Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 25. kapitola

30.08.2015 (19:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1904×

25. kapitola

V tu chvíli, v okruhu tak sta kilometrů, všechno ztichlo. Pomalu jsem otočil hlavu a viděl, že kolem mě stojí celá moje rodina, plus Vladan, a pozorují mě s nechápavými výrazy. Ajaj, mělo to být překvapení a já to takhle zbabral.

„Co jsi to řekl?“ zeptal se Vladan dost divným hlasem a skoro se u toho třásl. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí nebo se sesype, nebo obojí. Povzdechl jsem si a věděl, že se z toho jen tak nevyvlíknu.

„Včera večer jsem Bellu požádal o ruku v zahradě ve městě za domem, kde se konal ples. Řekla ano, ale ani jednomu z nás se na ples nechtělo, tak jsme zůstali v té zahradě a o půlnoci jsem ji odvezl domů,“ řekl jsem a čekal, co to způsobí. Prohlédl jsem si tváře všech přítomných, ale nic mi neřekli.

„Ty jsi požádal moji holčičku o ruku a bez mého dovolení?“ zeptal se mě Vladan. Podíval jsem se na něj s omluvným výrazem. Jeho výraz vypadal až moc tragicky. Sklonil jsem stydlivě hlavu. Věděl jsem, že jsem se ho měl nejdřív zeptat.

„Ano. Vím, že jsem se měl u tebe nejdříve dovolit, ale věděl jsem, že bys mi to nedovolil,“ řekl jsem a Vladan zalapal po dechu a vytřeštil oči. „Vím, jaký vztah máš k Belle a ona k tobě, koneckonců jsi její otec a stvořitel, ale jsi na ni až moc háklivý. Já vím, co pro tebe Bella znamená, a že máš jenom ji a že nechceš o ni přijít. Celou věčnost jsi byl jediný, komu patřila a teď, když je se mnou, se bojíš, že ti ji odvedu. Bál si se toho od doby, co dospěla, a chtěl jsi tomu zabránit. To byl důvod, proč jsem se tě nezeptal předem. Ale já ti nechci Bellu brát. Bella pro mě znamená hodně a já ji nechci odtrhnout od jejího otce, který jí stál po boku v těch nejtěžších chvílích života a chránil ji. Vím, že by byla nešťastná, kdybyste se už neměli vidět. Nedokázal bych jí takovým způsobem ublížit. Nechci ti ji odvést, chci, abychom byli všichni jedna rodina, bydleli pod jednou střechou a starali se o sebe navzájem,“ řekl jsem a byl sám sebou překvapený. Netušil jsem, že řeknu takováhle moudra. Zvedl jsem hlavu a podíval se Vladanovi do očí. Jeho oči byly plné smutku a dojetí.

„Křivdil jsem ti, Edwarde. Myslel jsem si, že jsi stejný jako ti předtím, kteří měli to štěstí a Bella jim věnovala pozornost jako svým krvavým milencům. Každý ji chtěl vlastnit a vzít mi ji nadobro, ale nebál jsem se toho, protože ani jednoho z nich Bella nemilovala. Ale teprve teď jsem pocítil hrozbu a strach, že ji ztratím, že mi ji odvedeš. Teď vím, že mou dceru skutečně miluješ a že ti záleží na jejím štěstí. Budu rád, když se staneš mým synem. Dávám vaší lásce požehnání,“ řekl a já myslel, že se rozbrečím. Byl jsem šťastný.

„Děkuji, Vladane, že jsi pochopil, že Bellu skutečně miluju a záleží mi na ní, ale nemáme čas se tady vybavovat. Belle možná hrozí nějaké nebezpečí, musíme ji najít,“ řekl jsem a hned vystartoval z domu.

Zastavil jsem až u Bellina domu. Už když jsem byl jen kousek odtud, cítil jsem něco divného. Možná intuice. Něco mi tady prostě nesedělo. Šel jsem dovnitř a rozhlédl se. Bella tudy určitě prošla, vím to. Cítím tady její vůni.

Šel jsem pomalu za její vůní, kterou bych poznal kdekoli. Dovedla mě až k její ložnici. Otevřel jsem dveře a hned mě praštilo do očí otevřené okno. Přestoupil jsem k němu a vyhlédl z něj.

Bella ho neotevřela, to bych jinak tady cítil její vůni, ale její vůně je jenom v polovině cesty k oknu, k oknu určitě nedošla. Její pach vedl k posteli. Přešel jsem k ní a přičichl k peřinám. Možná to vypadalo hloupě, ale…

Ztuhl jsem. Ještě jednou jsem se pořádně nadechl, abych se přesvědčil, že mě nos neklame. Bohužel, neklamal. Na povlečení, které bylo nasáklé Bellinou vůní, jsem cítil i jinou vůni, i když jen velmi slabě. Moje nebyla, svou poznám, a Bellinu jak by smet, ale tahle byla jiná.

Za sebou jsem uslyšel kroky. Otočil jsem se a uviděl Vladana a celou svou rodinu, jak stojí ve dveřích. Pohled jsem stočil zpět na postel, kde peřina byla mírně poškozená a načichlá tou vůní, i když slabě.

„Jedno jsem zjistil. Peřina je načichlá vůní, i když jen slabě, a Belle ani mě nepatří. Což dokazuje jediné. Někdo tady byl a Bellu vzal nejspíš s sebou,“ vynesl jsem výsledek a věděl, že je s Bellou zle.

Jen lze doufat, že to je pouze omyl, a Bella se odešla třeba vyvětrat do hor, nebo tak, a na nejhorší myslet až potom.

Pohled Vladana:

Myslel jsem, že se strachy zblázním. Moje dcera, moje malá holčička, je pravděpodobně v držení nějakých ničemů. Kdybych věděl, kde je, běžel bych klidně i na kraj světa, jen abych ji zachránil.

Když jsem se dozvěděl, že ji Edward požádal o ruku, měl jsem strach. Ano, bál jsem se, že mi ji odvede, ale přesvědčil mě o opaku. Křivdil jsem mu. Myslel jsem, že je stejný jako všichni, kteří chtěli Bellu jen pro sebe a její city a touhy jim byly ukradené, ale Edward takový není, teď už to vím.

Bellino štěstí staví na první místo, i před své vlastní štěstí, a chce, abychom my všichni byla jedna veliká šťastná rodina. Neměl jsem důvod říci mu ne. Tou řečí mě přesvědčil o tom, že se o Bellu postará a že ji může udělat šťastnou a to je moje největší přání.

Bella je pro mě to nejdůležitější na celém širém světě a její štěstí je i mé štěstí. Všechno bych pro ni snesl a udělal. Není nic nemožné, je-li to pro mou dceru. Ale všechno jsem musel nyní dát stranou a najít ji.

Společně s Cullenovými jsme ji hledali ve dne v noci, všichni jsme se rozdělili a hledali všude. Okruh jsme rozšířili i za hranice USA, ale nikde po ní nebyla ani stopa. Když po ní už měsíc nebyla žádná stopa a ani zpráva, bál jsem se nejhoršího.

Jestli někdo mé nevinné dceři zkřivil byť jen vlásek, draze za to zaplatí. Dříve jsem byl párkrát i katem, vím, jak se dá nejvíce způsobit bolest a jak donutit člověka mluvit. Kdyby bylo potřeba, nebál bych se to uplatnit.

Čím víc času od Bellina zmizení uplynulo, tím víc jsem byl zoufalejší a nebyl jsem sám. Edward depkařil se mnou. To byl další důkaz toho, že Bellu skutečně miluje. Již jsem věděl, že on je pro mou dceru ten pravý.

Po pěti týdnech jsme to vzdali. Už jsem věřil v nejhorší. Nechtěl jsem si to připustit, ale kdyby to bylo jinak, věděl bych o Belle aspoň něco, ale nic jsem nezjistil. Kdo ji unesl, proč ji unesl, zda žije.

Seděl jsem u Cullenových a všichni jsme společně přemýšleli nad tím, co uděláme dál. Nechtěli jsme ztrácet naději, že Bella žije. Všichni si ji oblíbili a já byl za to jenom rád. Nic nás však nenapadlo.

Najednou se v tichu místnosti rozezvonil můj telefon. Zaraženě jsem ho vytáhl a podíval se na displej. Neznámé číslo. Kdo to jen může být? Nechápavě jsem přijal hovor a mobil přiložil k uchu.

„Vladan Swan,“ ohlásil jsem se do telefonu a čekal na odezvu. Chvíli se nic nedělo a nikdo neodpovídal. Všichni v místnosti ani nedýchali a jen mě propalovali pohledem. I já byl jako na trní.

„Tati? To jsem já,“ ozval se na druhé straně telefonu hlas, který bych poznal kdekoli na světě.

„Bello? Jsi to vážně ty? Ani nevíš, jak jsem rád, že tě slyším. Jsi v pořádku? Kde jsi?“ začal jsem sypat otázky a vyskočil na nohy. Byl jsem tak šťastný, že slyším její hlas. Když mi zavolala, tak je určitě v pořádku.

„Ano, jsem to já. Ano, jsem v pořádku, aspoň doufám. A kde jsem… To teď není důležité. Volám jen, abych ti řekla, že jsem v pořádku a že se nejdéle do týdne vrátím domů. Všechno ti vysvětlím až pak, nechce se mi to řešit po telefonu, ale pochopíš a doufám, že budeš šťastný, až zjistíš to, co jsem zjistila já. Vím, že je tam s tebou Edward. Edwarde, vím, že mě slyšíš, už brzy budeme zase spolu. A tati, buď za týden sám v našem domě, pochopíš, neboj se. Edwarde, za tebou přijdu hned, jakmile vše otci vysvětlím. Miluju tě, vás oba. Zatím ahoj, uvidíme se za týden,“ řekla a položila to.

Zaraženě jsem to típnul a nic nechápal, ale jedno bylo jisté. Je v pořádku a za týden se vrátí domů. Podíval jsem se na Cullenovi, zvláště na Edwarda, kteří nebyli daleko od slz. Byl jsem na tom stejně.

„Je v pořádku. Díky bohu,“ zašeptal Edward a svezl se na zem. Těsně před zemí jsem ho podepřel a posadil ho do křesla. Cítil jsem se stejně jako on. Tímto telefonátem ze mě spadl sto tunový balvan.

„Moje řeč, Edwarde, moje řeč. Už jenom týden a znovu ji uvidíme, musíme to vydržet,“ řekl jsem a věděl, že to nevydržím. Ale musím, pro svou dceru, pro její štěstí a pro společnou budoucnost naší rodiny s Cullenovými. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 25. kapitola: