Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 29. kapitola

20.11.2011 (10:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2533×

Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem právě teď byla právě tady. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že mě k tomu opravdu donutil… a už absolutně jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem mu na to nakonec asi po hodině přesvědčování bláhově kývla. Já.

Měla jsem šílené nutkání z toho lehátka okamžitě vstát a co nejrychleji utéct někam hodně daleko. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně zevnitř naráží do hrudi - i ono se pravděpodobně nutně potřebovalo z tohohle místa co nejrychleji vzdálit.

Ale kdykoliv jsem natočila hlavu směrem k zavřeným dveřím, najednou se to všechno tak nějak… změnilo. Najednou mi totiž před očima vyskočila představa zklamaného Edwarda, kdybych se najednou objevila zpátky v té chodbě s křesílky, ve které čekal, a celá se třásla strachy. Z masáže, ke které ještě ani nestihlo dojít.

Ach, jistěže mi několikrát opakoval, že kdyby se cokoliv dělo, mám raději udělat to, co doopravdy chci. Několikrát mi jasně říkal, že pokud se nebudu cítit stoprocentně jistá, můžu kdykoliv masérce říct, aby přestala, a zase se bez ostychu vrátit zpátky k němu.

Jenomže… měla jsem takové podivné tušení, že ten „strach“ ve skutečnosti nebyl tak velký, jak jsem se domnívala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že si ho minimálně z poloviny vlastně jenom namlouvám, protože mi to tak prostě připadalo přirozené. Protože já jsem se přece lidí vždy bála. A když se to teď trošičku začínalo měnit, moje veškeré přesvědčení o okolním světě se nějakým změnám tvrdě bránily.

Cítila jsem v sobě totiž ještě něco dalšího. Něco… neuměla jsem to přesně pojmenovat… Připomínalo mi to jakési nesmělé odhodlání, které chtělo Edwardovi dokázat, že nejsem jenom ta křehká chudinka, za kterou mě celou tu dobu už od našeho prvního sezení musel považovat. Že mám v sobě něco víc než jen tu šílenou plachost, o které jsem si byla jistá, že se určitě jen tak u někoho nevidí. Chtěla jsem mu dokázat, že zkrátka mám i na něco víc, než jen na vysedávání u okna a pozorování všeho dění okolo jen zpovzdálí.

Ale proč tomu tak bylo? Tak to jsem ani zdaleka nevěděla. Spíš jsem se snažila přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, abych byla tak šíleně zmatená a ztracená sama v sobě.

Vymyslet něco dalšího už jsem ale neměla šanci. Ozvalo se totiž tichoučké zaklepání na dveře a pak dovnitř nahlédla nějaká dívka. Nemohla být o nic starší než já, ale přesto se ode mě jistě v milionu ohledů ukrutně lišila. Blonďaté vlasy stažené v neposedném drdolu, v modravých očích veselé jiskřičky a na rtech přátelský úsměv.

„Jmenuji se Angelina,“ řekla jemným hlasem. Nebyl ledový, nebyl útočný, nebyl… Vlastně byl docela příjemný. Srdce mi sice znovu na okamžik zrychlilo a hlavou se mi naposledy mihla ta možnost, že ještě stále můžu vstát a odejít. Ale zaplašila jsem ji. Bylo na čase své přesvědčení rázně změnit. A tohle byla přesně tak ideální příležitost, jak mi říkal Edward. „Dnes vám provedu klasickou uvolňovací masáž. Vaším úkolem je se jen zaposlouchat do hudby a zbytek už nechte na mně.“

Hlasitě jsem polkla, když bez zaváhání přešla až ke mně a slyšela jsem, jak bere do ruky několik předem přichystaných lahviček. První, co mě napadlo, bylo okamžitě zavřít oči. A vzápětí jsem zjistila, že to byl docela dobrý nápad.

Tichá relaxační hudba mi pronikla až někam hluboko do mozku a já jsem se ze všech sil snažila soustředit jen a jen na ni… A s úžasem jsem po několika krátkých chvílích zjistila, že se mi to povedlo. A když jsem pak na ramenou ucítila její ruce, má mysl si okamžitě a automaticky snažila představit, že Edward je tady se mnou… že sedí jen nepatrný kousek ode mě a nedovolí, aby se mi někdy něco stalo…

A pak už jsem najednou neměla ani ten nejmenší důvod k tomu se jí jakkoliv bát.

***

ROSALIE

„Jistě, pane Maytone, moc mě těšilo s vámi obchodovat.“ Celou dobu jsem se snažila na obličeji udržet ten falešný úsměv a přitom už se doslova nemohla dočkat, až si ten chlap sebere svoji smlouvu, i s těmi svými oplzlými řečičkami konečně vypadne a já už ho nikdy v životě znovu neuvidím.

„Snad se zase brzy potkáme.“ Široce se usmál a mezi rty odhalil dva zlaté zuby. Bože, to v tom jeho prasečím obličeji vypadalo nechutně. „Anebo se možná někdy setkáme i mimo pracovní záležitosti.“ Pozvedl obočí a já jsem přemýšlela, jestli to ten debil s třemi vlasy na jinak plešaté hlavě doopravdy myslí vážně.

V tu chvíli se ale ozvalo Emmettovo hlasité odkašlání. Z druhé strany stolu k Maytonovi i on natáhl pravici a „mile“ se usmál. „Myslím, že už na vás venku čeká ten taxík, co jste si zavolal.“ Podívala jsem se skrz skleněnou stěnu tím směrem a s jistou úlevou zjistila, že má pravdu. „Těšilo mě,“ dodal ještě Emmett. Pravděpodobně se snažil znít zdvořile, avšak měla jsem pocit, že i ty jasně slyšitelné známky sarkasmu nechal do hlasu prosáknout schválně.

Mayton si ještě s několika pozdravy konečně sebral saky paky a pak s posledním úsměvem - mým směrem - konečně odkráčel od stolu. Jakmile se za ním zavřely dveře kavárny, s protočením očí a hlasitým povzdechem jsem se sesunula do polstrované sedačky.

„Ještě pár takových klientů a s touhle kariérou končím,“ zabrblala jsem a s dalším povzdechem si přehodila nohu přes nohu. Lidi jako Mayton mě vždycky dokázali nakrknout. Nemístné úsměvy, řeči s dvojím významem a až příliš sebevědomé jednání. Ano, tohle umělo naštvat. Ale tenhle chlap byl extrém. Tím, že si koupil několik pozemků v centru Seattlu, nám sice dosti zpříjemnil rozpočet, ale vidět ho znovu? Ani za milion.

„To by nejspíš nebylo tak úplně od věci,“ zamumlal Emmett. Upřela jsem pohled jeho směrem. A neubránila se tichému uchechtnutí, když jsem zpozorovala jeho zamračený výraz.

„Že by tě někdo jako on takhle vyvedl z míry?“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou a tiše se zasmála. On ale jen pozvedl obočí a založil si ruce na prsou. Působil opravdu vážně.

„Žárlíš?“ vylítlo mi neřízeně z pusy a už bylo příliš pozdě na to, abych to vzala zpátky. Nasadil na tváři velice zvláštní výraz a pak se mu rty zformulovaly do oslnivého úsměvu.

„Ovšem že ne… Vždyť prakticky spolu vlastně vůbec nechodíme, ne?“

„Hm…“ Usmála jsem se stejně jako on a přitom se na sedačce posunula až těsně k němu. „Ale v jistých situacích by se to možná mohlo trochu pozměnit… Nemyslíš?“

„V jistých situacích?“ zopakoval po mně. Úsměv mu trochu poklesl, jeho čokoládové oči byly zabodnuty do mě a slyšela jsem, jak jeho srdce nepatrně zrychlilo.

Rty se mi ještě rozšířily. Bylo zvláštní, že i když uběhlo teprve pár dní od toho, co jsme si řekli, že nic neuspěcháme, už teď jsem v jeho společnosti takhle téměř nemohla vydržet. Moje pudy mě hnaly co nejblíže k němu, toužily znovu okusit tu sladkost jeho rtů… a měla jsem pocit, že rozum už není dostatečně silný na to, aby je dokázal jakkoliv krotit.

Ztišila jsem hlas na pouhý šepot. „Víš, jak mě ta servírka vytáčí?“ zamumlala jsem a kývla směrem k pultu, za kterým ta mladá holka zrovna někoho obsluhovala. Emmett se podíval tím směrem, obočí stažené zmateně k sobě.

„Co ti ta chuděra udělala?“ zeptal se stejně tiše jako já s nepatrným úšklebkem.

„Už od chvíle, co jsme sem přišli, na tobě může oči nechat.“ Při těch slovech jsem se zamračila. Nelhala jsem. Ani navzdory otravnému klientovi mi neunikly ty pohledy, které posílala každou chvíli naším směrem. A snažila jsem si sama sobě namluvit, že nemám vůbec žádný důvod k nějakému vyvádění.

Ale copak to šlo tak jednoduše?

„A mě se ptáš, jestli žárlím?“ uchechtl se a hruď se mu rozvibrovala potlačovaným smíchem. „A zkoušela ses podívat do zrcadla?“ Přísně jsem se na něho podívala a on okamžitě sklapl. Ty jeho reakce mě snad nikdy nepřestanou udivovat.

Cítila jsem, jak se mi rty vytahují do mírného úsměvu. Možná bych na něj doopravdy měla být o něco milejší… Nepatrně jsem se nahnula blíž k němu a uvažovala, jestli se rytmus jeho srdce opravdu ještě více zrychlil. Jo, určitě bych své jednání měla nějak… zmírnit.

„Možná spolu nechodíme oficiálně,“ řekla jsem pomalu; hypnotizoval mě pohledem a já jsem se přistihla při tom, jak jsem se k dalším slovům musela hlasitě nadechnout, „ale možná bychom občas mohli udělat jakousi… výjimku.“

„Tak výjimku,“ zopakoval po mně a jeho sladký dech mi ovál tvář. Připadalo mi to skoro jako droga. Když se pak jeho rty vytáhly do nádherného úsměvu, litovala jsem, že i já nemám srdce, které by se teď mohlo rozběhnout několikanásobným tempem.

Pak se ale svižně vyhoupl na nohy a na stůl pohodil několik dolarovek. Mě tam nechal sedět naprosto vyvedenou z míry.

Bože, Cullenová, ty jsi ale blbá!

Sundal z věšáku můj kabát a nastavil ho před sebe. „Víte, slečno šéfová, občas umíte být doopravdy přesvědčující.“

S povzdechem jsem se taky postavila a vklouzla do nabízených rukávů. „A ty zase někdy moc tvrdohlavý.“

Slyšela jsem jeho smích, když jsem se natahovala pro kabelku a začala do ní schovávat všechny dokumenty, co zůstaly ležet na stole.

„Budete si přát ještě něco na cestu?“ V ten okamžik jsem se zarazila uprostřed pohybu a cítila vlastní zběsilé pudy, které chtěly okamžitě něco udělat. Bylo by moc nápadné, kdybych tu holku praštila laptopem o hlavu?

Pomalu jsem se otočila a viděla Emmetta, jak kroutí hlavou ze strany na stranu. Ta holka se na něj mezitím upřeně dívala a já jsem si byla téměř jistá, že horečnatě přemýšlí nad tím, jak by mu co nejnenápadněji mohla podstrčit svoje telefonní číslo. „Máme čerstvé koláčky. A zrovna jsem uvařila kávu, ještě je horká.“

„Ne, děkuje-“

„Myslím, že už bychom měli jít, zlato,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla jakkoliv promyslet. Beze slova jsem Emmetta popadla za ruku a doslova ho za sebou táhla. Cítila jsem na sobě její pohled, a proto se nezastavila dřív, dokud jsme venku nezmizeli za rohem. Tam jsem se na chodníku zarazila a snažila se ignorovat jeho veselé pochechtávání.

„Od ‚ty pomalý, líný idiote‘ jsme se najednou přesunuli až ke ‚zlato‘?“ Rozesmál se hlasitěji. „No to jsou mi věci.“

Silně jsem si skousla spodní ret. Možná, že jsem to trochu přehnala… No dobře, ne možná, ale určitě. Nejspíš jsem neměla ani to nejmenší právo k tomu, abych si k němu něco takového mohla dovolit.

Jenomže… ach, vem to čert. Připadala jsem si opravdu divně. Ale koneckonců, co na tom záleželo?

Prudce jsem se k němu otočila. Nebrala jsem ohledy na to, jak najednou zmlkl a zarazil se, a doslovně neřízeně jsem se vytáhla na špičky a přisála se na jeho překvapené rty. Byly jemné, horké… a až příliš návykové.

Jemně jsem ho líbla a pak se od něj s vypětím všech sil na pár centimetrů odtáhla. „Asi doopravdy nesnesu, když se po tobě dívají ostatní holky,“ zamumlala jsem zamyšleně.

Díval se na mě sice trochu vyděšeně, ale nakonec se váhavě usmál. „Víš, mě ti chtiví chlapi okolo tebe taky dokážou pořádně naštvat.“

Tiše jsem se zasmála a chtěla se od něj zase odtáhnout, přeci jenom jsem ho nejspíš zarazila a pravděpodobně jsem i porušila pravidlo, že se nic uspěchávat nebude. Stejně jako předtím uvnitř kavárny… Nejspíš bych se nad sebou měla vážně pořádně zamyslet.

Ale vtom se mi jeho ruka omotala okolo pasu a prsty té druhé se mi octly těsně pod bradou.

Se zatajeným dechem jsem mu oplatila pohled. Tvářil se tak trochu nejistě, ale usmíval se, a to bylo hlavní. „Víš, nezaručuju to, jak to dopadne. Jako první jsem holku ještě nikdy nepolíbil, ale… no, všechno se má zkusit.“ Pokrčil rameny.

Chvíli jsem se na něj mlčky a bez jediného pohybu dokázala jen dívat. Ale pak, najednou jako by ho moje tělo toužilo povzbudit, se mi ruce bůhvíjakým způsobem dostaly až na jeho zátylek a nohy popošly tak blízko k němu, jak jen to prostor dovoloval. Na hrudi jsem cítila jeho srdce tak zřetelně, až jsem skoro nabyla pocitu, že je zároveň i moje.

Až bolestně pomalu se ke mně sklonil, měla jsem pocit, že musely uběhnout téměř hodiny, když jsem se dívala do jeho očí, tak zdráhavě se přibližujících blíž k těm mým.

A pak se svět najednou roztříštil na miliony maličkých kousíčků, protože jeho rty se konečně dotkly těch mých. A já jsem se jich už ani náhodou nedokázala vzdát.

Byl váhavý, opatrný a neskutečně něžný. Ale i přesto jsem cítila, jak se mi okolo žaludku rozvlnily stovky přenádherných pocitů. Jen vzdáleně mi to připomínalo náš první polibek, to šílené pomatení smyslů v tom autě. Tehdy to bylo tak nenadálé a nezáměrné, že s tím, co se dělo teď, se to nedalo ani trochu srovnávat. Tentokrát jsme totiž oba předem věděli, co přijde.

Pocit blaženosti na sebe nenechal dlouho čekat, když se mi totiž jeho rty otřely o bradu a krk, najednou jsem si byla jistá, že moje nohy ani náhodou nemůžou být dost stabilní na to, aby mi nějak rapidně mohly pomoct udržet rovnováhu. Ovinula jsem mu ruce okolo krku ještě pevněji.

Pak se ale jeho obličej od toho mého najednou odtáhl a já jsem překvapeně otevřela oči. Určitě jsem nechtěla, aby ten nádherný okamžik už skončil.

„Víš, že stačily asi tak tři dny na to, abych si připadal jako nějaká naprosto totálně jiná osoba?“ zamumlal ochraptělým hlasem a obočí se mu maličko stáhlo k sobě. Působil zamyšleně, ale mírný ruměnec v jeho obličeji jasně prozrazoval, že s ním ten polibek udělal přinejmenším to samé, co se mnou. Což mi dokonale postačilo ke spokojenosti.

„A víš, že přesně vím, co máš na mysli?“ Mírně jsem se usmála. A jen hodně pomalu si uvědomovala význam svých slov. Ale jedno jsem musela uznat – nelhala jsem, když jsem to řekla. Protože mi celý svět najednou připadal úplně odlišný. Jako by všechny předtím ponuré odstíny konečně nabraly jakési živé barvy.

***

BELLA

Když jsem za sebou zavírala těžké dveře, pohled jsem ještě stále nedokázala odlepit od podlahy. Sledovala jsem jemný vzor červeného koberce a rozechvěle pevněji stiskla mikinu, kterou jsem držela v ruce.

„Bello?“ Při zvuku Edwardova hlasu mi hlava proti své vůli vyletěla vzhůru. Stál vedle pohodlně vzhlížející pohovky -neseděl na ní - a upíral na mě nejistý pohled. Pak pomalu udělal několik kroků směrem ke mně a váhavě mě uchopil za ruku. „Je všechno v pořádku?“

Připadalo mi až neskutečné, že tu celou tu dlouhou hodinu doopravdy čekal na to, dokud nevyjdu ven. Bylo to jako z nějakého starého románu, ve kterém ještě hlavní mužské postavy bývaly šlechetní gentlemani. A tak nebylo divu, že při pohledu na něj se moje mimické svaly, které si v poslední době tolik zvykly se pohybovat nějak příliš často, okamžitě vytáhly tak, aby zformulovaly jakýsi úsměv. „V naprostém,“ zamumlala jsem.

Podle toho, jak vydechl, jsem si byla jistá, že se mu nejspíš pořádně ulevilo. „Jak se cítíš?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Já...“ Zaváhala jsem. Chtěla jsem mu odpovědět po pravdě, chtěla jsem k němu být naprosto upřímná. Protože jsem mu to dlužila. Jenomže v tom šíleném zmatku a bláznivé směsici uvnitř mě jsem nedokázala najít nic, co bych aspoň nějak přibližně byla schopna vyjádřit nahlas tak, aby to pochopil. A tak jsem po několika dlouhatánských vteřinách zase jen tiše povzdechla a zavrtěla hlavou. „Vlastně pořádně ani nevím.“ Sklopila jsem pohled na své boty a cítila, jak mi tváře mírně zahořely. Co se to se mnou dělo?

„Možná už bychom měli jít na pokoj,“ řekl po chvíli uvolněným hlasem. „Už je docela pozdě.“

Vděčně jsem přikývla a nechala se jím vést dlouhými chodbami a bezpočtem schodiští až ke dveřím našeho apartmánu. Jakmile za námi zavřel dveře, s omluvou jsem se odebrala do koupelny a první věc, co mě napadla, bylo dát si pořádně horkou sprchu.

Ty kapičky dopadající na mé tělo sice byly naprosto známé, ale přesto už když mi na rameno dopadla první z nich, věděla jsem, že tentokrát to celé budu vnímat naprosto jinak. Uvědomovala jsem si každé každičké místo svého těla, kterého se horká voda dotýkala, a poprvé za nevím kolik dlouhých let jsem se teprve odvážila pomyslet na tu prostou myšlenku... kterou jsem slýchávala všude okolo mě, ale přesto si vždycky byla jistá, že právě mě se to určitě netýká.

Jenomže po té dlouhé masáži jsem najednou cítila každičký sval ve svém těle. Uvědomovala jsem si naprosto vše. A tak nebylo divu, že v zájmu těch mnoha změn, co se ve mně odehrávaly, jsem se najednou nedokázala potlačit těch několik jednoduchých slov. Že to tělo bylo moje.

Byly to moje nohy, které přešlapovaly po chladivých kachličkách, a byly to i moje ruce, které braly z poličky mýdlo a pečlivě ho roztíraly po mé pokožce. Byla jsem to já. Nejspíš už konečně duševně i fyzicky kompatibilní.

Z koupelny jsem vyšla ven až minimálně po půlhodině. Částečně jsem si ručníkem vysušila vlasy a pořádně se zabalila do huňatého županu s pečlivě vyšitým logem hotelu. Opatrně jsem vyšla ven a v tu samou chvíli ke mně z jedné z ložnic dolehly tlumené hlasy. Teda vlastně... jen jeden hlas.

Edward s někým musel telefonovat. Nechtěla jsem ho vyrušovat, a tak jsem zamířila do druhého pokoje a přivřela za sebou dveře. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Za tu dobu tady v LA jsem v téhle ložnici byla sotva jednou. Nebyla to ta, ve které jsem přespávala, a tak jsem v podstatě ani neměla důvod sem chodit.

Obrovská postel byla skoro stejná jako ta moje, dokonce i ostatní nábytek vypadal dost podobně. Opatrně jsem bosýma nohama přešla až k obrovitánskému zrcadlu, které stálo v koutě, a váhavě prsty přejela po jeho tlustém dřevěném rámu.

A až poté jsem se odvážila zvednout oči a zadívat se do obličeje toho věrného odrazu. Mého odrazu.

Dívala se na mě úplně stejná holka jako vždycky. Neměla jsem pocit, že by se navenek něco změnilo, i když mi stovky smyslů jasně napovídaly, že by přece něco mělo být jinak. Alespoň nějaká titěrná drobnůstka...

S povzdechem jsem několikrát zamrkala. Oči byly stále hnědé, vlasy se jemně vlnily, končily několik centimetrů pod lopatkami, tváře pořád nabíraly nepřirozeně bledý odstín. Pomaloučku jsem natáhla jeden prst před sebe a pokusila se dotknout jeho věrné kopie.

Tiše jsem povzdechla. Určitě nic jinak být nemohlo. A přesto něco hluboko ve mně po tom neskutečně prahlo.

Odvrátila jsem hlavu a chtěla jsem se otočit zpátky ke dveřím, abych se mohla podívat, jestli už Edward třeba nedotelefonoval a já bych si tak mohla lehnout do postele a konečně spát. Ale místo toho jsem se sebou celá trhla a div neposkočila leknutím na místě, když jsem najednou jen kousíček od zrcadla spatřila Edwarda, jak se ramenem opírá o zeď a s rukama založenýma na prsou mě upřeně pozoruje.

Kde se tady vzal? Nechtělo se mi věřit, že bych ho přeslechla přicházet, anebo že bych si ani nevšimla, že se dveře otevírají. Chvíli jsem mu vydržela oplácet pohled, ale pak jsem cítila, jak se mi do tváří žene horko, a sklopila jsem oči automaticky k zemi.

„Jsi krásná.“ Byl to jen šepot. Ale slyšela jsem to až příliš dobře.

Skousla jsem si spodní ret. Nechtěla jsem, aby se moje srdce rozeběhlo rychleji, ale nedokázala jsem to zastavit. Zhluboka jsem se nadechla a raději se otočila k odchodu. „Nech toho, prosím.“ Věděla jsem, jak vypadám. A taky jsem věděla, že v porovnání s tím, jak vypadá on, to od něj stejně tak mohla být i sprostá urážka.

„Bello...“ Znělo to skoro jako povzdech. Neměla jsem v plánu se k němu zpátky otáčet, byla jsem unavená a neměla jsem chuť zrovna teď řešit takhle stupidní a nereálné věci. „Počkej.“ Dnes už podruhé jsem sebou prudce trhla. Ale tentokrát to bylo tím, jak mě jeho ruka zničehonic chytila pevně za zápěstí a jemně zatáhla tak, abych byla nucena se otočit. „Jen mi řekni, že to víš.“

Cítila jsem, jak se mi obočí okamžitě stáhlo zamračeně k sobě. „Edwarde... doopravdy toho nech.“ Pokusila jsem se mu vyklouznout, ale - ani by mě to nemělo překvapovat - naprosto bezúspěšně. Místo toho mě dotáhl o několik kroků zpátky k zrcadlu a obě ruce mi přesunul na ramena.

„Copak to nevidíš?“ hlesl a mírně zakroutil hlavou ze strany na stranu.

Musela jsem si znovu pevně skousnout spodní ret. Nemohla jsem ho takhle poslouchat. Nešlo to. Zabodla jsem oči do dřevěného rámu a... prostě jen čekala, až budu volná.

„No tak, něco jsme si přece posledně řekli, ne?“ Když jsem neodpovídala, přistoupil ke mně zezadu blíž a prsty jedné ruky mi posunul až pod bradu. „Slíbil jsem ti, že jestli chceš změnit svůj pohled na svět, budu u toho.“ Ukazovákem přejel podél čelisti až ke spánku a pak mi pramínek vlasů zastrčil za ucho.

Zachvěla jsem se. Ale zimou to určitě nebylo.

„Máš tu nejkrásnější pokožku, jakou jsem kdy viděl," zašeptal mi těsně u ucha. Cítila jsem svůj vlastní zběsilý tep a jen marně se snažila najít způsob, jak ho zastavit. „Strašně ti sluší, když se červenáš.“ Palcem mi přejel po hořících tvářích, které jako na povel určitě zrudly ještě mnohonásobně víc. „Máš ty nejkouzelnější oči na celém světě, jsou velké, milé a upřímné, a právě teď, když je klopíš dolů, je to obrovská škoda.“

Pokoušela jsem se marně přesvědčovat samu sebe, že zvednout je jeho směrem je opravdu hodně špatný nápad... Jenomže se mi jakýmsi způsobem vymkly kontrole a najedou jsem skrz zrcadlo Edwardovi zpříma oplácela jeho pohled. Potěšeně se usmál.

Pomalu uchopil jednu moji ruku a zvedl ji k mému obličeji. „Vidíš to?“ Přejel mi mými vlastními prsty po rtech a bradě a nejspíš si i užíval, jak jsem se musela zajíkavě nadechnout.

„Máš nádherný obličej, zdravé a lesklé vlasy, dokonalou postavu. Věř mi, že by ti každá holka tvého věku mohla všechnu tu krásu leda závidět.“

Lhal. Musel přece lhát, protože něco takového určitě muselo být zcela nemožné.

„Věř mi. Prostě mi jen věř.“ Mou rukou stále pokračoval po celém mém obličeji, po krku, až se nakonec zastavil na hrudi, přesně na místě, kde jsem měla srdce. To, které právě teď tak šíleně usilovalo o proražení hrudního koše a dostání se na svobodu.

„Jsi krásná,“ řekl důrazně. „A odmítám o tom s tebou diskutovat.“ Jeho hlas se ztišil na minimum. Přitom se jeho tělo až nebezpečně přiblížilo k tomu mému, až jsem na zádech jasně cítila i skrz župan a jeho košili ten chlad. Ten příjemný chlad. Jeho obličej se sklopil k tomu mému. Zpozorovala jsem, že na okamžik přivřel oči a přitom se zhluboka nadechl.

„A navíc máš tu nejomamnější vůni na celém světě.“

Byl blízko. Moc blízko... Nevěděla jsem, jestli bych se okamžitě měla dát na útěk, anebo se naopak schoulit do jeho důvěryhodné náruče a nechat se jím obejmout. Ale byla jsem tak paralyzovaná, že jsem se nakonec neodhodlala ani k jednomu.

Ještě stále jsem stejně strnule stála, když se pomaličku přesunul vedle mě. Nespouštěl přitom ruku ani z mé tváře a ani z dlaně, kterou mi ještě stále přidržoval na srdci.

Pak se něžně usmál a tak jemně, že to snad ani nemohlo být možné, na vteřinu přitiskl rty na mou hořící tvář.

Ano, vím, že jsem tuhle kapitolu nejspíš neskutečně zvorala... :/ Takže jen do mě.

Pokusím se teď další díly opět normálně přidávat a doufám, že už mě nic nedonutí to třeba i jen na chvíli pozastavit. Myslím, že mnoho kapitol už do konce nezbývá, a tak už bych to neměla déle protahovat a nechávat to stále takhle otevřené. ;)

A na závěr bych chtěla ještě moc poděkovat za hlasy v Nej povídce října. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 29. kapitola: