Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 25. část

25.02.2011 (21:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4128×

Neuběhla ani půlhodina od chvíle, kdy jsem opustil Carlisleovu pracovnu. Rozhovor, který jsem s ním dlouhou chvíli vedl, mi nepřinesl žádnou odpověď. Spíš naopak. V jeho mysli i v myslích všech ostatních, kteří naši rozmluvu skrz stěny samozřejmě slyšeli, teď vrtalo spoustu nových a nových otázek, které mi drásaly uši. Jméno Jennifer se mi v hlavě opakovalo jako ozvěna, jen pokaždé v odstínu hlasu někoho jiného z rodiny.

Nevěděl jsem tak docela přesně, co jsem vlastně čekal, že se dozvím. Nejspíš jsem tak nějak počítal, že Carlisle má zkrátka odpověď na všechno. Zmýlil jsem se. V tomhle případě pouze krčil rameny a obličej se mu stahoval do skoro až bolestně zamyšlené grimasy. Sice mi slíbil, že zkusí prolistovat několik knih a pár svých deníků, do kterých si zapisoval všechny své poznatky, když ještě sám o upírech nevěděl skoro nic a na všechno přicházel sám, ale já jsem stejně věděl, že v těch štosech starých knih a papírů nic nenajde. Nemohl. Každou tu knihu četl za svých dlouhých čtyři sta let již tolikrát, že ji teď znal téměř nazpaměť.

Nenašel by v nich nic, co by nám pomohlo určit, kdo je ve skutečnosti Jennifer…

Pomyslel jsem na její drobounké tělíčko a roztomilý obličej, který trochu zošklivovaly hluboké kruhy pod očima. Co asi teď dělala?

Pochyboval jsem, že by si hrála s otcem. Vlastně jsem pochyboval i o tom, že by jí ten chodící kus kamene s ledovým srdcem věnoval byť i jenom tu nejmenší pozornost. Bylo to poznat z jeho výrazu, z jeho chování, postoje k lidem i z jeho myšlenek. Nebyla v něm ani špetka citu vůči vlastní dceři. Necítil snad vůbec nic kromě rozčilení, když mě poprvé uviděl.

Kdyby to alespoň bylo kvůli tomu, že by se bál, že se Jennifer se mnou něco může stát. Sice jsem nechtěl, aby si někdo něco takového o mně myslel, ale aspoň by to znamenalo, že se o svou dcerku bojí – a tím pádem by k ní přeci jenom něco rodičovského cítil.

Jenomže on mě tehdy tak propaloval žhnoucíma očima jenom proto, že se mu nelíbilo, že prostě narazil na dalšího upíra. Nic víc, nic míň. Z toho, co jsem ještě okrajově později v jeho hlavě pochytil, mu vadilo, že jsem vegetarián – na rozdíl od něj. Byl jsem si stoprocentně jistý, že pod tmavými kontaktními čočkami bych našel dokonale karmínový odstín.

Ten fakt, že zabíjel lidi, mě přiváděl k šílenství kdykoliv, když jsem na to jenom pomyslel. Ať už byla Jennifer cokoliv, jejím tělem proudila krev, její žíly, místy značně viditelné pod světlou a průsvitnou kůží, pravidelně tepaly, jak jimi protékala ta životodárná tekutina. Která voněla více než jen lákavě.

Tiché zaklepání na dveře mě vyrušilo z přemýšlení. Byl jsem za to rád. Bylo těžké myslet na takové věci. Zvlášť když jsem neměl ani to nejmenší tušení, kde teď Jennifer je, co se s ní děje a jestli jí hrozí nebezpečí.

„Edwarde?“ Dovnitř nakoukla Alicina hlava. Obličej měla zvláštně povadlý a její oči postrádaly tu obvyklou veselou jiskru. „Můžu dál?“ Nervózně přenesla váhu z nohy na nohu.

„Jen pojď,“ povzdechl jsem si a posunul se na kraj gauče, abych jí udělal místo.

Zavřela za sebou dveře a pomalu se přesunula až k pohovce. Když spadla do měkké matrace, přitáhla si nohy k tělu a starostlivě se na mě zadívala.

Nemusela nic říkat ani na nic myslet, aby mi došlo, oč jde.

„Mrzí mě, že jste se to museli dozvědět takhle,“ řekl jsem tiše. Doufal jsem, že mě uslyší i ostatní. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že ode mě nebylo hezké, že jsem s tímhle problémem šel pouze za Carlislem. Tohle jsem měl podat celé rodině najednou, diskutovat o tom s nimi v jedné místnosti, vyslechnout si i jejich názory. Nezasloužili si, aby se museli cítit skoro provinile, že poslouchali něco tak důležitého, co nebylo podáno jejich uším. Ale já jsem se samozřejmě zachoval špatně a podal jsem všechny informace jen jednomu z nich.

„Nikdo se na tebe nezlobí,“ řekla Alice klidně, nespouštějíc ze mě zlatavý pohled. „Na tvém místě bych se zachovala stejně.“ Vytáhla rty do mírného úsměvu a v očích se jí konečně zableskla ta stará dobrá jiskřička. „Nechceš mi o ní něco říct? O tom jejím zvláštním chování a vizích… Třeba je stejně nadaná jako já.“

Pousmál jsem se a vděčně se na ni podíval. Ani jsem si už nevzpomínal, kdy naposled jsme si spolu takhle povídali. Sami dva, probírající důležité věci, pomáhající si navzájem. Velký bráška a malá sestřička.

Už to bylo spousty, spousty let, co naposledy přišla ke mně do pokoje s podobným výrazem ve tváři. Pokaždé, když jí trápila nějaká vize, když se pohádala s Jasperem, anebo když na ni nebo na mě prostě padla smutná nálada a my se potřebovali někde vypovídat. Připadalo mi to jako tisíce let…

Jako by vycítila, na co myslím, její úsměv se rozšířil. Bez sebemenšího rozmýšlení se na gauči posunula až ke mně, hlavu mi položila na prsa a stulila se mi u boku do klubíčka. Stejně jako to dělávala kdysi.

„Tak povídej,“ pobídla mě s úsměvem a zavrtěla se, aby ležela pohodlněji.

Objal jsem ji jednou paží a neubránil se šťastnému pocitu, který mě zaplavil. Byla to moje malá sestřička.

* * *

„Připravená?“

„Kdybych řekla, že ne, změnilo by to něco?“ Hlasitě polkla a s nedůvěrou v očích se zahleděla na vilu před námi.

„Ne,“ zasmál jsem se. Nedalo se říct, že bych já byl na rozdíl od ní v naprosté pohodě – pořád jsem si ji ještě nedokázal představit, jak sedí u nás na gauči a snaží se vesele konverzovat s Carlislem o nejnovějších objevech medicíny, nebo jak Esme vykládá o své vlastní rodině, zájmech a své práci v dětském domově -, ale aspoň jsem ještě nedospěl do bodu, abych si začal okusovat samou nervozitou nehty jako ona.

„Co když mě nesnáší?“ vypálila najednou, pohled nespouštějíc z čelního skla.

Trochu vyjeveně jsem se na ni podíval. „A na tohle jsi přišla kde?“ Ať už by k ní Esme s Carlislem pocítili cokoliv ještě předtím, než ji poznali, nenávist by byla až někde daleko za hranicí nepravděpodobnosti.

„Co já vím?“ Rozhodila rukama. „Třeba proto, že jsem jim doma přechovávala syna, zatímco oni se o něj strachovali?“

Když to znovu připomněla, musel jsem potlačit nutkání vyklopit ze sebe všechny detaily o tom, proč jsem u ní byl doopravdy. Místo toho jsem se na ni trochu křečovitě usmál, doufaje, že to působilo alespoň trochu věrohodně. „Přivést tě sem nebyl můj nápad, to oni řekli, že tě chtějí poznat.“

Zašklebila se ještě víc. Kdyby nepůsobila tak deprimovaně, připadalo by mi to nejspíš velice vtipné. „Ještě lepší. Až vejdu dovnitř, namíří mi nůž na krk a pak se mi vysmějou do obličeje, že jsem za nimi přišla ještě dobrovolně.“

„Bože, Bello, nech už toho a pojď, než se stihnu dozvědět, že moje matka je nájemná vražedkyně a otec příležitostný pedofil.“ Skrze zdi jsem zaslechl smích – to jak Emmett hlasitě vyprskl, když k jeho uším dorazila má slova. Ještě štěstí, že tenhle burácivý zvuk jeho chechotu Bella slyšet nemohla. Ještě by se lekla, že u nás straší, a já už bych ji tam nedostal vůbec.

Vystoupil jsem ven do jemného deště. I ona pootevřela dveře auta, ale stále se neměla k tomu, aby vystoupila ven. S povzdechem jsem přešel k její straně a natáhl k ní ruku. „Vždycky se tváříš tak statečně a najednou se bojíš tak primitivní věci?“

Zlobně se na mě podívala. Ale nejspíš má slova přeci jenom měla nějaký ten účinek. Perfektně ignorujíc mou nabídnutou ruku se vydrápala na nohy a statečně se po mém boku vydala až ke dveřím. Těsně předtím, než jsem otevřel, se zhluboka nadechla. Nechápal jsem. To ji vážně dokázala takhle rozhodit jenom obyčejná návštěva? To ani já nemohl vypadat takhle, když jsem se chystal k ní. A to už bylo co říct.

S nechápavým úsměvem na rtech jsem zakroutil hlavou a pak už konečně otevřel dveře do jámy lvové.

* * *

Bella:

„A zkus se jenom slovem zmínit, že to vážně bylo tak hrozné, jak sis to představovala,“ smál se mi Edward v autě při cestě domů.

„Vždyť jsem kromě toho jednoho večera v Seattlu nikoho z nich nikdy neviděla, je oprávněné, že jsem byla krapet nervózní,“ ušklíbla jsem se. Ale na rtech mi trůnil úsměv, kterého jsem se po večeru stráveném s Cullenovic rodinou nemohla zbavit. Vážně, překvapilo mě, jak byli milí.

„Krapet?“ Edward zaklonil hlavu do opěradla a od srdce se zasmál.

„Hej! Dívej se na cestu!“ upozornila sem ho rejpavě. Jako by na široké a dočista vylidněné silnici lemované dlouhými, prázdnými poli hrozilo kdovíjaké nebezpečí.

Ignoroval mě. Se rty doširoka roztaženými ke mně natáhl jednu svou ruku a třásl s ní jako při zemětřesení. „Vždyť ses takhle klepala!“ Plácla jsem ho po předloktí a on se jenom vesele stáhl zase zpátky na své sedadlo. „Vážně, měla ses vidět. Kdyby ti někdo v tu chvíli dal do ruky skleničku s vodou, pocintala bys všechno kolem sebe.“

„Neměl bys takhle přehánět, tak žhavé to nebylo.“

„Ale bylo,“ stál si umanutě na svém. „Vypadala jsi hrozně komicky. Už ti chyběla jenom karikatura místo obličeje a byla bys dokonalá postavička z kresleného seriálu.“

Dloubla jsem ho loktem do boku. A okamžitě v duchu zaúpěla bolestí. Měla bych si konečně zapamatovat, jak tvrdé má paže. Tohle nebylo poprvé, co jsem si skoro způsobila další modřinu. Zajímalo by mě, co to má s kůží, protože jsem ještě nikdy nepotkala někoho takhle… tvrdého. Dělali snad na něm nějaké chemické pokusy?

Ale myšlenky na jeho zvláštnosti jsem rychle zaplašila, když znovu promluvil, tentokrát o něco vážnějším tónem než před chvílí.

„Ale líbila ses jim – což by ti samo o sobě mělo zcela jistě lichotit. Ne každému jsi padla do oka už na první pohled.“ Ušklíbl se a já si opět vybavila, jakým způsobem se na mě díval, když stál poprvé na mém prahu s kyticí v ruce. „Vsadím se, že tě budou chtít ode dneška vídat častěji.“

„To oni jsou skvělí. Podle toho, jak jsi tehdy u mě líčil, jak to máš těžké, jsem si vážně představovala nějaké nepřístupné tyrany. Ale oni jsou… jak to říct? Jako by to ani tak nebyla tvoje rodina, jako spíš parta nejlepších přátel. Nechápu, proč jsi zrovna od nich potřeboval oddych.“ U posledního slova jsem ve vzduchu nakreslila uvozovky.

Chvíli mlčel, než znovu odpověděl. Pohled upíral do dvou kuželů světla, které jsme kreslili na prázdné silnici, a obličej měl zvláštně stažený. „Když se delší dobu díváš pořád dokola na jeden a ten samý film, taky tě to později omrzí,“ zamumlal. Pak se doširoka usmál. „Ale Emmett z tebe měl největší radost.“

Vzpomněla jsem si na veselé oči Edwardova staršího bratra a neubránila jsem se smíchu. Když jsem ho teď o něco lépe poznala, konečně jsem pochopila, co Edward mínil tím, když mi tvrdil, že se občas chová jako malé dítě. V jednu dobu se totiž tvářil jako každý druhý kultivovaný muž, ale o pár minut později už mi něco živě líčil, mohutně přitom gestikuloval rukama a dožadoval se mé pozornosti úplně stejně, jako to dělají Timmy s Joeym. Byl to komický pohled, jako by v tom velkém mužském těle bylo uvězněné malé dítě, které se dobývalo ven.

To se naopak nedalo říct o tom druhém bratrovi – Jasperovi. Ten mi jako jediný člen celé jejich rodiny nepřišel až bůhvíjak přátelský. Po tom, co si se mnou prohodil zdvořilostní fráze a váhavé úsměvy, se usadil do jednoho křesla, kde skoro bez pohnutí a beze slova zůstal po zbytek odpoledne, chvílemi mi připadal úplně duchem mimo, jindy jsem ho zase přistihla, jak sleduje konverzaci kolem sebe… Ale nijak na sebe neupoutával pozornost a vlastně se tvářil, jako by tam vůbec nebyl. Skoro mi připomínal Edwarda před měsícem a půl.

„A co teprve Alice,“ vyrušil mě Edward opět ze zamyšlení. „Od zítřka ji budeš mít za zadkem a už se jí nezbavíš.“

Usmála jsem se při vzpomínce na ni. Na to, jak drobňoučká byla, v sobě měla elánu jako kdokoliv třikrát tak větší než ona. Dokázala rychle mluvit skoro bez nadechnutí několik dlouhých hodin v kuse, pořád se něčemu smála a zpovídala mě jako u výslechu. Začalo to u mých oblíbených barev, pokračovalo přes mé koníčky, až to skončilo u momentálně nejpopulárnějších značek světových kabelek a bot. Když jsem jí v jejím zápalu vyptávání prozradila, že mám doma jenom jeden pár lodiček, zatvářila se naprosto šokovaně a už-už začala chrlit názvy všemožných akcí, na které podle ní slušivé botičky na podpatku nesmí chybět a na kterých se nemůžu v jedněch ukázat opakovaně. Ale z toho všeho, co vyjmenovala, jsem se já zúčastnila jenom jednou svatby tetiny kolegyně, a na tu mi bohatě stačilo to, co jsem měla doma zahrabané v botníku. „Byla skoro roztomilá,“ zasmála jsem se.

„Tohle před ní nikdy neříkej, ještě by se urazila, že někdo zase naráží na její výšku,“ upozornil mě Edward vesele. „A věř mi, že ta když se urazí, nikdo se v tu chvíli nechtěl nacházet na vzdálenost dvou až pěti kilometrů od ní.“

„Ale prosím tě,“ uchichtla jsem se. „Beztak zase jenom přeháníš.“

Vrhl po mně tak vědoucí a přesvědčující pohled, až mě to donutilo se raději stáhnout a pomyslet si, že mu pro jednou budu věřit. Ale jenom výjimečně.

„Hele… proč vlastně Rosalie u večeře všechno tak vehementně odmítala?“ zeptala jsem se se zamračením. Vzpomněla jsem si, jak jí Esme dala na talíř několik kousků brambor a plátek vynikajícího masa, a ona jí to okamžitě zase vrátila s tím, že nebude. „Ale neříkej mi, že drží nějakou dietu. Protože v jejím případě už by to mohlo hraničit s anorexií.“

Nespouštějíc pohled ze silnice, pokrčil rameny. „Třeba ti to v sobotu poví sama.“

„O tom pochybuju.“ Zmínka o sobotě ovšem způsobila, že se mi celé tělo zachvělo radostným očekáváním. Ve všem tom hluku, kdy každý z Edwardovy rodiny plácal něco páté přes deváté, jsme se nějakým způsobem dostali až do bodu, že Edward začal vyprávět o dětském domově, o všech těch malých dětech, o charitativních akcích, které se začínaly plánovat, a také o tom, že v sobotu se připravuje návštěva nově otevřené ZOO. Tahle informace vyvolala všeobecné veselí. Alice s Rosalií okamžitě prohlásily, že chtějí jít taky, netrvalo to dlouho a připojil se k nim i Emmett, a po dalším dlouhém přesvědčování i zamlklý Jasper. Esme s Carlislem původně chtěli zůstat doma a „nenarušovat“ akci nás „mladých“, ale po krátkém nátlaku jejich dětí to nakonec nevydrželi a souhlasili, že se tam také objeví. Carlisle tedy svolil, že si v nemocnici prohodí službu, a Esme se jenom usmívala jako sluníčko. Mírumilovní rodiče, jak mají být. V některých chvílích jsem je Edwardovi záviděla…

Snad už tradičně, jeden obrovitánský dík za tolik komentářů. pro někoho je číslo 30 možná samozřejmostí, ale mně vždycky vyvolá úsměv na tváři. Ani nevíte, jak ráda si čtu, co mi tu necháváte. Přistihla jsem se, že u vašich názorů, dokonce i když tu najdu jenom kopu smajlíků, se culím jako blbeček. :) Takže vážně, vážně děkuju.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 25. část: