Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 37. část

27.03.2011 (17:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4491×

Snažila jsem se zhluboka dýchat. Zoufale jsem si utřiďovala své vlastní myšlenky a ze všech sil jsem se pokoušela udržet na nohou a nezhroutit se bezmocně na podlahu. Stejně tak jsem vynakládala velké úsilí, abych se nerozvzlykala, což už mi ovšem zas tak dobře nevycházelo… V posledních dnech jsem byla až nezdravě přecitlivělá, ale to jsem si uvědomila vždy až ve chvílích jako tahle – když už bylo úplně pozdě.

Sklopila jsem hlavu a tvář jsem si schovala do dlaní. Pokoušela jsem se ignorovat fakt, že Edward stojí jen několik centimetrů ode mě a že už mě zase vidí brečet, jenomže ty zrádné slzy už nešlo zastavit.

„Já takhle prostě žít nemůžu,“ hlesla jsem bezmocně, nesrozumitelně a skoro neslyšně dost chabé vysvětlení. Ale když jsem o pár vteřin ucítila jeho studený dotek na rukou, jak se mi je snažil stáhnout z obličeje, věděla jsem, že mým slovům rozuměl.

„Nevzdávej se bez boje, to k tobě prostě nesedí,“ šeptal stále tím napůl zoufalýma napůl vystrašeným hlasem, ze kterého mi div neběhal mráz po zádech. To ty můžeš za to, že je mu zase ještě hůř, ozval se mi v mysli tichý hlásek, a já jsem následně rozeštkala ještě víc.

„Já nemůžu bojovat za něco, co nechci.“ Už jsem se nebránila, když se mi kolena doopravdy podlomila a já jsem se pomalu svezla podél zdi k zemi. Snažila jsem se všechny slzy utřít do rukávů a nějakým zázrakem své oči přemluvit, aby se už uklidnily a aby přestaly smáčet moje tváře ještě víc. Samozřejmě marně…

Po několika dlouhých vteřinách už jsem to vzdala a mokrý obličej jsem zvedla nahoru.

Edward ale nestál na nohou, jak jsem se domnívala, nýbrž dřepěl přímo naproti mně a sledoval mě zahloubaným, zničeným pohledem. „Jak můžeš vůbec něco takového říct.“ Bolest z jeho hlasu se mi záhadným způsobem přenesla do hrudi a já jsem si přitáhla kolena pevně k tělu. Chtěla jsem působit co nejmenším dojmem, skoro jako bych tady vůbec nebyla, a bláhově jsem si myslela, že tohle gesto mi pomůže mé přání uskutečnit.

„Je to prostý fakt, Edwarde,“ řekla jsem hlasem, o kterém jsem původně smýšlela jako o tvrdém, ale když vyšel z mých úst, musela jsem si sama sobě přiznat, že je to s největší pravděpodobností jen tichý hlásek ublížené holky. „I kdyby se doktorům podařilo mi pomoct, je tady dost možná pravděpodobnost, že se nemoc vrátí. Já prostě nemám na to, abych žila celou tu dobu ve strachu, jestli se mnou něco zase není.“

Zavrtěl hlavou. „Ale pořád tady je šance, že se uzdravíš úplně, musíš se jí držet.“

Popotáhla jsem. „Nemůžu, Edwarde, já nemůžu!“ opakovala jsem zoufale. Utřela jsem si další nával slz a pokusila jsem se hlubokým nádechem trochu uklidnit. „I kdyby se jim to podařilo, jaký život by mě čekal? Nemám před sebou nic, na co bych se mohla těšit, nemám nikoho, kvůli komu bych se vůbec měla snažit. Nikdy bych nemohla mít děti, protože bych si nikdy neodpustila, že tuhle nemoc po mně zdědí a budou pak trpět tak jako teď já.“ Něco se mi zadrhlo v plicích a já jsem ze sebe vydala příval dávivého kašle. Celou tuhle situaci to udělalo jenom horší a trapnější.

„Bello, tahle nemoc se nemusí dědit vždycky,“ začal, ale než stihl nějak pokračovat, zakroucením hlavy jsem ho zarazila.

„V naší rodině ano, dneska jsem celou noc četla staré deníky, které byly u nás na půdě, Edwarde. Už i můj prapraděda měl rakovinu, a moje prababička, babička, táta, teta, já. Co myslíš? Jak velká je asi možnost, že zrovna moje dítě, jestli bych vůbec po chemoterapii mohla nějaké mít, bude zdravé?“ Zaznamenala jsem, že se v jeho pohledu něco změnilo, když jsem to řekla. To zoufalství částečně jako by vystřídalo hluboké zamyšlení a lítost… Přesně to, čemu jsem tím dlouhodobým zapíráním chtěla vyhnout. Anebo se mi to možná jenom zdálo. „Jestli mám na výběr smrt nebo osamělý život v nervozitě, depresi a zoufalství, promiň, ale beru první možnost,“ pokračovala jsem. „Takhle ještě pořád můžu doufat, že existuje nějaký hezčí posmrtný život, nebo že se znovu narodím někde na opačném konci zeměkoule, aniž bych si tenhle život pamatovala. Nikdy jsem nijak nevyznávala Boha nebo nějaké náboženství, ale teď doopravdy věřím, že mě čeká něco lepšího. A nechci o své iluze přijít. Kdybych nebyla tak zbabělá, zabila bych se už dávno.“

V očích mu probleskl zážeh zlosti, ale tentokrát už mě nezastrašil. Podívala jsem se za něj na malý displej s červenými číslicemi. Než dojedeme dolů, budeme muset překonat ještě čtyři dlouhá patra. Ve společnosti jenom toho druhého.

„A co kdybych ti řekl, že máš ještě třetí možnost?“ procedil skrz zuby. Zmateně jsem se vrátila očima zpět k němu. Víčka měl pevně stisknutá k sobě, na čele hlubokou vrásku a podle napjatých lícních kostí to vypadalo, jako by sváděl sám se sebou nějaký vnitřní boj. Působil hrozně nepřirozeně.

„Třetí možnost neexistuje,“ zkonstatovala jsem suše a trochu jsem se posunula, abych se mohla postavit na nohy a dát se trochu do pořádku, než vystoupím zase mezi lidi. Nestála jsem o další zvědavé pohledy. Sotva jsem se ale chytila opěrného zábradlí, které tady bylo podél stěn namontované a pomocí kterého jsem chtěla zabránit případnému selhání svých nohou, Edward se ladně a bez sebemenší námahy vyhoupnul do stoje a pomohl mi vstát.

A pak pokračoval, aniž by vzal na vědomí to, co jsem mu právě sdělila. „Co kdybych ti řekl, že nemusíš žít, ale nemusíš ani umřít, a přesto zůstat na tomhle světě? Že by ses mohla zbavit své nemoci a získat nové a silné tělo, které by nikdy žádná choroba napadnout nemohla?“

Zkoumavě jsem mu uslzenýma očima přejela po obličeji. Netvářil se, že by žertoval, ale přesto mi jeho slova připadala absurdní a komická, jako z kresleného seriálu o superhrdinech. „Asi bych ti řekla, že nevěřím na pohádky a že psychiatrické oddělení je v šestém patře, kdybys měl náhodou zájem.“

Vytáhl rty do tvrdého, neveselého úsměvu. „Jen mi odpověz na otázku. Kdyby tady byl někdo, kdo ti mohl nabídnout nesmrtelný život bez jakýchkoliv nemocí, přijala bys?“

Musela jsem se na něj dívat skutečně jako na největšího idiota (ale co jsem taky měla dělat, když mluvil jako blázen?), protože po chvíli se ode mě odtáhl a zády se opřel o zeď vedle mě.

„Jenom si někdy na chvíli představ, že by to bylo možné,“ řekl už o něco jemnějším tónem. Tónem, který už mi víc připomínal zase toho starého Edwarda. „A přemýšlej o tom, jak bys odpověděla.“

Když Edward později toho dne zaparkoval na mojí příjezdové cestě, celkem vděčně jsem si odepla bezpečnostní pás a sáhla po klice. Co nejdřív jsem se chtěla dostat ze spárů toho ticha, které mezi námi panovalo. Celou cestu sem jsme neprohodili ani jedno jediné slovo, jenom jsme sami sebe navzájem utápěli v dalším a dalším mlčení. Byl to nepříjemný pocit déjà-vu, protože jsem si dost přesně pamatovala, že jednou už jsme takhle autem jeli. Mlčky, beze slov, v napětí.

Už jsem měla dveře napůl otevřené a jednou nohou jsem stála venku, když jsem se najednou zarazila na místě. Nečekaně na mě dopadl nepříjemný a tíživý pocit, že tohle je naposled, co Edwarda vidím. Neřekli jsme si výslovné sbohem, ale přesto to tak okrajově působilo. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, jestli mě nechá na pokoji, anebo svůj slib, že mě nenechá umřít, myslel v tom výtahu vážně. Neměla jsem ani ponětí, jak se musel cítit, když se mu v obličeji střídaly emoce tak rychle, a proto jsem nemohla odhadnout, k jakému rozhodnutí dospěl on. Jestli mě nechá jít svou vlastní cestou, která směřovala ke smrti, anebo bude chtít i nadále zůstat v mém životě. Sama jsem netušila, jak bych se teď zachovala, kdyby si vybral druhou možnost. Odháněla bych ho ještě pryč? Dokázala bych snést další a další nápory sebeobviňování za to, že bych mu ubližovala?

Mojí další myšlenkou bylo, jestli za mnou ještě nadále bude posílat Emmetta. Sice jsem se cítila provinile, že trávil skoro všechen čas se mnou namísto Rosalie a ostatních a v duchu jsem si vždy přikazovala, že ho mám poslat raději domů, ale přesto mě jeho společnost příjemně těšila. Ale co když už Edward nechce, aby jeho rodina měla se mnou cokoliv společného? Co když právě to, jak poslal beze slov Emmetta v nemocnici pryč, mělo znamenat tohle?

Na žádnou z mých otázek jsem si nedokázala odpovědět, a to mě nehorázně rozčilovalo, ale zároveň i rozesmutňovalo.

„Tak… ahoj,“ pokusila jsem se trochu důvěryhodně pousmát, ale rty se nějak moc podmaňovaly gravitaci a vytáhnout je nahoru se mi zdálo jako nadlidský výkon. „Děkuju za odvoz.“ Pár vteřin jsem setrvala na místě a čekala jsem na nějakou jeho odpověď.

Jenomže ta nepřicházela. Edward se zdál duchem nepřítomný, bez jediného zájmu o mou osobu zíral skrz čelní sklo rovně před sebe a působil napjatě. Choval se, jako bych tady snad vůbec nebyla.

Zamračila jsem se. Věděla jsem, že jsem se vůči němu nezachovala férově, ale to ještě neznamenalo, že mě musel ignorovat. Počkala jsem ještě další tři vteřiny, ale když se mi ani pak od něj nedostalo žádné odezvy, se snahou nevšímat si bolestného bodání na hrudi jsem vylezla z auta a spěšnou chůzí jsem se vydala ke dveřím.

V tomhle rozpoložení, kdy jsem byla myslí někde na míle daleko od svého těla, jsem se samozřejmě nevyhnula zakopnutí o schod, a jen taktak jsem se pomocí zábradlí udržela na nohou. S tichým zasakrováním jsem našla ztracenou a dosti pošramocenou rovnováhu a nemotorně jsem doklopýtala ke dveřím, které jsem s vynaložením veškerého úsilí nakonec úspěšně odemkla.

Než jsem zašla dovnitř, chtěla jsem se ještě naposledy podívat na Edwarda; věděla jsem, že to celou mou situaci a všechny moje už teď dost strašné pocity jenom zhorší, ale prostě jsem nemohla sama sobě poručit, abych to nedělala.

Pomaličku jsem otočila hlavu jeho směrem. Ovšem následně jsem ztuhla na místě jako kámen.

Stříbrné Volvo zelo prázdnotou, na místě řidiče nikdo neseděl, a ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, ani nikde poblíž jsem Edwarda neviděla. Zpanikařila jsem a zoufale jsem si snažila vzpomenout, jak dlouho mi trvalo sebrat všechny zbytky mé roztroušené rovnováhy. Byla jsem si jistá, že to nemohlo být víc než pár vteřin, takže by teoreticky snad maximálně stihl vystoupit z auta udělat tak pět kroků. Nebo snad můj mozek vypovídal službu? Ale i kdyby – proč by někam šel a auto přitom nechával zaparkované u mě, to nedávalo smys-

Najednou se mi kolem pasu zezadu obtočily dvě ledové ruce. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, když mě nepřirozeně rychle zastrčily dovnitř domu a hned následně jsem za sebou zaslechla tichounké cvaknutí zavírání dveří. Přitiskl mě zády ke dveřím a celým svým tělem se natiskl na mě tak, jak jen bylo možné.

„Edwarde, co to-“

„Pššt,“ sykl a něžně mi přiložil jeden prst na pusu, zatímco jeho oči opět nabyly výrazu, ze kterého jsem měla dojem, jako by byl duchem někde úplně jinde.

Sice jsem netušila, co se dělo, a na jazyku mě svrběly stovky otázek, ale jeho postoj jakoby mi říkal, že nic dobrého to není a že ho mám jednou v životě poslechnout a zůstat zticha. Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, co jsem ani nedutala a jediný hlasitý zvuk, kterého jsem si v místnosti byla vědoma, bylo moje zběsilé srdce, které mi zevnitř naráželo do hrudi. Ale pak se Edwardův obličej najednou uvolnil a já jsem cítila, jak si hlasitě oddechl.

„Co se stalo?“ vypálila jsem hned, jakmile mi nějaký šestý smysl napověděl, že už je vzduch čistý a já můžu mluvit.

„Nic.“ Byla to tak očividná lež, až mě to skoro popudilo. Proč se alespoň víc nesnažil, když už mi očividně nechtěl říct pravdu? To už jsem se pro něj stala tak lhostejnou, že došel k závěru, že snažit se je zbytečné?

„Když se nic neděje, tak proč jsi byl ještě před chvílí celý napjatý a vypadal jsi, jako bys čekal přinejmenším světovou katastrofu?“ Zamračeně jsem stáhla obočí k sobě a skrz přivřená oční víčka jsem se snažila vyčíst něco v jeho obličeji.

Zatvářil se o něco přesvědčivěji. „Nelam si s tím hlavu. Teď už je to pryč a ty nepotřebuješ vědět, co to bylo.“

„Jak to že ne?“

„Bello…“ povzdechl si. Přešlápl z nohy na nohu a tím způsobil, že se naše těla o sebe mírně otřela. A to mělo to stejný účinek jako časovaná bomba, v tu samou chvíli totiž moje srdce ještě zrychlilo, jak jsem si naplno uvědomila, že jsou naše těla přitisknutá k sobě na maximum a že jeho příjemný, studený dech cítím tak jasně na své tváři… A podle toho, jak se najednou zarazil a celý ztuhl, jsem si byla jistá, že on si naši vzájemnou blízkost uvědomil taky. Obličejem se mu mihl nějaký velice zvláštní obrat, a hned poté celý jeho výraz dočista zkameněl.

Najednou jsem si nemohla vzpomenout, o čem jsme se to tu bavili, všechna má pozornost se upřela na jeho pootevřené rty, kam mi nedobrovolně sklouzl pohled, a všechny moje myšlenky se najednou vrátily k okamžiku před čtyřmi dny, kdy jsem je cítila na svých… Jaké by to asi bylo, kdyby mě políbil znovu?

Můj tep už se jenom při tom pomyšlení ještě více zrychlil, i když jsem si byla až doposud jistá, že to už není možné.

Edward pevně stiskl oči k sobě a zatnul čelist. Jakoby se snažil potlačit své vlastní pocity nebo-

Najednou hrozně rychle něco zamumlal. Nerozuměla jsem ani slovu, a to mě donutilo trochu zatřepat hlavou a začít o něco víc vnímat realitu. To už jsem byla tak mimo, že jsem nedokázala sledovat své okolí? Snažila jsem se trochu vzpamatovat, ale jeho blízkost mi to nedovolovala…

„Bello,“ hlesl tichým, zoufalým hlasem a jeho temný pohled se do mě upřeně zabodl. „Já…“ začal váhavě, ale pak pevně stiskl oční víčka a zavrtěl hlavou. A ustoupil o krok dozadu. V tu samou chvíli, kdy se naše těla navzájem osvobodila z vlivu toho druhého, jsem měla pocit, že se mezi námi vytvořila nekonečná propast, která se s každým dalším jeho slovem ještě více zvětšovala a prohlubovala. „Promiň,“ zašeptal. „Řeknu Emmettovi nebo Alici, aby se za tebou zastavili. Ale já…“ Zatřepal hlavou a větu nechal vyznít do ztracena. Otočil se na patě a mně konečně opožděně došlo, co chce udělat.

Zoufalost mě v tu chvíli přemohla a já jsem najednou nedokázala stát na místě a dívat se, co dělá. Chtěl odejít… Odejít! křičel na mě nějaký vnitřní hlas. Tohle byl možná poslední okamžik, kdy jsem ho viděla, poslední okamžik, kdy jsem stála tak blízko něj a kdy jsem měla možnost být s ním.

Po tváři mi skanula jedna jediná slza, a hned na to jsem se bezhlavě a naprosto bezmyšlenkovitě vrhla vpřed s jedním jediným cílem. Že ho teď prostě nemůžu nechat odejít.

Ve chvíli, kdy natahoval ruku po klice, jsem se mu co nejrychleji vrhla do náruče, objala jsem ho tak pevně, jak mi to jen moje paže dovolovaly, vytáhla jsem se na špičky a rty jsem s tou největší naléhavostí přitiskla na ty jeho.

Jestli jsem nechtěla, aby se mi zhroutil i ten poslední zbyteček života, co mě ještě čekal, pomyslela jsem si sobecky, prostě jsem ho nemohla nechat jít…

A co teď? Nechat je klidně spolu, anebo jim to ještě znepříjemnit? Nějaký hlásek mi radí tu druhou možnost, ale já jsem se rozhodla, že to tentokrát nechám na vás. Proto čekám, jaké návrhy mi tady zanecháte.

Mimochodem - jste naprosto úžasní, jenom co jsem dneska ráno viděla konečné číslo komentářů u předešlé kapitoly a ujistila jsem se, že už jsem vzhůru a nesním, měla jsem chuť skákat deset metrů vysoko.

A nakonec ještě jedno info a pak už fakt mlčím. Co se toho konce týče - já neříkám, že budou tak tři kapitoly a šlus. Jenom jsem řekla, že už se pomaličku blížíme ke konci (což s mým zbytečným vykecáváním pravděpodobně můžete čekat ještě takových dalších deset kapitol ). A nebojte, na Jennifer jsem nezapomněla, už brzy pro vás chystám nakouknutí do Felixovy hlavy. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 37. část: