Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 11. (Baiser de Judas)

24.02.2010 (21:00) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2863×

Nedokázala jsem se vymáčknout. Připadala jsem si jako retardovaný jedinec, kterého omylem pustili mezi normální lidi.

„Bello? Jsi v pořádku? Co bys chtěla?“ Edwarda nejspíš už omrzelo čekat na to, co ze mě vypadne.

„No, strašně moc bych si chtěla… nalít ještě jednu skleničku.“ Proboha, Bello, jsi idiot. Čeho se bojíš? Tak mu prostě řekni, že by ses na něj nejraději vrhla. Promnula jsem si oči a snažila se tak zaplašit svůj vnitřní hlas.

„No, tak já ti ji přinesu.“ Vypadal zklamaně, co čekal, že mu řeknu?!

„Husa, husa, husa…“  Naštvaně jsem se plácala do čela.

„Je ti něco?“ Bezva, mám vizitku naprostého trotla.

„Ne, nic. Děkuju.“ Vzala jsem si skleničku a zavadila o jeho prsty. Ten nepatrný dotyk způsobil až neuvěřitelné jiskření. Ucukla jsem a raději se napila. „Ehm, no… Ty už toho o mě víš dost, tak co kdybys mi taky něco řekl?“

„Neřekl bych, že toho o tobě vím dost. Pěkně jsi to shrnula do pár vět ale důležité detaily unikají ne?“

„Ale t si necháme zase na jindy ano?“ Mírně jsem se zakoktala. „Teď je řada na tvoje shrnutí.“

„A co bys chtěla vědět?“ Chtělo se mi vyhrknut, že úplně všechno a nejvíc mě zajímá, co si myslí o mě… Trapné a pubertální výlevy si ale nechám až budu mít o pár skleniček víc.

„Začni od začátku…“

„Není moc  čem mluvit. Já nemám tak zajímavý život jako ty. Ne, to jsem řekl špatně. Spíš jsem měl na mysli tak rušný a… ne, taky špatně. Nic. Svůj život jsem prožil v Chicagu. Umíral jsem v nemocnici na španělskou chřipku a tam mě našel Carlisle a na přání mé matky mě zachránil. To je celé. Nikdy jsem nemusel nikam utíkat a nikdy jsem se nemusel skrývat. Samozřejmě jsem si prožil klasické období vzdoru, kdy jsem žil na vlastní pěst a…“ Smutně se zadíval do země. Položila jsem mu ruku na jeho a mírně ji stiskla na znamení mého pochopení. „No a od té doby jsem pořád s Carlislem, Esme a ostatními.“

„No, to jsi to tedy pěkně zkrouhnul.“ Zasmála jsem se. „Ale já se nudím, máme spoustu času a navíc, k dobrému pití patří dobrý a napínavý příběh.“ Uvelebila jsem se u jeho nohou a udělala psí oči. Možná za chvíli dojde i na ty pubertální výlevy jestli to takhle půjde dál. Bože.

„Tak já ti na to ještě doleju ne?“ Vstal a pobízel mě k dopití.

„Nevím, jestli už nemám dost.“

„Hele, já si to tedy moc nepamatuju, ale neměla by se láhev dopít, když už se načne?“ Vypila jsem tedy poslušně zbyteček a podala mu teď už prázdnou skleničku. „Hodná…“ V mžiku byl zpět. „Takže…“

Oči se mi klížily a hlavu jsem měla položenou na jeho klíně. Příjemný oheň z krbu mě hřál na zádech a jeho vůně byla tak příjemná. Cítila jsem se jako ve snu.

Vyprávěl mi o své rodině než zemřel. Prý jsou lidské vzpomínky tak slabé a je třeba tuto část mysli trénovat. Měl svou rodinu hodně rád, bylo to znát z jeho hlasu. Vždy tak zjihnul a zeslábnul, když mluvil o své matce, otci i jeho bratrovi.

Jeho období vzdoru mě maličko děsilo ale nedala jsem to na sobě znát. Měl pravdu, nikdy jsem nebyla v takové situaci jako on. Ale potom už následovalo jen převážně klidné a šťastné období s Carlislem a jeho rodinou. Jejich rodinou. Vyprávěl mi dlouho do noci a mě to tolik bavilo.

„Bello? Bello!“ Šeptal mi do ucha nádherný hlas. „To tě ten můj životní příběh tak nudil a uspával?“ Smál se mi do ucha. Příjemně to šimralo…

„No. Měl jsi strašně nudný život. Čekala bych éru alkoholika nebo tak něco a ono nic...“ Dělala jsem si z něj legraci.

„Teď na to spíš vypadáš ty. Pokořila jsi celou láhev a usínáš mi tu na klíně.“

„Jak na klíně? Měla jsem tu před chvílí takový pohodlný polštář…“ Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe a šmátrala po podlaze. „Hm, zmizel.“

„Ty jsi tak roztomilá. Pojď, vezmu tě do postele.“

„Ale pozor.  Položit a jít. Žádný dovolování.“ Šermovala jsem mu před nosem prstem a snažila se ho obejít.

„Počkej ty amazonko jedna.“ Chytil mě za pas a přehodil si mě přes rameno. „Jdeme.“ Nikam daleko jsme nešli. Jen mě překulil na pohovku kousek dál od krbu.

„Pomalu, pomaaaluuu.“ Cítila jsem, jak se mi motá hlava. „Hups.“ Žuchnula jsem do matrací ale pořád se ho držela za krkem. „Víš, možná toho budu litovat. A možná už hodně brzy… Ale co… Víš, co jsem původně chtěla? Moc chtěla?“

„Tuším to!“

Přiblížil se ke mně a ani nečekal na moje další slova. Hladově se přisál na moje rty a já byla v sedmém nebi.

Ochutnávala jsem jeho ústa, jemně je laskala a hladila svými. Cítila jsem jeho ruce, jak si mě přitahují blíž a blíž ale pro mě to bylo pořád málo. Chtěla jsem ho cítit všude, po celém těle.

Jeho ledový jazyk přejel přes mé rty a dožadoval se vstupu dovnitř. Více než ochotně jsem ho vpustila a vycházela mu vstříc.

Vlna rozkoše mě unášela pryč a já se vznášela ve spirálách. Točila se mi hlava a oči se mi zavíraly. A pak…

„Au, au, au…“ Hlava mě bolela jako střep. Tohle by si se mnou určitě nevyměnil. Dala bych si něco k pití. Bože jestli tu nic není, tak jdu olizovat sníh.

„Dobré ráno.“

„Ou, trochu tišeji ano. Ale dobré ráno.“

„Na, tady máš.“ Podal mi sklenici s vodou a aspirin. Hodila jsem to do sebe a doufala v hodně rychlý účinek. „No, bouře už trochu povolila, takže…“

„Jo, takže můžeme vyrazit.“

„Nebo jestli chceš, můžeme ještě chvíli počkat.“

„Ne, to je dobrý, já můžu. Většinou mě to rychle přejde.“

„Většinou? Tohle děláš často?“

„Co jako?“

„No, že olíbáváš na potkání a tak…“

No, ty jsi to teda zase vyvedla. Líbala jsi se s ním a ani si to nepamatuješ! „Aha. To rozhodně nedělám.“ Evidentně nevěřil.

„Jsi mimo co?“

„Vím, že to bude znít divně ale to včera se nemělo stát. Co se takhle vrátit na první metu a být zatím jen přátelé? Mohli bychom to zkusit ne?“

„Jo, to mohli. Tak jedeme!“

10 Shrnutí povídek 12

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 11. (Baiser de Judas):