Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo to bude - 8. kapitola

Kdo to bude - 8. kapitolaPo delší době přidáváme další díl. :) Tak si ho užijte lépe, než Edward své první rande. :):)

„No… Teprve se rozkoukávají, zítra to bude mnohem lepší. Ale myslím, že jsi zabodoval, Edwarde. Vypadáš skvěle,“ odpověděla se zamyšleným výrazem a potom mi věnovala jeden až laškovný úsměv.
Proč mi tak buší srdce?

Později na obědě jsme s Bellou seděli nad talířem nějaké omáčky a kouskem seschlého masa a rozebírali dnešní úspěch, protože i takhle by se to dalo nazvat. Nejvíce jsme samozřejmě řešili výrazy lidí, protože některé byly fakt vtipné a zpětně jsme si je připomínali, docela jsme se zasmáli. Najednou se Bella přestala smát a stáhla obočí k sobě.

„Edwarde, ještě budeme muset zapracovat na něčem,“ začala vážně.

„Většinu času trávíme spolu a ty holky nemají ani šanci Tě přepadnout někde na chodbě a začít flirtovat, nebo Tě třeba už rovnou někam pozvat. Jsem blbá, že mě to nenapadlo dřív…“ Přestala mluvit a mně to pomalu začínalo docházet. Měla pravdu, ale na druhou stranu mi v hlavě hlodala otázka, jak moc budeme muset naše přátelství omezit, abych dosáhl toho, co chceme?

„Co bez tebe budu dělat?“ přerušila mě najednou zděšeným výkřikem, kterému jsme se oba zasmáli, asi si dělala srandu, jenže mě tahle otázka taky blikala v hlavě. A to bez náznaku humoru. Musel jsem si stále říkat, že je to jen na chvíli a že se spolu prostě jen nebudeme tak moc ukazovat na chodbách.

„Bude to fajn!“ dodal jsem si nahlas odvahu a usmál se na ni. V očích už jí zase jiskřilo nadšení a mně bylo jasné, že na něco přišla. Začala se hrabat v kapse a vytáhla z ní náš seznam poskládaný do malé kostičky, dramaticky ho rozkládala s pohledem upřeným někam za mě. Chtěl jsem se otočit, ale ona nesouhlasně zakývala hlavou. Někoho asi našla a ten někdo teď kouká!

Bella tikala očima mezi seznamem a nějakou osobou za mnou a já měl stále větší nutkání se otočit, ale vydržel jsem to.

„No…,“ řekla nakonec a já pocítil, jak se mi stahuje žaludek, takhle nějak jsem „zvládal“ stresové situace.

„No?“ zeptal jsem se zvědavě, ale bázlivě.

„Ježiš, netvař se tak. Jsem celkem spokojená, podle mých předběžných dohadů na tuhle holku sedí zhruba 40% věcí. Samozřejmě je to předběžné, ale to zjistíš sám potom, co ji dneska pozveš do kina. Slyšela jsem, že miluje sci-fi. To se ti taky líbí, ne?“ vykulil jsem oči.

„Myslíš Danutu Smith?“ vykulil jsem oči ještě víc, s takovou je za chvíli budu lovit v té omáčce.

Bella jen kývla, tak jsem se začal vykrucovat.

„Na tu nemám, Bello… Navíc jsem slyšel, že…“

„Nevěř pomluvám! To zaprvé a za druhé, věř si, proboha! Viděl jsi se? Jsi krásný kluk, všechno, co jsi teď schovával pod nenápadným účesem a nevýrazným oblečením vypuklo na povrch a ty toho musíš využít. Celou dobu se na tebe kouká, určitě už za tebou chtěla jít, ale jsem tady já. Takže je to na tobě, Ede!“ dokončila svůj proslov a vzala můj i svůj tácek vrátit, nechala mě tam samotného s roztěkanými myšlenkami a divným pocitem v břiše.

Zkontroloval jsem si oblečení, boty, jestli náhodou nemám rozvázané tkaničky, ať sebou hned nešlehnu. Všechno bylo v pohodě, nic mě tady nedrželo. Věnoval jsem ještě jeden pohled prázdné židli před sebou a zvedl se.

Hledání té pravé začíná teprve teď!

Pomalu jsem mířil ke stolu, kde seděla Danuta. Byl jsem nervózní. Stále jsem se ohlížel, jestli mě někdo nevidí. Ani nevím proč, bylo jasné, že mě vidí všichni. Šel jsem pomalým krokem a přemýšlel. Co bych jí tak mohl říct. „Ahoj, nechtěla bys na rande?“ No, možná by to chtělo něco originálnějšího. „Čauky, kočko, nezajdem do kina?“ Ne, to je taky blbé, to bych vyzněl jako notorický balič. Myslím, že jím nejsem. Co takhle: „Ahoj, Danuto, říkal jsem si, jestli bys dneska neměla čas a nezašla se mnou do kina?“ Jo, tohle by mohlo být to nejlepší řešení. Víc času ani na přemýšlení nemám. Její stůl se nevyhnutelně blíží.

Nějak se mi začaly potit ruce, začal jsem být nejistý. Co když mě odmítne? Přece jenom, je to moje první holka po proměně, jak Bella říká, v krasavce. Ale vlastně nemám co ztratit. Jenom svou důstojnost, když se ztrapním, nebo možná budoucí lásku života. Kdo ví.

„Ahoj, Danuto, říkal jsem si, jestli bys dneska neměla čas a nezašla se mnou do kina?“ zeptal jsem se, když jsem došel k jejich stolu. Jejich šuškání, které se ozývalo už z dálky, a pohledy upřené na mě jsem statečně ignoroval. Bylo mi jedno, co si o mně šuškají. Pokud bych nesplnil úkol, čekal by mě horší trest. Rozlícená Bella.

„Ehm, ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě nervózně. Super, nejsem v tom sám. Možná bychom si přece jenom mohli padnout do oka.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji znovu a mile se na ni usmál, abych jí dodal odvahy k odpovědi, ať už bude jakákoli. Jsem přece džentlmen, takže dámě pomůžu z nesnází. I když jsou jenom takovéhle.

„No, moc ráda s tebou půjdu,“ rozzářila se, když spatřila můj úsměv. A já si myslel, že z toho vzešel pouze škleb. Asi mám lepší úsměv, než jsem si myslel. Možná měla Bella přece jenom v něčem pravdu.

Ale kdyby teď tady byla a slyšela mé myšlenky, tak by na mě zařvala, že ona má vždycky pravdu. Jo, štěstí, že neumí číst myšlenky.

„Jo, dobře. Tak se sejdeme v sedm?“ zeptal jsem se jí.

„Dobře, souhlasím,“ zapištěla a otočila se na ostatní holky okolo stolu. Jo, jsem borec, když jsem to dokázal před tlupou těchhle ztřeštěných a upištěných holek.

Pomalu jsem se otočil a odcházel, ale jakmile jsem byl k tomu osudnému stolu zády, slyšel jsem šuškání těch píšťalek. Padly tam slova jako slaďoučkej, krásnej, milej, borec, sexy… Raději jsem už neposlouchal a pádil na další hodinu, co nejrychleji to šlo. Snad měla Bella pravdu a tahle bude dobrá. Snad se nic nestane a ona bude v pohodě. Snad to rande nepokazím. Snad…

Celý zbytek školy jsem Bellu neviděl. Možná chtěla nalákat další holky, pro případ, že by to s touhle nevyšlo, kdo ví. A Bicepsáka jsem taky neviděl, díky bohu.

Škola skončila překvapivě rychle a já jsem šel pomalu na autobus. Na zastávce jsem nečekal nijak dlouho, když jsem uslyšel řvoucí motor autobusu. Nasednul jsem do autobusu a sednul si na jedno volné místo, které jsem viděl před sebou. O dvě zastávky později nastoupila babička, chvíli se rozhlížela, potom se podívala na mě a mírně si odkašlala. Ta je nedočkavá, pomyslel jsem si, ale pustil ji sednout.

Celou cestu po mně pokukovaly holky, které přistupovaly a vystupovaly. Po patnácti minutách autobus zastavil na mé zastávce a já vystoupil. Slyšel několikeré vzdychnutí, jakmile jsem došlápnul na chodník. Zklamané vzdychnutí.

To jsem až takhle neodolatelný. Možná bych se mohl začít prosazovat jako bicepsák, přemýšlel jsem, ale pak jsem se tomu jenom zasmál. Ani bych o to, být ve škole tak žádaný a sledovaný holkami na každém kroku, když mám Bellu, nechtěl být.

Ale já Bellu nemám, není moje.

Loudal jsem se pomalu domů. Domů jsem se netěšil. Asi tam stejně potkám matku, která bude ve stejném stavu jako v době, když jsem odcházel do školy. Bohužel.

Ale na jednu věc se těším. Až poznám Danutu blíže v tom kině. Třeba si padneme do oka, bude s ní sranda. Jen doufám, že nemá žádnou vadu jako ty předešlé. No, vadu, takhle to zní asi moc sobecky a hnusně, ale jinak se to nazvat asi nedá.


Ještě předtím, než jsem odemknul dveře našeho bytu, mi zazvonil telefon. To, že na displeji blikalo jméno mé jediné a nejlepší kamarádky mi okamžitě zvedlo náladu, bez ní jsem se celý ten den nudil, alespoň jsem se mohl soustředit na mé chování a celkové působení.
„Ano?“ protáhl jsem vesele do telefonu.
„Edwarde? Doufám, že už jsi doma a připravuješ se,“ spustila udýchaně, šlo slyšet, že někam svižně jde.
„Co tak funíš?“ zeptal jsem se a ignoroval tím její poslední větu.
„Potřebuji nám něco koupit v knihkupectví, něco o řeči těla a tak, naučíme se pár základních věcí,“ vykládala nadšeně. „A já to budu potřebovat taky, co nevidět si asi totiž budu hledat nového přítele!“ zamulala ironicky, ale hlavně naštvaně.
„Jacob se neozval,“ konstatoval jsem.
„Hm, to je jedno. Poslyš, musíš se jít připravovat, tak šup, šup, šup. Přelakovat vlasy, navonit a trénovat úsměv před zrcadlem. Přeji hodně štěstí. Potom mi zavolej, nechci ti volat na schůzku, jako stíhačka. Ahoj.“ Bella už zase vesele ukončila náš rozhovor a já už konečně mohl domů. Připravit se, abych mohl zase odejít.
Hlavou se mi honilo plno myšlenek. Co když to nevyjde? Nebo naopak, co když to vyjde? Co potom? Celá naše dlouhodobě plánovaná akce s Bellou skončí tak lehce? Samozřejmě, že kdybych byl zamilovaný, bylo by mi úplně jedno, že to byla ta první, ale když o tom tak přemýšlím, nejradši bych trávil dalších sto let jen tím, jak mi Bella vysvětluje, co mám a nemám dělat. Nevím, proč byla tahle část zábavnější, než je praxe.

Takovými myšlenkami jsem se trápil celou dobu, až bylo najednou za pět sedm a já čekal na Danutu, připraven dostat ze sebe to nejlepší.
Až se najednou objevila, byla ode mě pár metrů a ještě mě neviděla. Uvažoval jsem, jestli jí mám jít naproti, nebo využít té situace, že si ji můžu pořádně prohlédnout. Nakonec jsem zvolil druhou možnost, cítil jsem se sice jako úchyl, ale téhle situace jsem nemohl nevyužít. Danuta byla očividně stejně nervózní, jako já, dlaně si utírala do úzkých riflí a stále dokola si zastrkávala za ucho husté, hnědé vlasy, které se jí v nepravidelných pramenech vlnily kolem obličeje, který byl netypicky nalíčen, ale jako vždy jen decentně, prostě jí to jenom krásně zvýraznilo. Byl jsem nadšený tím, jak byla krásná. Jenom za ten krátký úsek se po ní otočilo několik kluků a pár holek na ni vrhlo závistivý pohled. 
To byl pro mě ten moment, abych jí konečně hrdě vyšel naproti a všem ukázal, že Danuta je pro dnešní večer obsazená. Abych pravdu řekl, nikdy se mi o takové holce ani nesnilo a teď jsem tak blízko tomu ji získat. Nesmím to pokazit, za žádnou cenu to nesmím pokazit!
Danuta si mě všimla a široce se usmála, teď vypadala ještě krásněji, pokud to vůbec šlo, úsměv jsem jí oplatil a mile jsem ji pozdravil. 
„Tak co, zajdeme si zatím pro něco dobrého? Film nám začíná až za půl hodiny,“ zeptal jsem se a tím jsem ji i trochu zkoušel. Danuta nebyla žádná vysoká modelka, naopak, byla docela malá, ale za to štíhlá, proto mě zajímalo, jestli patřila mezi ty holky, co si přehnaně hlídají svou štíhlou linii, nebo toho zbaští tolik, kolik se toho do ní vleze. 
„Jo! Určitě… Už mám na něco chuť,“ řekla nadšeně a mně se ulevilo, všechno bylo na dobré cestě. Vím, že je to asi prkotina, ale podle mě na takových detailech záleží nejvíce. 
Danuta mi vyprávěla o tom, jak se sem složitě snažila dostat městskou hromadnou dopravou a jak si myslela, že už to nestihne, když najednou vytáhla krabičku cigaret z kabelky. Trochu jsem se zarazil a čekal, co k tomu řekne. Nebyly to totiž žádné dámské slimky, naopak, myslím si, že tahle značka patřila mezi ty nejsilnější.
„Nebude ti to vadit?“ zeptala se a zatřepala s krabičkou. S úsměvem jsem kývl jakože ne, ale přitom jsem byl hrozně naštvaný a zklamaný, nesnáším, když holka kouří. K holkám se ty cigarety prostě nehodí a ne, že si jen ničí zdraví, ale potom jim všechno smrdí. A představa, že bych někdy měl líbat popelník se mi taky nelíbila.
Slyšel jsem, jak si zkušeně na poprvé zapálila a potom už ucítil ten nepříjemný zápach dýmu. Tohle prostě nesnáším.
Danuta dále vykládala a kouřila, jako by nic. Copak nevidí, jak je to hnusné? Jak to kazí zdraví? Nechápu, jak vůbec někdo může kouřit…

Když dokouřila svou cigaretu, šli jsme do kina. Přiznám se, že už jsem vůbec neměl chuť tam s ní jít. Ne, když páchla kouřem. Bylo to nepříjemné, jít vedle ní. Jako bych šel vedle továrny.

„Dáš si popcorn?“ zeptal jsem se jí jako džentlmen.

„Ehm, jo, dala bych si, děkuju moc. Seš milej,“ složila mi stydlivou poklonu.

Koupil jsem popcorn a dvě koly. Nepotřebuju ještě pít ze stejného kelímku jako ona. Zaplatil jsem film a šli jsme si sednout. Následující dvě hodiny pro mě nebudou nejpříjemnější.

„Na jaký film bys ráda šla?“ zeptal jsem se jí.

„Ráda bych šla na Muzikál ze střední,“ začala se rozplývat. Co je to za blbost? No, raději jsem nic neřekl, jenom jsem přikývl a šel koupit lístky. Když jsem je koupil, dal jsem je Danutě a šli jsme.

Ten film jsem ještě nikdy neviděl. Ale Danutu jsem musel krotit, když pištěla u různých scén. Bylo to… No, jaký byste měli pocit z filmu, u kterého vám pořád někdo piští do ucha. Jo, tak tohle jsem nemusel.

Naštěstí mě něco napadlo, když měl film pomalu končit.

„Jdu na záchod,“ oznámil jsem jí. Asi ani nezareagovala, nebo jsem její reakci neviděl v té tmě.

Otevřel jsem dveře a cítil se volný. A taky jsem cítil čerstvější vzduch než vedle Danuty. Člověk by nevěřil, jak dlouho může na člověku ulpět pach cigaret.

Opravdu jsem zašel na záchod a vytočil Bellino číslo.

„Haló?“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj, Bello. Tady je Edward. Mohla bys mi pomoct? Vlastně mě spíš zachránit. Asi tak za deset minut končí film a já potřebuju, abys mi zavolala, abych s Danutou nemusel nikde jinde jít,“ vysypal jsem na ni.

„Co se stalo? Nesedí ti?“ zeptala se Bella ostražitě.

„No, spíš mi nesedí její zlozvyk. Kouří,“ vysvětlil jsem jedním slovem. Zašustil papír a v telefonu bylo slyšet souhlasné pobrukování.

„Chápu. Takže potřebuješ nějak zařídit, abys musel domů, nebo někde jinde, že?“ zeptala se chápavě. Bella bude vždycky moje kamarádka.

„Přesně,“ potvrdil jsem.

„Tak za jedenáct minut,“ řekla a típla mi to. Zněla sice trochu divně, ale pomohla mi. Teda spíš ještě pomůže. A já jí musím taky pomoct. Vždyť zní utrápeně a moje kamarádka nesmí znít utrápeně. To bych nebyl kamarád, kdybych jí nepomohl a stále bral a nic nedával.

„Ahoj, co se tam stalo?“ zeptal jsem se šeptem Danuty, když jsem přišel. Sice mě to moc nezajímalo, ale stejně…

„Zrovna nechali něco doutnat, aby mohli na soutěž a udělali i něco v tělocvičně. To bylo super, škoda, žes‘ tu nebyl,“ vyprávěla mi horlivě.

„Jo, škoda,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Konečně byl konec filmu a Danuta mi všechno vyprávěla ještě jednou. Jako by mi nestačilo to už jednou vidět. Na všechno jsem jí přikyvoval a počítal sekundy a minuty, které ubíhaly. Čekal jsem telefonát, který mě vysvobodí.

„A co teď?“ zeptala se mě a naznačovala tím, jestli ji ještě někde nepozvu.

„Crrr,“ ozvalo se a já byl šťastný.

„Haló?“ řekl jsem do telefonu.

„Tak jo, volám. Promiň, že tak pozdě, ale něco mi do toho vlezlo. Tak jo, volám a ty přikyvuj, pak řekni, že tam budeš a jí se omluv, že musíš něco doma zařídit a nesnese to odkladu,“ poradila mi a já přikyvoval.

„Jasně, přijdu co nejdřív, mami. Neboj se,“ improvizoval jsem.

„Tak jo, teď se s ní rozluč a do zítřka vymyslíme, jak ji šetrně odbýt, aby náš lov mohl pokračovat,“ zasmála se do telefonu.

„Zatím ahoj,“ pozdravil jsem a zaklapnul telefon.

„Copak?“ zeptala se Danuta zvědavě.

„Víš, máma mě potřebuje doma, musím tam být, musím jí s něčím pomoct. Moc se omlouvám,“ řekl jsem zdvořile, abych ji neurazil.

„Ne, to je v pohodě,“ řekla a její oči zesmutněly.

„Já vlastně taky budu muset pomalu jít. Bylo to fajn, moc se mi to líbilo,“ snažila se znít šťastně, ale moc se jí to nedařilo.

Chvíli jsme se loučili a pak jsem se vydal domů. Došel jsem na autobusovou zastávku a byl rád, že jedu domů a nemusím být s Danutou. Byla to milá holka, ale ty cigarety mi hodně vadily.

V autobuse jsem si sednul, protože už bylo vylidněno. Moc lidí v tuto dobu už není venku. Většinou sedí doma a koukají na televizi. Nebo, jako já, chodí domů z nepodařeného rande.

Shrnutí - Blotik

Shrnutí - Slečinka



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo to bude - 8. kapitola:

 1
1. Alis
30.04.2017 [10:33]

Moc dobra povidka skoda ze neni dokoncen bude to jeste hodne zajmavy....Bella se k nemu stejne vzdy hodi nejvic...no jsem nadsena je to super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!