byla bych ráda, abys ho brala jako mého přítele a zdržela se jakýchkoliv poznámek k tomu, co bylo. Teď je tu a já jsem šťastná. Nekaž mi to, prosím,“ pronesla jsem vážným hlasem. Chvíli na mě koukala, pak trochu zalapala po dechu a odfrkla si.

„No jo, no. Promiň, ale když jsem zjistila, že je tady, nemohla jsem si pomoct. Popadl mě vztek a takhle to dopadlo,“ omlouvala se mi hlasem plným pokory, s hlavou skloněnou. Rob, který se celou dobu tvářil nepřítomně, jí dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě.

„O víkendu budu u Edwarda, takže jestli chcete,“ řekla jsem a mrkla na ně, „klidně můžete být tady. Kdybych si pro něco potřebovala skočit, zavolám dopředu.“ Už jsem se nechtěla vracet k tomu, co se tu odehrálo před pár vteřinami.

Rebeca se podívala na Roba a ten se na ni usmál. Byli spolu chvilku a neměla jsem ani tušení, jak silné pouto mezi nimi bylo. Jediné, co jsem věděla od Rebecy bylo, že se jí Rob moc líbil, fyzicky se vzájemně přitahovali, a že se do něj asi zamilovala, jak mi sama sdělila. Musela jsem uznat, že ať už bylo mezi nimi cokoli, ohromně jim to slušelo.

„Jdu si zabalit nějaké věci,“ oznámila jsem všem, pustila Edwarda a vydala se do koupelny. Snad se zatím v pokoji nepozabíjí, napadlo mě.

Balila jsem si hygienické potřeby, když se otevřely dveře a objevila se v nich Rebeca. Vklouzla za mnou a zase je za sebou zavřela.

„Ještě jednou se omlouvám. Asi jsem to trochu přepískla,“ zašeptala a zčervenala.

„V pohodě. Nic tak hrozného se nestalo,“ odpověděla jsem jí. Možná bych se na ni měla zlobit, ale nedokázala jsem to.

„Je úžasný a hrozně sexy. Vůbec se nedivím, že jsi byla tak mimo a stýskalo se ti po něm, když byl pryč,“ řekla šeptem s neskrývaným obdivem.

Podívala jsem se na ni a musela se usmát.

„Už víte, co budete o víkendu dělat?“ zeptala se a mrkla na mě. „Zůstanete celý víkend v posteli?“

„Ježiš, copak já vím?“ vyhrkla jsem. Cítila jsem se divně. Rebeca se zřejmě domnívala, že už jsme se s Edwardem milovali a tak se bude naše přivítání odehrávat v tomto duchu. Upřímně, vůbec bych se tomu nebránila, ale nebyla jsem si úplně jistá Edwardem.

„No, já bych si tipla, že jestli si něco naplánujete, stejně to neklapne, protože skončíte v posteli. Vždyť jste se tak dlouho neviděli,“ prorokovala nám. „Kdybych byla já na tvém místě, rozhodně bych se postarala o to, aby mi z postele unikl maximálně na záchod nebo pro jídlo,“ svěřila se mi a olízla si přitom rty. Byla jsem v rozpacích a nevěděla, co bych jí na to řekla.

Kdyby jen věděla, jak to mezi námi skutečně bylo… Kdybych ji zasvětila do tajemství, že jsme do fáze milování zatím ještě nedospěli, měla jsem za to, že by mi to stejně nevěřila a ještě by mě podezřívala, že si z ní utahuju.

„Tak, tady mám asi všechno,“ pronesla jsem zamyšleně a sáhla po klice. Rebeca mě následovala a spolu jsme vstoupily zpět do pokoje. Došla jsem ke skříni a přemýšlela, co všechno bych si s sebou měla vzít.

Nenápadně jsem se podívala na Edwarda, který byl v živém rozhovoru s Robem. Rebeca se postavila vedle nich a poslouchala je. Po očku sledovala Edwarda, a když mluvil, visela mu na rtech. Moc se mi to nelíbilo, protože mi přišlo, že ji víc zajímal Edward jak její Rob, možná jsem i trošku žárlila, ale nedala jsem to na sobě nijak znát.

„Lásko, moc si toho brát nemusíš,“ houkl na mě Edward a svoji pozornost zase zaměřil na Roba, který mu nadšeně vyprávěl cosi o fotbalu.

Na postel jsem položila prádlo, tričko, kalhoty, svetr a delší tričko na spaní. Trošku jsem zalitovala, že jsem tu neměla nějakou sexy košilku. Možná by se mi v ní podařilo svézt Edwarda. Zatřepala jsem hlavou a zakázala si takovéhle myšlenky. Pokud by se rozhodl, že už pro mě není nebezpečný a chtěl se pomilovat, byla jsem si jistá, že by ho v tom dlouhé triko na spaní určitě neodradilo.

Zkontrolovala jsem připravené věci, přidala k nim ještě kosmetiku, hygienické potřeby a ručník a usoudila, že by to mohlo stačit. A kdyby ne, holt bych si pro chybějící věc skočila na pokoj.

Vše jsem naházela do tašky a šla k ostatním.

„Myslím, že už mám vše,“ oznámila jsem jim poté, co jsem se postavila vedle Edwarda a počkala, až Rob dovypráví nějaký zážitek ze školy. Edward se natáhl pro mou tašku, přehodil si ji přes rameno, usmál se na mě a chytil mě za ruku.

„Rád jsem vás poznal,“ pronesl k Rebece a Robovi. Oba mu odvětili v podobném duchu.

„Užij si víkend. Doufám, že mi pak vše povyprávíš,“ pošeptala mi Rebeca do ucha, než jsme opustili pokoj. Protočila jsem oči a uchichtla se.

„Tak se mějte. Kdyby něco, zavoláme si,“ křikla jsem na ně z chodby a zavřela za sebou dveře.

„Jsou bezva,“ podotknul Edward na jejich adresu. Kývla jsem souhlasně hlavou.

„Jsem šťastný, že spolu strávíme víkend. Víš, říkal jsem si, jestli se tu třeba neobjevím pozdě,“ pronesl po cestě k němu. Pozdě?

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„No, obával jsem se toho,“ začal a u toho si povzdechl, „že bys mohla někoho mít. Na jednu stranu jsem si říkal, že kdyby tě to mělo učinit šťastnou, byl bych za to rád kvůli tobě, ale na druhou stranu…“ nedořekl a jen zakroutil hlavou.

Zastavila jsem se a tím donutila zastavit i jeho.

„Vůbec jsem nepomyslela na to, že bych si chtěla začít v nejbližší době něco s někým novým,“ osvětlila jsem mu.

„Lásko, ale někdy může… nový vztah pomoct,“ vysvětloval mi. „Nevěděl jsem, že jsi na tom byla tak, jak říkala Rebeca. Mrzí mě to. Doufal jsem, že se ti na mě třeba podaří zapomenout,“ dokončil svoji řeč smutným tónem.

„Vážně jsi v to doufal? Tobě se snad povedlo na mě zapomenout?“ houkla jsem na něj. Jak mohl doufat v takovou pitomost?

„Bello, miluji tě a budu tě milovat. Navždy,“ zdůraznil poslední slovo. Na malý okamžik jsem se zamyslela nad tím, jaký význam pro něj asi slovo navždy mělo? Navždy… Dokud nás smrt nerozdělí, napadlo mě záhy. Myslel to takhle?

Došli jsme k jeho koleji a vyšli po schodech do třetího patra. Edward odemknul dveře a pozval mě dál. Tašku s mými věcmi položil vedle stolu.

„Asi se půjdu umýt a pak spát, nevadí?“ zeptala jsem se ho. U mě v pokoji jsem se cítila celkem v pohodě, ale jen jsme přišli k Edwardovi, zívla jsem a cítila, jak mě řežou oči.

„Proč by mi to mělo vadit? Myslím, že je nejvyšší čas jít do postele,“ odpověděl mi a pak se zarazil, když si uvědomil, jak to vyznělo. Hmm, kdyby to myslel tak, jak jsem si přála, ještě chvíli bych dokázala zůstat vzhůru. Ucítila jsem šimrání v podbřišku. A dost, Bello, okřikla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, došla ke své tašce a vyndala si z ní potřebné věci. Jakmile jsem procházela kolem Edwarda do koupelny, natáhla jsem se k němu a vtiskla mu lehký polibek na rty.

Ve sprše jsem skoro usnula. Musela jsem si na sebe na chvíli pustit studenou vodu, abych se probrala. Převlékla jsem se do kalhotek a trička, vyčistila si zuby a vrátila se do pokoje.

Edward právě vstával z postele. „Hned jsem tu,“ oznámil mi a zapadl do koupelny. Téměř jako mátoha jsem došla k posteli, odhrnula přikrývku a zavrtala se do ní. Snažila jsem se neusnout, ale víčka mi ztěžkla a já se odebrala do říše snů.

„Edwardeee,“ vykřikla jsem a posadila se zpocená na posteli. Proč se mi o něm zdálo, když jsem ho měla vedle sebe. Lekla jsem se, zda se mi vše, co jsem po odchodu z klubu prožila, jen nezdálo. V rychlosti jsem se podívala vedle sebe a oddechla si. Edward se právě natahoval k lampičce, aby rozsvítil.

„Lásko, byl to jen sen. Jsem u tebe,“ chlácholil mě a hladil rukou po zádech. Ve snu jsem opět viděla jeho oči, které měnily barvu. Všimla jsem si toho i ve skutečnosti, ale ve snu to působilo děsivě právě kvůli tomu, že jsem viděla jen ty oči a doprovázelo je vrčení. Trochu jsem se oklepala.

Lehl si a mě si přitáhl na svou hruď. Objala jsem ho kolem pasu a přemýšlela, co měl ten sen znamenat. Chtělo mi jím snad moje podvědomí něco naznačit? Ale co?

„Řekneš mi, o čem se ti zdálo?“ zeptal se mě něžným hlasem. 

„Hmm… je to takový divný sen. Vidím v něm jen tvé oči a slyším vrčení. Ty oči, Edwarde, mění barvu, stejně jako ve skutečnosti, ale v tom snu… jsem vystrašená,“ řekla jsem mu šeptem. Cítila jsem, jak ztuhnul.

„Jako ve skutečnosti? Ty… ty sis toho všimla?“ Jeho hlas zněl dost zaskočeně a překvapeně.

„No… všimla. A zatím se mi nepodařilo přijít na to, proč to tak je,“ svěřila jsem se mu. Tušila jsem, že bude pravda o jeho očích součástí nějakého velkého tajemství, které mi zatím nehodlal odtajnit. Takže jsem ani nečekala, že by na moji odpověď nějak zareagoval. Ne teď.

„Zkus ještě usnout, je brzy,“ nabádal mě. Přesně, jak jsem si myslela. Zavedl řeč jinam a ztuhlost jeho těla povolila.

Potřebovala jsem ještě chvíli. Bála jsem se, že kdybych teď usnula, zdála by se mi zase ta noční můra. Napadlo mě, že bych z něj možná mohla zkusit dostat odpovědi na některé své otázky.

„Edwarde, ten kluk, co jsem ho viděla asi v půlce ledna venku, co vypadal jako ty… byl jsi to ty, že?“ zašeptala jsem a čekala.

„Bello, jsi unavená. Nechceš si o tom popovídat, až se pořádně vyspíš?“ navrhl mi po chvíli.

„Nemyslíš, že bych měla já poznat, kdy jsem unavená a kdy ne?“ Nadzvedla jsem se, položila si ruce na jeho hruď a opřela si o ně hlavu. Chtěla jsem mu vidět do tváře a něco z ní vyčíst. Koukal na mě, ale jeho pohled i výraz pro mě byly nečitelné.

„Mimochodem, mluvíš o mojí únavě. A co ty? Ty nejsi unavený?“ vypálila jsem bez přemýšlení. Výraz v jeho tváři i očích se změnil. Viděla jsem v nich… úlek? Pak uhnul pohledem. Byla jsem z toho zmatená. Co bylo na otázce, zda není unavený tak zvláštního, aby ho to dohnalo k leknutí se? Měl pravdu a byla jsem opravdu tak moc unavená, že už jsem viděla něco i tam, kde nic nebylo?

„Trochu,“ zněla jeho stručná odpověď nejistým hlasem.

„Mohl bys, prosím, zhasnout? Ráda bych si ještě na chvíli zdřímla,“ požádala jsem ho zklamaně. Došlo mi, že v tuto chvíli nebyl ten správní čas na kladení otázek.

„Bello,“ oslovil mě a pak se zadrhl. Čekala jsem ještě pár vteřin, zda bude pokračovat, ale když jsem mu v očích zahlédla strach, vzdala jsem to. Ani jsem se nad tím nesnažila přemýšlet. Stejně bych na nic nepřišla. Lehla jsem si na bok, zády k němu.

„Dobrou,“ popřála jsem mu a v tom okamžiku zhasl lampičku.

Poté se ke mně nahnul a políbil mě na spánek. „Dobrou noc, lásko,“ zašeptal mi do ucha, objal mě jednou rukou kolem pasu a trochu si mě přitáhl k sobě. Zavřela jsem oči a v duchu se modlila, aby se mi nic nezdálo.

Ráno mě probudila vůně čerstvé kávy. Žádná noční můra už se mi naštěstí nezdála.

Ještě se zavřenýma očima jsem se protáhla. Až pak jsem je otevřela a přejížděla pohledem po místnosti. Na stole stál hrnek, ze kterého se kouřilo. Edwarda jsem neviděla.

Zívla jsem a vstala z postele. Došla jsem k tašce, kde jsem měla položené kalhoty a vylovila z nich mobil. Půl dvanácté.

„Edwarde?“ zavolala jsem. Nic. Posadila jsem se zpátky na postel a vůbec se mi nelíbilo, že jsem nevěděla, kde je. Lehla jsem si na záda, že mu napíšu zprávu a v tu chvíli mi něco zašustilo pod ramenem. Sáhla jsem si tam rukou a vytáhla teď už pomačkaný papír, na kterém byl vzkaz od něj.

Lásko,

vyběhl jsem nám koupit oběd. Než dopiješ kávu, budu zpět.

Líbám Tě.

E.

Musel odejít těsně před tím, než jsem se vzbudila, vzhledem k tomu, že byla káva ještě horká. Zvedla jsem se z postele a šla si sednout ke stolu. Usrkla jsem kafe a přemýšlela, kam šel asi pro jídlo.

Možná bych si mohla odbýt ranní hygienu, než se vrátí, napadlo mě. Odebrala jsem se do koupelny, abych si opláchla obličej a vyčistila zuby.

Učesala jsem si culík a stále ještě v triku na spaní jsem vyšla z koupelny.

Edward stál ve světlých riflích a modré košili opřený o parapet, a jakmile mě uviděl, usmál se a rozešel se za mnou. Stačil mi jen pohled na něj a ihned jsem ucítila šimrání v podbřišku. Vypadal tak hrozně sexy.

„Dobré ráno,“ zašeptal. Přišel až ke mně, vzal můj obličej do dlaní a sklonil hlavu k polibku.

„Ahoj,“ stihla jsem ještě říct, než se jeho rty přisály na mé. Najednou už jsem nestála na zemi, ale v náruči mě nesl k posteli a nepřestával mě líbat. Polibek přerušil až ve chvíli, kdy mě pokládal opatrně na postel a s ještě větší opatrností si lehal na mě.

Díval se mi do očí a prsty mi přejížděl po tváři.

„Jsi tak krásná,“ pronesl toužebně.

Na malý okamžik jsem zaváhala. Měla jsem dilema. Pralo se ve mně, zda na něj mám vyrukovat s otázkami nebo si užít tu chvíli protkanou vášní a touhou a úplně zapomenout na přemýšlení. Na vyptávání bude čas později, rozhodla jsem se.

Zapletla jsem mu prsty do vlasů a trochu zvedla hlavu, abych se svými rty přiblížila k jeho. V očích, které měly momentálně úplně černou barvu, se mu objevily jiskřičky. Ještě jsem si všimla úsměvu na jeho tváři, a když se naše rty střetly, zavřela jsem oči. Bože, líbání s ním mě nikdy neomrzí. Hltal moje rty, a když jsem pootevřela ústa, vklouzl mi do nich jazykem. Zasténala jsem. Tělo se mi lehce třáslo pod návalem touhy. Nemohla jsem se nabažit jeho rtů. Cítila jsem, jak jemným pohybem ruky prozkoumával křivky mého těla…

„Lásko,“ zašeptala jsem přidušeným hlasem do polibku. Zvedl hlavu, čímž přerušil náš polibek a udělal mi tak prostor, abych mohla popadnout dech. Přerývaně dýchal, ale nezdálo se, že by se mu ho nedostávalo stejně jako mně.

Edward

Tak snadno bych jí mohl ublížit. Byla tak křehká.

Ještě štěstí, že se potřebovala nadechnout. Ten čas, kdy nabírala nový vzduch do plic, mi pomáhal se trochu vzpamatovat.

Když jsem ji líbal, hladil její hebké tělo, přestával jsem se ovládat. Plameny spalovaly moje hrdlo a v ústech se mi tvořil jed. Toužil jsem po ní tak moc. Nabízela se mi. Věděl jsem, že čekala jen na to, až si ji vezmu. Jak dlouho jí budou stačit pouze polibky a doteky? Jak dlouho si pouze s polibky a doteky vystačím já? Co když se přestanu ovládat? Ještě jsem nebyl připravený oddělit touhu po její krvi od touhy po ní. Zvlášť po takové době. Pamatoval jsem si, jak voní její krev, ale cítit ji znovu…

Vzpomněl jsem si na Rebecu. Snažila se na Bellu mluvit hodně potichu, ale vše jsem slyšel. A i kdybych ji neslyšel, její myšlenky jsem ignorovat nedokázal. Přešel jsem ty, kdy si přála mě vidět nahého, na to jsem byl zvyklý. Avšak zaujaly mě ty, ve kterých byla přesvědčená o tom, že se mnou Bella stráví víkend v posteli. Ani na okamžik nepřipustila, že bychom zatím tak daleko nedošli. Brala to jako hotovou věc.

Sledoval jsem Bellinu tvář a poslouchal její dech, který se zpomaloval. Bože, byla tak kouzelná. Její krása mě nikdy nepřestane udivovat. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Dokázal bych se na ni koukat do konce věčnosti. Hmm, věčnost. Tu zpropadenou věčnost bych vyměnil za to, být na pár dní opět člověkem. Nemusel bych se obávat toho, že bych jí mohl ublížit. Nešťastně jsem si povzdechl.

„Edwarde, co se děje, lásko?“ zeptala se mě něžným hlasem. Zřejmě si všimla mého povzdechu.  

Dlužil jsem jí vysvětlení. Musela vědět, proč jsem se jí neukázal. Musela znát pravdu. Nebo alespoň část pravdy. Kde začít?

Nadechl jsem se a spustil.

„Vypadala jsi tak bezstarostně, když jsem tě viděl s Rebecou venku,“ řekl jsem jí šeptem. Nebylo těžké přečíst si v Rebečině mysli, jak byla šťastná, že Bella vyšla alespoň na chvíli ze svého divného světa. Dnes mi v myšlenkách nabídla ještě víc. Viděl jsem v nich Bellino trápení, bolest, smutek a zoufalství, zatímco mi vyčítala, že jsem tu nebyl, když mě Bella potřebovala. Zatřepal jsem trošku hlavou. Teď jsem na to nechtěl myslet.

Bella zmateně zamrkala a zavrtěla se pode mnou. Překulil jsem se vedle ní a podepřel si hlavu rukou. Lehla si na bok a svůj zrak upřela na mě.

„Možná jsem vypadala bezstaro-“

Musel jsem ji přerušit. Nepochopila, jak jsem to myslel, a chtěla se začít obhajovat. „Bello, viděl…“ zarazil jsem se. Dávej si pozor na to, co říkáš, nabádal jsem se. „Teda, slyšel jsem Rebecu, co říkala. Vím, že ses tak cítila jen v tu chvíli… Nikdy si neodpustím, že jsem ti způsobil tolik trápení a bolesti,“ řekl jsem jí zoufalým hlasem.

„Už je to pryč. Teď jsi tady,“ zašeptala, natáhla ke mně ruku a pohladila mě po tváři. Pokusil jsem se na ni usmát, ale její pohled mi prozradil, že se mi to moc nepovedlo.

„Přijel jsem do Vancouveru toho rána. Musel jsem tě vidět. Už jsem to bez tebe nemohl vydržet,“ vyprávěl jsem jí s pohledem upřeným do jejích očí. „Doufal jsem, že tě potkám… Druhý den jsem odjel do Forks, abych se zeptal otce, zda nezná někoho tady na lékařské fakultě. Někoho, kdo by mi pomohl s přestupem,“ pokračoval jsem a sledoval, jak mi visela na ústech.

„Máme plný stav, znělo v dopise, který mi přišel ještě o prázdninách, jako vysvětlení, proč mi nedovolili přestoupit na fakultu ve Vancouveru. Doufal jsem, že by mi s tím otec mohl pomoct," vysvětloval jsem jí. Byl jsem příliš hrdý, abych ho o pomoc požádal dřív. Chtěl jsem mu dokázat, že si svoje věci svedu vybavit sám. I další moje opakovaná žádost, kterou jsem zaslal v listopadu, byla zamítnutá. Byl jsem hlupák. Už o prázdninách a i první měsíce školy mi Carlisle nabízel pomoc, ale já ji vždy hloupě odmítl a místo toho jsem dobrovolně trpěl, protože jsem byl bez ní.

„Otec mi slíbil, že se pokusí, ale že to může chvíli trvat. Ve škole jsem si vyřídil studijní volno, takže jsem nemusel docházet na přednášky. Za pár dní jsem se zase vydal na cestu do Vancouveru,“ vyprávěl jsem dál. „Bydlel jsem na hotelu a snažil se ti být nablízku.“

Zamračila se, až se jí na čele objevila vráska.

„Nevěděla jsem o tobě,“ řekla zklamaně. „Proč jsi mi o sobě nedal vědět?“ dodala vyčítavě.

Natáhl jsem k ní ruku a zastrčil jí neposlušný pramen vlasů za ucho. „Lásko, dokud jsem nevěděl, zda se mi podaří přestoupit na školu sem, za tebou, nechtěl jsem v tobě vzbuzovat naději, že bychom mohli být spolu. Trhalo mi srdce, vídat tě nešťastnou každý den, ale nemohl jsem jinak, pochop mě, prosím.“

„A proč jsi mi teda nechával za dveřmi slunečnici?“ vyhrkla. „Položil jsi ji tam sám?“ pokračovala ve vyptávání. Její hlas zněl trochu podrážděně.

„Slunečnice… to byla chyba. Chtěl jsem ti udělat radost, ale nedomyslel jsem to,“ přiznal jsem jí zmučeně a sklopil zrak. „Požádal jsem jednoho kluka, který právě vcházel na koleje, aby ti ji položil za dveře.“ Věděl jsem, že byla v pokoji. Kdybych zaslechl její hlas nebo ucítil její vůni tak blízko sebe, neudržel bych se a pravděpodobně bych násilím překonal jedinou překážku mezi námi – dveře – a vše by pak bylo ještě horší. Jak bych jí vysvětlil svoji sílu? A také jsem ještě stále neměl zprávu od Carlislea, zda se mu podařilo sehnat někoho, kdo by mi zařídil přestup.

Pomalu jsem zvedl oči a setkal se s těmi jejími. Zírala na mě překvapeně a zaskočeně. Nad čím asi přemýšlela?

„Když jsem pak venku viděl, jak moc tě můj dárek zranil, stálo mě to hrozně moc sil, nerozběhnout se k tobě.“ To, co jsem jí říct nemohl, bylo, že jsem měl šílenou chuť zabít a vysát toho muže, co na ni venku mluvil. A to jen proto, že jsem mu záviděl, že na ni mohl promluvit, že mohl být tak blízko ní.

„Měl jsi to udělat,“ zamumlala a zavřela oči. Z koutku oka jí unikla slza, která se vpila do polštáře pod její hlavou.

Zvedl jsem se z postele, a aniž bych se na ni podíval, párkrát jsem přešel po pokoji. Na malý okamžik mě napadlo, zda nebyla chyba jí tohle všechno vyprávět. Ne, měla právo na to, vědět to. Došel jsem zpátky k posteli a posadil se zády k ní. Bylo mi na nic. Cítil jsem hroznou bolest na hrudi. Její bolest.

„Druhý den jsem odjel do Forks. Šíleně jsem toužil být poblíž tebe, ale zároveň jsem věděl, že mě to stojí stále víc sil a přemáhání se, abych se ti neukázal. Jenže… odjezd od tebe mi nepomohl, spíš naopak.“ Jen jsem to dořekl, zaslechl jsem, jak se posadila na posteli a hned vzápětí jsem ucítil, jak ovinula ruce kolem mého pasu a tváří se mi přitiskla na záda.

Chytil jsem ji za ruce, rozpojil je a pomalu se otočil k ní. Bál jsem se, aby si nevšimla, že mi nebije srdce. Vypadala trochu zmateně.

„Všechno mě to tak mrzí, ani nevíš jak moc,“ zašeptal jsem nešťastně.

Když jsem se s ní rozcházel, věděl jsem, že to bude pro nás oba těžké, ale kdybych jen tušil, že to ponese tak těžce, nikdy bych to neudělal. Vlastně jsem to ani nechtěl udělat, ale když jsem si tenkrát přečetl Alice v myšlenkách, že… Dost, poručil jsem si. Nemělo cenu přemýšlet nad tím, co bylo. Teď jsem ji měl tak blízko u sebe, jak jen to bylo v tuto chvíli možné a to bylo nejdůležitější.

„Ale vím,“ pronesla náhle smutným hlasem. „Edwarde, lásko, teď jsi tu, u mě. Těch několik měsíců bylo těžkých pro nás oba. Možná,“ řekla zamyšleně, „bychom to odloučení mohli brát jako test síly naší lásky,“ navrhla a nejistě se usmála.

Byla neskutečná. A byla moje. Jen moje.

Zíral jsem na ni a pokoušel se zkrotit náhlou touhu ji políbit. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem přijít na důvod, proč to neudělat.

V rychlosti jsem k ní natáhl ruce, vzal její obličej do dlaní a rty se přitiskl na její. Okamžitě zareagovala. Hltal jsem její rty a připadal si jako zloděj, když jsem jí kradl polibky. Pootevřela ústa, a jakmile jsem ucítil dotek jejího vlhkého jazyku na mém, moje tělo se zachvělo nezvladatelnou touhou. Šlehání plamenů v krku jsem se snažil ignorovat.

Pustil jsem její obličej, jednu ruku jí položil na záda a druhou se zapřel o postel. Lehkým tlakem svého těla na její jsem ji přiměl, aby se položila. Opatrně jsem si lehl na ni, mezi její krásné, štíhlé nohy. Jen na okamžik jsem ji přestal líbat a podíval se jí do očí.

„Edwarde, prosím! Vím, že to chceš také,“ vydechla zastřeným hlasem. Svoji prosbu ještě podtrhla tím, že kolem mě obtočila nohy a tlakem, který ji musel stát dost úsilí, ale který jsem sotva postřehnul, si mě zkoušela přitáhnout blíž k sobě. Její dech získával opět na intenzitě.

Ústa se mi okamžitě zaplavila jedem a v krku mi vyšlehly plameny. Touha po jejím těle šla ruku v ruce s touhou po její krvi. Nedokázal jsem se rozhodnout, co pro mě bylo nyní důležitější.

Měla pravdu, chtěl jsem ji. Toužil jsem jí zasypat polibky každičký kousek jejího vzrušeného těla, které se pode mnou netrpělivě chvělo. Dotýkat se jí na místech, která mi nabízela… Ale ještě to nešlo. Její krev mi zpívala operní árii. Nemohl jsem ji neslyšet.

Sklonil jsem hlavu a zlehka jí přejel jazykem v místě, kde jí v tepně pulsovala krev. Přiškrceně zasténala a prohnula se v zádech. Mučil jsem sebe, ale i ji. Jak jednoduché by teď bylo prokousnout tu slabou světlou kůži na jejím krku a jen trochu ji ochutnat. Maličko. Měl jsem dojem, jakoby její krev přestala zpívat a začala na mě křičet, vybízela mě k tomu, abych to udělal. Abych si vzal to, co bylo pro moji podstatu přirozené. Cítit třeba jen kapku její krve ve svých ústech…

Moje myšlenky přerušilo vyzvánění telefonu. Ani jsem se nemusel dívat, kdo mi volal. Nikdo jiný, než Alice, která určitě viděla, co jsem chtěl udělat, to být nemohl. Hodil jsem na Bellu omluvný pohled a opatrně se vymanil z jejího objetí. Nesouhlasně zavrčela a natahovala ke mně ruce.

„Neber to, vždyť to počká,“ šeptala udýchaně. Tohle nepočkalo. Alice mi poskytla právě ten čas, který jsem potřeboval na to, abych našel svoji ztracenou sebekontrolu. A já jí za to byl vděčný.

Posadil jsem se na posteli a vytáhl mobil z kapsy. Bella zakňučela a schovala si hlavu pod polštář.

Byl jsem odporná zrůda, která se snažila chovat jako člověk. To se mi ale nikdy nemohlo povést. Tohle byla předem prohraná bitva.

S povzdechem jsem přijal hovor.

„Edwarde, co to děláš? Její krev je pro tebe tabu! Vzpamatuj se!“ křičela na mě Alice do telefonu místo pozdravu. Vstal jsem z postele, ještě se ohlédl na Bellu, která ležela na boku, hlavu měla stále schovanou pod polštářem a tiskla si k bradě kolena. Ublížil jsem jí. Zase. Cítil jsem odpor sám k sobě.

Přešel jsem k oknu a vykoukl ven. „Alice, je to tak těžké,“ řekl jsem tak potichu, aby to Bella nemohla slyšet.

„Já vím, bráško. Chápu, že je to pro tebe těžší i kvůli tomu, že jsi ji tak dlouho neviděl, ale musíš se udržet,“ nabádala mě.

„Snažím se ze všech sil, Alice, ale… Nevím, jak dlouho jí ještě dokážu odolávat,“ svěřil jsem se jí. Kdybych alespoň tak šíleně nechtěl její krev. Tělo by se mi možná povedlo zvládnout. Nicol jsem taky neublížil. Jenže… Ta Bellina krev. Chtít její tělo i krev současně, to byla vražedná kombinace.

„Dej si na čas, Bella tě miluje, pochopí to. Teď tě její krev láká tak silně, že máš pocit, že jí nemůžeš odolat. Ale nebude to tak vždy. A až přijde ten okamžik, poznáš to,“ řekla po chvíli.

„Kdy, Alice, kdy to bude? Jak dlouho?“ ptal jsem se jí zoufale, i když jsem věděl, že mi na tuhle otázku nemůže dát uspokojivou odpověď.  

„Pamatuj na má slova, Edwarde. A pamatuj také na to, že vidím tvá rozhodnutí,“ pronesla rozhodně.

„Díky, Alice,“ stihl jsem jí ještě říct, než zavěsila.

Potřeboval jsem víc času, abych mohl dát Belle to, po čem její tělo toužilo. A po čem toužilo to mé. V první řadě jsem se musel zbavit chtíče po její krvi. Pokud spolu budeme trávit každou volnou chvilku, měl bych být schopen si na tu vůni znovu zvyknout a umět jí odolat. Ano, potřeboval jsem čas. Pár dní, možná týdnů…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Psala jsem a psala, až se kapitolka vyšplhala na bezmála šest tisíc slov. Jsem blázen, já vím. :-D Snažila jsem se najít ten nejlepší moment, kdy kapču utnout a dalo mi to pořádně zabrat, než jsem se k němu konečně dohrabala. :-D Doufám, že vám dlouhé kapitolky nevadí a nelitujete času stráveného při jejich čtení. Netvrdím, že bude každá ze zbývajících kapitol takhle dlouhá. Ale někdy se holt zadaří. :-D

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře, které mi necháváte u jednotlivých kapitol. Moc pro mě znamenají a ráda si je pročítám opakovaně. Hlavně ty, ve kterých vyjadřujete svůj názor týkající se dalšího děje.

Děkuji.

Vaše EdBeJa

26. kapitola • 28. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 27. kapitola: