Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jantarová propast - 16.část

Děkuji moc za komentáře. Snad se bude líbit. A Ive, jak můžeš Nathanovi nevěřit? Takový andílek ... O:)

Domů se vrátila kolem půlnoci, ale nijak jí to nevadilo. Svým způsobem byla neuvěřitelně šťastná, zároveň nervózní a s probouzející se nedůvěrou, do čehož se ještě přimíchávaly myšlenky na Nigela. Přirozeně, Nathan a Nigel byli zcela jiná kategorie. Ale Nigel s ní „jen“ chtěl sedět, kdežto Nath…

***

--------------------------- (Ralfův pohled) ----------------------------

Celou pondělní školu jsem tak trochu prospal, protože jsem byl zlenivělý po víkendu. Ale na obědě mě dostatečně probral Elizabethin výraz.

„Ahoj, co se stalo?“ optal jsem se. „Vypadáš… no… tváříš se nezvykle.“

„Já?“ vytáhla obočí.

„No Ty,“ usmál jsem se. Byla celkově docela zvláštní, ale přišla mi milá.

„A… ehe… v čem?“ podotkla. Působilo to, jako že je v realitě jen tak napůl.

„Takže se nic nestalo? Nic zvláštního?“ zasmál jsem se.

„Vlastně asi ani ne…“ zamumlala. Viděl jsem zcela jasně, že mi to jen nechce říct.

„Dobrá,“ vzdal jsem to. Vrátil jsem se k úvahám, co jí dát k narozeninám.

------------------------------------------------------

Ell přiznávala, že tentokrát už svoje myšlenky neovládala. Přestala se o to snažit. Věděla, že hůř se bude cítit, až když bude muset spolupracovat s Colinem, do té doby to zvládne.

Byla trochu zkleslá, že Nathan nemá celý den čas, a tak se budou moct vidět až večer.

V sedm hodin se objevil u jejích dveří. Už na prahu ji políbil a až pak se dostal ke slovnímu pozdravu. Vysvětlil jí, že nemá moc času a tak bude muset počkat do dalšího dne. Ovšem přišel s nápadem podívat se, v úterý, i něj doma na film, co měl půjčený od kamaráda. Bylo pondělí, jednalo se tedy o zítřek, a Ell souhlasila.

Po přibližných dvaceti minutách odešel.

***

Během dne se Ell zaradovala akorát díky tomu, že Matematické soutěže celý týden znovu nebudou.

***

--------------------------- (Nathanův pohled) ----------------------------

Nemohl jsem se dočkat, kdy hodiny pověšené na zdi projeví, že jsou mi příznivě nakloněny, a já budu moci vyrazit za Ell.

V pět jsem konečně vyběhl z domu, abych jí došel naproti a dovedl ji k nám.

Jakmile jsem spatřil její tvář, srdce se mi neuvěřitelně rozbušilo a zaplavil mě pocit absolutního štěstí. Neznal jsem své pocity a trochu jsem se jich bál. Chodil jsem se spoustou holek, ale většinou kvůli hezkému obličeji nebo něčemu, v čem vynikaly. Měl jsem pak akorát dobrý pocit z toho, že se mi podařilo je sbalit. Ale u Ell to bylo jiné – šíleně jsem se těšil na chvíle, kdy jsem ji mohl znovu obejmout, rád jsem se jí vyptával na všechno, co s ní souviselo, a hlavně jsem věděl, že o ni nesmím přijít. Nemohla mi zmizet, natož abych se s ní sám rozešel. To prostě nepřicházelo v úvahu.

„Ahoj,“ pozdravila mě a usmála se. Pozdrav jsem opětoval a přitom jsem se kochal pohledem na ni, díky čemuž zčervenala.

„Doopravdy nechápu, co na mě vidíš,“ trochu rozpačitě poznamenala. Na to jsem se jen usmál.

Došli jsme k nám – Chris byl pryč, oficiálně u babičky, kde se zotavoval z nemoci. Ve skutečnosti někde v lese s Nicolasem.

Vybral jsem film, co mi půjčil kamarád, tušíc, že ho stejně moc nebudu sledovat. Hlavní pro mě bylo, že jsem měl možnost zase s ní strávit trochu času. Musel jsem si přiznat, že jsem se vůbec nepoznával; však i Thomas s Nicolasem nade mnou nechápavě kroutili hlavami.

Zavedl jsem ji do svého pokoje a sedl si vedle ní na gauč. Ruka obemknutá kolem jejího pasu mi už přišla skoro jako samozřejmost. Potřeboval jsem vědět, že je moje. Jenom moje.

Film se spustil a já se na něj snažil soustředit, ale moc mi to nešlo. Po pár minutách jsem to vzdal a opatrně si Ell posadil na klín. Viditelně zneklidněla.

„Vždyť přeze mě neuvidíš,“ namítla.

„Ale ano, vidím,“ ujistil jsem ji a políbil do vlasů, „neboj se.“

„Dobře,“ nejistě zareagovala. Naštěstí se po chvilce smířila s tím, že ji prostě chci mít u sebe, a uvolnila se. Věděl jsem, že to pro ni nebylo moc snadné.

Držel jsem ji za ruku a pokoušel se udělat si v hlavě pořádek.

Vzpomínal jsem na své hloupé prohlášení, že ji sbalím, rozejdu se s ní a ona z toho bude druhý den venku. Teď jsem věděl několik věcí – zaprvé, hodně by ji to zranilo. Zadruhé, to jsem jí nemohl udělat. A zatřetí, přirozeně ani sobě.

Úvahy byly přerušeny závěrečnými titulky. Překvapily mě, protože jsem si z celého filmu nepamatoval vlastně nic.

„Ehm… to byl hezkej film,“ opatrně se ozvala.

„To byl,“ přikývl jsem. Po krátkém zaváhání jsem vypnul televizi a DVD. Na to mi stačila jedna ruka, ovšem Ell jsem zatím pustit nechtěl. Nevypadala nijak zvlášť nespokojeně.

Po krátkém napjatém tichu, kdy jsem naprosto přestal přemýšlet, se ale Elizabeth ozvala znovu. Tentokrát lehce přiškrceně.

„Nathane, přestaň…“

Uvědomil jsem si, kde se právě nacházela moje ruka – pod jejím tričkem. Nu což, hrudník měla vyvinutý, bylo to lákavé.

„Prosím, neber si to osobně, ale tohle… já… vážně promiň,“ vydechla. Ruka už se vrátila na své místo.

„Ty se mi neomlouvej,“ s provinilým úsměvem jsem ji přerušil, „asi… jsem to trochu přehnal. Promiň.“

„Dobře,“ hlesla. Nevěděl jsem proč, ale nahryzával mě dojem, že jsem tím malým omylem přišel o část její důvěry.

------------------------------------------------------

***

Když se Ell vrátila domů, skoro se jí chtělo brečet. Nathan byl úžasný, milý a pozorný, ale tohle jí do hlavy vsunulo myšlenku, zda není jako všichni ostatní, že by mu šlo ‚jen o jedno‘. Zbytek času před usnutím nebyla schopna fungovat a utápěla se v písničkách typu My Immortal nebo Taking Over Me.

***

Dalšího dne se probudila a v tváři se jí usadil zděšený výraz. Byla středa.

Středa 21.11.

Měla narozeniny.

‚Nemůžu jít do školy,‘ uvědomila si. Takže se intenzivně rozkašlala a nevstala. To upoutalo tátovu pozornost – vysvětlila, že jí není dobře. Bylo jí dovoleno zůstat doma.

Rodiče odešli do práce a ona sledovala hodiny. Předpokládala, že Nath bude nervózní, když na ni bude před školou čekat zbytečně, a vzpomněla si na zážitek včerejšího večera, když to… přehnal. Po zádech jí přeběhl mráz – tentokrát se slzám neubránila, dolehlo to na ni úplně. Ale vyčítala to i sobě, možná ho neměla zadržet a místo toho si to užívat, co když si teď od ní bude držet odstup? Z očí jí vytryskly další slzy.

Snažila se najít nejlepší řešení té situace, i když už bylo pozdě. Kdyby mu dovolila… jak daleko by zašel? Co když mu doopravdy šlo jen o jedno? Možná bylo lepší, že si takhle mohla zachovat alespoň špetku naděje. Nathan, ať udělal cokoliv, na ni nepůsobil jako ostatní. Měla podivný dojem, jako by se po každém setkání s ní o trošku změnil k lepšímu. Asi byla paranoidní, znělo to divně i jí samotné. Ale kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že býval sukničkár jako jeho i její vrstevníci…

Uvědomila si, že se choulí do klubíčka, nemůže přestat brečet a cítí se příšerně bezmocně a opuštěně.

Došlo jí, že se s celým Nathanovým chováním vůči ní smířila nějak brzy. V pátek spolu poprvé šli ven a v sobotu prošla psychickou krizí, kterou si nepřipouštěla a tvářila se, že nic takového nebylo. Ale není divu – jediný kluk, co jí sám od sebe padl do oka, z téměř chladné masky vyhrkl, že by s ní chtěl sedět, jen tak, bez zřetelného důvodu; a neznámý kluk, starší bratr jejího otravného spolužáka, se do ní, podle jeho chování, tak trochu začínal zamilovávat. Znovu bez zřetelného důvodu. To nebylo normální, bylo to všechno jen ne běžné a pochopitelné. Nedalo se čekat, že by to přijala a vstřebala bez mrknutí oka.

A nebo si z ní jen dělali legraci? To působilo mnohem logičtěji. Tak třeba to tak bylo… varianta bolestivá a krutá, ale pravděpodobnější.

‚Takže se na ně nesmím fixovat, nesmím tomu uvěřit a podlehnout,‘ vsugerovávala si. ‚Musím vidět realisticky. Nath o mně mohl slyšet jen to špatné, od Chrise, a Nigel vidí, jak se ke mně spolužáci chovají, tak mu snad došlo, jak jsem hrozná…‘

V úvahách přerušených televizí přečkala do pěti hodin odpoledne.

Ozval se zvonek od dveří.

Ztuhla.

Kdo to mohl být? Nathan?

Zvonek se ozval znovu.

Nereagovala a vystresovaně zírala na zeď před sebou.

Další zazvonění.

„Nejsem tady!“ vyhrkla. Věděla, že to dole bylo slyšet. Snad nebyla poznat i zoufalost, která jejím hlasem prosakovala.

„Prosím, otevři mi,“ zavolal Nath. Zněl, jako by se nemohl dočkat, až ji uvidí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jantarová propast - 16.část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!