Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 19. (Retours)

10.05.2010 (13:45) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2511×

„Bell? Tak jdeš už?“ Pomalu jsem otočila hlavu ke dveřím a nechápavě jsem se dívala na Edwarda. „Stalo se něco? S kým jsi mluvila?“

„Volala Suzan, moje známá z Virginie…“ odtušila jsem. „Volala, že se bude vdávat a vynadala mi, že jsem se jí neozvala.“

„A z toho jsi tak rozhozená?“ Pohladil mě po tváři. „Mám tě taky požádat o ruku? I když by to bylo dost neoriginální a zkazila bys mi překvapení.“ Málem mi zaskočil i vzduch. Nejsem zrovna typ na vdávání. Nikdy jsem nesnila o dlouhých šatech s vlečkou a obrovské svatbě. Ale teď se mi to hodilo. Detaily probereme jindy.

„Ne, já nejsem rozhozená, jsem v pořádku.“ Pracně jsem se na něj usmála a zvedla se. „Tak jdeme něco dělat, ne?“

„Jak myslíš.“ Evidentně jsem ho nepřesvědčila. Vím, že říkal, že mu můžu říct všechno, ale nebyla jsem si jistá. Nikdy v životě jsem neměla nikoho tak blízkého. Nikoho, komu bych se mohla se vším svěřit.

„Promiň, jen jsem zamyšlená. A taky mu Suzan moc chybí.“

„Ještě pořád se s nimi můžeš vidět. Můžeme za ní zajet, co ty na to?“ Objal mě kolem ramen a vedl dolů.

„Rozmyslím si to, ano? Díky.“ Chtěla jsem mu alespoň trochu projevit vděčnost, za to, co pro mě dělá, ale už za nimi nepojedu. Rozloučila jsem se s nimi a tím pro mě ta etapa skončila. Nač se dál užírat dalším ztraceným přátelstvím? Tím, že oni zestárnou, budou mít děti a vnoučata a navzdory přibývajícím létům, budou šťastní. Neříkám, že já nejsem, ale k dokonalosti mému životu přeci jen něco chybí. Moje rodina, pravá rodina. Matka.

…

„Tak Emmette, pohni už s tou skříní!“ Kde se tak fláká, kruci. „Emmette!? Hni se!“ Ne, že bych jí nemohla odnést sama, Judy právě vysvětlovala řemeslníkům, jak chce sladit vzory a další pokládku dlaždic, takže by mě neviděla, ale potřebovala jsem to trdlo, aby mi alespoň přidržel dvířka, aby se mi nevysypaly všechny Aliciny krámy. Nechtělo se mi je všechny vyndávat, no. A když se to pako nehne, tak přijde Judy a budeme je muset vyndat!

„Kde jsi? Tvrdnu tady už nejmíň minutu!“

„Tak jsi to měla odnést sama.“

„Fajn, ale Aliciny spodky si potom budeš sbírat sám.“ Chvíli jsme se šeptem dohadovali než nás přerušil Edward.

„Nehádejte se tady a hněte se.“ Má snad být na mojí straně, ne? Co to s ním je?

„Víš co? Judy potřebuje vyhodit starý záchod, nemohl bys?“ Dobře no, trochu krutá pomsta za takovou blbost, ale přeci není používaný, tak co!

„Jistě, madam.“

„Teda Bello, to čumim.“ Smál se Emmett na celé kolo.

„Jo a ještě tam zbude pisoár, tak jestli máš zájem?“

„Fakt vtipné.“

„Tak dělej, jdeme.“

Neskutečně jsem se těšila a tenhle den skončí. Nic mě nebavilo, byla jsem podrážděná a na všechny jen štěkala. Edwarda jsem nejspíš otrávila natolik, že raději pracoval ve vedlejším pokoji. Dokonce ani oběd jsem si neužila. Emmett byl nakonec za mojí náladu i rád… nemusel si přidávat.

„Bello, co je s tebou? Nechutná ti?“

„Ne, je to výborné Esme, děkuji. Já jen nemám moc hlad. Půjdu se podívat na tu koupelnu, jestli už můžeme pověsit zrcadla a tak.“ Obkladači byli hotoví a koupelna zářila novotou.

Nechtěla jsem ostatním kazit náladu ano chuť a když už se mi nepovedlo to, tak ať se alespoň nemusí dívat na můj otrávený a smutný obličej.

Uklidila jsem po sobě a odešla. Slyšela jsem za sebou tiché kroky. Musel to být Edward. Celou dobu se snažil být nenápadný a viděla jsem ho, jak se vytratil těsně než jsem odešla z kuchyně.

„Ne…“ Otočila jsem se na něj se slovy na jazyku, ale byl rychlejší. Uvěznil mě ve svém objetí a téměř dusil polibky. „Počkej,“ zadýchaně jsem přerušila jeho sladké trýznění. „Co blázníš?“

„Já, no, původně jsem za tebou chtěl jen jít a zeptat se, co tě trápí, ale… jak jsem tě viděl, neudržel jsem se. Potřeboval jsem tě políbit.“

„Jsi blázen.“

„Já vím.“

„Proč myslíš, že mě něco trápí?“

„Ale no tak! Vážně si myslíš, že na tobě není nic znát? Nejsi moc dobrá herečka. Dokonce i Judy už je to divné. Kdybys slyšela ty její myšlenky… cituji: Je nějaká divná, nikdy jsem jí neviděla bez úsměvu… A já si taky také nepamatuji, že bys byla poslední dobou tak moc smutná.“

„Co kdybys mě přivedl na jiné myšlenky?“ Omotala jsem mu ruce okolo krku a zatáhla ho dál za roh.

„To spíš vypadá, jako bys chtěla ty mě odvést od tématu.“

„Hmm a ty se hrozně bráníš.“ Ochotně vycházel vstříc mým polibkům. Milovala jsem dotek našich rtů, jejich tření. Ty jeho byly tak hebké, mramorově tvrdé a mrazivé. Matně jsem si uvědomovala, že už nestojím pevně nohama na zemi, ale mám je obtočené okolo jeho pasu a on mě něžně a přitom pevně přidržuje za zadeček.

„Bellooo…“ zasténal mi do ucha. „Tohle mi děláš schválně, viď?“

„Nevím o čem mluvíš.“ Sjela jsem rty na jeho krk a rukama mu hnětla ramena a záda.

„Ty nevíš? Podívej se, jak vypadám. A strávníci, dobrovolní a hlavně ti nedobrovolní, končí svou polední pauzu.“

„To mě tak mrzí. Musíme jít.“ Vymanila jsem se z jeho náručí a poodešla dál.

„Vyberu si to u tebe.“

„Budu se těšit. Kdy?“

„Za hodinu bude hotovo. Takže potom na tebe budu čekat. Na našem místě.“

„Naše místo.“ Zopakovala jsem po něm. Jak snadno si člověk přivlastňuje místa, která má spojená s pěknými zážitky a chvílemi. Řekla bych, že jsou to šťastná místa a ta se přesouvají a mění se jak se jim zamane. „Co tam…“

„Neptej se. Někam tě vezmu. Znám tu ještě jedno pěkné místo. Kde bude jistě pohodlněji.“

„To zní skvěle.“

…

„Tak kam to jdeme? Edwarde víš, že tuhle nevědomost nesnáším?!“

„Vím, ale buď trpělivá.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Tyhle jeho překvapovaní večery už jsou prostě ve znamení otázek a odpovědí. Jen ten poslední začínal jeho otázkou.

„Jistě. Mám se bát?“

„Nemyslím.“ Přemýšlela jsem, jak položím otázku. Nebylo to nic důležitého. „Víš, je to hloupé, ale… no, co! Zajímá mě, jestli v tvém životě, myslím po tom, co jsi se stal upírem, byla nějaká žena, kterou si měl rád, miloval?“ Sledovala jsem jeho obličej. Připadala jsem si jako hloupá žárlivá husa, ale to nebyl pravý význam mé otázky… žárlivost. Chtěla jsem vědět, zda je možné se zamilovat tak moc, že si myslíte, že je to navždy a přesto svou lásku po čase opustit nebo dokonce přestat milovat.

„Rád jsem měl spoustu lidí Bell, ale ještě nikdy jsem nikoho nemiloval, jako tebe.“ Zastavil se a pohlédl mi do očí. „Tento život, jestli se tomu tak dá říkat, sebou přináší hodně bolestí. Zažijeme jich stokrát více než obyčejný člověk. Mnozí, kteří touží po nesmrtelnosti neví, co obnáší, jaké oběti by museli přinést své věčnosti. Ale my, Bell, našli jsme jeden druhého. Dokážeš si představit větší štěstí než to, že budeš svou věčnost trávit s tím, koho miluješ? Nikdy jsem nevěřil, že se mi něco takového může stát.“

„Ale, nebojíš se, že tohle pomine? Že časem naše láska vyhasne, ztratí se? Co když prostě není nic, jako láska až na věky? Co když všechno má svůj čas? A vše musí jednou skončit? A pro někoho, jako my, neexistuje útěcha pro nekonečnost našich životů. Je to jako trest. Nikdy se nedobrat ke svému konci. Nevíš, proč tu vlastně jsi.“

„Bell, já tě neopustím. Věř mi. Slibuji.“

„Já ti věřím. Teď. Ale co za rok? Deset let? Sto? Budu ti stále stačit? Neomrzím tě?“

„Proč takové otázky? Taková nálada?“

„Já nevím. Občas mám takové nostalgické nálady. Většinou po tom, co mi zavolá někdo z mých bývalých přátel. Jen jsem ještě nikdy neměla nikoho, koho bych s tím otravovala a tak nějak se to ve mně vystupňovalo.“

„Mě nebudeš muset opustit. A já tě nikam nepustím, ano?“ Kdy tohle skončí? Kdy budu moci důvěřovat i někomu jinému ne sobě?

„Dobře. Obejmeš mě?“

„Neříkej dvakrát…“

„A kam jdeme?“

„Nepoznala jsi tu cestu? Za chvíli budeme u té chaty, kde jsme strávili společnou první noc.“

„Hmmm. A myslíš, že tam ještě najdeme nějakou láhev koňaku?“

„Doufám, že ne!“

18 Shrnutí povídek  20

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 19. (Retours):