Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 43. část

17.04.2011 (11:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4007×

EDWARD

Pocit podivné úzkosti smíšený se sebeobviňováním mě přepadl ve chvíli, kdy se Belliny oči mírně vykulily a já jsem v nich zahlédl záblesk strachu. Pomalu se na posteli posouvala dál a dál, dokud ji zeď nezastavila a ona vystrašeně nezatěkala pohledem kolem sebe, ve tváři výraz naprosté paniky.

To se ti povedlo, Edwarde, pomyslel jsem si s krutým sarkasmem a okamžitě se pokusil zapojit všechny mozkové závity v marné snaze zjistit, co bych teď měl dělat. Takovéhle situace se neděly každý den, neměl jsem ani ponětí, co se ve chvílích jako tahle říká. Měl bych to najednou začít popírat? Ale nezhoršilo by to jen všechno ještě víc?

„Bello,“ zašeptal jsem, sám jsem slyšel, jak můj hlas zní. Mrtvě, zlomeně, beznadějně. Nic víc jsem v tom hledat nemohl. A když sebou ještě při tom zvuku trhla, celé mé tělo zaplavilo zoufalství, dostalo se do každičkého póru, každé buňky… Byl jsem lapený ve své vlastní pasti. „Prosím, nech mě, abych ti to všechno vysvětlil.

Hlasitě polkla. Její tělo se mezitím nervózně roztřáslo a srdce jí tlouklo tak rychle, jako by to měly být jeho poslední údery. Ale i přesto, že podle všeho, co jsem viděl, jsem jistojistě věděl, že strach je to jediné, co ze mě momentálně cítí, přikývla. Jeden menší balvan se mi odloupl ze srdce a já jsem se na okamžik dokázal trochu uvolnit. Bál jsem se, že si nebude chtít nechat vysvětlit vše a uteče ode mě. Což by byla přirozená lidská reakce.

Zhluboka jsem se nadechl a doufal jsem, že s kyslíkem se dostaví i pořádná dávka odvahy. To se ale nekonalo, nervozita ve mně narostla ve chvíli, kdy jsem z pusy vypustil první slovo. „Nejdůležitější věc, kterou musíš vědět, je, že ti nechci ublížit. Tobě ani nikomu jinému.“ Odmlčel jsem se a dlouhou chvíli jen sledoval, jak se jí v obličeji střídají všechny barvy a pocity, dokud se jí tváře nestáhly do tvrdé a skoro až nepropustné masky.

„A co teda chceš?“ pípla slabě, že bych ji možná ani neslyšel, kdyby na mě neupřela své hluboké oči. „Chceš mi snad říct, že… upíři –“ řekla to slovo tak zvláštním, skoro až nechápavě odtažitým způsobem – „si vystačí na polívkách ze sáčku?“

Při té představě jsem se navzdory vážné situaci neubránil úšklebku. „Nic takového ti říct nechci,“ ujistil jsem ji a cítil jsem, jak se mi obličej s dalšími slovy opět vrátil do vážné grimasy. „Jen nechci, aby sis o mně myslela, že jsem krvelačná zrůda. Věř mi, že s upíry, které lidstvo zná ze všech těch báchorek, nemám společného skoro nic.“

„Co potom jsi?“ vypálila nečekaně a v očích se jí zablesklo. „Proč si říkáš upír? Myslíš si, že jsi vtipný? Myslíš, že jsem taková ta pitomá holčička, co uvěří všemu, co jí někdo někdy řekne!?“ Její hněv byl na místě, ale i přesto, že bych ho měl snášet s ledovým klidem, protože na něj měla plné právo, jsem měl chuť se pod jeho silou přikrčit a uniknout před ním, nechtěl jsem být jeho součástí, nechtěl jsem být ten, na koho byl směřovaný. I když jsem to byl vlastně já, kdo ho svým způsobem sám na sebe seslal. Kdybych jí řekl hned na začátku pravdu, ještě před tím, než se mezi námi cokoliv stalo, třeba by to teď bylo úplně jinak…

Posbíral jsem všechnu odvahu, co mi ještě zbývala, a snažil jsem se, aby můj hlas zněl jasně a pokud možno tak tvrdě, aby jí to nemohlo přinášet další a další pochyby. „Jsem upír,“ řekl jsem znovu.  Podobnou větu jsem nikdy předtím nahlas nepronesl, ale dnes už jsem ji z pusy vypustil podruhé a pokaždé mě při tom zamrazilo na zátylku, jak jsem si bolestně uvědomoval tu skutečnost, ten rozdíl mezi námi, ona člověk, já… zrůda. Zrůda, kterou jsem chtěl sobecky učinit i ji.

Nikdy jsem si sice nemyslel, že je to ten nejlepší nápad, ale v téhle situaci, kdy stála na pokraji života a místo léčení byla rozhodnuta s ním raději skončit, jsem sám sebe přesvědčoval, že by to pro ni možná bylo lepší… Ale její postoj v tuhle chvíli mě donutil své myšlenky změnit. Ona nechtěla být jako já. A já jsem tím pádem nemohl udělat nic proti její vůli. Nejradši bych se… Najednou jsem měl chuť sám sebe pořádně uhodit. Ve vteřině jsem si uvědomil, jak stupidní a nesmyslné bylo, když jsem jí takhle nabízel třetí možnost a přitom jí neřekl, co to obnáší. Co když nechtěla přijít o lidskost? Co když nechtěla být po zbytek věčnosti chodící kus kamene, jakým jsem byl já? Mohl jsem jí ho nutit i za tu cenu, že by jinak zemřela?

Podíval jsem se zpátky na ni, upírala na mě vyčkávající pohled, který mi jasně říkal, abych pokračoval. Nemusela to ani říkat nahlas, jak jasné to bylo.

Poslechl jsem ji. „I když nespím v rakvi a nemám dlouhé špičáky, jedna věc, legenda nebo příběh, říkej tomu, jak chceš, je pravda.“ Na okamžik jsem se odmlčel, jak jsem se snažil zmapovat její nečitelný výraz. „K přežití potřebuju krev.“

Její pokožka nabrala nazelenalý odstín a já jsem slyšel, jak jí srdce vynechalo jeden úder. Hlasitě polkla, ale nepřitiskla se ještě blíž ke zdi, ani se nesnažila schovat se pod deku, jak tomu bylo ještě před chvílí. „To ale znamená, že…“ Nechala větu viset ve vzduchu a odvrátila ode mě hlavu, aby mohla oči zabodnout do peřiny s jemným květovaným vzorem.

„Živím se zvířaty,“ promluvil jsem pomalu, abych jí objasnil ten nejdůležitější fakt. Nechtěl jsem, aby si o mně její mysl stihla vytvořit obrázek dravého zabijáka bez slitování, i když mnoho upírů takových doopravdy bylo. Toužil jsem po tom, aby pochopila všechnu tu lidskost, které se naše rodina snažila vyrovnat. Nikdy jsme nemohli být jako oni, ale měli jsme k nim blízko.

Několikrát rychle za sebou zamrkala a pár dlouhých vteřin, nebo možná i minut, jen mlčela. Slyšel jsem hodiny z prvního patra, jak v pravidelných intervalech tikaly, ale přesto jsem je nedokázal vnímat tak moc, abych dokázal určit, jak dlouhá doba uběhla, dokud znovu nepromluvila.

Nakonec se několikrát zhluboka nadechla. „Tohle není reálné, že ne?“ špitla tiše. Její výraz se teď mnohem víc podobal starostlivému a hluboce zamyšlenému, než tomu, ze kterého bylo patrné, že se mě bojí. Nevěděl jsem, jestli už mi doopravdy uvěřila – a jestli ano, co ji k tomu donutilo -, anebo se jen snažila něco říct, aby nad touhle situací nepřebralo vládu tíživé ticho. Tenhle poznatek mi do těla vyslal slabou vlnu zdánlivého klidu. Nic jsem neříkal a čekal, co dalšího z ní vypadne. „Nevěřím tomu, nemůžu… Vždyť takové věci… neexistují. Nemůžou existovat. Jak je to vůbec možné? Všechny ty vědecké faktory tvrdí, jak jsou neomylné, vědci popisují vývoj lidí a zvířat do těch nejmenších detailů, tak jak se mohlo stát, že o vás nikdo nic neví? Jak jste se tu mohli jen tak zničehonic objevit?“ Nebyla to ani tak otázka mířená mně, spíš to vypadalo, jako by své myšlenky formulovala nahlas a já je vlastně ani neměl slyšet. Pak ale hlavu opět natočila ke mně a pohlédla mi dlouze do očí. Přišlo mi, že se ten pohled lišil od všech, kterými mě kdy počastovala. Nejen že v něm chyběla jakákoliv stopa jejího obvyklého sarkasmu nebo pobavení a byl podivně vážný, kromě toho jsem z něj měl ještě pocit, jako bychom se viděli poprvé v životě. Dva cizinci, co se setkali… A vlastně to byla i pravda. Tohle bylo poprvé, co hleděla zpříma do očí tomu netvorovi ve mně, místo aby věřila té pouhé lidské masce, která byla v jakékoliv společnosti člověka nevyhnutelná.

Pak se znovu hluboce nadechla a s větší jistotou v hlase, než jakou bych od ní čekal, řekla: „Chci o tobě vědět úplně všechno.“

FELIX:

Jennifer se nacházela v jedné z velice vzácných fází, kdy se její tělo dokázalo uvolnit, a ona tak mohla na pár jedinečných hodin poklidně usnout. Potřebovala to. Tvář měla už několikátým dnem nezvykle bledou a nabírala mírně namodralý odstín, skoro jako by se jí pod kůží začínaly pomalu tvořit velké a rozlehlé modřiny, což jen svědčilo o tom, že k přeměně nevyhnutelně dojde už v nejbližších dnech. Mohl jsem se jen dohadovat sám se sebou, kdybych se pokoušel určit přesné datum a čas… Jenomže tyhle věci byly naprosto nepředvídatelné, a fakt, že si Antonio i přesto, že se nacházela v tomhle nebezpečném stavu, prosadil okamžité přemístění, mě akorát ještě víc dožíral a znervózňoval zároveň.

Uvědomoval jsem si, že to vlastně byla částečně i má vina, protože jsem mu to hned zezačátku důsledně nezakázal a nakonec mu celý tenhle „výlet“ odkýval, ale na druhou stranu mě těšilo, že za to můžu přičítat obvinění i někomu jinému než sám sobě. Bylo to sobecké a podlé, ale takový jsem prostě byl.

Jennifer se vedle mě na zadním sedadle neklidně zavrtěla a tiše zaskučela. Automaticky se mi v těle napjaly všechny svaly, jak se připravovaly na případný okamžitý zákrok, který by s největší pravděpodobností sice nebyl zrovna dvakrát příjemný, ale který by byl jednoznačně nezbytný, když jsme uháněli po silnici a všude, kam jen oko z okna dohlédlo, byli lidé. Zvuk motoru velké dodávky s tmavými skly sice byl hlasitý, ale ne dost na to, aby mohl přehlušit Jennifer, kdyby se neovládla a doopravdy bolestí znovu začala křičet.

Předtím, než jsme před mnoha, mnoha hodinami vyjeli, jsem se s ní pokoušel mluvit. Věděl jsem, že je chytrá a vždy, když jsem se jí pokoušel klást něco na srdce, poslouchala mě, nebo se alespoň snažila, a věděla, oč ji žádám. Takže když jsem jí předtím u ní v pokoji vysvětloval, že se musí pokusit být potichu, aby ji nikdo nemohl slyšet, vážně přikývla a skutečně se teď snažila.

Jenomže jsem také stejně dobře věděl, že by se nemusela zvládnout ovládat.

A proto jsem měl jednu ruku stále v pozoru, připravenou, abych jí mohl Jennifer kdykoliv zacpat pusu, a druhou jsem měl jen kousek od její hlavy, jež mi spočívala na klíně, abych jí přitom mohl alespoň konejšivě hladit po vlasech a pokoušet se ji uklidnit úplně stejně, jako se mi to už párkrát v chatě povedlo.

Každých pár vteřin jsem se ve zpětném zrcátku setkal s Antoniovým pohledem, ze kterého čišel nesouhlas s tím, že jsem se o tu malou staral. Ale stejně dobře jako já věděl, že tohle se mnou stejně ani nehne.

Ta jeho nechuť k ní mě chvílemi udivovala. I když jsem se doopravdy snažil pochopit jeho důvody, prostě mi pořád nešlo do hlavy, proč ji tak nesnášel – a ještě to dával tak okatě najevo. Pokud Sandru přeci jenom miloval tak, jak tvrdil, respektoval by její přání, postarat se o Jennifer, s mnohem větší ochotou. Jenomže jeho ješitnost nejspíš byla mnohem větší a on se rozhodl řídit raději tou.

Sandra… Moje malá sestřička. Každá, třeba i jen ta nejmenší myšlenka, která obsahovala její jméno, k sobě vždy přitáhla tisíce a tisíce dalších vzpomínek. Nebyli jsme sice opravdoví sourozenci – biologicky vzato jsme byli příbuzní asi tak, že bychom teoreticky klidně mohli být manželé… Ale když se Sany, jak jsem ji často přezdíval, když byla ještě malá, narodila a její matka porod nepřežila, moji rodiče se o ni chtěli postarat a rozhodli se ji vychovat jako svou vlastní.

Lidské vzpomínky pro mě byly zamlžené, nic jsem si nedokázal vybavit jasně, ale domníval jsem se, že mi tou dobou nemohlo být více než deset dvanáct let. Pamatoval jsem si i to, jak rychle rostla - i když to bylo pravděpodobně proto, že jsem po proměně studoval spousty a spousty věcí spojených s poloupíry a fakt, kterým byl jejich zrychlený vývoj, byl hned první položkou na každém seznamu jejich odlišností. Dospělosti dosáhla zhruba ve stejnou dobu jako já. Vzpomínal jsem si i na to, jak byla neposedná a vždy si prosadila svoje. Vzhlížela ke mně, a místo aby se chovala jako mladá dáma a nosila dlouhé šaty a vybírala si ženicha, tropila hlouposti a šplhala se mnou venku po stromech… Tohle byly jedny z mála bezstarostných časů, které jsme spolu prožili. Už jenom kvůli nim jsem se chtěl o Jennifer postarat. Ty její blonďaté vlásky, roztomilý obličej s malinkatými ďolíčky ve tvářích… Podobnost se Sandrou se tam prostě nedala zapřít.

Vážně Vám moc děkuju za to, že povídku komentujete. Často si ty komentáře čtu i několikrát po sobě a prostě pořád nemůžu uvěřit, že jste vážně vydrželi až sem.  

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 43. část: