Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 34. část

21.03.2011 (10:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4519×

Antonio:

Vůbec se mi nezamlouvalo, co se v posledních několika hodinách dělo v pokoji nade mnou. Felix mě už dávno odtamtud vyhostil s tím, že ji akorát ještě více rozrušuju, a já jsem nedobrovolně skončil v naprostém nevědomí v obýváku na staré a mosazné pohovce, zíral jsem do zdi a místo rádia poslouchal chvilkové hlasité výkřiky ozývající ze shora.

Po každém mocném vyjeknutí následovalo několik Felixových utěšujících slov v italštině. A mě pokaždé udivilo, jaký to mělo účinek. Jekot se totiž vždy pomalu změnil v pouhé hlasité vzlyky, a ty pak pomalu utichaly a přecházely do pouhého tichého štkaní. Bylo to skoro až neuvěřitelné, chvílemi Felix dokonce tichounce pobrukoval nějakou uklidňující melodii, po které vždy následovala minimálně půlhodina ticha – to jak ta holka usnula.

Venku už se pomalu rozednívalo, slunce skrz okenice vrhalo do místnosti dlouhé stíny stromů, odráželo se od skleněných, broušených váz a vytvářelo tak mohutné odlesky v celé místnosti.

Několik jich dokonce dopadalo i na můj obličej, který se pod jejich náporem začínal třpytit také.

Tenhle pocit jsem nikdy neměl rád, takže nebylo divu, že jsem to nevydržel dlouho a během ranních hodin jsem zatáhl tlusté závěsy přes okno, abych tady vytvořil zase hustou a neprodyšnou uvolňující tmu. Za ty stovky let jsem si na ni tak navykl, že jsem měl ve dne skoro pocit, jako by mě z toho oslňujícího světla bolely oči, i když jsem věděl, že to není možné. Ale stejně mi to tak připadalo.

Po další dlouhé chvíli jsem zvedl zápěstí a pohlédl jsem na hodinky. Už bylo skoro jedenáct dopoledne a ten křik se ještě stále chvílemi ozýval.

Jak bylo možné, že to neustávalo? Někde přece musela být hranice jejích hlasivek, někdy už jí z toho musela začít bolet hlava, nebo ne?

Zaklel jsem. A znovu si musel zopakovat, že naprosto nechápu, jak jsem se do téhle situace dostal. Celá ta léta jsem o ní slyšel jenom v nejkrajnějších situacích, celá ta léta jsem se o ni nemusel starat. A najednou jsem ji měl na krku i se všemi jejími problémy.

Díky bohu alespoň za Felixe. Nikdy jsem si o něm nemyslel, že má tolik trpělivosti. Tedy alespoň se mnou ji nikdy neměl. Nikdy se o nás dvou nedalo tvrdit, že bychom byli přátelé, spíš naopak. Někdy mi to připadalo, že jsme dva rivalové, kteří se dohadují o své území, o svém působení ve Volteře a o přízeň našich pánů. Ale teď se dalo říct, že jsem mu byl svým způsobem malinko, skutečně jenom velmi, velmi málo, vděčný.

Pokaždé, když jsme kdysi byli vysláni na společnou misi, celá cesta, ať už byla jakkoliv dlouhá, probíhala v naprostém mlčení. V cíli naší cesty jsme pak spíš jenom závodili o to, kdo zabije nepřátel víc, občas jsme jeden druhému pomohli v nouzi, ale to byly skutečně jen velmi výjimečné situace. My dva jsme zkrátka byli oba dva strašně paličatí na to, abychom si přiznali, že když máme stejný cíl, nemá cenu válčit mezi sebou…

Tohle jsme si uvědomili, až když na hrad jednou zavítala jeho nevlastní sestra. Sandra.

Tu jsme totiž oba dva milovali.

Bella:

Neměla jsem ani to nejmenší tušení, jak dlouho jsem ležela v posteli a zírala jsem do zdi před sebou. Čas mi v tuhle chvíli připadal jako ten úplně nejmenší problém, jakým bych se měla zabývat. Jestli to byly vteřiny, minuty nebo hodiny, to mi bylo jedno. Možná, že by mohly uběhnout i dny, aniž bych to zaznamenala…

V tom najednou nezvyklém klidu a naprostém tichu jsem se snažila zjistit, kam jsem se to dostala. Jak bylo možné, že můj život mohl nabrat tak rychlý spád, když ještě před dvěma měsíci jsem byla úplně obyčejná holka. Neměla jsem přátele, neměla jsem rodinu, nikdo se o mě nestaral a já jsem byla vyrovnaná sama se sebou.

Najednou jsem cítila povinnosti k dětskému domovu, moje mysl byla od shora až dolů plná jenom Edwarda, cítila jsem se kvůli němu provinile a všechno, po čem jsem toužila, bylo, aby to mezi námi bylo zase jako dřív.

Byla jsem si jistá, že kdybych mohla vrátit čas, vrátila bych se do té kraťoučké doby, kdy jsme o sobě navzájem mohli říkat, že jsme přátelé. Protože tohle, i když to byly jen necelé dva týdny z celých dvaceti let mého života, bylo to nejkrásnější, na co jsem mohla vzpomínat. Ale bylo by to ještě krásnější, kdybych se nerozbrečela pokaždé, když jsem si vzpomněla, co naše přátelství pokazilo.

Čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem ten pitomý polibek proklínala. Nejmíň posté jsem se pokusila vsugerovat si myšlenku, jak to bylo špatné a jaký drtivý dopad to mělo, ale stejně to nemohlo změnit nic na tom, že pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, mě zaplavily nepopsatelně krásné pocity a něco ve mně začalo křičet, že chce Edwarda tady a teď, ale už ne jako kamaráda, nýbrž jako přítele…

Se zaklením jsem se svalila z postele a, ani nevím jak, jsem se doplazila do koupelny. První věc, kterou jsem udělala, byla, že jsem sáhla po modrém kohoutku, a jakmile se objevil proud ledové vody, strčila jsem pod něj nejprve ruce. Ale když jsem si do nich chtěla nabrat vodu na opláchnutí obličeje, prsty se mi podivně třásly a já jsem ji vždycky jenom vyšplíchala. S tichým zanadáváním jsem tedy nakonec pod něj strčila celou hlavu.

Ale že to byl špatný nápad, to jsem si uvědomila asi až vteřinu poté. S hlasitým „Do háje!“ jsem zase uskočila zpátky, protože má pokožka nápor těch ledových kapek nevydržela. Při tom prudkém pohybu jsem se ale samozřejmě opět probudil můj smysl pro nešikovnost a já jsem se bouchla hlavou o kohoutek. Na temeni mi téměř okamžitě vystřelila bodavá bolest.

Čím dál tím lepší…

Naštvaně jsem popadla ručník zpod umyvadla a přitiskla jsem si ho do mokrých vlasů. Zatímco jsem volnou rukou zavřela vodu, zvedla jsem hlavu, abych se podívala do zrcadla. Pohled mi oplácela zamračená holka. Pod očima hluboké kruhy, pleť nezdravě bledá, na tvářích kapky vody a výraz naprosto nečitelný.

Řečeno jednoduše - vypadala jsem strašně.

Marně jsem vzpomínala, kde byly ty staré časy, kdy jsem každé ráno vstala, s úsměvem jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle a hrdě jsem o sobě mohla říct, že jsem pěkná.

Teď už to nešlo. Připadala jsem si mnohem ošklivější než kdy jindy. Ponuře jsem si pomyslela, že si ale aspoň můžu připsat další důvod k tomu, proč jsem Edwarda poslala domů. Zbytky mého ega si totiž nepřály, aby mě zrovna on takhle viděl…

S povzdechem jsem ze sebe shodila oblečení a stoupla jsem si do sprchového koutu, v marné naději, že horká voda na mém stavu třeba něco změní. Že třeba nějakým zázrakem způsobí, že až vylezu ven, budu vypadat jako prototypní modelka z nejpopulárnějšího časopisu.

Kdyby mi to nepřišlo tak stupidní, nejspíš bych ze sebe vydala hysterický smích. Byla jsem totiž už doopravdy naprosto zoufalá, a to aniž bych k tomu potřebovala nějaký pádný důvod…

Horká voda mi pomohla se alespoň trochu uvolnit, to ano, jenomže bohužel nemohla ulevit mému duševnímu rozpoložení natolik, jako tomu fyzickému… To bylo totiž naprosto nemožné.

Po sprše jsem si na sebe vzala staré, ale čisté, tričko se středoškolským logem, které jsem vyhrabala někde vespod skříně, a jelikož bylo dost dlouhé, že kdyby bylo trochu vkusnější a v pase jinak střižené, mohlo by klidně sloužit jako šaty, přes to už jsem si přehodila jenom župan a s nějakými kalhotami jsem se nezaobírala. Vlhké vlasy jsem si taktéž nechala jenom volně rozpuštěné - nemělo cenu je zbytečně vysušovat, jednak proto, že se mi nechtělo, ale taky kvůli tomu, že jsem věděla, že nemám důvod se snažit, aby vypadaly lidsky. Byla jsem tu úplně sama.

Tahle skutečnost mě vyděsila pokaždé, když jsem o to téma v mysli třeba jen zavadila. Sama… Kdysi by pro mě ta slova znamenala radost, pohodu, vědomí, že si můžu dělat, co chci. Ale teď se mi vždy jen pokaždé rozbušilo srdce neznámým strachem a zoufalými obavami.

Ve snaze přijít na jiné myšlenky jsem zatřepala hlavou. Zrovna jsem se chystala zajít si do kuchyně, abych si udělala něco k jídlu, ale ve chvíli, kdy jsem zdolala poslední schod a octla jsem se dole na chodbě, se ode dveří ozval nepříjemný zvuk mého domácího zvonku. Hlasité, protáhlé a nevkusné crrrr, které mi drásalo uši a které už jsem si chtěla dávno nechat vyměnit.

Váhavě jsem udělala první krok vpřed. Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji. ‚Co když je za dveřmi Edward?‘ byla moje první myšlenka. Jedna moje část se zatetelila blahem, že se vrátil a že mu na mně přeci jenom záleží, ale ta druhá ji okamžitě umlčela s tím, že to neměl dělat, že je to špatné, že to ani jednomu z nás neprospěje…

Druhý krok, třetí, čtvrtý…

Kdyby to ale vážně byl on, co mu řeknu? To typické ahoj se mi totiž ani trochu nezamlouvalo a k téhle situaci se mi ani za mák nehodilo.

Pátý, šestý, sedmý…

Ale co když s sebou někoho přivedl? Třeba Carlislea? Anebo ještě hůř – mého onkologa? Ať už by se pan Wagner s Edwardem znal nebo ne, o Edwardových přesvědčovacích metodách a Wagnerových schopnostech pomoct každému v jakékoliv situaci jsem ani trochu nepochybovala.

Oba dva měli něco společného, a to, že mi oba dva vždycky říkali, co mám dělat, co je pro mě rozumné a jak bych se v jaké situaci měla zachovat. Představa, že by se ti dva spolčili, byla naprosto šíleně nereálná a děsivá a…

S povzdechem jsem si pomyslela, že jsem opravdu šílená, a udělala jsem poslední krok směrem ke dveřím a bez jakéhokoliv dalšího zaváhání, které by mi mohlo způsobit ještě větší rozpaky, je otevřela dokořán.

Ale osoba stojící na prahu mi naprosto vyrazila dech.

„Emmette?“ zeptala jsem se udiveně a nevědomky se rozhlédla kolem, jestli s sebou náhodou nevede ještě někoho dalšího. Třeba jedno určité individuum, které oplývalo v každé mojí myšlence…

„Edward tu není,“ zasmál se ten hromotluk a já jsem se okamžitě začervenala. To to na mně bylo tak vidět? „Mimochodem, ahoj.“ Zazubil se od ucha k uchu a blýskl oslnivou řadou bělostných a naprosto dokonale rovných zubů. Naprostý prototyp z knihy o ortodoncii. „Nepozveš mě dál?“

Vzhlédla jsem k jeho obličeji – úplně jsem musela zaklonit hlavu, jak byl vysoký! – a v tu chvíli mi zapadly všechny části skládačky do sebe. Zamračila jsem se.

„Byl bys tak laskav a vyřídil Edwardovi, že nepotřebuju chůvu?“

Stáhl rty zamyšleně k sobě a oči přivřel, aby si mě mohl pořádně prohlédnout. „Proč se domníváš, že mě za tebou poslal můj bratr? Já jsem na úplně normální přátelské návštěvě.“

„Odkdy přátelská návštěva znamená dohlížení na to, abych sebou zase někde nesekla?“

Zasmál se a jeho mužný smích mě donutil si znovu vzpomenout na to jedno pohodové odpoledne u Cullenových. Bylo mi s nimi tehdy tak dobře…

„No tak fajn, dobře, jak chceš, přiznávám se,“ zachechtal se a zvedl dlaně vzhůru, jako by se vzdával policejní jednotce. „Jakmile Edward přišel domů, napakoval mě do auta s tím, že jestli se o tebe nepostarám, natrhne mi prdel.“

Zamračila jsem se jako tisíc čertů. Nemohla jsem sama sobě zapřít, že mě to částečně potěšilo. Mnohem víc mě to ale popudilo. Proč tohle všechno ksakru dělá?! „Já nejsem pětiletá holka, pokud mu to uniklo.“

„No,“ odkašlal si. „Myslím, že to on si uvědomuje až moc dobře.“ Zamrkal na mě svými dlouhými řasami. Ale dřív, než jsem se stihla pořádně zamyslet, co to mělo znamenat, drze se kolem mě protáhl dovnitř a už za námi zavíral dveře. „Přinesl jsem něco na televizi – Upíří deníky, už hodně dlouho jsem se na to chtěl podívat.“ Zakřenil se, v očích mu zasvítily jiskřičky jako malému dítěti, a pak, úplně jako doma, odkopnul boty a bundu odhodil na věšák. „Nemáš nic proti tomu?“

Jenom jsem němě zavrtěla hlavou. Fajn, tak tu mám Emmetta. Byl přece celkem fajn, to by mi nemělo vadit, třeba mě alespoň rozveselí nějakými svými vtípky a já se pak budu cítit o něco líp, možná dokonce na chvíli zapomenu na Edwarda a… Povzdechla jsem si. Anebo na něho taky budu myslet ještě mnohem víc.

Emmett už se mezitím stihl rychle zorientovat a momentálně v obýváku prozkoumával můj DVD přehrávač. Poraženě jsem se sesula do křesla, přitáhla jsem si kolena k bradě a čekala jsem, dokud Emmett neskončí.

O chviličku později cédéčko zajelo do přehrávače a on se pohodlně usadil do gauče, nohy si přehodil přes konferenční stolek a ovladač namířil na obrazovku.

Vesele se na mě zazubil. „Připravená na tesáky a rudou, horkou, ale hlavně čerstvou krev?“

A opět samozřejmě moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc děkuju za komentáře. Jsou to nejlepší "palivo", které mě nastartuje k rychlému psaní.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 34. část: