Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jít dál - 3.kapitola

13.05.2009 (13:46) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2971×

3. Pomoc

Probudilo mě zvláštní pípání. Co to je? Slyším hlasy. Mezi nimi jen poznám Chrisův a nějaký další mužský hlas. Snažím se pochopit o čem mluví. ,,Ztratila dost krve ale bude v pořádku.´´ Ted si někdo oddechl. Chris. ,,jak dlouho si myslíte, že ještě bude v komatu?´´ ,,Nevím,´´ podle mě to bude doktor ,,zaleží jen na ní. Myslím, že by měla vyhledat odbornou pomoc. Jinak by se to mohlo zvrtnout a příště už by jsi ji nemusel najít včas.´´ ,,Děkuji, pane doktore.´´ má domněnka byla správná, je to doktor.

Myslím že je ještě chvíli nechám při tom že spím. Tenhle stav mi vyhovuje. Asi to začnu dělat častěji.

Po nějaké době to ale člověka přestane bavit a tak jsem si řekla že je čas na ,probuzení´. Prvně jedno oko potom druhé. Ou to je moc rychle. Párkrát musím zamrkat abych zaostřila. Ležím v nemocničním pokoji, všude je cítit desinfekce. Vážně strašný. V pravé ruce cítím něco připevněného. To něco je kapačka. Ne že by mi vadili jehly nebo tak ale je to nepříjemný pocit. Bratr opustil pokoj hned jak domluvili s doktorem. Snad ho nenapadne mě jít zkontrolovat. Ted na něj nemám náladu.

Otevřou se dveře. Ach ne jen at to není Chris prosím. K mému velkému překvapení a zděšení je to Edward Culen. Co ten tady dělá?

,,Spletl sis pokoj?´´ vybafnu na něj hned. Už zase jsem příliš zbrklá. ,,Taky tě rád vidím.´´ prohodí s úšklebkem. ,,Promin,´´ omluvím se mu ,,ale jestli jsi mě přišel promlouvat do duše nebo mě litovat můžeš jít. Ani o jedno nestojím.´´ ,,Ne to jsem nechtěl. Ale říkal jsem si že bys možná uvítala nějakou společnost. Mimochodem tvůj bratr je na tebe hodně naštvaný a myslím že to promlouvání do duše nechám na něm. Má to moc pěkně promyšlený.´´ Na tváři mu hrál ten jeho úžasný pokřivený úsměv. Přístroj který má hlídat mé srdce začal nějak rychleji pípat. Fajn trapas. Když to uslyší začne se přibližovat. Jeho obličej je jen pár centimetrů od mého když se najednou otevřou dveře. Nějaký doktor, velice podobný Edwardovi si odkašle. Oba s Edwardem se samozřejmě lekneme. ,,Ehm nechci vás tady rušit, ale Bella má nařízený klid takže Edwarde kdybys mohl odejít byl bych ti vděčný.´´ ,,Jasně tati.´´ ,,Ještě se uvidíme.´´ pošeptá mi aby to jeho otec neslyšel, věnuje mi poslední úsměv a odchází.

,,Dobrý den slečno.Jsem váš ošetřující lékař. Jmenuji se Carlisle Cullen.´´ I když je Edward adoptovaný, ta podoba mezi nimi je dost viditelná. ,,Bella.´´ představím se mu. ,,Ale to už určitě víte.´´ ,,Viděl jsem vaše ruce.´´ No jasně, moje jizvy. Těch by si nevšiml snad jen slepej a taky moje rodina. ,,Možná by nebylo na škodu vyhledat odbornou pomoc.´´ ,,Děkuji za starost, ale zvládám to.´´ ,,Tak to asi nezastáváme stejný názor, ale jak myslíte.´´ chvíli bylo ticho. ,,Kdyby jste potřebovala někdy někoho komu se svěřit stačí říct.´´ ,,Děkuji, vážím si toho.´´ to je po dlouhé době změna. On mi asi vážně chce pomoct. ,,No každopádně si vás tu pár dní necháme na pozorování. A abych nezapomněl, váš bratr je v čekárně. Chce vás vidět. Mohu ho pustit?´´ ,, Dejte mi chvilku prosím. Ještě na to nemám odvahu.´´ ,,Dobře.´´ A s tímto opouští můj pokoj.

Asi po hodině ke mně do pokoje vešel bratr. Snažila jsem se na tuhle chvíli psychicky připravit, ale nešlo to. Tomu co mě právě ted čeká se nedá uniknout. A myslím že by to ani nemělo cenu. Je čas se tomu postavit čelem. To co jsem ale viděla na jeho tváři mě dotalo. Bolest a červené oči od pláče. Kdo mu tak ublížil? Snad ne já. Tohle jsem nechtěla. Působit bolest sobě mi dělá dobře ale vidět Chrise takhle, mě bolelo nejvíc ze všeho. Když uviděl jak ho pozoruji jen se ušklíbl a přisunul si židli k mé posteli. ,,Proč?´´ Nejspíš to pro něj byla jednoduchá otázka, jen pro mě byla těžká odpověd. ,,Promin Chrisi já ti nechtěla ublížit. Mrzí mě to.´´ na nic víc jsem se prostě nezmohla. Jsem zbabělec a sobec. ,,Mám tě rád sestřičko. Tohle mi už nedělej. Měl sem o tebe takový strach.´´ Zase začínal brečet. Chytila jsem ho za ruku abych ho trochu uklidnila. ,,Promin.´´ ,,Slib mi že už to nikdy neuděláš.´´ ,,To nemůžu,´´ chtěl něco říct ale já mu to nedovolila. ,,nemůžu ti slíbit něco co vím, že nejsem schopná dodržet. Tak jako se alkoholik nikdy nevyléčí, tak já se nikdy z toho nedostanu tak abych přestala dělat to co dělám. Promin.´´ ted už jsme brečeli oba. Dojemná chvíle. Myslím že kvůli tomuhle bych měla radši umřít, než se dívat jak lidem kolem sebe ubližuji.

,, Máma si myslí, že jsi zkolabovala. Radši sem ji neříkal co jsi provedla. Asi by to nezvládla.´´ ,,Díky.´´ vytvořit vděčný úsměv na tváři byl docela problém ale myslím že se mi to povedlo. Alespoň trochu. ,,Budu už muset jít. Končí návštěvní hodiny.´´ oznámí mi bratříček po chvíli. Jen přikývnu. Když je ve dveřích ještě na něj zavolám: ,,Chrisi?´´ ,,Ano?´´ ,,Mám tě ráda.´´ Podařilo se mi na jeho tváři vyloudit malý úsměv. Skvělí! ,,Taky tě mám rád.´´ Vrátil se aby mi dal pusu na čelo a odešel úplně.

Ani nevím o tom že bych usnula, ale stalo se. Nechápu jak se mi to podařilo. Dnešek byl obzvláště těžký. Po psychické stránce určitě. Když jsem se probrala k životu už byla tma, ale cítila jsem že nejsem v pokoji sama a tak moje oči začali pátrat po tom kdo tu chce být se mnou. Na židli v rohu místnosti vedle okna seděl Edward. Ten kluk mě neustále překvapuje. ,,Myslela jsem že návštěvní hodiny už skončili.´´ Pronesu do ticha s úsměvem ve tváři. ,,To ano ale tvůj ošetřující lékař mi dovolil na tebe dávat pozor.´´ Odpoví mi taky s úsměvem. Ten přístroj, co má hlídat moje srdce mě už vážně začíná lézt na nervy, zase pípá jak kuře po narození.

,,Tobě nevadí se bavit s někým jako já? S někým kdo si rád ubližuje a nechtíc způsobuje bolest i všem okolo?!´´ po jeho tváři přeběhlo tolik emocí: překvapení, smutek, pochopení a možná i láska, ale to se mi určitě jen zdálo. ,,A proč to teda děláš když víš, že to lidem okolo ubližuje? Já ti můžu pomoct pokud budeš chtít.´´ lákavá nabídka ale pochybuji že by mi pomohl. ,,Mě nemůže pomoct nikdo, sem v tom sama.´´ pronesu tak potichu že pochybuji že jsem to vůbec řekla. On to zdá se slyšel. ,,Pleteš se víš? Nejsi v tom sama. Máš milující rodinu, která se o tebe bojí.´´ odmlčel se ,,Až budeš chtít udělat zase nějakou koninu tak mi to prosím řekni. Zastavím tě.´´ ,,Pochybuju.´´ ,,Chceš abych ti to dokázal?´´ jen přikývnu. Zvedne se a jde k mé posteli. Moje srdce se chce jít zase projít. Buší jak splašené. ,,Bojíš se mě?´´ zeptá se mě s jiskřičkami v očích. ,,Měla bych?´´ odpovídat na otázku otázkou začíná být nějakým mým pošahaným zvykem. ,,Neublížím ti.´´ ted už je tak blízko že se to nedá vydržet. Vím že by mi neublížil. Alespoň ne dnes. Ne ted. Kousek od mých rtů se zastaví aby viděl moji reakci a když vidí že se nijak neprotestuji, přitiskne své rty na moje.

,,Hezké.´´ pronese když se od sebe konečně odtrhneme. ,,Co přesně myslíš?´´ ,,No přišel jsem ti vynadat za ten dnešek, co jsi provedla a místo toho se tady líbáme.´´ pronese jen tak a já se musím usmát. Je tak snadné nemyslet na bolest, kterou cítím uvnitř sebe, když je u mě. Ale vím že až odejde zase se vrátí a já budu tam kde trávím hodně času. Na dně.

Chvíli se na sebe jen tak díváme, ale je na něm vidět že oba chceme to stejné. Jeho oči ho prozrazují. Nedá se to vydržet a tak znovu přitisknu svoje rty k jeho a vychutnávám si ten pocit štěstí a všeho co je spojeného s láskou.

Asi týden jsem musela být v nemocnici. Nechápu proč. Jestli si mysleli že když mě budou mít chvíli na očích, tak se nepokusím znovu zabít, mýlili se. Edward za mnou chodil každý den a pořád jsme si povídali. Bylo to úžasný. Jen ten pocit že to jednou skončí, že ho přestanu bavit a opustí mě byl strašný. Nic netrvá věčně.

Po propuštění z nemocnice mě Chris pořád hlídal a myslel si že je nenápadný, když se mi pořád koukal na ruce. Asi budu muset najít méně nápadné místo, protože se toho rozhodně nehodlám vzdát. Je to pro mě jako droga.

Zítra už můžu jít konečně do školy. Strašně se těším. Ne na školu, samozřejmě, ale na svého anděla. Budu s ním moct být celý dopoledne. Jak nádherná představa. V nemocnici se mnou trávil skoro každou noc a dost jsem si na něj navykla. Začínám těch závislostí mít nějak moc.

Ozve se zaklepání na moje dveře,,Ahoj sestřičko, můžu dál? ´´ ,,Co potřebuješ bratříčku?´´ zeptám se ho když se objeví v mých dveřích. ,,Přátelském pokec. Nebo tě snad od něčeho vyrušuju?´´ šibalsky na mě mrkne. ,,Seš divnej. Doufám že to víš.´´ usměju se na něj a vzapětí mu ode mně na hlavě přistane polštář. ,,Tak tohle si vypiješ!´´ křikne na mě Chris a začíná polštářová bitka. Netrvá ale dlouho protože se oba musíme jít nachystat do školy a do postele.

Po dlouhé sprše jsem se odebrala do svého království. Další půl hodinu jsem se koukala do stropu a nemohla usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím co se stalo za posledních pár dní.

,Potřebuju na vzduch.´ pomyslím si. Vylezla jsem z postele, vzala si deku a šla si sednout na balkon. Na čerstvým vzduchu se mi vždycky líp přemýšlelo, ale dneska to nějak nepomáhalo. Minulost mě dohnala. Opět jsem vzala do ruky nůž a přiložila ho na ruku. ,Nesmím to udělat. Kvůli Chrisovi. Kvůli Edwardovi.´ Říkala mi moje lepší stránka. Ta horší se ale nechtěla vzdát bez boje. ,Tohle ti pomůže. Bude ti líp. Neboj se toho.´ řikala. A ted kterou si mám vybrat?

,,At tě to ani nenapadne!´´ ozve se vedle mě ten krásný sametový hlas. Leknutím nadskočím. ,,Bože Edwarde! Ty jsi mě vyděsil!´´ ,,To mě sice mrzí, ale můžeš prosíím odložit ten nůž?´´ ta hrozba v jeho hlase je jasně slyšitelná. Koukám na něj jak na svatej obrázek. Cože po mně chce? Aha už vím, ten nůž. ,,Edwarde,´´ zašeptám do ticha, ale hlas se mi zlomí ,,já už nemůžu.´´ ted už brečím. ,,ŠŠŠ….to bude dobrý Bellinko. To bude dobrý uvidíš. Zvládneme to. Pomůžu ti. Jen prosím odhod ten nůž.´´ podívám se na svoji pravou ruku ve které křečovitě svírám nůž a ihned ho odhodím na druhou stranu balkonu. ,,Neopouštěj mě prosím, nikdy!´´ prosím ho mezi vzlyky. Pevně si mě tiskne k sobě a mě je v jeho náruči tak nádherně. ,,Dokud mě tu budeš chtít budu tu s tebou.´´ ujistí mě. Hned na to mě vezme do náruče a odnese do pokoje kde mě položí na postel a přikryje. Poté zavře dveře na balkon, aby nám nebyla zima a sedne si k mým nohám. ,,Edwarde?´´ ,,Ano?´´ ,, mohl by sis prosím lehnout vedle mě?´´ v očích mu zajiskří ale zřejmě je to pro něj lákavá nabídka, teda aspon si nalhávám že je lákavá, protože si hned lehne vedle mě. ,,Jejky.´´ ,,Copak lásko?´´ ,, seš úplně ledový´´ ,,Jestli chceš můžu si zase sednout k tvým nohám.´´ ,, To tedy nechci.´´ a jako důkaz se k němu přitisknu ještě víc.

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jít dál - 3.kapitola: