Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 14.kapitola 2/2

28.07.2009 (19:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2491×

Polibek

Neurčitá osoba vkrádající se do děje

Tímto magickým večerem se vše změní. Dnes si k sobě nejdou cestu dva různé osudy. Jejich cesty se budou protínat, vzdalovat, klesat, stoupat. Ale i přes tohle všechno zůstanou spolu.

Tak by to mělo být, ovšem osud je nevispitatelný, takže se máme ještě na co těšit. Edward neřešil studený vítr ani začínající bouřku. Běžel lesem a nezastavoval se. Musel si pročistit hlavu. On musel z toho domu, plného přátelských upírů pryč. Tolik mu při připomínají po čem tolik vždy toužil a po čem touží a bude toužit.

Běžel a kapky deště mu jedna po druhé začali smáčet jeho značkové sako. On to nevnímal. Nevnímal nic. Jen rychlost, kterou běžel a objevující se pocit volnosti. Doběhl až k útesům. Tam kde končí země a začíná pustý oceán, plný života.

V něm, kde si spokojeně plavou ryby všeho druhu a nevědí do jaké situace se dostal tento upír. Zmožen depresivními myšlenkami se posadil na okraj útesu a pozoroval temný pustý oceán. Díval se střídavě na oceán a na oblohu.

Též pustou, bez života. Byla temná, hluboká noc. Díval se a přemýšlen. Nevšiml si osoby dívky stojící v houští, pozorující ho. Byl zamyšlen sám do sebe.

Pohled Isabelly

Jakmile jsme dojeli k domu Cullenů, tedy k mému dočasnému domovu každý se rozešel za svou zábavou. I já měla namířeno domů, což se nadalo říct o Edwardovi. Zamyšlen šel klesu, kde pak i zmizel. Já měla jiné úmysly, tedy prozatím.

Šla jsem po schodech do mého pokoje a snažila jsem se ignorovat zvuky ozívající se zpoza dveří, které jsem míjela cestou. Došla jsem až k mému útočišti. Upírskou rychlostí ze sebe sundala ty krásné šaty a místo nich si oblekla pohodlné světlomodré džíny a modré uplé tričko.

Na nohy pohodlné nepromokavé botasky. Do ruky mikinu s kapucí. Chvíli jsme si jen tak ležela na posteli a v ruce mačkala mikinu. Jenomže zvuky, ozívající se z pokojů jakoby sílily a to jsem nemohla vydržet. Přála jsem jim to, ale pro mě to bylo trochu silný kafe.

Navlékla jsem si na sebe mikinu a vyběhla z domu. Běžela jsem až k okraji lesa. Tam jsem se na chvilku zastavila a nadechla se. Do nosu mě udeřilo spoustu vůní a já je byla schopna všechny identifikovat. Krev zvířat, vůně mokrého dřeva, mechu. Vůně rostoucích jahod a malin. Různých lesních květin a vůně upíra.

Mě docela známého upíra a já se bez rozmyslů rozběhla za tou vůní. Za tou tolik lákající vůní. Musela jsem trochu přidat jelikož déšť začínal smíchávat a smáčet všechny vůně, a i ta jeho se začínala pomalu vytrácet Ovšem já to stihla.

Doběhla jsem až na kraj útesů. Schovala jsem se do houští a pozorovala toho krásného upíra sedícího na mokré zemi. Vypadal tak nádherně. Vítr mi čechral vlasy, které mu pod náporem kapek vody začínaly moknou, společně se sakem. Stejně tak jako moje oblečení.

V posledních chvílích před pořádným deštěm jsem si nasadila kapuci, která mi ovšem byla k ničemu. Rozpršelo se pořádně. Dešťové kapky se zvětšovali a bouchali do mého mrtvého těla. A já tam tak stála pořád pozorovala zamyšlenou tvář anděla, mně nedostupného. A pak se najednou otočil zamžoural do deště a naše oči se po nějaké době opět setkaly….

Pohled Edwarda

Seděl jsem a přemýšlel. Je to vůbec správné? Musím to udělat? A proč? Pro svobodu? Vždyť teď jsem svobodný. Můžu se kdykoliv spakovat a zmizet ve světě, tak aby mě Aro nenašel. Ale opravdu tohle chci? Ne…Tohle nechci…

Dešťové kapky mi padali do obličeje a já si ten pocit užíval. Miluji déšť. Jen tak uvolňujíc. Ano, déšť je volný. Nikdo ho nezastaví a nebo ano? Ano, slunce ho zastaví. Takže nikdo není volný, ano déšť, ani já. Slunce vysvitne a déšť ustane. Proč o všem musí někdo rozhodovat? Každý se může rozhodovat sám, nebo ne?

Dešťové kapky mi  pomalu stékaly z obličeje na sako, které jsem měl už tak dost mokré. Dalo by se z něj ždímat voda. Nasál jsem vzduch a do nosu mě udeřilo hned několik vůní. Vůně deště, květin, dřeva, listí, stromů, vůně moře a pak ještě jedna vůně…..

Otočil jsem se za tou vůní a hledal tu osobu v dešti. Až jsem ji našel. Stála tam, celá promáčená a dávala se na mě. Tak jako já na ni. Její oči jakoby svítily v té tmě a nabádali mě ať jdu. Jdu za tím světlem. Ať jdu za ní. A já neváhal.

Zvedl jsme se z mokré země a mířil si to k ní. I ona vyšla ze svého úkrytu a šla směrem ke mně. Pod botami šplouchala bota a nepříjemná studená voda si pomalu nacházela cestu ke mně do bot, ale já šel. Jako omráčen jsem šel za tím světlem.

A pak jsem k sobě došli. Dělil nás od sebe pouze metr a mě se zdálo že je to strašně daleko. Že stojíme každý na jedné straně země a dělí nás hluboká propast. A že když udělám jen jeden, jediný krok spadnu do propasti.

Tápal jsem a zamyšlen hleděl do jejich očí. Přemýšlel jsem, jestli by mě chytla kdybych udělal ten jeden zatracený krok a propadl bych se do propasti. Jestli by mě chytla a pomohla opět nahoru. Jestli by mě nenechala spadnout……….

Pohled Isabelly

Díval se na mě a v očích byl zamyšlen. Díval se a jakoby něco hledal. Hledal něco jako slepec co hledá světlo, které ho vyvede z temnoty. Ano, tohle on hledal. Hledal něco co mu pomůže pryč z toho světa. A já bych mu pomohla, kdybych věděla že to chce.

Pak se najednou zvedl ale pořád se díval směrem ke mně. Díval se mi po očí a pak vykročil. Směrem ke mně. A já též vyšla ze svého úkrytu celá smáčená od vody a mířila mu naproti.

Zastavily jsem se asi tak necelý metr od sebe a pořád se jeden druhému dívali do očí a hledali ten pomyslný bod, který by nás zachránil. A pak po nějakých minutách uvolněného ticha jsem ten bod konečně našla.

Našla jsem souhlas a jeho rozhodnutí. Ano, našla jsem své záchranné lano, stejně tak jako on. Ano, oba dva jsem našli to co jsem tak dlouhou dobu hledali. Našli jsem jeden druhého. Našli jsme sebe.

Pomalými kroky jsem se blížila blíž a blíž k němu, stejně tak jako on. Až nás od sebe dělilo je pár centimetrů. Cítila jsem na své tváři jeho studný dech. Cítila jsem to jiskření a napětí mezi námi. A měla pocit, že cítím jeho studené ruce po svém těle. Cítila jsem ho všude……

Dívaly jsme se vzájemně do očí a ani na jednu sekundu jsme necukli. Dívali jsem se a kochali se tím světem v těch očích. Dívaly jsem se na ten krásný svět v očích, který byl o moc lepší než ten ve kterém žijeme, a nebo se snažíme žít.

,,Já,“ řekl chraptivě. ,,Já…já..“ povzdychl si. V duchu jsem se pousmála nad jeho nerozvážností. Dívala jsem se mu do očí. Ještě pořád tam byl souhlas na který jsme čekala a já se ve vteřině rozhodla.

Má ruka automaticky vyletěla k jeho tváři. Pořád jsme se dívali opojně do očí. Svojí rukou jsem ho pohladila po tváři a on přitom zavřel oči. Vychutnával si ten pocit. Udělala jsem další milý krůček. Teď byla řada ne něm….

Pohled Edwarda

Nevím co jsem si v tu chvíli myslel. Nevím proč jsem chtěl začít rozhovor. Ani nevím proč jsem chtěl vůbec mluvit. Narušil jsem tím tu krásnou chvíli. Ovšem ona to asi nevnímala.

Nepřítomně se usmála a její ruka vyletěla směrem k mé tváři. Opatrně se jí dotkla a stejně opatrně mě pohladila. Byl to krásný pocit. Cítil jsem její kůži na své. Cítil jsem její chlad a zároveň cítil její teplo vycházející z její ruky.

Někde tam uvnitř je pořád člověk, stejně tak jako já. Zavřel jsem oči a užíval si to. Její ruka klouzala dál a dál až se zastavila u brady. Otevřel jsem oči a opět se střetl s jejími.

Dívala se na mě a já na ni. V jejích očích jsem viděl stejný souhlas jako ona musela vidět v těch mích. Její ruka pomalu sklouzávala i z brady a klesala dolů. S ní mě opustilo krásné teplo a to jsem nemohl dopustit. V poslední chvíli jsem zachytil její ruku do svých dlaní.

Držel jsem ji pevně, ale zároveň měkce abych ji nic neudělal. Jenže co bych jí mohl tak udělat, když je upír? Nic fyzického asi ne. Jedině psychického a to jsme nechtěl. Její oči se zaleskli podivnou touhou. A to mě pobídlo.

Udělal jsem jeden váhaví krok k ní. Dělilo nás od sebe jen pár milimetrů. Cítil jsem její krásný dech ne své tváři. Pustil jsem její ruku ze svého sevření a začal se k ní pomalu naklánět.

Nechtěl jsem udělat žádné náhle pohyby a pro jsem postupoval pomalu a každý pomalý pohyb jsem si ještě předem dvakrát rozmyslel. A pak se konečně mé tvrdé mokré rty dotkli těch jejích.

Mé ruce se automaticky omotali kolem jejího pasu a její ruce kolem mého krku. Přitáhl jsem si ji k sobě blíž a obkresloval linku jejich rtů. Přidušeně vzdechla a u mě se náhle rozhostil pocit uspokojení. Našel jsem konečně co jsem hledal. Konečně můžu být volný, po boku sní.

Zamotala svoje prsty do mých mokrých vlasů a já svou nevybitou vášní svíral v objetí její boky a tričko. Nad námi zářila bouřka, ale mi ji neřešily. Mi létaly. Dešťové kapky se snášeli na zem a smáčela naše těla víc a víc. Ale mi nic nevnímaly.

Byli jsme volní a zároveň uvěznění v obětí rtů, které hráli vášnivou hru do které se zapojovali i jazyky. Byli jsme uvězněni rty, ale naše mysl byla volná. Létali jsme a užívali si ten pocit. A já měl v jednu chvíli opravdu pocit že se vznáším.

Líbal jsem ji měkce a zároveň vášnivě. Dával jsem ji najevo své pocity. Své utrpení, svou bolest, stejně tak jako ona. Její rty chutnaly tak sladce a já je s radostí ochutnával.

Jenomže pocit létání pomalu mizel s jejími rty které se pomalu vzdalovaly. Odtáhla se oděně a já ji v tom nebránil. Oba dva jsem zrychleně dýchali a nažily se pohledem vyhýbat tomu druhému, což ovšem nevyšlo moc dlouho, jelikož jsem se opět zasekl v jejích očích stejně tak jako ona v mých.

A já v nich viděl uspokojení a radost. Tohle byl nový začátek….

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 14.kapitola 2/2: