Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 10. (Nuit ensorcellante)

Rob by Lareth


Je t´aime - 10. (Nuit ensorcellante)Možná maličko kratší dílek ale alespoň nějaký ne? :-) Budu moc ráda, když mi tu necháte komentář, jako ostatně vždy. ;-)

„Měl by ses jít taky umýt. Jsi poněkud špinavý.“ Kalhoty měl plné kůry a jehličí a jeho vlasy také nesly známky souboje s přírodními živly. Ušklíbla jsem se.

„Proč? Chceš mě vidět nahého?“

 

„Co bych z toho asi tak měla? Myslíš, že je na tobě něco k vidění?“ Uraženě jsem se otočila a nevšímala si ho. Ale, kdybych ho viděla nahého, mohli bychom si být kvit. Já se před ním promenáduju až podezřele často. Čekala jsem dokud neodejde a vydala se prozkoumat místní zásoby. K jídlu tu nebylo nic vábného, pár starých konzerv, u kterých se ani neodvažuji odhadovat staří a…

„A hele, přeci jen něco…“ Vytáhla jsem zaprášenou láhev. Remy Martin Louis XIII. Hm, dobrá značka. No co, když už tady s ním mám vydržet, tak si to alespoň trochu zpříjemníme ne? Našla jsem i jednu skleničku, on stejně nebude a beztak by ho pro něj byla škoda, opláchla ji a vydala se zpět. Uvelebila jsem se na kožešině u krbu a ochutnala. Teplo se mi rozlilo hrdlem a já se natáhla s rukou pod hlavou a slastně vzdychla.

„Jak málo stačí ke štěstí, že?!“

„Závidíš?“ Znovu jsem usrkla a udělala na něj obličej plný uspokojení. „Nemáš co.“ Dodala jsem tišeji a otočila se od něj.

„Nemám co?! Vždyť se podívej, všechno máš jednodušší než my. Chodíš si ven za slunce, můžeš jíst, spát…“

„Jsi vůbec normální?“ Nechápala jsem ho. „O tohle ti celou dobu jde? Závidíš mi jídlo, spánek a slunce?“ Je padlej na hlavu fakt.

„Pro tebe je snazší žít mezi lidmi. To nepopřeš.“ Usadil se vedle mě. „Jo a pěkný tetování.“ Odhrnul mi vlasy a přejel prstem po tmavé kůži.

„Tak víš co?“ Vztekle jsem mu odstrčila ruku. „Ty si myslíš, jak nemáš ten svůj upíří život těžkej, co? Jakej si chudinka největší…“ Vstala jsem a začala přecházet sem a tam. „Tak já ti něco povím. Takhle jsem se už narodila. Neměla jsem žádných 17 let jako ty, abych si užila normálního života, abych měla normální přátele a rodinu. Otce jsem nikdy nepoznala a s matkou jsem strávila jen pár měsíců. Od té doby jsem sama. Byl mi téměř rok, ale vypadala jsem na pět let. Celé dva další roky jsem běhala po lesích jako divoch. Nikdo mě nesměl vidět, s nikým jsem nemluvila a málem jsem začala vyprávět svůj osud veverkám. Teprve potom, když už jsem vypadala na normálního dospělého člověka, jsem se odvážila vyjít mezi ně. Ale nikdy jsem nemohla zůstat natolik dlouho, abych si našla opravdové přátele nebo lásku. 30 let téměř o samotě. Jen těch pár dopisů a letmých telefonátů od Carlisla mě drželo při rozumu. A teď, když už jsem konečně něco z toho mohla mít, si přijde arogantní sobec a vyžene mě. Chápu, prostě nikam nepatřím, s tím už žiju přes 30 let, tak to do konce věčnosti snad vydržím.“ Dokončila jsem svůj proslov, udivená, že jsem se mu takhle vystavila na odiv a usadila se zpět ke krbu. „Tak co, ještě bys měnil?“ Hlesla jsem a znovu se, tentokrát dlouze napila.

Ani jeden z nás dlouho nepromluvil. Jen praskání polínek v krbu rušilo to ticho.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem. Já… já nevěděl…“

„Ne, nevěděl. Ale co ti bránilo se zeptat? Nevědomost přeci neomlouvá. Nejsi na světě už dost dlouho na to, aby ses choval alespoň trochu rozumně. Abys více naslouchal a byl poučený ze svých chyb. Jasně, že nikdo není bez chybičky, ale tohle je jiné. Ani to, že jsi upír, by tě přeci nemělo změnit v tom, jak se chováš k ostatním. Nebo jsou pro tebe lidé nebo cokoli jiného než upíři něco podřadného, něco čemu nestojí za to věnovat pozornost? Pokud ano, jsi ubožák.“

„Asi jsem ubožák. Ale kdo ti dal právo mě soudit? Nic o mě nevíš. Zabila jsi někdy? Víš jaké to je žít s krví na rukou? Jakkoli byli ti lidé špatní, neměl jsem právo a přesto jsem se neudržel…“

„Já tebe soudím? Já ti něco vyčítám? Máš to trochu pomotané ne? To ty jsi s tím začal.“ Přibližovala jsem se k němu, ani jsem si v záchvatu zuřivosti neuvědomila, co dělám. Byli jsme od sebe tak blízko. „Nikdo z nás si tenhle, no, život nevybral, ale všichni se s tím vypořádáváme, jak nejlépe umíme. Naše chyby jsou někdy horší než obyčejných lidí, ale nemáme dost času na to, abychom je odčinili? Netrpíme už tak dost na to, abychom se nechali tímhle užírat? Proč s tím tedy něco neuděláš? Nesnažíš se nějak konečně žít?“ Zuřivě jsem mu dýchala do obličeje. Téměř jsem se mohla dotknout jeho rtů…

„Žít?“ Sledoval mé chvějící se rty. „To bych mohl zkusit…“ Přiblížil se ke mně ještě blíž a rty se mi otřel o ty mé. Vyzíval i mě, abych začala konečně žít?!

Ale neudělám chybu? Ještě nedávno mě nenáviděl a teď…

Sklopila jsem hlavu a nepatrně se poodtáhla. „Ano, žít.“

„Ehm, omlouvám se.“ Poposedl si kousek dál a zadíval se do ohně. Byl, to co jsem viděla v jeho očích, opravdu smutek?!

„Ne, to já bych se měla omluvit. Neměla jsem se plést do tvého života.“ Ale nechtěla bych?

Opět ta trapná chvíle ticha. Znovu jsem se napila a cítila jsem tu horkost, jak se rozlévá po celém mém těle. Celé hořelo, ale nevěděla jsem, co přesně ten pocit způsobilo. Oheň vycházející z krbu nebo z jeho těla. Vím, že to je nesmysl, ale cítila jsem to tak.

„Děkuji ti, Bello.“ Moje jméno znělo z jeho úst tak krásně.

„Zač děkuješ?“

„Za to, co jsi řekla. Jsem rád, žes mi řekla, co si myslíš a máš pravdu. Jsem rád, že jsem tu teď s tebou, protože tvoje slova mi otevřela oči. A jsem rád, že se pleteš do mého života…“ Zahleděla jsem se mu do očí a nedokázala jsem odtrhnout zrak. Topila jsem se v jejich hloubkách. Tentokrát jsem to byla já, kdo se přibližoval blíž a blíž, až na snesitelnou hranici dotyku.

Ovládni se Bello, přesně za tohle se ti před chvílí omlouval. Ani jeden z vás to nechce. Je to jen silou okamžiku.

„Jsou to hrdličky…“ vydechla jsem. Musela jsem se soustředit na něco jiného, ale stále jsem balancovala na tenkém ledě. „Nechala jsem si je udělat při mojí první návštěvě mezi lidmi, jako dospělá. Jsou to křídla pro moje rodiče. Vrátí se ke mně, vím to… Budu, budu na ně čekat.“

„Směl bych čekat s tebou? Jako kamarád, přítel?“

„Myslíš, že bys mohl?“

„Myslím, že bych měl. A taky moc chci.“

Jaké asi jsou jeho rty? Jsou stejně tvrdé a chladné jako jeho tělo nebo…

„Taky bych něco chtěla.“ Nevěřím, že jsem to řekla nahlas.

„Co?“

„Chci… moc bych chtěla…“

 

9 Shrnutí povídek 11


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 10. (Nuit ensorcellante):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!