Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 24. kapitola

08.03.2012 (07:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1574×

24. kapitola

Viky:

Stála jsem tam mezi holkama a sledovala Tomáše stylem, jako bych viděla ducha. Nemohla jsem tomu uvěřit. On a jeho povedená partička v naší nové škole. Ještě jsem mu ani neodpustila tu kravinu, co nám s klukama udělali před odjezdem do Ameriky. Byla jsem v šoku. A hlavně jsem se vůbec nemohla udržet a musela si ho v hlavě stále přirovnávat k tomu americkému ozubanému zmetkovi, s tunou svalů a šlach. Bylo až směšné, jak normálně a reálně působil. Tedy alespoň na mě. Tomáš byl oproti němu doopravdy dítě, nebo spíše dospívající dítě. Tintítko vedle hordy svalů. Tomáš měl samozřejmě vypracovanou postavu, jeho obtažené tričko, které by si na základce v životě nevzal, to dokazovalo, ale oproti Emme-, tomu neandrtálci, to bylo jako nic.

A poté, když jsem od něj konečně dokázala odtrhnout zrak, jsem si všimla kluka vedle nich. Dnes podruhé jsem na někoho vyvalila oči. Musel být nejméně o tři roky starší, protože zbytek kluků převyšoval a vůbec - prostě působil dospěleji, mnohem dospě-.

„Jak vidím, tak tyto krásné dámy znáte. Můžete mě představit? Nemohu dovolit, abych nejkrásnější dívky na škole neznal osobně,“ promluvil sametovým hlasem. Až moc sametovým a až moc dokonalým.

Zaměřila jsem na něj všechnu svoji pozornost, když vtom mi to docvaklo. Jeho bezchybná pleť, nepatrné kruhy pod očima, zvláštní, nafialovělé oči, bledost, to všechno mi zapadlo do sebe jako skládanka a v tu chvíli mi z hrdla ušlo zalapání po dechu. Upír. Tady v České republice. V Praze na gymplu. Myslela jsem, že omdlím.

„Nevím, nevím, Milane. Od naposledy na tom nejsme s nimi zrovna na dobré vlně. Udělali jsme ošklivou věc a nestihli se omluvit,“ pousmál se Dominik a s otazníky v očích se na nás podíval.

„Víme, že to, co jsme udělali, bylo hnusný, ale prosím, nechte nás se omluvit. Mrzí nás to a nechceme, aby to mezi námi bylo jako na nože. Přijmete naši omluvu? Byl to prostě puberťácký zkrat, nechtěli jsme vám ublížit. Nikomu,“ mluvil kajícným tónem Martin.

„Ale ublížili jste nám,“ zamračila se na něho Simča.

„Nechtěl jsem ti ublížit, Simi. To by mě v životě nenapadlo. Byl to jen hloupý žert, který se nepovedl,“ snažil se to naší princezně vysvětlit.

„Hodně hloupý žert,“ přidala se k Simče Janina.

„A my se proto omlouváme a doufáme, že nám odpustíte,“ usmál se na ni Dominik.

„Já nevím,“ povzdechla jsem si. A co, tak jim odpustíme. Vždyť nic tak strááášně špatnýho neudělali, ne? Máme šanci pokračovat tam, kde jsme před odjezdem do Ameriky skončili.

Očkem jsem hodila po holkách a poznala, že jsme došly ke stejnému závěru.

„Dobře, odpouštíme vám,“ pronesla Simča vznešeně a kluci se naráz usmáli a popošli blíže k nám.

„A teď už mě můžete představit?“ dožadoval se pozornosti ten Milan.

„Dobře, takže tato úžasná blondýnka je Simona, krásná brunetka po jejím boku je Viky, druhá kráska s vlasy jako lesní víla, Jana, a ta sexy hříšnice je Kristýna. Holky, tohle je Milan,“ představil nás Pepa a schválně si nechal Týnu naposled, blbec.

„Velmi rád vás poznávám, dámy,“ zamrkal na nás šibalsky a připadalo mi, že se nepatrně uklonil. Asi už z toho všeho blázním.

„Do jaké třídy chodíte?“ zeptal se nás Tomáš.

„Do první B,“ odpověděla jsem.

„To je super, jsme ve stejné třídě,“ zajásal a já se musela pousmát.

„Tak jdeme, ať nepřijdeme pozdě. Bude zvonit,“ řekla Janina a my se, jako velká parta, v čele s Milanem vydali do učebny.

***

Byla jsem si na sto procent jistá, že Milan je upír. Jeho chování a vzhled to dokazovalo. A navíc mi přišel o mnohem starší než na věk, který nám řekl. Podle mě by měl chodit tak do čtvrťáku a ne do prváku. A mám strach, že ví, že my jeho tajemství známe. Stálé nenápadné narážky to dokazují.

A poté také kluci. Myslím, že chtějí, abychom se k nim vrátili. Tomáš se kolem mě motá, kdykoliv je to možné, a u ostatních holek je to stejné. Jenže po tom, co jsem zažila v Americe, s ním chodit prostě nemůžu. Zaprvé to stále bolí a zadruhé by mi to prostě přišlo divné. Jenže jeho moje odmítavost nezastavila. Předevčírem mě dokonce málem políbil.

Šla jsem z bufetu, kde jsem si koupila svačinu a pití, když vtom mě někdo stáhnul do nějaké místnosti, úklidového kumbálu.

„Viky?“ zašeptal mi Tomáš u ucha.

„Jseš padlej na hlavu?“ vyjela jsem na něj a chtěla vyjít ven, ale chytil mě za paži a přiměl tu zůstat.

„Počkej, chci ti něco říct.“

„A to tu musíme být zavřený?“ zeptala jsem se ho nevrle.

„Jo,“ špitl několik centimetrů od mých rtů. Nadzvedla jsem obočí, jako že čekám, když vtom se ke mně sklonil, až jsem cítila jeho dech, a… Okamžitě ho odstrčila.

„Ne, Tomáši,“ zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něho, jak nejvíce mi tato místnost umožňovala.

„Proč ne?“ zeptal se smutně a mně se ho zželelo.

„Víš, než jsme odjely, měly jsme vás fakt rády a pořád máme, i po tom, co jste nám udělali, a my na vás měly pěknou pifku. Jenže v Americe se stalo něco, co se nedá jen tak vymazat nebo na co se dá lehce zapomenout. Tome, jsi hrozně prima kluk, ale my dva… Neklapalo by to, věř mi. Teď z nás jsou moc dobří přátelé, kamarádi, tak to nekaž, prosím.“ Upřela jsem na něj psí pohled a on se usmál.

„Dobře,“ pokýval hlavou a otevřel kumbál. Jako gentleman mi podržel dveře a já po jeho boku pokračovala dál do učebny.

Jenže on se snaží pořád. Mělo mě napadnout, že ho moje slova neodradí, ale stejně.

***

S holkama jsme se už zaklimatizovaly a zvykly si zase na naše normální životy, na které jsme byly od narození zvyklé. Ale trošku starost mi dělal Milan. Teď už jsme si na sto procent jisté, že ví, že my to víme. A když jsme šly jednou ze školy, před vchodem nás zachytil, výjimečně po jeho boku nestáli kluci, a donutil nás kápnout božskou.

„Řekněte to, a nahlas,“ mluvil temným hlasem, ale přesto jsem se ho nebála.

„Co?“ Dělaly jsme hloupé.

„Vy víte, co. Tak to řekněte. Řekněte to.“ Usmál se, až se mu blýskly jeho perličkově bílé zuby, a my najednou vyhrkly: „Upír.“ Potěšeně se na nás usmál a já čekala, že na nás vyjede.

„Jak jste se to dozvěděly? Jak jste to poznaly?“ ptal se opravdu zmateně a já pocítila, že z holek opadla nervozita, včetně mě.

„Ve Forks jsme poznaly… No, tvůj druh. Je to trochu komplikované,“ zaváhala Simča.

„A znáte i podrobnosti?“ ptal se a já nevěděla, kam tím míří.

„Jo,“ pokývaly jsme hlavami.

„Takže také víte, čím se živím,“ ujišťoval se.

„Myslíš krev?“ zeptala jsem se ho.

„Ano. A Víte jakou?“ Když otázku vyslovil, zajiskřilo mu v očích.

„Lidskou,“ zašeptala Janina a nahlas polkla. Asi se jí v krku udělal knedlík.

„Zabíjíš lidi,“ dodala Týna a zamračila se. Milan se usmál, jako by to bylo normální.

„Ano,“ byla jeho odpověď. Krátká a bez sebemenšího zaváhání či hanby.

„Jak to dokážeš skrývat? Navíc, to ti nedělá problém zabíjet nevinné bytosti, které mají rodinu a jsou milovány?“ ptala se ho Simča a přitom se mračila.

„Neřekl bych, že mé oběti jsou zrovna nevinné,“ zasmál se. Nadzvedla jsem obočí a holky mne napodobily. „Zabíjím zloděje, vrahy, násilníky, feťáky, i když na nich si moc nepochutnávám, mají zředěnou krev, ale pořád lepší hnusná krev od nich, než od normálně žijících občanů. Takže tak moc černé svědomí nemám. Naopak. Myslím, že dělám dobře, když svět zbavuju těchto individuí.“

„A to není podezřelé, když ve vězení mizí?“ zeptala se překvapeně Janina.

„Neřekl jsem, že si pro ně chodím do vězení.“ Opět nastalo naše nadzvednuté obočí. „S mými schopnostmi nebo instinkty či smysly, to je jedno, mám možnost tyto pochybné existence zadržovat dříve, než je vypátrá policie.“

Hmm, má to dobře promyšlené, napadlo mě. Ještě jsme se ho zeptaly na pár podrobností, takže jsme se dozvěděly, že byl proměněný v osmnácti a ve skutečnosti mu je sto třicet sedm let. Narodil se ve Velké Británii a momentálně s nikým nechodí. No, to nás ani moc nezajímalo, ale stejně nám to prozradil.

Nakonec se z něj vyklubal velmi prima kluk, i když nám tak trochu připomínal život v Americe. A navíc mi přišlo, že nějak moc pokukoval po Simče. Začal jí dokonce říkat Sísí. Divný, vím. Ona ale dělá, jako že si ničeho nikdy nevšimla. Jojo, nosí hold pod srdcem Edwardovo dítě. A i když ho opustila, stále ho v srdci miluje. Je to na ní poznat jako facka.

Její rodiče to stále neví, oddaluje to, jak nejdéle to půjde. Což znamená do doby, než to na ní bude vidět. A zřejmě to nebude ani normální těhotenství, protože to už by nepatrné bříško měla. Dokonce jsme si myslely, že ani těhotná není, ale české těhotenské testy ukazovaly stejný výsledek jako v Americe.  Ale co se divit, má ho s upírem. To víte, Simča musí mít vždy něco extra, s obyčejnými věcmi či dětmi se nikdy nesmíří.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 24. kapitola: