Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - 7. kapitola

17.04.2011 (16:15) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1863×

7. kapitola: Život když jde dál

Zachránil mě, zase.

Ta úleva měla příšerně hořkou příchuť bolesti a vzpomínek a slanou příchuť slz.

Zničilo mě to na pár dní. Ale věděla jsem, že dokážu vstát. Dokážu zvednout hlavu, vyjít z pokoje, říct Charliemu, že si nemá dělat starosti, a jít do školy. Tohle totiž nebylo to nejhorší, co se mi mohlo stát, ani to nejhorší, co už se mi stalo.

Ale byla jsem překapená, jak brzy jsem to dokázala.

A byla jsem... zdrcená tím, co toho bylo důvodem. Nebyla to má těžce dobytá a neexistující otrlost ani apatie, která byla výsledkem předstírání, jímž jsem chtěla obalamutit své blízké i samu sebe. Mohl za to on, Edward.

Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem se omluvit. Chtěla jsem mu poděkovat. A chtěla jsem se ptát.

Jak mě tam objevil? Byl tam náhodou? Proč? Co ti chlapi? Je v pořádku? Nevyvedla jsem ho svou hysterií příliš z míry? Jak mě dostal domů? Jak věděl, kde mám auto a klíčky? Jak mi ty klíčky poté dal?

Na některé z těch otázek jsem dokonce měla právo. A přesto jsem ani jednu nepoložila, nepoděkovala mu, neomluvila se a nijak neprojevila, že vím, že tam tehdy byl.

Protože jsem byla zababělec, a jako vždy jsem se v ničem nechtěla hrabat.

Ale protože jsem stále byla čestný člověk, můj mozek vybral jinou formu vyjádření vděku.

Bella.

Vážně mi tak kdysi říkali? Vážně ta přezdívka kdysi patřila ke mně? A vážně mi tak teď bude říkat on?

Hloupé.

-

Edward Cullen.

Krása. Inteligence. Zdvořilost. Gentleman. Krásný úsměv. Příjemný hlas.

Chtělo se mi řvát frustrací a vztekem, na sebe, na něho, na všechno a na nic. Netrpěla jsem sklony k agresi, tu bezvýznamnou větu z mé psychologické zprávy jsem si bůhvíproč pamatovala, ale přesto jsem měla chuť do něčeho kopnout. Potřebovala jsem do nečeho kopnout! Potřebovala jsem vybuchnout. Potřebovala jsem... přemýšlet.

Přemýšlet o Edwardu Cullenovi.

Jenže jsem byla srab, zase. Snažila jsem se jakákoliv rozhodnutí, jakékoliv bolavé myšlenky odsunout na později. A pak jsem trpěla, když jsem věděla, že už je později.

Bála jsem se. Bála jsem se Edwarda Cullena a hlavně - bála jsem se sama sebe. Vždycky jsem si stejně jako maminka myslela, že jsem otevřená kniha zvoucí ke čtení. Pak jsme zjistily, že je ve mně i něco jiného, záhadného, překvapivého natolik, aby to šokovalo mne samotnou.

Takže, když jsem se konečně donutila dobalit si kufr na krátký výlet za mamkou a Philem a přestat si namlouvat, že potřebuju ještě něco udělat, sedla si ve své oblíbené teplákové soupravě na postel a na klín si položila tu krabici, cítila jsem směs úlevy a zděšení. Ulevilo se mi, že na té posteli konečně sedím. Děsila jsem se toho, co se dozvím.

Opatrně jsem sundala drahý balící papír, abych se o něj opět neřízla, protože tentokrát Charlie na blízku nebyl, a odkryla tím bezpochyby příliš drahou bonboniéru. A zaručeně pravou belgickou, jak hlásal obal. Takovou, která se v Port Angeles rozhodně sehnat nedala. A možná ani v Seattelu ne.

Proč?

Proč mi poslal dárek k Vánocům?

Zajímal se o mě? Sváděl mě tak, pomalu a jemně? Snažil se mi něco naznačit?

Měla jsem miliony teorií, které jsem nemohla ověřit. Miliony otázek, na které jsem jednoduše nemohla vymyslet odpovědi. A stejně nemyslitelné bylo, abych se zeptala jeho samotného.

Tudíž jsem byla v koncích.

Se zamračením jsem odhodila balící papír a podívala se na kartičku z drahého tvrdého papíru s jediným slovem, které ale bylo stejně dráždivé, jako milostné litanie.

Bella.

A co mělo znamenat tohle? Že mě poslouchá? Že mě vnímá? Že se mu to jméno líbí? Že...

Bože! Proč muselo být vše okolo Edwarda Cullena tak složité?

Nespokojeně jsem odtrhla ochraný obal. Křehký, tenký, průhledný a přesto spolehlivý.

Stejný jako ten, který byl nalepený na mně. Nebo jsem v to alespoň doufala. Popravdě jsem si byla ve věcech ohledně svých pocitů dost nejistá a rozhodně jsem o tom v dohledné době nehodlala přemýšlet, ale jeden fakt na mě jednoduše skočil.

Ať už bylo mezi námi s Edwardem cokoliv, ať už měl jakkékoliv důvody k tomu, aby se snažil ke mně přiblížit, dovolila jsem mu toho příliš. Zachránil mi život, nejspíše dvakrát. Viděl mě brečet. Viděl mě na kolenou, zoufalou. Viděl mě vystrašenou. Viděl mě zranitelnou. Viděl něco z toho, co jsem pečlivě schovávala i sama před sebou.

Nevyužil toho, neublížil mi. Jen se zajímal dál. A tak se dostal dál, než jsem si myslela, že se kdy nějaký muž v mém životě dostane. Dál, než jsem si myslela, že je vůbec možné.

Já o něm totiž přemýšlela. Projevila jsem zájem, i když jsem to přiznala jen sobě.

A i to bylo moc... Moc nebezpečné.

Odklopila jsem víko a zírala na těch zoufale málo kousků čokolády, které uvnitř byly. Po jednom jsem sáhla a pohrávala si s ním v prstech.

Co když si se mnou Edward také jen hraje? Hloupost, odpověděla mi okamžitě má mysl i srdce. Hloupost.

Takže, hlavní otázka nezněla, co o tom tajemném chlapci, vlastně muži, vím. Ani to, co si o něm myslím. A už vůbec ne to, co si myslí on.

Správná po otázka zněla: Co bych s tím měla dělat?

Měla bych se s ním pokusit bavit, pro změnu? Měla bych ho dál ignorovat, nasadit výraz profesionálního kráče pokeru? Nebo bych si mohla dovolit jen se nechat unášet, čímkoliv co přijde?

Ten nápad mi skoro způsobil nevolnost. Opatrnost a nedůvěra k lidem ve mně byly příliš hluboce zakořeněny na to, abych mu mohla jen tak důvěřovat. Na druhou starnu tu byl onen pocit, který ve mně vzbuzoval. Bezpečí a jistota. Možná bylo i to samotné nebezpečné. Ale možná jsem byla ochotná to risknout. Co horšího se mi mohlo stát než to, co se mi už stalo? Mrtvá jsem teď, mrtvější už být nemůžu.

A tak jsem se rozhodla chovat aktivně i pasivně zároveň.

Nehodlala jsem nic měnit. Ale ani jsem se nehodlala vnitřně zatvrzovat. V silách mé oslabené a zničené citové základny ještě bylo dávání šancí. Nejspíš byl čas tuhle schopnost ozkoušet.

Vložila jsem si do úst kousek čokolády. Jak dlouho už jsem ji dobrovolně nesnědla? Jak dlouho jsem na ni neměla chuť? Jak dlouho mi chutnala stejně mdle jako květák?

Ale, kupodivu, chutnala skvěle.

-

Jacksonvill se mi líbil. Nebyla jsem jím unešená jako Renée, ale to moře, slunce a teplo mě nemohli zanechat chladnou.

Maminka s Philem mě viděli rádi. Na letišti, kdy jsem od nich dostala první objetí, z mnoha dalších jsem měla dojem, že mě umačkají. Ale pak jsem se stala tou křehkou skleněnou květinkou, kterou si jednoduše postavíte do vázy, čas od času z ní setřete prach, ale jinak se na ni jen díváte a vždycky dáváte pozor, aby ji návštěva náhodou neshodila.

Procházeli jsme se po pláži, nakupovali jsme, koukali jsme na filmy, tvářili jsme se jako ta nejprůměrnější a nejspokojenější rodina a ignorovali to dusné napětí všude okolo. Já jsem ještě k tomu ignorovala, že jsem se nemohla ani hnout, aniž by mě provázel minimálně pohled jednoho z nich.

Ulevilo se mi, když mě Renée znovu umačkávala a ignorovala hlášení, že bych už měla nastupovat do letadla. Plakala, tiše a kajícně, ale nic neříkala. Věděla to. Beze slova mě pustila, pohladila po tváři a její mokré modré oči se na mě usmály místo jejích rtů. Ani já jsem jí nic neřekla, jen jsem se usmála na Phila a otočila se na patě. Bylo hezké je vidět.

Bylo hezké vědět, že odstěhovat se k Charliemu byla správná věc pro nás pro všechny.

-

Povánoční večeře s Blackovými pro mě posloužila jako nárazník. Dala mi jasně na jevo, že tady žiju. Nejsem tu jen stínem někoho, kým jsem dříve byla. Ne, že bych předtím nesplývala s tapetami, ale potom už jsem byla přímo průhledná. Zato tady... tady jsem byla brána takovou, jakou jsem se stala. Byla jsem izolovaná, ale byla jsem braná na vědomí.

Dokonce jsem se při té veřeči párkrát zapojila do hovoru. Ta poklidná atmosféra na mě přece jenom měla nějaký vliv. A taky Jacobův rozjařený smích, při kterém na něj Billy jen nechápavě zíral.

Ach, ano, Jacob. Vymohl si se mnou chvíli o samotě, když mě poprosil, jestli bych mu nezkontrolovala úkol na literaturu. Předmět, který nenáviděl, s kterým mu nikdo z přátel nemohl pomoci a který jsem měla ráda.

Byli jsme v mém pokoji, já se skláněla nad listem papíru, který vytáhl z kapsy a on se skláněl přes mé rameno, aby mi viděl pod ruku.

Pozoroval mě, sledoval mé pohyby i výrazy, mluvil se mnou, reagoval na mě, ptal se mě i odpovídal. Ale chybělo v tom něco, co jsem od sedmnáctiletého mladého kluka plného života očekávala. Možná trochu dráždění, provokací nebo přímo flirtu? Trochu více jiskry a méně dobře skryté vážnosti, o které snad nevěděl ani on? Možná.

Tehdy, v tom pokoji, když jsem cítila teplo jeho těla, které mi přímo sálalo na záda, když jsem hloubala nad tím, jestli je to pravopisná chyba, jestli se přepsal, nebo jestli je to jeho písmem, když na tabulky skla v okně tichounce bubnobal déšť... Tehdy, v té zdánlivé atmosféře klidu a všednosti, mi to poprvé došlo.

Já jsem rozhodně nebyla jediná poničená v tomhle městečku. Ani Edward nedoplňoval plný počet.

I Jacob měl své tajemství, které ho pomaloučku rozežíralo zevnitř, ničilo vše krásné a hezké v něm, a dělalo z něj něco. Schránku.

Čím to bylo? Rozhodně ne problémy dospívání, nejistotou. Bylo v tom něco hlubšího a surovějšího. Něco záhadného.

O kolika takových jsem ještě nevěděla? Kolik jsem jich neviděla, protože jsem nechtěla nebo protože byli ve skrývání lepší než já?

Jisté ale bylo, že to deštivé místo mělo podivnou atmosféru.

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - 7. kapitola: