Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 44. kapitola

27.09.2016 (12:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1965×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

44. kapitola

Už se přehoupl nějaký ten čas, co zase žiju na plné obrátky. Už jsem se ani nebála do tmavých míst sama, což překvapilo i mě samotnou. Byla jsem zase jako dřív. Veselá, smála jsem se každému vtipu, i na mise jsem už chodila, ale to šlo se mnou vždycky pár upírů, pro jistotu.

Na každém kroku mě střežil aspoň jeden upír, snažili se to vždy udělat tak, abych o nich nevěděla, ale copak to můžou přede mnou skrýt, když je umím vycítit skoro každým svým darem?

Neměla jsem jim to za zlé, chrání mě, a já jim jsem za to vděčná, nikdy nikdo neví, kdy se může objevit další nebezpečí, ale už mi to začínalo lézt na nervy. Neměla jsem ani trochu soukromí, ani jedinou chvilku sama pro sebe.

Vím, že to všechno bylo pro moje dobro a já to schvalovala, ale vzali to až moc vážně. Navíc, nemyslím, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí uvnitř hradu, kde je slyšet i když hrášek na zem spadne.

Využila jsme chvíle, kdy se nikdo nekoukal, a šla do sklepení, kde jsem to předtím měla nejraději. Trávila jsem tady asi nejvíce času, když jsem měla s Arem ještě smlouvu. Je tu požehnaný klid a šero, pro upíra jako dělané.

Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten klid, který jsem už dlouho nezažila od doby, co Edward porušil zákaz a miloval se semnou. Společnost je sice vždycky fajn, ale čeho je moc, toho je příliš, vím o tom své.

„Zdravím, Bello,“ ozvalo se najednou za mnou děsivým šeptem. Při zvuku toho hlasu mi zmrzla krev v žilách a moje tělo upadlo do transu. Nemožné…! To je nemožné! Pomalu a opatrně jsem se otočila, zda mě uši neklamaly. A neklamaly.

„Ruddy!“ chtěla jsem vykřiknout, ale můj hlas mě zradil, takže z toho vyšlo jen tiché konstatování. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Opravdu, přede mnou, v celé své strašidelnosti, stál Ruddy. Jak se sem dostal?

„Jsem rád, že tě zase vidím. Potom, co jsi zmizela, jsem měl starost. Věděl jsem, nebo spíše tušil, že si pro tebe přišla Volterra, ale stále jsem nechápal, jak se nepozorovaně dostali dovnitř. Nicméně, to je nyní stejně jedno. Důležitější je, že jsem tady,“ začal mluvit normálně, ale já se i tak bála.

Myslela jsem si, že po tom čase ze mě ten strach z něho a ze všeho, co jsem zažila, opadne, ale mýlila jsem se. Teď, když stojí přede mnou, mám pocit, že můj strach nezmizel, naopak, ještě se zvýšil.

„Jak ses dostal do hradu?“ zeptala jsem se ho jen, protože na nic víc jsem se nyní nezmohla. Na jeho tváři se objevil úsměv, který jsem moc dobře znala. Potěšený úsměv. Nechápala jsem, co by ho na této otázce mohlo potěšit, ale to je jedno.

„Tanya zná mnoho cenných tajemství, jako například, jak se nepozorovaně dostat do hradu a zase zpátky. Překvapila mě. Nečekal jsem, že mi může být tak užitečná, ale to jsem odbočil,“ řekl a mně přejel mráz po zádech. Tanya… Ani na ni jsem nezapomněla. Přestávala jsem pomalu cítit půdu pod nohama, opouštěla mě odvaha a přicházel strach. Tohle sama nezvládnu.

Edwarde, pomoz mi! Je tady Ruddy! Jsem ve sklepení! Rychle, prosím, pospěš si, bojím se! zařvala jsem panickou hrůzou ve své mysli a stáhla štít, aby mě mohl slyšel. Ostatně, zda mě slyšel, jsem nedokázala říct.

„Ale, ale… Zdá se, že už o mně vědí. To je škoda, chtěl jsem s tebou strávit daleko více času, ale není mi přáno. No nic,“ řekl nějak rozmrzele. Myslela jsem si, že se otočí a uteče, ale to by nebyl jeho styl, a taky že to neudělal.

Než jsem se stihla nadechnout, stál přímo přede mnou a… Vytřeštila jsem na něj oči, když mi došlo, že cítím jeho rty na těch svých. Cože?! On mě políbil?! Byla jsem tak paralyzovaná a šokovaná, že jsem se na nic nezmohla.

„Pozdrav od Tanyi,“ zašeptal mi do ucha, když se ode mě trochu odtáhl a o krok ustoupil. Eh? Co tím myslel? V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky, ale cítila jsem, že moje oblečení začíná nějak vlhnout.

Sklonila jsem hlavu, abych se podívala, co to je, a málem to se mnou seklo. Z hrudi mi trčela zlatá dýka s rukojetí zdobenou drahokamy a perlami. Podívala jsem se znovu na Ruddyho a rukou si sáhla na hruď.

Opravdu, byla jsem propíchnutá. Podle toho, že se mi začínalo hůře dýchat, soudím, že mi propíchl plíce, a podle polohy rukojeti, co jsem si stihla všimnout, můžu jen hádat, zda mám propíchnuté i srdce.

„Za pár let si přijdu pro to, co ti bude nejdražší. Žij blaze,“ ozvalo se ještě od Ruddyho, než se mi ztratil z dohledu. Neměla jsem chuť zjišťovat, kam se poděl, protože se mi před očima začaly tvořit mžitky, které se postupně spojovaly.

Pohled Edwarda:

V sále se konala porada ohledně Belliných stráží na další týden. Co se Bella změnila po našem milování, kdy už začala být jako dřív, jsme ji na každém kroku chránili. Pokaždé, když někam šla, třeba jen s Alicí na nákupy, měla s sebou doprovod několika upírů, zda o tom věděla, či nikoli, jsem neuměl doteď říct.

Možná jsme byli až moc důslední v její ochraně, ale bojíme se o ni. Už jednou jsme ji málem ztratili, nechci to v žádném případě zažít znovu. I kdybych měl dát svůj život, nikdy už nedovolím, aby byla Bella v ohrožení života.

Edwarde, pomoz mi! Je tady Ruddy! Jsem ve sklepení! Rychle, prosím, pospěš si, bojím se! ozval se mi najednou v hlavě Bellin vystrašený hlas. Cukl jsem sebou, když jsem ho slyšel, a z obsahu té zprávy mi stávaly všechny chlupy na těle hrůzou.

„Co se děje, Edwarde?“ ozval se vedle mě Aro, který si všiml, že jsem nějak zpozorněl a ztuhl. Otočil jsem se na něj a ihned se dal do pohybu.

„Bella je v nebezpečí! Rychle do sklepení, Ruddy je na hradě!“ řekl jsem a v okamžiku se všichni dali do pohybu. Využil jsem své rychlosti a dostal se do čela. S Tomem, který byl ve vteřině vedle mě, jsme se dostali do vedení a běželi nejkratší cestou do sklepení.

Když se kolem mihlo šero sklepení, věděl jsem, že jsem blízko, ale temné chodby pod hradem jsou velmi rozsáhlé, jak tady máme Bellu najít? Nadechl jsem se a ucítil Bellinu vůni. Ihned jsem se rozeběhl tím směrem.

Než jsem stihl napočítat do deseti, už jsem v chodbě přede mnou viděl Bellu, ale když jsem ji uviděl, krve by se ve mně nikdo nedořezal. Ležela na zemi… v kaluži krve. Zadrhl se mi dech, když jsem to viděl zblízka.

„Bello!“ vykřikl jsem vyděšeně a přiklekl k ní. Opatrně jsem ji chytil za ramena a převrátil tak, aby byla hrudníkem nahoru. To však byl pro mě druhý šok. Z Belliny hrudi trčela zlatá rukojeť dýky a kolem té dýky byl obrovský krvavý flek.

„Carlisle!“ zakřičel jsem hned, jak jsem se probral z toho šoku. Chodbou se ozval dusot, jak sem všichni běželi jako splašení. To jsem měl až takový náskok? Jsou to vůbec upíři? Na legrácky teď není čas! okřikl jsem se vnitřně.

Viděl jsem, jak se Carlisle probírá v tom davu dopředu a jakmile se mu tak povedlo učinit, hned věděl, co se děje a okamžitě začal konat. Přiklekl k ní z druhé strany a pozorně prošetřil situaci a zvážil možnosti.

„Tady toho moc nesvedu. Vezmi ji rychle do ordinace!“ rozkázal mi a sám se zvedl. Poslechl jsem ho, vzal Bellu opatrně do náručí a následoval ho. Všichni nám rychle uhýbali z cesty, aby trochu šetřili čas.

Držel jsem se za Carlislem jako jeho stín a běžel hned za ním do jeho ordinace. Nechal ji tady na hradě zřídit Aro a koupil do ní snad všechno špičkové lékařské vybavení, kdyby se Belle ještě něco stalo. Když jsme se vrátili z Karpat s Bellou krůček od smrti, hodně jsme ji využívali, a teď se hodí taky.

Když jsme už byli v ní, položil jsem Bellu opatrně na lůžko a netrpělivě vyčkával, co se bude dít. Carlisle si nasadil gumové rukavice a přisunul si stůl s lékařským nářadím. Být člověk, tak mě to děsí, protože většina z nich nevypadala hezky.

Postával jsem vedle lůžka, koukal na Bellu a četl v Carlisleově mysli její stav. Nevypadalo to zatím dobře. Rána už sice přestala krvácet, ale Carlisle ji zatím nechal na místě, aby znovu nezačala téct.

Podle všeho jí propíchla levou plíci – což zdůvodňovalo její těžkopádné dýchání, ale stále bylo pravidelné, v rámci možností – ale Carlisle neuměl říct, zda má propíchnuté i srdce. Pokud ano, je to hodně zlé.

Carlisle se nakonec odhodlal a už nezbývala jiná možnost než vytáhnout tu dýku. V současné době a jejím stavu jsme jí nijak nemohli pomoci, protože jsme sami nevěděli, co všechno má za problémy.

Chytil jsem Bellu za ruku, i když jsem nevěděl, zda mě vnímá, ale chtěl jsem jí být psychickou podporou. Carlisle pevně uchopil dýku a začal ji pomalu vytahovat. Bellina tvář se celá orosila krůpějemi potu a v zápětí se místností ozval její bolestný křik.

„Bello, klid, všechno je v pořádku! Vydrž!“ křičel jsem na ni, abych měl jistotu, že mě slyší, a snažil se ji uklidnit, protože sebou začala házet, což Carlisleovi značně stěžovalo vytahování té dýky z její hrudi.

„Carlisle… já nechci… zemřít!“ vyrážela ze sebe Bella v záchvatu bolesti. Upřímně jsem se divil, že v takové situaci dokázala vůbec mluvit, ale její slova mě velice zaskočila, ale ne tak, abych se přestal soustředit na její zklidnění.

„Ty nezemřeš, Bello! To nikdy nedovolím!“ odpověděl jí Carlisle a znovu se soustředil na vytáhnutí té dýky, tentokrát ji vytahoval o něco rychleji než předtím, ale stále to bylo dost pomalu. Bella sebou házela ještě víc, a její křik se taky znásobil. Neuměl jsem si představit, jak teď trpí.

„Pomoz mi… Mami!“ vykřikla Bella z plných plic ze všech svých zbývajících sil. Vzápětí to vypadalo, jako by omdlela, protože její tělo ochablo, přestalo odporovat, její křik taky ustal a její oči se zavřely.

Carlisle se zarazil, což neznačilo nic dobrého. Co jsem viděl, tak už stačil jen kousíček a dýka je venku, už jen hrot. Carlisle ji prudkým pohybem vytáhl z Bellina těla a hned na to, v závěsu, se objevila obrovská záře a silná vlna, která mě odmrštila pryč od Belly, až ven před dveře, kde postávali všichni ostatní, a hned vedle mě letět Carlisle.

Jakmile jsme oba přistáli na zemi před nohama ostatních, dveře se s bouchnutím zavřely. S Carlislem jsme se na sebe navzájem podívali a vyměnili si nechápavé obličeje. Ani jeden jsme nechápali, co se právě stalo.

Nastejno jsme se zvedli a znovu se přihnali ke dveřím a otevřeli je. Čekalo nás ale překvapení, veliké a šokující překvapení. Na lůžku seděla usměvavá Bella a na jejím oblečení nebyla ani kapička krve.

„Hoja, všichni,“ pozdravila nás a mávla nám rukou na pozdrav. He? Tak teď jsem absolutně nic nechápal. Vykuleně jsem na ni koukal, jak se nenuceně usmívá, a pořád si opakoval, že nejsem blázen. Nejsem blázen. Nejsem…

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se jí Carlisle a přistoupil k ní. V ruce stále svíral tu dýku, která ještě před pár vteřinami byla v její hrudi a způsobila, že jsem o ni málem znovu přišel. Klid. Nádech, výdech.

„Jo, jsem. Ale, je to divné. Cítila jsem obrovskou bolest v celém těle a najednou rána a bolest zmizela. Ať to bylo cokoli, jsem v pořádku,“ shrnula to. Páni, lépe bych to neřekl ani já.

„Bello, co se přesně stalo ve sklepení?“ zeptal se Belly Aro, který se najednou objevil vedle mě a starostlivě koukal na Bellu. Bella zvedla hlavu a vypadalo to, jako by vzpomínala. Mohl jsem vidět tu pásku, jak se posouvá zpátky jako starý film.

„Byla jsem v chodbě, když se za mnou ozval Ruddyho hlas. Hned jsem se ho zeptala, jak se sem dostal. Jediné, co mi na to řekl, bylo, že Tanya zná mnoho tajemství, třeba jako jak se dostat nepozorovaně do hradu a zase ven. Aro, jsou tady nějaké chodby, o kterých se neví?“ zeptala se Ara hned. Aro se zatvářil nějak neutrálně, ale byl překvapený.

„Žádná, o které bychom nevěděli. O všech víme, leda… že by to byla nějaká nová chodba? Každopádně to prozkoumáme,“ řekl hned Aro a viděl jsem, jak očima dává rozkazy Demetrimu a Felixovi, kteří se hned v zápětí vypařili z místnosti.

„Bello, tahle dýka…“ začal Carlisle a ruku, ve které stále držel tu dýku, zvedl trochu výš. Bella na ni zaostřila své nádherné oči a hned je na ni vykulila.

„Říkal, že je to pozdrav od Tanyi, ale… přijde mi to divné. Proč by mi Tanya posílala takovou nádhernou a drahou dýku? Možná…“ řekla Bella, vytrhla ji Carlisleovi z ruky a začala ji zkoumat. Nechápavě jsem ji pozoroval. Co to dělá?

Najednou na vrchu rukojeti otočila malinkou kuličkou a ta jí zůstala v ruce. Tajná schránka? Z té schránky vytáhla papír srolovaný do ruličky. Začala ve mně bobtnat zvědavost. Stoupl jsem si Belle za záda a četl jí přes rameno.

Drahá Bello, 

pokud teď čteš tenhle dopis, znamená to, že jsi ve Volteře. Doufám, že jsi v pořádku. Když jsem se dozvěděla, že jsi pryč, byla jsem ráda, protože jsem věřila, že pro tebe přišli tví blízcí z Volterry, snad tomu tak bylo. Ode dne, co jsi zmizela, je Ruddy jako vyměněný. Pouští hromy a blesky kudy chodí a ta mrcha Tanya ho ještě podporuje. Změnil se. Možná tě opravdu miluje, to já netuším, ale už to není můj bratr. Moc mu velice stoupla do hlavy a úplně ho ovládá. Dokud byl člověk, byl hodný a čistý, ale jako upír nemá v krutosti sobě rovného na celém širém světě. Ale to je nyní vedlejší.

Včera jsem slyšela, že se Ruddy chystá do Volterry na výzvědy, zda jsi stále živá, a aby prověřil sílu nepřítele. Tanya mu dala přesné instrukce, kudy se dostat do hradu. Vyslechla jsem celý jejich rozhovor. Chystá se jít tajnou chodbou, která začíná studnou na hlavním náměstí Verony a končí kamennými dveřmi ve třetí chodbě ve sklepení ve Volteře, který je označený židovskou hvězdou, ale je prý dobře skrytý, koukejte se pečlivě. Dále mu Tanya dala zlatou dýku, která byla určená k tvému zabití, žádala ho, aby tě zabil. Ruddy souhlasil, ale protože Ruddyho znám, nezabije tě.

Když byla noc a většina hradu se vydala na lov, využila jsem příležitosti a do tajné schránky v rukojeti schovala tento dopis. Věřila jsem, že pokud ještě žiješ, vzpomeneš si na naše rozhovory, kdy jsem ti slibovala, že pokud se dostaneš z Karpat v pořádku a budeš dál žít, budu ti posílat tajné zprávy schované v různých předmětech. A pokud čteš tenhle dopis, tak jsi na můj slib nezapomněla.

Často na tebe myslím a vzpomínám na naše rozhovory, kdy jsi mi vypravovala o Volteře a tom, jak celou gardu považuješ za svou rodinu. Taky myslím na slib, který jsi mi dala, že mě dostaneš z Karpat a vezmeš do Volterry. Přála bych si vstoupit do gardy a zažít plno zábavy, o které jsi mi vždycky vyprávěla. Budu dál věřit, že se mi to jednou splní.

Ruddy chce stále Volterru napadnout a stát se upířím králem, buďte všichni opatrní. Budu dál hrát, že podporuju Ruddyho, a budu mít oči i uši otevřené a dělat Volteře špeha. Kdyby se Ruddy chystal táhnout na Volterru, pokusím se dát vědět, a kdybych to nestihla, na bojišti se postavím za tebe a Volterru.

Tvoje věrná přítelkyně a sestra

Lily

„Aha, tak už vím, kudy se Ruddy dostal do hradu. Děkuji, Lily,“ řekla Bella a dopis, který stále držela v ruce, jemně políbila a dala do kapsy. Nechápal jsem to. Lily… Ruddyho sestra, která o Bellu pečovala a pomohla jí utéct, když ji věznil? Netušil jsem, že je na naší straně.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 44. kapitola: