Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 5. část

11.11.2009 (08:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5462×

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=ePyRrb2-fzs

Edward:

Když jsem se po telefonátu s Alice vrátil zpět k Belle, byla tak smutná. Její něžný obličej jako by byl zkřiven bolestí, kterou není schopna unést. Chtěl jsem jí s tím pomoci. Chtěl bych jí pomáhat se vším, starat se o ní, i kdyby o to nestála. Navěky.

Všimla si, že jí pozoruji a tvář se jí okamžitě vyjasnila. Za tu noc jsem jí poznal tak moc jako ještě žádného člověka, snažila se zachovat si svou nepřístupnou masku ale mě nic neuniklo, stala se mým předmětem zájmu číslo jedna. Každý její výraz měl nějaký smysl a když už jsem si myslel, že ji znám naprosto dokonale, vždycky mě něčím překvapila. Chtěl bych mít celou věčnost na to, abych ji mohl poznávat. Tak proč jsem měl kruci pocit, jako bych jí měl ztratit.

,,Děje se něco Bell?" Zeptal jsem se jí.

,,Co by se mělo dít? Nechal si mě čekat.“ Byla tak, tak zajímavá.  Tak vzrušující.

,,Nechal jste mě dlouho čekat pane Cullene. To zasluhuje trest.“

,,Vážně? To bylo ode mne velice hrubé slečno Swanová. Jak asi byste mě chtěla potrestat?“

,,To se hned dozvíš.“ Řekla se smíchem, přehodila přes sebe přikrývku a…

,,Jsi jako to peříčko.“  

,,Jak to myslíš?“ 

,,Jako malé peříčko. Svou ostrou špičkou se zarýváš hluboko do mého srdce a způsobuješ bolest ale svým měkkým pápěřím ho zase hladíš a uklidňuješ.“

,,Peří i slova vždy odnáší vítr.“

Nyní teprve jsem pochopil pravý význam jejích slov. Stál jsem na útesu. Sám ač obklopen celou svou rodinou. Tak sám jako ještě nikdy v životě. Proč si s námi osud tak krutě zahrává? V jedné chvíli jsme tak šťastni, že si to snad ani nemůžeme zasloužit. A v druhé je konec. Konec všeho.

,,Sbohem peříčko mého srdce.“ Poslala mi v myšlenkách a rozeběhla se pryč.

Doběhla až k upírovi stojícímu u černé limuzíny. Prudce a neurvale s ní smýkl na dveře a hluboce na ni zavrčel. Chtěl jsem se za ní rozeběhnout ale pohledem a mírným pokývnutím hlavy mě zastavila. Neměl jsem právo. Její společník si všiml jejího pohledu a stočil se po jeho směru. Samozřejmě o nás dávno věděl ale nepovažoval za nutné všímat si nás. Teď na nás jen vycenil svoje zuby a hodil Bellu dovnitř.

Svaly na těle mi pulzovaly. Před očima jsem měl rudou tmu. Chystal jsem se zaútočit na něj a urvat mu tu jeho debilně se šklebící hlavu.

,,To není naše věc Edwarde. Není jednou z nás.“ Zastavil mě Emmet najednou tak vážný.

,,Ale je to moje věc Emmete. Je součástí mě!“ Byl jsem naštvaný na celý svět. Tak naštvaný. Nasedl jsem do jejího auta, kde jsem stále cítil její vůni a vyjel pryč. Nechci se už nikdy vrátit. Nikdy.

,,Edwarde ne! Vrať se prosím, kvůli nám. Kvůli Esme a Carlisleovi. Nemusíš hned. Za měsíc, rok, 10 let. Ale vrať se!“ Neustále mi posílala Alice v myšlenkách. Chtěl jsem být daleko, daleko z dosahu jejích myšlenek. Myšlenek všech. Má pravdu sakra. Vím to. Dlužím svojí rodině hodně ale nemůžu se vrátit. Musím jí najít. Ať to stojí cokoli. Vím, že sám toho nejspíš nikdy nedosáhnu ale nemůžu žádat pomoc svých bratrů dokud nezjistím co se tu děje.

Byl jsem pryč skoro měsíc. Dlouho jsem jezdil po státech a přemýšlel co dál ale na nic jsem nepřicházel. Byl jsem najednou tak bezmocný, tak malý. Co mám dělat?

Volturiovi, ti by mohli vědět co jsou zač. Ale jak tam přijít? Ahoj jsem Edward a hledám Bellu Stanovou, neznáte ji?  Dokonalý Edwarde, jsi myslitel. Musím se vrátit domů. Požádat Alice, prosit ji tak dlouho dokud to bude nutné. I nákupy s ní podstoupím, jen ať mi ji proboha najde.

Pomalu jsem se vracel domů. Každý kilometr zpět mě od ní vzdaloval.

Vstoupil jsem do dveří. Celá rodina seděla na pohovce a kolem a v rohu stála postava zahalená v plášti. Tvář jí skrývala kapuce stažená hluboko do obličeje. Když jsem vstoupil shrnula si kapucu na záda a zvedla ke mně své nádherné medové oči.

,,Bello!!“ Ohromením jsem zůstal stát. Tak dlouho jsem jí hledal.

,,Edwarde..“ Sladce se na mě usmála ale její úsměv v zápětí pohasl až zmizel úplně.

,,Dlužím ti vysvětlení, myslím.“

,,Nedlužíš mi nic Bello, jen už mi neodcházej.“ Smutně mě pozorovala a pohledem prosila o pomoc mou rodinu.

,,Co se tu sakra děje?“ Vyslovil jsem nahlas svou myšlenku.

,,To ti Bella musí povědět sama Edwarde.“

Bella se ke mně přiblížila a odváděla mě ven z domu. Chvíli jsme se jen procházeli. Došli jsme až k rozkvetlé jabloni a posadili se k jejím kořenům. Růžové květy padaly Bell do vlasů a byla krásnější než kdy jindy.

,,Víš Edwarde, měl bys o mě něco vědět.“ Začala ale musel jsem ji přerušit.

,, Ne Bell, nemusím. Nic pro mě není důležitější než to že jsi se mnou, to čím jsi není nic…“

,,Je to všechno Edwarde. Je to důvod proč s tebou nemůžu zůstat.“

,,Nemůžeš??“ Co mi to povídá? Jak, jak to myslí?

,,Musím se vrátit tam, kam patřím Edwarde. Není jiná možnost. Já nemám na vybranou. Ty ano!“ Nebyl jsem schopen slova.

,,Nejsem obyčejný upír Edwarde. Jsem mocnější než si myslíš. Nepustí mě. A já nemůžu odejít.“

,,Kdo tě nepustí Bello? Nechápu vůbec nic z toho co mi tu povídáš!“

,,Mám schopnosti Edwarde. Schopnosti, které se hodí spoustě lidí. A to hlavně těm mocným a zákeřným. Kromě toho, že mám štít a umím číst myšlenky, umím také upíra uvést do naprosté apatie, že není schopen se bránit a ani pohnout. Chtějí mě využít v boji proti Volturiovým a získat tak moc nad světem upírů. Všechno se změní Edwarde. Svět už nebude takový jaký je pokud to dopustím.“

,,Tak utečme Bello, půjdeme hned. Budeme žít jen spolu a nikdy nás nenajdou.“

,,Já nemůžu Edwarde.“

,,Proč nemůžeš Bello.“ Třásl jsem s ní. ,,Proč ne? Ty mě nechceš? Nemiluješ mě?“

Vzlyky otřásaly jejím tělem, byla najednou tak bezbranná a slabá.

,,Mají mojí matku! Nemůžu jí opustit! Je vše co jsem dosud měla!“

,,Porazíme je! Získáme posily a všechny je zničíme.“ Byl jsem bez sebe. Nenechám jí odejít.

,,Nevíš co mluvíš.“

,,Já tě nepustím.“

,,Za měsíc se vdávám Edwarde. Ten upír co si pro mě přijel na útes byl Sebastian. Můj budoucí manžel. Mám povinnost si ho vzít. Ale nehodlám už žít dlouho, nemůžu dopustit aby kvůli mně trpělo tolik lidí. Najdu způsob jak zachránit svou matku a potom zahynu v boji.“

,,Zbláznila si se? Co mi to tu povídáš?“ Už jsem neuvažoval reálně.

,,Promiň Edwarde.“ Políbila mě. Naposledy. Nemohl jsem se pohnout. Zvednout ruce. Chtěl jsem jí chytit a nikdy nepustit ale tělo mě neposlouchalo. Musela na mě použít svou moc.

,,Sbohem Edwarde. Odpusť mi to a zapomeň na mě. Prosím.“

,,To po mě nemůžeš chtít.“ Poslal jsem jí v myšlenkách, protože i mé rty byly uvězněny.

,,Musíš mi to slíbit. Nechtěj mě trápit. Ani sebe. Musí to tak být.“ Políbila mě na ztuhlé rty a za ucho. Přitom mi pošeptala.

,,Miluji tě Edwarde. Ale nejsem pro tebe ta pravá.“

,,Miluji tě Bello a nikdy se tě nevzdám.“

Po lících nám oběma stékala osamocená slza. Upíři přeci neumějí plakat.

Bylo to tak silné, že žádná upíří podstata nedokázala zadržet slzu, která teď dopadala do růžových květů pod námi. Sklonil jsem hlavu abych se podíval jak mizí mezi okvětními plátky… uslyšel šum větru…a…

Byla pryč. Ani její vůně tu nezůstala. Nic čeho bych se mohl chytit a jít za ní. Už jsem nebyl spoután jejím darem ale přesto jsem zůstal na místě nepohnutý několik hodin.

,, Pojď domů Edwarde.“

,,Nech mě být Alice. Jdi pryč. Všichni mě nechte na pokoji.“ Poslední slova už jsem zařval. Odešla. Odeštval jsem od sebe i svou rodinu. Všechny jsem ztratil…

Do klína mi spadlo osamocené peříčko…!

4  Shrnutí povídek  6

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 5. část: