Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 18. část

5.Anup - Rosalie


Kdo s koho - 18. částBlíží se nám konec. Plánuju maximálně ještě jeden nebo dva díly. A nevím, jestli bude happy end. Podle komentářů. Zatím mám chuť ji zabít. :-(

Přistávali jsme přesně o půlnoci na letišti v Anchorage. Alice a Emmet už netrpělivě poskakovali v letištní hale.

„Bello!“ Zavýskla hned jak mě uviděla a běžela ke mně. „Konečně jste tady.“ Drtila mě ve svém náručí.

„Jo, nebyla tu žádná sranda.“ Přisadil si Emmet a hned jak mě pustila Alice uvěznil  mě ve svém objetí.

„Taky jste nám chyběli.“ Řekla jsem jim. A vlastně to byla i pravda. Sice jsem byla na ostrově s Edwardem šťastná a bylo to fajn, ale stýskalo se mi.

„Tak pojďte musíte nám všechno vyprávět, co jste dělali…“ Odmlčel se Emmet, když viděl naše zaražené obličeje. „Co je?“ Nechápavě na nás zíral. „Jo tááák…“ Skoro jsem slyšela přecvaknout kolečka v jeho hlavě. Co jsme asi tak mohli dělat, na líbánkách. Jistě chodit po památkách…

Pomalým tempem jsme se šinuli k autům a při tom poslouchali vyprávění novinek.

„Moment, mám telefon. Nečekejte na mě, doběhnu vás.“ Oznámila jsem jim, když jsem cítila vibrace telefonu. Kdo by mi mohl asi tak volat… Nechala jsem je jít dál a kousek poodběhla.

„Výborně Isabello.“ Ozvalo se z úplně jiného místa, než jsem očekávala. Totiž z telefonu, jsem slyšela už jen otravný obsazovací tón.

„Mohla jsem si myslet, že mi nedáte ani chvíli na oddech.“ Řekla jsem odpornému hlasu za sebou, aniž bych se otočila.

„Máme dohodu. Do konce roku jsme tě nechali být, ale je čas… Už nikdy nebudeme mít takovou příležitost. Musíme jednat a nemůžeme čekat už ani den.“

„A jak to mám jako udělat?“ Otočila jsem se k Demeterimu teď už čelem.

„To je tvoje věc. Zítra… vlastně už dnes o půlnoci tě čekáme tady na letišti. Radím ti, abys tu byla. Jinak víš, co čeká tu tvojí novou rodinku…“ Ano, to vím. V duchu jsem je viděla všechny zavřené ve sklepeních Voltery. Vyhladovělé a zuřivé šílenstvím, tisíciletí prožitých o samotě. Přesně to jsem mohla číst v Arově mysli, když mě o toto žádal.

Jak já ho nenávidím. Nenávidím celý ten jejich svět. Jediné co mě tu právě teď drží, je Edward a moje rodina. A tu nesmím zklamat. Udělám to pro ně. I kdybych musela sama zemřít.

Dávno byl pryč ale já se stále nemohla pohnout z místa.

„Bello? Co se děje? Proč tu tak stojíš?“ Zatřásl se mnou Edward. Teprve to mě probralo. „Bál jsem se, když jsi nepřišla ani po půl hodině.“ To tu vážně stojím tak dlouho. „Co se stalo? Kdo ti volal?“ Chvíli na mě ještě zkoušel mluvit ale bezvýznamně. „Tak pojď pojedeme domů.“ Rezignoval nakonec.

Domů? Bože, to já nezvládnu. Nedokážu se jim dívat do očí, objímat je a smát se s nimi a za pár hodin jim dát kruté sbohem. Ano kruté. To bylo jisté. Musela jsem se připravit na to, že Edwardovi budu muset říci něco moc ošklivého. Nesmí mít důvod jít za mnou. Nesmí mě chtít hledat. Riskuju tím sice, že kdybych se snad jednou vrátila, už by mě nechtěl. Ale musí to tak být.

Sunula jsem jednu nohu za druhou a ani nevnímala okolí kolem sebe. Naprosto jsem se do sebe uzavřela. Nesmím se tomu poddávat, dokud nebude po všem. Pro ně… Opakovala jsem si stále dokola. Oni za to stojí!

V autě se mě nikdo na nic neptal. Edward na ně jen zakroutil hlavou a to jim jako vysvětlení stačilo. Prozatím…

„Bello! Ewarde! Konečně!“ Esme. Oba nás objala a vedla k ostatním. Stejné přivítání proběhlo s ostatními členy rodiny.

Neměla jsem na nic náladu, odešla jsem i s kufry do ložnice. Viděla jsem jejich udivené pohledy ale nevšímala si jich. Převlékla jsem se do pohodlných džínsů a trička a vyskočila oknem ven. Musím na lov, vyčistit si hlavu. Prostě jen běžet a nezastavit se. Vítr mi šlehal do kamenných tváří a cuchal vlasy. Cítila jsem každý kousek svého těla, jako by nic jiného ani neexistovalo. Běžela jsem a běžela. Nic pro mě nebylo překážkou. Ale ani to mi nepřineslo kýžený klid. Zastavila jsem se a nasávala vůně lesa.

Cítila jsem je, cítila jsem je všude. Byli tu, vím to. Arovi vojáci. Celý les jimi páchl. Nikdo jiný by to zřejmě nepoznal ale já je teď měla v každém kousku své mysli. Plně mě ovládali.

Se zuřivým výkřikem jsem praštila do nejbližšího stromu. Ten se s praskáním skácel k zemi. Bylo mi jedno, že padající větve ničily moje oblečení a jehličí mi zůstává ve vlasech.

Ucítila jsem pach pumy. Edwadovo nejoblíbenější… smutně jsem si vzpomněla na náš první společný lov.

 

Pozorovala jsem Edwarda, který se jako malý rval s pumou. „Edwarde nehraj si s ní.“ Roztrhla jsem si halenku do půlky pasu a vyzývavě se na něj usmála. „Pojď si raději hrát se mnou.“

Na chvíli naprosto omámen zapomněl i na svou kořist. Jenže ta toho náležitě využila a sekla Edwarda přímo do citlivého místa, které bylo nyní, o tolik větší, mnohem snazším cílem.

 

Nikdy nezapomenu na ten jeho výraz. Musela jsem se usmát. Tolik radosti mi dávali a teď!! Jsem zrůda! Nenávidím i sebe.

Jako predátor, jímž jsem, jsem se nyní plížila ke kořisti. Puma o mě neměla absolutní tušení. Vím, že si to nezasloužila. Ale kdo ano? Kdo ano? Vymrštila jsem se po jejím štíhlém těle a  zakousla se do pulzující tepny na krku. Její krev chladila moje žhavé hrdlo a já jí až do poslední kapky vysála.

Se smutkem jsem se podívala na její tělo a zahrabala je hluboko do země.

Domů jsem se vracela mnohem pomaleji. Právě svítalo. Cožpak to nikdy neskončí? Stmívání, svítání a stále dokola stejný koloběh. Nemůže být ani na chvíli konec. Zastavit čas.

 

V domě panoval klid. Absolutní ticho a tma jej dělala mnohem méně útulným než obyčejně.

Kam mohli všichni jít? I Edward… Ale co, je to tak lepší.

„Bello! Konečně jsi tady!“ Zavolal na mě, právě, když jsem na něj myslela. „Kde jsi byla, všude jsme tě hledali. Alice nevidí tvoji budoucnost, jako by… Ale nic.“ Oddechl si a objal mě.

„Byla jsem jen na lovu.“ Lehce jsem ho odstrčila a šla si sednout na pohovku. Byl zaražený. V podstatě chápu, porušila jsem naše nevyslovené pravidlo: Nikdy se neodtahovat.

„Dobře.“ Posadil se ke mně a už nemluvil. Vím, jak moc ho muselo trápit, že neví co se děje a také kolik přemáhání ho muselo stát, nezeptat se. A neptat se pořád dokola.

Hodiny ubíhaly jako splašené, vše kolem mě probíhalo v rozmazané šmouze, kterou jsem nemohla zachytit ani svým upířím zrakem. Moc rychle…

Desátá hodina. Už to nemůžu dál oddalovat. Je čas. Šla jsem pomalu do ložnice a vytáhla velký kufr. Nebudu toho moc potřebovat a nebrala bych si vůbec nic, ale musí to vypadat věrohodně. Nacpala jsem do něj co nejvíce věcí, přehodila si bundu přes ruku a vyšla před dveře. Nepotřebně jsem se nadechla a zase vydechla.

Sešla jsem schody dolů. Všichni vypadali tak šťastně… Do té doby, než mě uviděli.

„Kam se chystáš Bello?“ Vyhrkla jako první Alice. Edward už stál vedle mě a nechápavě se díval na kufr v mé ruce.

„Bello?“ Zašeptal jen.

„Promiň Edwarde, musím jít.“ Na mojí tváři se neobjevil ani náznak emocí ale uvnitř mi všechno sžírala nesnesitelná bolest. A mělo to být ještě horší. Jen začátek… Chytil mě za ruku, když jsem chtěla odejít. „Prostě mě nech jít ano?“ Nedívala jsem se mu do očí, nedokázala bych to. „Nefungovalo by to , já nejsem jako vy.“

„Ale já tě přeci miluju, milujeme se! To nestačí?“

„Já tě nemiluju Edwarde.“ Řekla jsem tvrdě a konečně mu pohlédla do očí. Bolest mi dala sílu a do svého pohledu jsem vložila veškerou nenávist vůči Volturiovým. Nebyla určena jemu, nikomu z nich, ale využila jsem ji.

Jenže začali vstávat i všichni ostatní. Ale ne, tohle bude těžší než jsem myslela. Zvedla jsem ruku a jediným gestem jsem zastavila Alice, která se ke mně blížila.

„Nepatřím k vám.“ Zakřičela jsem. „Nechci být jednou z vás.“ Na důkaz jsem strhla náramek a hodila jím po Edwardovi. Nikdo mě už víc nezadržoval. Proklouzla jsem mezi jejich nehybnými těly. Byli jako opravdové sochy. Běžela jsem, nechtěla jsem si brát jejich auto. Cestou jsem hodila kufr do řeky. Nechci mít u sebe nic.

Nechtěla jsem si vybavovat jejich zklamané a bolestné obličeje. Ublížila jsem lidem, kteří mi jako jediní pomohli. Vzlyky otřásaly mojí hrudí. K čemu to je? Pláč bez slz!! Nemoci jimi odplavit bolest, která mě sužuje. Je to trest.

Před letištěm jsem se zastavila a nasadila naprosto netečný výraz. Nesmím před nimi projevit jakoukoli slabost.

Snad se jednou vrátím…

17 Shrnutí povídek 19



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 18. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!