Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 17. část

08.01.2010 (20:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3033×

„Jsi šťastná Bello?“

„Jak se ještě můžeš ptát? Copak to na mě není dostatečně vidět?“ Mrkla jsem laškovně na svého manžela. Za žádnou cenu na sobě nedám znát, že se něco děje.

„Nevím, jsi taková… jiná. Děje se něco?“ Ošila jsem se a podívala se jinam. Blížili jsme se zpět k domu. Nezdržíme se tam dlouho, odjíždíme na krátkou svatební cestu. A já vlastně ani nevím kam.

„Jen jsem nervózní, když nevím kam jedeme.“ Využila jsem situace. „Ale kdybys mi to prozradil, hned bych se cítila lépe…“ Přitulila jsem se k němu a položila si bradu na jeho prsa. Dívala jsem se vzhůru na něj a doufala, že mu to bude jako vysvětlení stačit.

„Nezkoušej to na mě Bell. Tohle ti nepomůže. Navíc, je to pro tebe.“ Políbil mě na špičku nosu a krásně se usmál.

„Ale když já…“ Přerušil mě polibkem. „ Já bych…“ Další umlčení. Pokusila jsem se o to asi ještě třikrát a když viděl, že se jen tak nevzdám, uchvátil mě do svého náručí a strhl pod sebe.

„Stále tak paličatá…“ Mumlal mi do ucha.

„Stále tak nedočkavý…“ Zašeptala jsem mu zpět, když se rukou dobýval do mého výstřihu. „Ale to bude muset počkat, dokud nebudeme na místě. To je fér ne?“

„Vůbec to není fér, ale pro tebe cokoli.“ Zarazil se, když jsem se lišácky zazubila a chtěla opět žádat o sdělení, kam to vlastně jedeme. Jenže mě přeběhl… „Cokoli, co je pro tebe dobré.“ Ach jo, tohle vážně není fér.

Doma jsem ze sebe, za pomoci Alice a Rose, sundala všechnu tu nádheru a rozpustila si vlasy.

„Vezmi si tohle Bello.“ Alice mi temně modrou halenku a volné bokové džínsy. Takže cesta nebude zas až tak krátká, když mi dává tohle. Bylo mi jedno, co si obléknu, jen ať už jsem zpět u Edwarda.

„No tak, Bello, ty jsi neuvěřitelná. Buď v klidu, teď už ti neuteče.“ Zasmála se mi Rose. Vzala jsem si ještě kabátek a chtěla popadnout kufry, když…

„Bello, chtěly jsme ti ještě něco dát, než odjedeš.“ Podaly mi malou krabičku zabalenou do tenké saténové látky. „Edward ti to chtěl dát sám, ale přemluvila jsem ho. Přeci už ti dal prsten… a… no a my jsme teď tvoje sestry. Prostě teď patříš k nám.“

Povolila jsem zlatou stužku a nechala látku spadnout na zem.

„Pane bože, Alice, Rose… Děkuji.“ Zašeptala jsem dojatě. V krabičce ležel malý stříbrný náramek s přívěskem. Na přívěsku byl znak Cullenů. Teď opravdu někam patřím. Nejsem jen žena Edwarda Cullena ale oficiální člen rodiny. Obě jsem je objala. Měly v očích vepsané stejné pocity jako já.

„Honem, honem, zapni mi ho Alice…“ Chci ho mít na ruce a už nikdy nesundat.

Vyšly jsme z pokoje všechny tři ruku v ruce. Kufry jsem nechala kde jsou a spěchaly jsme za ostatními. Stáli dole v hale a dívali se jak scházíme ze schodů. Pustila jsem se holek a vlítla Esme do náruče.

„Děkuji…“ Na víc jsem se nezmohla. Putovala jsem z náruče do náruče až jsem nakonec skončila v tom nejkrásnějším objetí.

„Jsi naše!“ Zařval na celý dům Emmet.

„Ale nejvíc moje.“ Ohradil se o dost tišeji Edward.

„Ano, nejvíc tvoje…“

…

„Už tam budeme?“

„Ještě ne lásko.“

„A teď?“

„Ne, ještě ne. Nelíbí se ti v letadle?“

„Ne, když tu nemají ložnice pro novomanžele.“

„To nemají v žádném letadle.“

„No právě.“

„Letíme teprve pár hodin, vydrž to ještě.“ Pár hodin, pár hodin. Mě to připadá jako celá věčnost. Nafoukla jsem pusu a vyhlédla ven z okénka.

„Zase máš nafouklou pusu?“ Násilím mi k sobě otočil tvář. „Po kolikáté už dnes? Měla bys být veselá.“ Má pravdu sakra. Nechci nám to oběma kazit. Vyjasnila jsem tvář a dala mu malou pusu na tvář. Zaškaredil se a osočil mě…

„Za co?“ Nechápavě jsem ho pozorovala. Co jsem udělala špatně?

„Co jsem udělal, že jsem dostal tak malou?“ Rozesmál se, nejspíš mému výrazu.

„Dobře, napravím to.“ Chytila jsem ho oběma rukama kolem krku a přitáhla si ho k sobě co nejblíže to šlo. „Takže…“ Jemně jsme ochutnávali naše rty, byla jsem v jiném světě.

„Dáte si něco?“ Přerušila nás v nejlepším stewardka. Harpyje jedna, urážela mě i myšlenkami. To určitě udělala naschvál.

„Ne. A byl bych rád, kdyby jste nás až do konce letu nerušila. Děkuji.“ Spražil ji Edward a aniž by čekal na odpověď, otočil se k ní zády.

Zbytek letu byl o mnoho příjemnější a utekl o dost rychleji, než prvních pár hodin. Alespoň víme, čím se zabavit…

…

„To je nádhera!“ Dvanáct hodin letu a dalších dvanáct v půjčeném autě a nakonec krátká plavba na jachtě se vážně vyplatila. Nikdy jsem neviděla nic tak krásného. Slunce právě stálo nejvýše na obloze a ozařovalo tak azurově modré moře. Písek vypadal jako tisíce maličkých diamantů a splýval tak s našimi těly. Leželi jsme na pláži a nechali teplou vodu moře, omývat naše těla. Nic nás tu netrápí. Nemusíme jíst ani spát, můžeme si jen užívat jeden druhého.

„Bello?“

„Ano?“

„Dáme závod?“

„Já nevím… moc se mi nechce.“ Protáhla jsem se. „Moc se mi nechce, zase ti utírat slzy až budeš brečet…“ Vykřikla jsem a hnala se do moře. Samozřejmě jsem řekla kravinu, ale co? Hnala jsem se za cílem, jímž byl nedaleký ostrůvek. No nedaleký, pro nás.

Kruci, zase? Ještě, že tentokrát jsem si nevzala plavky. S oblibou mi je stahoval, když mě dohonil. Teď mu stačil jen mě chytit za nohu a stáhnout za sebe. Ale já se nedám. Tentokrát ne. Připadala jsem si jako torpédo, když jsem se s nataženýma rukama blížila k Edwardovi s úmyslem ho chytit za něco jiného, než za nohu. Jenže jemu se to líbilo a dost se mu to líbilo.

Vynořili jsme se na hladinu s ostrůvkem ještě několik stovek metrů od nás.

„Vyhlašuju nerozhodný konec závodu a novou soutěž…“ Zazubil se a líbal mě při tom na krku.

„Tohle ale není soutěž…“ Hladila jsem ho po zádech a níž k zadečku. „ A navíc nesouhlasím s ukončením závodu.“ Vší silou jsem ho za hlavu poslala hluboko pod vodu a vyrazila dál k ostrůvku. Samozřejmě, že jsem tentokrát vyhrála. A když vylézal z vody, už jsem na něj čekala.

„Ty ale podvádíš Bello.“ Řekl mi smutně. Chlapi vážně neumí prohrávat.

„Ale pravidla jsme si nestanovili ne?“

„No to máš vlastně pravdu…“ Vrhnul se na mě a já se tak zaryla hluboko do písku. Ležela jsem v prohlubni a na mě ležel Edward. Nebylo kam utéci.

A vlastně jsem ani nechtěla…

…

Na ostrově jsme strávili celé tři týdny. Čas tak rychle utekl. Se smutkem jsem hleděla na dům, který jsme zanechávali opuštěný v dálce. Na tu nádhernou postel s nebesy a vůni orchidejí, které mi Edward denně nosil. Doufám, že se na něj Esme v nejbližší době nechystá, bude v něm potřeba udělat nějaké opravy. Zasmála jsem se při té představě a šla si stoupnout k Edwardovi. Omotala jsem mu ruce ze zadu kolem pasu a vnímala jen jeho vůni.

 16 Shrnutí povídek 18

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 17. část: