Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 6. kapitola

06.01.2011 (07:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2187×

6. kapitola

Simi:

Zrovna jsem si objednávala další pití, když v tom vedle mě Týna zalapala po dechu.

„Holky…, pojeďme domů, já asi špatně vidím, už mám halucinace,“ řekla. Stála jsem k ní zády, takže jsem nevěděla, co tím myslí.

„Jak to myslíš?“ zeptala se jí Viky. Zajímalo mě, co viděla, a tak jsem se k ní otočila. Týna jen ukázala ke dveřím a všem nám v tom momentě poklesla brada. To nemůže být halucinace, protože jestli jo, tak už blázníme všechny. Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou s úmyslem se halucinací zbavit. Jenže když jsem je otevřela, byli tam pořád a rozhlíželi se kolem sebe. Usoudila jsem tedy, že to nejsou jen pouhé přeludy z velkého množství alkoholu v naší krvi, ale praví kluci. No, v jejich podání spíše bozi. Pozorně jsem si všechny prohlédla a pohledem se zastavila podle mě na tom nejkrásnějším. Měl bronzové vlasy, ležérně rozházené do všech stran, které se mu při každém pohybu hlavou zatřpytily od zdejších reflektorů a disko koule, postavu sportovně vypracovanou, ne jako kulturista. Taková by mu stejně neslušela, k němu seděla tahle chlapecká, protože on ještě pořád vypadal jako kluk. Lehce vyspělý kluk. I když oproti mně byl o hodně starší. Jeho kamarádi byli už trochu starší, podle vzhledu.

Pořád jsem se na něj okouzleně dívala, když v tom jeho pohled spočinul na mně. Naše oči se střetly, a když jsem pohledem neuhla, pousmál se. V tu chvíli moje srdce poskočilo a v břiše mě polechtali motýlci. Pořád jsme se propalovali pohledem, než se do mého výhledu vecpala jedna holka. Tak teď jsem měla co dělat, abych k ní nešla a neutrhla jí hlavu. Ta holka se na něj nalepila a já znechuceně odvrátila zrak. Holky byly pořád omráčeny z jeho kamarádů, a tak jsem se vydala k baru. Sedla jsem si na barovou židličku a přemýšlela, co se před chvíli stalo. Ten kluk mě naprosto učaroval. No není divu, když vypadá jako anděl dívčích srdcí. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale strašně jsem toužila se znovu zahledět do těch jeho krásných zlatých očí. Pane Bože, je mi patnáct, vynadala jsem si v duchu. Své pocity jsem dávala za vinu svým splašeným, puberťáckým hormonům, a tak jsem si radši objednala další pití, jelikož už jsem předešlé vypila.

„Ahoj,“ ozval se vedle mě ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Omámeně jsem se otočila na majitele toho hlasu a ani jsem nebyla překvapena, že ten krásný hlas patří tomu krásnému, tajemnému klukovi, kterému posledních pět minut patří mé myšlenky.

„Ahoj,“ pípla jsem a totálně zčervenala, i když jsem vlastně nevěděla proč.

„Ty jsi tu nová, že?“ zeptal se mě tím sametovým hlasem.

„Ehm… Jo,“ dostala jsem ze sebe po pár vteřinách trapného ticha.

„Já a moje kamarádky,“ ukázala jsem na parket, kde ještě pořád holky zhypnotizovaně koukaly na jeho kamarády, „jsme sem přijely na prázdniny, ale tak se nám tu zalíbilo, že tu začneme chodit na střední,“ pokračovala jsem.

„Do jakého ročníku?“

„Do prvního. Holky jsou stejně staré jako já a akorát jsme dokončily základku.“

„Kolik ti vlastně je, typl bych ti tak sedmnáct?“

„Patnáct a holkám také,“ začervenala jsem se. Teď mu určitě dojde, že jsem ještě vlastně dítě, a půjde. Ach jo, proč jsem mu ten pitomej věk říkala. Já už chci mít sedmnáct.

„Neměla bys pít,“ ukázal na moji poloprázdnou skleničku.

„No, s holkami si vždy trochu dáme, když někam přijedeme. Je to taková ta uvítačka nového místa,“ vysvětlila jsem, ale skleničku odstrčila.

„A kolik je tobě?“ zeptala jsem se ho naopak já.

„Sedmnáct a chodím na zdejší střední školu do třetího ročníku,“ odpověděl mi a já v tu chvíli v duchu ječela štěstím. Budeme spolu chodit do školy!

„Promiň, omlouvám se, ani jsem se nepředstavil. Edward Cullen,“ představil se mi a napřáhl ruku.

„Simona, ale radši mám jen Simi,“ představila jsem se také a ruku přijala, jenže když jsme se dotkli, jakoby mnou projel elektrický šok a v břiše zase polechtali motýlci. Držela jsem jeho dlaň a už ji nikdy nechtěla pustit. A také bylo zvláštní, že byla studená. Tvrdá, hladká a studená, přesto příjemná. Bohužel jsem ho musela pustit, aby si o mně nemyslel, že jsem magor nebo tak něco.

„Simona, to je zvláštní jméno,“ podotkl zvučnost mého jména.

„No jo, není americký, vlastně, já a ani moje kamarádky nejsme Američanky. Jsme Češky a přistěhovaly jsme se z Prahy. Jana, ta brunetka s dlouhými vlasy, tu má příbuzné, a jelikož jsme chtěly na pár měsíců vypadnout z Čech, na prázdniny jsme jely sem, jenže se nám tu zalíbilo a teď tu budeme chodit do školy, jak už jsem řekla,“ vysvětlila jsem.

„Páni, vůbec jsem nepoznal, že jsi Češka. Máš přízvuk jako Američanka, kde ses naučila tak perfektně anglicky?“

„No, před půl rokem jsem se vrátila z Londýna a tam jsem se naučila perfektně anglicky. Holky tam byly se mnou.“

„Jste si asi hodně blízké, viď?“

„Jo, známe se už od školky a od té doby jsme jak čtyřčata,“ zasmála jsem se.

„Sluší ti to, když se směješ,“ složil mi kompliment. Jako odpověď jsem se začervenala.

„A když se k tomu červenáš, jsi ještě krásnější.“ Další kompliment, ááá. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli nebude jeho přítelkyni vadit, že si tu se mnou povídá, jenže v tom mi začal vyzvánět mobil s písničkou Barbie Girl. Totálně celá jsem zrudla a Edward zadržoval smích. Super, mega trapas je na světě.

„Omluvíš mě na chvilku?“ řekla jsem, seskočila z barové stoličky a odběhla ven před bar.

„Haló?“ zeptala jsem se, když jsem hovor zvedla.

„Simi, proboha víš, kolik je hodin? A proč mi to Jana nezvedá? Okamžitě jeďte domů!“ začala na mě řvát Renée.

„Renée, promiň, úplně jsme zapomněly, kolik je hodin, do půl hodiny jsme doma,“ omlouvala jsem se.

„Dobře, ale jestli nebudete do půl hodiny doma, máte zaracha,“ ukončila hovor. Super. Mobil jsem si uklidila a vrátila se do baru. Chtěla jsem jít za Edwardem, jenže u něj stály asi tři holky v jeho věku. Cítila jsem, jak se mi oči zaplavují slzami. Ale co jsem čekala. Je mi patnáct a jsem obyčejná blondýna a ani nejsem Američanka. Jsem pro něj určitě jen dítě. A v tu ránu slzy přetekly a vzlyky začaly plnit mé hrdlo. Ježíš, vždyť já brečím kvůli klukovi, kterého znám ani ne pět minut. Rychle jsem si slzy utřela a šla najít holky. Když jsem je našla, tančily na parketu a pokukovaly po Edwardových kamarádech. Beze slova jsem je chytla za ruce a táhla z baru ven.

„Co to…,“ začala Týna, ale já ji přerušila.

„Volala Renée. Jestli nebudeme do půl hodiny doma, máme všechny zaracha,“ vysvětlila jsem a sedla si do auta. Holky tedy také nasedly, nastartovala jsem a vyjely jsme domů.

„Simi, tys brečela?“ zeptala se mě Viky, která seděla vedle mě na místě spolujezdce.

„Ne, jak jsi na to proboha přišla?“ hrála jsem zmatenou, ale snažila se zakrýt své uplakané oči.

„No, tvoje oči…“ Nenechala jsem ji to ale doříct.

„To je od těch reflektorů, co byly v baru,“ snažila jsem se vymluvit.

„Aha,“ nic jiného už neřekla.

Po zbytek jízdy jsme všechny mlčely a doma dostaly pořádné kázání od Renée o slušném chování. Samozřejmě jsme se omluvily a pak šly spát. Druhý den byl peklo. Hlava mi třeštila a žaludek jsem měla jak na vodě. No, holky na tom nebyly o moc lépe. Renée nám do postele přinesla aspirin a nakázala celý den ležet v posteli. To nebyl problém splnit, a tak jsme celý den proležely. Druhý den už nám bylo lépe a musely jsme absolvovat dlouhý hovor se svými rodiči. Renée s Charliem nám také oznámili, že nás zapsali na zdejší střední školu a že od prvního září nastupujeme. To je akorát za týden. To je snad poprvé, co se těším do školy. Nový začátek, noví lidé, noví učitelé, prostě začínáme od znovu. Jenže teď jsem si uvědomila, co mě tam čeká, nebo spíše lépe řečeno, kdo tam bude také. Na jednu stranu mám chuť skákat štěstím do stropu a na druhou utéct a zahrabat se někam hluboko pod zem.

„Simi, vnímáš?“ mávala mi rukou před očima Jana.

„Ehm, co jsi říkala? Nějak jsem se zamyslela,“ zaostřila jsem na Janu.

„Ptala jsem se tě, jestli s námi půjdeš zítra na nákupy. Musíme si koupit něco hezkého na první den ve škole. I když, že se ptám, že?“ smála se.

„No, samozřejmě, že půjdu, že se ptáš,“ zasmála jsem se také. Po zbytek dne jsme se koukaly s Renée a Charliem na televizi, ale všimla jsem si, že jsou holky nějak zamlklé. Když se jich Renée zeptala, jestli se jim film líbil, a ony jí odpověděly, že si večeři dají, došla mi trpělivost a odtáhla je nahoru do pokoje.

„Tak fajn, ven s tím. Co s vámi je? Celý den jste úplně mimo,“ vybalila jsem na ně.

„Nic,“ odpověděly unisono.

„Proč mi to nechcete říct?“ začala jsem se s nimi hádat.

„Protože jsme fakt v pohodě,“ řekla Jana. Tak tím mě naštvala.

„Vždycky si říkáme vše, tak proč mi to teď nechcete říct?“

„Protože v tom doopravdy nic není, vážně,“ přidala se k ní Viky, ale jejich nenápadný pohled, který přede mnou asi měl být ukryt, jsem viděla.

„Víte co? Neříkejte mi to, já to vědět nechci,“ naštvala jsem se a začala se oblékat.

„Proč se oblékáš?“ ptala se mě Viky.

„Protože jdu pryč, ale vám to může být úplně jedno,“ vyjela jsem na ni. Mikinu, kterou jsem si oblékla, jsem zapla a seběhla dolů. Holky šly samozřejmě okamžitě za mnou. Obula jsem si kecky a oblékla si ještě bundu. Přece jenom je devět hodin večer a už je venku docela zima.

„Simi, nechoď nikam, je večer a není bezpečné se venku v tuhle hodinu procházet.“

„Nebudete mi říkat, co smím nebo ne. Já si můžu jít, kdy chci a kam chci, kdy budu chtít,“ ohradila jsem se a vyběhla ven. Bouchla jsem za sebou dveřmi a rozběhla se. Ani nevím kam, jen jsem prostě chtěla pryč. Ani nevím proč, ale zamířila jsem si to do lesa. I když bych se měla bát a otočit to někam, kde je světlo, pořád mě něco táhlo jít dál a dál.

Běžela jsem asi půl hodiny lesem, než jsem doběhla na to nejkouzelnější místo, jaké jsem kdy viděla. Byla to louka plná květin všeho druhu. Obloha byla plná mraků, ale na pouhopouhý okamžik se mezi ně vloudila mezírka a prosvitnul zářivý měsíc. V tu chvíli se louka rozzářila a uprostřed ní se něco zablýsklo. Okouzleně jsem se začala sunout doprostřed, než mi došlo, že tu nejsem sama. Uprostřed té louky ležela nějaká postava. Asi bych se měla bát a dát se na útěk, ale jelikož jsem asi totální magor, šla jsem blíže. V tom mě asi dotyčný uslyšel, protože si bleskově stoupl a vyjeveně na mě koukal.

„Co tu proboha v tuto hodinu děláš?“ zeptal se mě až moc známý hlas. Ježíši, vždyť je to Edward. Moje srdce se rozeběhlo, jako bych běžela maratón, a slzy, které mi celou tu dobu, co jsem běžela, tekly, se ještě znásobily.

„Simi, jsi v pořádku, co se stalo?“ vyděsil se, když si všiml mých slz, a přistoupil ke mně blíže. Jen jsem zakroutila hlavou a ještě více se rozbrečela. Proč, za co mě Bože trestáš. Víš, jak se mi ten kluk líbí a možná až moc, tak proč mě s ním necháváš uprostřed louky samotnou, kňučela jsem v duchu.

„No tak, řekni mi to, uleví se ti,“ přemlouval mě. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem poraženě vzdychla a sesunula se na zem. On si ke mně přisedl a pozorně poslouchal.

„Pohádala jsem se s holkami,“ vypadlo ze mě.

„Proč?“

„Celý den se chovaly divně a já se jich zeptala, co se s nimi děje, a ony mi to nechtěly říct. Pokaždé si vše říkáme, nemáme před sebou žádná tajemství, tak proč mi to tentokrát nechtěly říct,“ zase jsem se rozbrečela.

„Ššš, to bude v pořádku,“ přitáhl si mě do náruče a já se mu tam s chutí zchoulila. V tu chvíli mi bylo krásně.

„Pořád jsi mi neodpověděla, co tu děláš?“ ptal se dál.

„No…, musela jsem vypadnout. Na chvíli být sama, a tak jsem běžela a běžela a běžela, až mě nohy donesly na toto kouzelné místo. A co tu děláš ty?“ zeptala jsem se naopak já.

„Znám to tu od té doby, co jsem se do Forks přistěhoval. Chodím sem skoro každý den. Ale Simi, neměla bys takhle večer chodit do lesa. Není to bezpečné,“ poučoval mě.

„Já vím,“ povzdychla jsem si a už jen štkala od předešlého pláče.

„Kam si v sobotu tak zmizela?“ vypadla z něj další otázka a pořád mě objímal.

„Volala mi Renée, teta mé kamarádky, teď u ní všechny bydlíme, že musíme domů, a když jsem se chtěla s tebou rozloučit, byl jsi obklopen spoustou dívek, a tak jsem tě nechtěla rušit,“ zašeptala jsem celá červená. Edward se zasmál.

„Rušit, škoda, že jsi to neudělala. Jakmile jsi zmizela, nalepily se na mě jak mouchy na mucholapku a za žádnou cenu jsem se jich nemohl zbavit, to až mí bratři, ti kluci, se kterými jsem přišel, mi pomohli,“ smál se a já na něj překvapeně zamrkala.

„Víš, že ti to sluší i uplakané?“ pohladil mě po tváři a já stydlivě sklopila hlavu. Teď mám normálně pocit, že místo patnácti, je mi osmnáct. Hormony, jsou to hormony, říkala jsem si pořád.

„Určitě to říkáš, jen abych se cítila lépe,“ odporovala jsem mu.

„Já bych ti nikdy nelhal. Jsi roztomilá,“ namítal. Radši už jsem nic neřekla.

„Nebude tvé přítelkyni vadit, že tu se mnou jsi?“ optala jsem se.

„Nebude, jelikož žádnou přítelkyni nemám,“ usmál se na mě a já zaskočeně vykulila oči. To není možné, kluk jako on nemůže být bez dívky. To nejde.

„Kdyby ses teď viděla,“ smál se a já už po několikáté zrudla. Ty jo, za svůj život jsem se snad tolikrát nezačervenala.

„A co tvůj přítel? Nestýská se ti po něm?“ zeptal se ledabyle.

„Ne, nestýská, žádný přítel totiž není,“ zamumlala jsem. Nevím proč, ale cítila jsem se trapně.

„Nepřipadám ti jako dítě?“ zeptala jsem se ho na to, co mě po celou tu dobu v jeho náručí trápí.

„Jako dítě? Jestli máš na mysli svůj věk, no… já jsem pouze o dva roky starší než ty a po vzhledové stránce mi připadáš mnohem starší, než ti ve skutečnosti je, takže mi jako dítě doopravdy nepřipadáš,“ odpověděl mi a jeho odpověď ve mně vyvolala zachvění.

„Není ti zima?“ všiml si mého zachvění, i když mu nedošlo, že ze zimy to nebylo.

„Ne,“ pípla jsem. Nad mojí odpovědí se zachmuřil, jenže pak mu to asi došlo, jelikož se na mě usmál tím nejkrásnějším úsměvem. Takovým šibalským, sexy a krásným. Dohromady z toho vznikl pokřivený. Ach. Moje srdce zaplesalo.

„Takže ty máš tři bratry?“ snažila jsem navázat konverzaci.

„Ano, Emmetta, Jaspera a Jacoba. Všichni jsme adoptovaní. Všiml jsem si, že po nich tvé kamarádky pokukovaly.“ Nad tím posledním se pousmál.

„Asi ano." Nevím, celou dobu jsem se totiž věnovala jen tobě, pomyslela jsem si.

„Ty máš sourozence?“ pokračoval v podávání otázek.

„Ne, ale Týna, jedna z mých kamarádek, má sestru,“ odpověděla jsem mu.

„Jak se tvé kamarádky jmenují?“

„Viky, Jana a Kristýna, ale říká si Týna,“ představila jsem holky.

„Jim je stejně jako tobě?“

„Ano, a tví bratři? Kolik je jim?“

„No, Jasperovi je osmnáct a chodí se mnou do třetího ročníku a Emmettovi a Jacobovi je devatenáct a chodí do maturitního ročníku.“

„Takže jsi nejmladší?“

„Ano,“ usmál se, ale v očích mu zvláštně zablýskalo. Zvláštní.

Ještě dlouho jsme si tam spolu povídali. Vyprávěla jsem mu, jak se žije v České republice a o své rodině. Hlavně o své mamce, se kterou se nedá nesmát. Také jsem se s ním podělila o své zážitky z dětství a on mi naopak vyprávěl o sobě. O jeho nevlastních rodičích, které má strašně rád. O místech, kde všude byl, a o vylomeninách, které spolu se svými bratry vyváděl. Nejvíce jsem se zasmála nad Emmettovými vtípky. To jsem doslova dostala záchvat smíchu.

„Smích ti tak sluší,“ řekl mi, když jsem se uklidnila. Povídali jsme si několik hodin, než jsem zívla a dala se do mě zima.

„Simi, měla bys jít domů. Je dlouho a nastydneš.“ Pohladil mě po tváři a já si strašně moc přála, aby to gesto zopakoval.

„Asi máš pravdu,“ povzdechla jsem si smutně a zvedla se na neprokrvené nohy. Cítila jsem, jako bych je měla plné mravenců. Začala jsem tam poskakovat a Edward se začal strašně smát. Uraženě jsem se otočila a kráčela na konec louky.

„Počkej,“ dohnal mě Edward. „Nechtěl jsem se ti smát, ale bylo to tak…“ Nedopověděl to, protože se zase uchechtl. Ach jo, na něj se nedá zlobit.

„Srandovní?“ doplnila jsem.

„Jo, ale přesto roztomilé.“ Zase mě pohladil po tváři. Ach, hormony, hormony, hormony.

„Asi už bych doopravdy měla jít,“ povzdechla jsem si smutně. Představa, že ho už neuvidím, mě ničila. Cítila jsem se s ním úplně jinak. V Čechách jsou všichni puberťáci strašní blbci. A navíc pořád jsem si tam připadala jako dítě, i když jsem se bavila, ale s ním… jako bych byla úplně někdo jiný. Jsem s ním jiná. Chovám se jinak. Červenám se, klopím oči, nevím, co povídat, to se mi nikdy nestávalo. Já měla vždy co povídat a byla jsem nebojácná. S Edwardem si připadám jako křehká panenka. Asi už blázním, nic jiného mě nenapadá.

„Nesmutni, uvidíme se přeci ve škole,“ povzbuzoval mě.

„Hmm,“ zamumlala jsem. Ve škole, ale kdo ví, jak se ke mně bude chovat před svými vrstevníky. Radši jsem se rozhlédla po louce a chtěla se vrátit domů, ale jaksi jsem nemohla najít směr ani cestu.

„A sakra,“ vypadlo ze mě.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

„Já, chtěla jsem se vydat na cestu domů, jenže… já nevím kam, asi jsem se ztratila,“ řekla jsem s nabírající hysterií v hlase.

„Neboj, vyznám se tu. Řekni mi adresu, kde bydlíš, a já tě domů zavedu,“ pohladil mě tentokrát po paži. Zase jsem se zachvěla a zimou to nebylo. Nadiktovala jsem mu tedy adresu a společně jsme se vydali na cestu. Jenže jsem byla čím dál tím víc unavená, a tak jsem čím dál tím víc zakopávala.

„Počkej, takhle bych tě domů zavedl celou polámanou.“ Zachytil mě zase při dalším pádu a vyzvedl do náruče.

„Co to děláš?!“ vypískla jsem.

„Ponesu tě,“ řekl jako by nic a pokračoval v cestě.

„Prosím tě, vždyť budeš mít kýlu, jsem těžší, než vypadám,“ kárala jsem ho a snažila se dostat z toho až moc příjemného náručí.

„Ale vždyť jsi lehká jak pírko.“ Vyhodil mě do vzduchu na důkaz svých slov. Jen jsem zakroutila hlavou a dál neprotestovala, naopak jsem se ještě více přitiskla k němu a objala ho kolem krku. Ach, to byl ten nejkrásnější a nejúžasnější pocit a noc v celém mém dosavadním životě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vdechovala tu omamnou vůni, co z něj sálala. Nebyla to kolínská, ale jeho vůně. Ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila.

K mému domu jsme překvapivě přišli rychle. U dveří mě chtěl postavit na zem, ale když si všiml, že jsem v polospánku a držím se ho jako klíště, jen se usmál a zazvonil.

„Dobrý de…,“ slyšela jsem Renée, ale hlas jí vypověděl službu, když mě zahlédla.

„Pane Bože, stalo se jí něco?“ strachovala se.

„Ne, madam. Potkali jsme se, zapovídali a zapomněli na čas. Když jsem ji doprovázel domů, sotva klopýtala nohama, a tak jsem ji vzal do náruče a usnula. Mohl bych ji odnést do pokoje? Nerad bych ji budil,“ vysvětloval tím jeho nádherným hlasem, pod kterým každý taje.

„Jistě, pojď,“ pozvala ho do domu a navigovala. Museli jsme dojít ke mně do pokoje, jelikož jsem slyšela zalapání po dechu. Holky. Tak s nimi jsem se zrovna teď nechtěla vidět. Jsem na ně naštvaná. Zavrtěla jsem se v Edwardově náručí a rozevřela své ospalé oči.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a více se k němu přitiskla.

„To je v pořádku, Simi, jsem tu. Která je tvoje postel?“ zeptal se mě bez ohledu na holky, které tam ještě pořád stály s otevřenou pusou.

„Támhle ta,“ ukázala jsem na tu u okna a on mě tam odnesl. Sundala jsem si mikinu a on mi sundal boty a zachumlal do peřiny.

„Spi,“ přikázal mi a znova mě pohladil po tváři.

„Uvidím tě ještě?“ zeptala jsem se už znova v polospánku.

„Uvidíme, jestli chceš, můžu tě zítra odpoledne vyzvednout a vzít na oběd?“ navrhl mi, a jako by ta slova byla kouzelná, naprosto mě probudila.

„Spolu? Ven? Jako jen my dva?“ vyvalila jsem na něj oči.

„Ano, jestli chceš, můžeš to brát jako rande,“ ukázal mi ten jeho úžasný pokřivený úsměv.

„Moc ráda,“ usmála jsem se také.

„Tak dobře, zítra tě vyzvednu ve dvanáct, vyhovuje?“

„Hmm,“ zamumlala jsem naprosto šťastná. Na to se znova usmál.

„Tak zítra, krásná blondýnko,“ usmál se, až mu blýskly jeho dokonalé zuby.

„Zítra, bronzový princi,“ ukázala jsem zuby i já. Naposledy mě pohladil a pak odešel. Na holky jen houkl pozdrav a zmizel. Já se jen šťastně zachumlala do peřin a usnula do klidného spánku.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 6. kapitola: