Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 9. část

21.11.2009 (18:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4076×

Bella:

Tak šťastná. Navzdory všemu a navzdory všem.

Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt – DVA! Vždy jsem byla na všechno sama. Vlastně ne vždy. Od té doby co jsem byla přeměněna jsem měla i matku. Vím, že to není moje pravá matka ale beru jí tak. Jinou jsem nikdy neměla. Do svých osmnácti jsem se toulala sama a dá se říci, že moje přeměna pro mě byla vysvobozením. Možná že je smrt životem, a na onom světě považují život za smrt. Kdo ví? Pro mě se smrt stala počátkem života. To ona se o mě postarala. Udělal ze mě to, co jsem. Nikdy jsem nezabila člověka. Dlužím jí hodně. Jenže Sebastian mi ji vzal a za to zaplatí, slibuji.

Jen by mě zajímalo kde Edward byl, že je to tak tajné. Ale nebudu vyzvídat, jistě má své důvody a já mu věřím. Tak jako nikdy nikomu. On mě v tom nenechá a já splním svůj slib.

Poslední den, který jsme mohli strávit spolu jsme se od sebe nehnuli ani na jedinou minutu. V podstatě jsme ani nic nedělali. Jen chodili a mluvili. Chtěli jsme jeden o druhém vědět všechno.

,,Edwarde, můžu se na něco zeptat?“

,,Že se ptáš Bell. Ty můžeš všechno.“

,,Vím, že se vás Sebastian ptal zda se k nám přidáte. Jak jste se rozhodli?“

,,Přidáme se k tobě Bell.“

,,Ale Edwarde, víš, že to je jistá smrt. Nejsem hloupá Volturiovi mají své špehy všude. Nejsou takovou dobu u moci pro nic za nic. Odejděte. Zachraňte se. Přeci nevystavíš rodinu nebezpečí jen kvůli mně.“

,,Bell, nehodlám je do toho zatahovat. Zůstanu já.“

,,To je hloupost. Nebuď směšný. Já se o sebe postarám.“

,,No právě. Slyšel jsem tvé myšlenky a v žádném případě tě nenechám samotnou. Zůstaneme do poslední chvíle a rodinu před bitvou pošlu do bezpečí. Něco si už vymyslím.“

,,Nesouhlasím…“

,,Ale nic s tím neuděláš. Smiř se s tím Bell, jsem tu s tebou.“

Pomalu jsme se vraceli k domu. Viděla jsem Alice s Emmetem jak se k nám řítí.

,,Bello, takhle nás zanedbávat. Kvůli tomuhle…“

,,Ale Emmete, o co tak důležitého bych s tebou asi tak přišla hm?“

,,No, počkej nech mě přemýšlet.“

,,Tak to máme ještě dost času si zajít na lov než ty na něco přijdeš.“

,,Hele Edwarde nech si ty narážky. Obvykle tak rádoby vtipnej nebýváš. Takže se k vám přidám. Abych o něco náhodou nepřišel já ne!“

,,Říkal tu někdo něco o jídle?“ Jasper se k nám připojil.

,,To si nenechám ujít. S Emmetem je to vždycky něco.“

Nakonec se přidala i Rose s Alice a vyrazili jsme.

,,Kdo bude poslední je zaječí bobek.“ Emmet vyrazil jako splašený a nechal nás v závěsu. Tak to ani náhodou. Vyrazila jsem za ním a v běhu ho čapla za nohu až zaryl nos do země.

,,Hej Emme, zůstala tam po tobě pěkná brázda.“

,,To ti děkuju Bello, teď ty bobky spíš žeru.“

,,Jaký to je? Bobkožroute?“ Zasmála jsem se mu a vyrazila si chytit něco dobrého pro sebe.

,,Emmet už asi dneska nic nebude. Má dost.“ Jasper mu cestou ještě přirazil obličej zpátky.

,,Žádný zbytky Emme.“ Zařval na něj v běhu.

Z lovu jsem přišla v bezvadné náladě, kterou mi ale zkazila hned první osoba, na kterou jsem narazila.

,,Isabello, jak to, že není vše připraveno? Za hodinu vyrážíme. Jdu ještě za Cullenovými.“ Pěkné přivítání. Ale je pravda, že jsem si ty přípravy schválně nechala až na teď. Alespoň nebude čas na nic jiného. V mžiku jsem všechno zabalila a vyrazila k autům.

,,Cullenovi odjíždí s námi.“ Nic jiného jsem ani nečekala. Probírala jsem to s Edwardem tolikrát ale nedal si říct. Snad je dokážu ochránit. Odjeli jsme za svítání. Už i to slunce se tu občas ukázalo a my bychom tu stejně už nemohli déle zůstat. Vyrazila kolona aut a mířili jsme na letiště a rovnou do Itálie. Nemůžeme tam moc otálet a v podstatě ještě dnes v noci zaútočíme. Měli jsme soukromé letadlo, většina z naší grady už byla tam a porůznu se schovávala. Nedělám si nějaké iluze o tom, že by o nás nevěděli. Začínala jsem mít trochu strach. Ne o sebe, spíš o Cullenovi a hlavně o Edwarda. Celou cestu jsem přemýšlela jak to udělat aby byli mimo hlavní dějiště…

Všude ve Vollteře plály ohně a bylo tu tak prázdno a pusto. Ví o nás, teď jsem si jistá. I Sebastian už nebyl tak sebevědomý.

,,Teď si v tom s námi Isabello, není kam utéct!“

,,Mohla bych alespoň ještě vidět matku. Kde vůbec je? Přeci nebude taky bojovat? A jakou máš vůbec strategii. Nemůžeš na ně přeci jen tak vpadnout.“ Vzhlíželi jsme teď k městu a blížili se blíž a blíž.

,,Víš co? Už mě nebaví tahle tvoje slabost a ufňukanost! To stačí. Nebudu si před tebou na nic hrát. Teď už nemáš kam jít a kdybys chtěla snad utéci, chytí tě a bude to mnohem horší. Takhle si alespoň s námi.“ Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Kam tím sakra míří?

,,Svoji matku už neuvidíš! Nikdy! Už není, nebude tě už oslabovat. Tohle nikam nevedlo. Je to tvoje slabina.“ Zastavila jsem se u jednoho z ohňů a nevěřícně si ho měřila. Jak nikdy neuvidím? Co tím myslí?

,,Jak neuvidím? Jak nikdy?“ Vyslovila jsem své myšlenky nahlas.

,,Prosím tě Isabello, na nic si tu nehraj. Tvoje matka už je pro tebe ztracená. Byla tak slabá a jen přítěž. Myslíš že jí budu tahat za sebou jako kouli na noze?“

,,Cože?“ Vyjekla jsem. Pořád mi nedocházela pravá podstat jeho slov.

,,A s Cullenovými si to hrála dobře. Myslíš si, že jsem tak pitomej nebo co? Dávno vím, že se neznáte jen od vidění na útesu. Nechal jsem tě sledovat. A toho svého Edwarda už neuvidíš. Hodlám je poslat pěkně jako předvoj!“

,,Co si udělal s mojí matkou?!“ Zavrčela jsem na něj výhružně a pomalu začala roztahovat svůj štít okolo nás dvou.

,,Co myslíš? Tohle ti tu nechala. Poslední rozloučení.“ Podal mi obálku a ušklíbl se.

V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Že nejspíš podruhé zemřu a to buď rukou jeho, jeho gardy nebo rukama Volturiů. Mozek mi zatemnila pomsta a zuřivost.

,,Ty jeden hajzle!“ Skočila jsem po něm. Nejspíš to nečekal a byl překvapený. Ani si nevšiml, že jsem štít roztáhla i na něj a my tak byli uprostřed neproniknutelné bubliny. Urvala jsem mu ruku a hodila ji do ohně. Jeho řev naplnil celé údolí okolo města. Rvala jsem ho pomalu na kusy. Končetiny házela do ohně a on neměl šanci na odpor. Nakonec jsem si nechala jeho hlavu. Cítila jsem tlak na svůj štít. Čím dál tím více na něj z venku doráželi a snažili se ho prostoupit. Ještě musím vydržet. Ještě chvíli. Uchopila jsem jeho zmítající se hlavu do rukou.

,,Pamatuješ zlato? Dokud nás smrt nerozdělí…“

Hlavu jsem oddělila od zbytku jeho těla a hodila ji znechuceně do ohně.

Konec upíra jehož jsem na světě nenáviděla nejvíc. Tohle jsem chtěla udělat tolikrát. Konečně jsem se dočkala. Jenže k čemu to všechno? K čemu to všechno bylo?

Neměla jsem čas nad ničím přemýšlet. Boj zuřil všude okolo mě. Teď teprve jsem začala vnímat co se děje. Na můj štít už nenarážely jen upíři od Sebastiana ale i Volturiovi. Byla jsem nyní hrozbou pro všechny. Nevím jak dlouho ještě budu schopná udržet svůj štít. Smutek mě oslaboval a moje soustředění opadalo. Rozhlížela jsem se okolo a snažila se zahlédnout Edwarda s rodinou. Konečně jsem je uviděla. Byli kousek ode mě. Edward zrovna řval na Alice s Emmetem. Neslyšela jsem co. Bylo tu tolik hluku, že i citlivý upíří sluch byl k ničemu. Chtěla jsem jít k němu a říct mu ať se schovají ale bylo jich tu tak moc a ten tlak. Štít mi pomalu sklouzával a já cítila, že se ke mně pomalu ale jistě dostávají.

Mám se snad vzdát. Konec je tak blízko. Možná, že je i něco jiného než ten život, kterým jdu. Snad i druhá smrt přinese něco dobrého. Setkám se znovu se svou matkou? Nebo budu navěky bloudit v temnotách? Je i pro upíry další šance?

Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.

Chci ten klid? Mám odejít?

8  Shrnutí povídek  10

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 9. část: