Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 30. kapitola

11.02.2012 (20:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2850×

Ukázka z konce minulé kapitola (pamatujete na ten divný sen?):

S jeho jménem na rtech se strnule hleděla přímo do nepříjemně zářících světel rychle se blížícího auta a čekala jsem, co bude dál…

30. kapitola

„Sestro, kyslík!“

„Připravte sál!“

„Zavolejte někdo Hoffmana!“

„Podezření na vnitřní krvácení, pospěšte si!“

„Pětka je prázdná!“

„Sál pět, odvezte ji na sál pět!“

Kolem mě to hučelo jako v úlu, všichni se navzájem přeřvávali, ale i tak bylo velmi obtížné rozpoznat jednotlivá slova.

Hlava mi třeštila, ve spáncích nepříjemně bušilo a hrudníkem mi procházel jakýsi prazvláštní pocit…

Nebolelo to, ani to nebylo příjemné. Nemohla jsem to k ničemu přirovnat, něco takového jsem ještě nezažila, neměla jsem srovnání.

Něco mi bránilo udržet víčka otevřená. Chvíli jsem se beznadějně snažila o nemožné, ale pak jsem podlehla.

Předtím, než jsem definitivně pohledla nepříliš klidnému spánku, jsem na svém těle ucítila pár důvěrně známých ledových dlaní…

Trhnutím jsem se probrala z ošklivého snu. Vymrštila jsem se do sedu, avšak v návalu nesnesitelné bolesti jsem klesla zpět do nepohodlné nemocniční postele.

Počkat… Nemocniční?!

Očima ještě slepenýma spánkem jsem si prohlédla maličký pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Vybavení bylo standardní, jedna postel, rozviklaný noční stolek, malé okno s výhledem na nehezkou nemocniční zahradu. Jedinou výjimkou proti zajetému řádu bylo vkusné zelené křeslo, které se kvalitou ani barvou nehodilo do sterilně bílého pokoje pro nemocného.

Počkat… Nemocného?!

Všechno mne mátlo. Prostředí, ve kterém jsem se nacházela, neznámá bolest na hrudi i naprostá neschopnost urovnat si myšlenky.

Připadala jsem si jako ve zlém snu. Tohle nemohlo být skutečné… Nebo snad ano?!

A vtom jsem si vzpomněla…

Temná ulička nahánějící strach… Nepříjemný pocit pronásledovaného… Bezhlavý běh do neznáma…

Dokonale upravené prostředí náměstí, které bylo zcela nepochopitelně naprosto opuštěné… Pocit bezmoci a strachu… Vzdalující se Jeremyho záda… Zoufalé prosby, pláč…

Nepěkné probuzení a davy lidí kolem… Zvláštnost jejich chování, vyjadřování… Vyděšené rozhlížení se kolem… Zahlédnutí jeho, mého bývalého světla ve tmě…

A pak… náraz…

Hlasitě jsem zalapala po dechu. Ne, vždyť to nebyla skutečnost, byl to jen pouhý zlý sen! Zcela zřetelně si pamatuji, jak jsem se uložila ke spánku doma, ve své posteli! Vždyť…!

Podívala jsem se na své tělo zakryté přikrývkou. Na první pohled jsem neviděla žádný rozdíl, jedinou změnou byla jinak nezvyklá hadička zapíchnutá do mé pravé ruky.

Opatrně, bez nějakého prudšího pohybu, jsem trochu odkryla tu takřka průhlednou bílou plachtu.

Místností se opět rozlehlo mé zalapání po dechu.

Celý trup jsem měla obvázaný snad kilometry obvazů, na pár místech byl dokonce zmáčený krví. Nohy jsem měla nezvykle strnulé, nejspíš v důsledku nějakých otupujících léků, ale jinak se zdály být v relativně pořádku.

Už už jsem se natahovala po zvonku na sestru, když se otevřely dveře. Sledovala jsem, jak se k mé posteli někdo blíží pomalou tichou chůzí.

Dotyčného jsem poznala až ve chvíli, kdy byl asi metr vzdálený od mého vrzavého lože.

„Jeremy…“ zašeptala jsem ochraptěle, ústa celá vyschlá.

Usmál se na mě a s pohledem upřeným do mých unavených očí se posadil do toho nezvyklého křesla po mé pravici.

„Tak jak se cítíš, zlatíčko?“ Jeho sametový hlas mne pohladil po duši, vyléčil povrchové rány a vykouzlil mi úsměv na tváři.

„Jako by se po mně prošlo stádo koní a následně mě přejel nákladní vlak,“ oznámila jsem mu tiše. Pokusila jsem se olíznout si suché rty, ale bylo to moc náročné a já příliš unavená…

„Počkej,“ zarazil mě Jeremy a natáhl se k nočnímu stolku, ze kterého zdvihl poloprázdnou skleničku s vodou. Opatrně mi ji přiložil ke rtům a počkal, až si malými doušky svlažím vyprahlé hrdlo.

„Díky,“ zachroptěla jsem, když odtáhl ruku a opět se usadil do křesla.

Dívali jsme se na sebe, jeden do druhého jsme se vpíjeli pohledy, avšak nepadlo mezi námi ani jediné slůvko. Avšak nebylo to nepříjemné…

Ticho jsem přerušila já, respektive moje zvědavost. Již jsem déle nemohla vydržet tu… nejistotu, kdy jsem vůbec nevěděla, co se vlastně stalo.

„Jak…?“ Nedopověděla jsem, více slov nebylo potřeba.

„Nevím, jak přesně to bylo. Ale bylo to divné. Hodně divné. Večer jsem se na tebe přišel podívat domů, ale tys tam nebyla. Vyděsil jsem se a po stopě tvé vůně jsem se tě snažil najít. Trvalo mi to dlouho, občas jsem úplně ztratil tvou pachovou stopu, musel se vracet a hledat dál…

Nakonec se mi to podařilo. Nevím jak, ale byla jsi na hlavním náměstí v Port Angeles. V jednu chvíli jsi jen tak stála na místě a nevěřícně zírala před sebe, jako bys viděla ducha, a pak ses najednou rozběhla po silnici a… srazilo tě auto.“

Jeho vyprávění mi bylo tak… známé, až mi to na pár sekund vyrazilo dech. O to větší příval slov se pak ze mě vyřinul.

„Ale… To přece není možné!“ protestovala jsem důrazně. „Ne, ne, ne! Vždyť… To nebyla realita, byl to jen sen… Jen sen!“

„Jak to myslíš?“ otázal se nechápavě, obočí podezíravě svraštělé.

„Já…“ Zarazila jsem se a přitiskla jsem si chvějící se prsty ke rtům. Ne, to není možné, prostě není…

Jeremy se na mě díval, jako bych byla blázen. Už jen to mě pobídlo k tomu, abych mu co nejrychleji vše vyklopila. K tomu touha s někým se o to s někým podělit – a šlo to jako po másle.

Celou dobu, co jsem vyprávěla ten zvláštní příběh, který se mi udál, jen nevěřícně kulil oči a naprázdno otevíral ústa, aby je zase hned zavřel, naprosto neschopen slov.

„Tohle… tohle je vážně divné,“ dokázal ze sebe vypravit, když jsem domluvila. Vypadal opravdu ohromeně, možná ho to sebralo více, než mě samotnou.

„Já… Vůbec netuším, co… co to bylo,“ vykoktal. „Jak… jak je to vůbec možné? Sen, který se proměnil ve skutečnost? Ne, svět mého druhu je hodně divný, ale… Ale tohle je i na nás moc!“

„To souhlasím,“ vydechla jsem a pokusila jsem se povzbudivě usmát, moc se mi to však nedařilo.

„Já…“ Zarazil se a nedůvěřivě se rozhlédl kolem, uši nastražené a nozdry rozšířené.

„Co-co se děje?“ zeptala jsem se rozechvěle, ale zdálo se, že mě vůbec nevnímá.

Jako smyslů zbavený se zvedl, ostražitý a napjatý, a aniž by se rozloučil, najednou byl pryč.

Nechápala jsem jeho chování, bylo to podivné a zdánlivě bez příčiny. Jak jsem se jen mýlila…

Uběhlo sotva pár minut a já pochopila důvod Jeremyho ukvapeného jednání. I můj nedokonalý lidský sluch mohl slyšet ten nezapomenutelný tón hlasu jednoho nejmenovaného, andělsky krásného doktora s medovými vlasy…

Věnováno TeenStar - protože ona mě nutí jít dál - a SiReeN - protože nic není tak zlé, jak se na první pohled zdá...

29. kapitola || Shrnutí || 31. kapitola

Vím, že čekání na tuhle kapitolu bylo opravdu dlouhé, ale... pár osobních problémů a ztráta múzy udělá své. Omlouvat se za to ale nebudu, kdo chtěl, na kapitolu si počkal.

Předpokládám, že v průběhu příštího (nebo přespříštího) víkendu přidám další kapitolu a že do března bude tahle povídka dopsaná...

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 30. kapitola: