Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 1. kapitola, Změna je život

12.05.2010 (18:45) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4104×

Nutnost - Pustit si písničku :)

Ahoj, jmenuji se Rosalie Lillian Carterová, ale říkejte mi Rose. Můj životní příběh začal roku 1992. Narodila jsem se matce Julie a otci Jakovi v Miamské nemocnici na Floridě. Hned po příjezdu z nemocnice mě babičky začaly cpát čokoládami a jinými sladkostmi, na které jsem se už ani podívat nemohla. Přeskočím období dětství, jelikož si na něj skoro vůbec nepamatuji.

Bylo mi šest let a nastal čas jít do školy. Hrozně moc jsem se těšila, ale kdybych věděla, co mě čeká, nejspíš bych ihned změnila názor.

Mojí nejlepší kamarádkou - od dětství - byla Megan. Měly jsme se rády a spolu dělaly všelijaké neplechy. Nebylo divu, že jsme si ve školní lavici sedly k sobě.

Byla jsem hodná, roztomilá holčička. Nedokázala jsem být zlá a říct „ne.“

Od první třídy mě většina kluků a holek ze třídy šikanovala. Nemohla jsem to dál snášet, a tak jsem se každý den po škole doma zavírala a plakala. Rodiče na mě poznali, že se něco děje, ale já zapírala. Nechtěla jsem, aby si šli stěžovat do školy, protože jsem věděla, že to bude ještě horší. Ovšem stalo se, a já byla obklopená nadávkami každý den.

Svoji první lásku jsem měla asi v sedmi letech. Nic jsem o lásce nevěděla, ovšem bylo to krásné a po dvou letech vše skončilo.

Ve čtvrté třídě k nám nastoupila nová holka. Jmenovala se Elizabeth. Měla krásné jméno a byla hodná. Později se však ukázalo, že tomu tak není a stal se z ní pravý opak svého chování na začátku. Aby nebyla sama, ihned jsem se s ní skamarádila. Společně jsme chodily ven a to ona mě naučila spousty jiných věcí, nad kterými bych jindy opovrhovala. Výchova rodičů tak přišla vniveč.

Začala jsem být jako El a tu šikanu jsem si nenechala líbit. Ona mi s radostí pomáhala zbavit se všech nadávek a pohoršování.

Postupem času jsem si začala uvědomovat, jaká opravdu jsem. Byla jsem takový andílek s duší ďábla. Nedokázala jsem se toho zbavit a své chování jsem si plně uvědomila až po velké hádce s Meg. Tahle hádka byla pro nás konečná a definitivní. Byl to konec našeho dlouholetého přátelství.

Dovoluji si říct, že za naší konečnou hádku mohla Meg. Řekla mi tolik hnusných věcí, které ani nebyly pravda. Vytkla mi, že to já jsem nebyla dobrá kamarádka. Vlastně to bylo spíš naopak.

Našla jsem si místo Meg spoustu jiných přátel. Některých lepších, některých horších. To já z nás dvou byla ta, která z té hádky vyšla vítězně. To já jsem byla ta, která ztratila jednu přítelkyni, ale na druhou stranu si našla několik jiných. Megan byla ta, která neměla žádné přátele. Po naší hádce se na ní každý vykašlal, protože zjistili, co udělala. Nechtěla jsem to nikomu říkat, ovšem bylo pár přátel, kteří to poznali. Megan ztratila všechny přátele a jediný kdo jí zůstal, byl John. Všichni ostatní přátelství jen předstírali.

Věděla jsem, že život jde dál, ale tohle byla od Megan ta nejhorší věc, kterou udělala. Věc, kterou bych od ní nikdy nečekala. Bohužel, stalo se.

„Jsem v osmé třídě. Škola je teď na prvním místě,“ opakovala jsem si neustále.

Snažila jsem se mít dobré známky. Pár předmětů jsem si zlepšila, v několika jsem se zhoršila.

Naštěstí jsem si známky stačila opravit a změnou přátel jsem i v chování byla jiná. Osmou třídu jsem měla úspěšně za sebou.

Devátá třída byla podle ostatních ročníků oddechovka. Opakovali jsme a přede mnou byla škola střední. Šla jsem na veterinu. Zvířatům jsem měla hodně blízko a nedělala jsem rozdíly, podle kterých bych se měla k nim chovat.
Tři roky jsem měla úspěšně za sebou a mě zbýval poslední rok. Kdybych věděla, co se stane, nikdy bych k tomu zvířeti nešla.

Zrovna byly prázdniny a já byla u tety v Kentucky. Měla velkou dostihovou stáj.
Teta musela dojet něco zařídit do města, tak mě pověřila, abych nakrmila zvířata na farmě.
Oblíbila jsem si tu jednu klisničku jménem Strange. Ano, byla neobyčejná. Byla plemene Quarter horse, jediná tohoto plemene na farmě. Jedno oko měla světle modré, druhé hnědé. Mezi nozdrami měla skvrnu ve tvaru hvězdy. Byla nádherná, milovala jsem jí.

Koně byli ve výběhu a já jim nesla krmení. V kolci jsem měla seno a zároveň jsem s sebou nesla vidle, kterými jsem čistila boxy.

Cestou se za mnou vydalo celé stádo koní i s mojí Strange. Chtěla jsem přejít potůček, který oddělovala lávka. Pak se vše seběhlo hrozně rychle. Uslyšela jsem výstřel, koně se splašili a narazili do mě. Upadla jsem na zem a pod jejich kopyty se mi lámaly kosti. Vidle i kolec ležely vedle mě a pak najednou přes lávku přeběhlo další část stáda hřebců. A to se stalo mým osudným. Kůň stoupl na vidle a ty se vymrštily do vzduchu. Padaly a zabodly se mi přímo do břicha. Ležela jsem tam v kaluži krve a pomalu jsem umírala. Hrozně moc to bolelo, nemohla jsem dýchat a z úst se mi řinula krev. Vykašlávala jsem proudy krve a každý nádech byl bolestný.

Pomalu jsem upadala do bezvědomí a věděla, že tohle je konec. Všechno jsem viděla rudě. Možná to bylo tou krví v mých očích, možná přicházející smrtí.

Nade mnou se objevil stín. Vlastně to byl spíš obrys něčí postavy, byl to kůň, byla to moje Strange. Sklonila hlavu a já ji z posledních sil pohladila, pak jsem upadla do bezvědomí, ale pořád jsem vnímala. Nevím, čím to bylo, ale pořád jsem ji viděla ve své hlavě, jak nade mnou stojí, jak sklání svou ušlechtilou hlavu a pak se objevila záře. Oslepující záře, vypadala jako duha. Ty barvy se míchaly do sebe. Růžová, žlutá, zelená, modrá a nakonec tmavě fialová přešla do černé. Myslela jsem, že to byl konec, ale pak jsem se vrátila z bezvědomí do přítomnosti. Otevřela jsem oči a Strange nikde. Ležela jsem pořád na zemi. Myslela jsem si, že jsem mrtvá, tak jsem si sáhla na břicho, jestli tam jsou stále ty vidle. Nikde nebyly. Posadila jsem se a kolec také nikde. Stoupla jsem si a v zapadajícím slunci se objevil kůň. Strange. Nešla ke mně jako vždycky. Nevěděla jsem, co se děje.

Najednou se zapadajícím sluncem jsem začala zářit a postupně se měnit. Byla to vteřina a já stála na čtyřech nohách a Strange ke mně vykročila. Nevěděla jsem, co se děje. Pak do mě klisnička strčila svým sametovým nosem, otočila se a cválala pryč. Já se vydala za ní, ale takovou rychlostí, že bych to od člověka nečekala. Jenže já nebyla člověk, stejně jako Strange nebyla obyčejný kůň.

Strange docválala k nádhernému jezeru, o kterém jsem nikdy nevěděla ani já. Strange se sklonila nad vodu a já také. Nevěřila jsem svým očím. Nad vodní hladinou se skláněli dva koně. Jedna byla Strange a ta druhá… já. Ten kůň v odrazu byl černý jako noc, jen na hlavě měl mezi očima skvrnu, vypadající stejně jako ta Strangeina. Hřívu měla dlouhou, sametově jemnou, spadající podél krku a smáčela se v křišťálové vodě jezera. A ty oči… oči měla tyrkysové, plné jisker. Byla nádherná.

Celý zbytek noci jsem chodila se Strange a ona mi ukazovala všechny zákoutí ohrady a i dál.

Ano, byla jsem kůň. Nevěděla jsem jak, ani proč, ale bylo to tak. Jsem kůň, který umí léčit a mění se na koně jen v noci. Nepotřebovala jsem spát, nesnášela jsem maso a živila se vším zeleným. V noci trávou na rozlehlých pláních, ve dne upraveným salátem aby to nebylo nápadné. Lidé si mysleli, že jsem vegetarián… vlastně to byla pravda.

A teta, máma, táta? Bylo mi to hrozně moc líto, rvalo mi to srdce, ale musela jsem to udělat. Odstěhovala jsem se do Forks. Městečka ve státě Washington. Proč zrovna tam? Travnaté pastviny po celý rok, zeleň kam oko dohlédne, spousty lesů na schovávání… krása. Strange jsem nechala v Kentucky. Ale ne nadlouho. Po zabydlení a zařízení menší stáje s pastvinou -aby se neřeklo -, jsem se pro Strange v noci vrátila a rozbily jsme ohradu, aby to nebylo moc nápadné. Přeci jenom normální kůň by tu ohradu nepřeskočil. My však ano. Atak jsem Strange odvedla do Forks a společně každou noc po západu slunce nespoutaně běhaly po celých státech. Rychlost a síla nám nebyly cizí.
Bylo mi osmnáct, a aby to nebylo podezřelé, musela jsem začít chodit do školy. Místní škola bude stačit. Nestárnu. Ani Strange ne, tak se budeme muset brzy odstěhovat. Do té doby si ale užijeme nekonečného života ve Forks.

S nadpřirozenými bytostmi jsem měla zkušenosti. Strange mi o nich vyprávěla. Abych nezapomněla - Strange má schopnost mluvit s druhou osobou pomocí myšlenek. Dokáže přehrát vše ze svého života. Každý „kůň“ má svou schopnost. Já tu svou zatím neobjevila.

První den na Forskské střední. Stojím opřená o své Porsche Careera na parkovišti. Najednou se na parkoviště přiřítí dvě auta. Volvo a Jeep. Nevěřila jsem svým očím. Upíři. Bylo jich pět. To není dobré.

„A kruci,“ řekla jsem potichu, když vtom se na mě všech pět upírů otočilo.

Rychle jsem zamkla auto a letěla do kanceláře školy.

Vím, že povídka je tak trochu odlišná od ostatních, od toho že je Rose upír a ne nějakej divnej kůň a bla, bla, bla... :D Doufám, že se Vám nápad alespoň líbí a byla bych ráda za jakékoliv komentáře-ať už kladné, či záporné.

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já kůň - 1. kapitola, Změna je život: