Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forkský anděl - 6. kapitola

14.11.2010 (20:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1821×

„Ty jsi nemocný?” ptala jsem se Paula, když jsem přišla na hodinu angličtiny. „Žádné hloupé připomínky, přivítání nebo něco podobného?”

„Proč zrovna Jacob?” ptal se naštvaně.

„A proč ne?” odsekla jsem mu.

„Co má on a já ne?” vztekal se.

„Mozek?” odsekla jsem bezmyšlenkovitě.

„Fajn no,” řekl skoro neslyšitelně.

„Promiň, to bylo hnusný,” omlouvala jsem se mu a on se na mě smutně usmál.

Byla to zvláštní hodina. Paul nic neříkal a mně to dokonce začínalo i chybět. Jasně, Jaka miluju, ale jestli se takhle budou chovat i ostatní ze smečky… Prostě od té doby - jasně, od včera - co jsem s Jakem, jsou všichni okolo nějací jiní.

„Opravdu nejsi nemocný?” ptala jsem se ho asi v půlce hodiny.

„Marcie mě nechala.”

„A v čem je problém?”

„Ona nechala mě! To se mi ještě nikdy nestalo,” smutnil.

„To nemyslíš vážně. Ty tu smutníš nad tím, že tě holka jako Marcie nechala?”

„Nechala mě kvůli tomu, že jsou i hezčí kluci než já. Třeba Jake. Co s ním všichni máte?” rozčiloval se a já potlačovala úsměv. Pečlivě jsem si rozmýšlela svou odpověď. Vůbec jsem nevěděla, co mu říct. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela. Jake je Jake a Paul je Paul. Nakonec mě osvobodilo zvonění.

„Tak na obědě?” zeptala jsem se, abych odlehčila situaci. Nepřišlo mi správné, abych se jen tak sbalila a vypadla.

„Asi,” řekl smutně. Povzdechla jsem si, otočila se k němu a objala ho.

„Někdy jsi opravdu otravný, ale i přesto tě mám ráda. Nemá nic víc než ty, jen jsi prostě kamarád a nedokážu si tě představit jako někoho jiného. Marcie je hloupá, že se na tebe vykašlala, ale ty sis s ní zase neměl začínat, protože je to jen namyšlená blondýna,” řekla jsem mu do očí, otočila se a chtěla odejít. Paul mě chytl za ruku.

„Díky, Ness,” řekl a pustil mě.

Házela jsem si věci do skříňky, když mě okolo pasu objaly silné ruce - Jakovy ruce. Jednou rukou jsem mu přejela od předloktí k zápěstí a dál hledala knihy ve skříňce.

„Právě se na nás dívají tři čtvrtiny celé školy. To mi ani nedáš pusu?” zašeptal slyšitelně jen pro mě.

„Určitě to vydrží ještě deset vteřin, než konečně najdu biologii,” řekla jsem mu tiše a nepřestávala jsem se prohrabávat ve skříňce. Ve škole jsem třetí den a mám v ní strašný nepořádek.

„Myslím, že nepočká,” řekl, otočil mě k sobě a políbil mě.

„Už jsem ji skoro měla,” řekla jsem s mými rty několik málo milimetrů od jeho. Jake na jednu dlouhou vteřinu přestal hledět do mých očí. Po další vteřině z mojí skříňky vytáhl učebnici a zavřel ji.

„Teď už na mě máš čas?” ptal se s úsměvem.

„Možná,” řekla jsem a políbila ho. Líbání s Jacobem je pořád lepší a lepší. Byli jsme dokonale sehraní. Jako dva kousky skládačky, které zapadly do sebe. Mohla bych se s ním líbat hodiny, klidně i dny a nikdy by mě to neomrzelo. Neochotně jsme se odtáhli a každý šel na jinou stranu. Do učebny se mi vůbec nechtělo, protože mě tam čekal Patch.

„Nic s ním nemám, nejsem zamilovaná, je to jenom kamarád. Nevíš, kdo to včera říkal?”

„Do mého soukromí ti nic není!” vyjela jsem na něj.

„Soukromí? Nevšiml jsem si po tom výstupu u skříněk,” kritizoval dál Patch.

„Jak jsem řekla, nic ti do toho není,” odmítala jsem se o tom bavit. 

Do třídy vběhl profesor a omlouval se, že jde pozdě. Ano, měl důvod se omlouvat. Kdyby přišel včas, nemusela bych se tu vybavovat s Patchem. Hodina ubíhala neskutečně pomalým tempem a jediná věc, na kterou jsem se dokázala soustředit, bylo to, že za hodinu uvidím Jaka - nebo ještě lépe, uvidím ho o přestávce.

„Ach, ta zamilovanost,” řekl otráveně Patch.

„Co?” odpověděla jsem mu kysele.

„Celou hodinu nepřítomně koukáš z okna a nepředpokládám, že by tam bylo něco extra zajímavého.”

„Hmmm…“ odpověděla jsem mu nepřítomně.

„Poslouchala jsi mě vůbec?” ptal se naštvaně.

„Co jsi říkal?” odpověděla jsem mu a poprvé svůj pohled odvrátila od okna.

„Radši nic, stejně už bude zvonit,” řekl a zazvonilo. Hned se zvedl a odešel ze třídy, což se nestávalo moc často. Pomalu jsem si sbalila věci a vyšla ze třídy.

„Čauky, Ness,” zdravila mě nadšeně Nora.

„Ahoj,” odpověděla jsem jí.

„Tak jak se máš?”

„Dobře, co ty?”

„Ale jako jo, jde to. Hele ty s tím klukem chodíš? S tím vysokým, tmavovlasým, hezkým…“ vyzvídala.

„S Jakem? Jo, chodím,” usmála jsem se na ni.

„To má někdo štěstí,” odpověděla skoro smutně.

„Hele, ale vím o jednom, který je volný,” mrkla jsem na ni.

„Fakt? Kdo?”

„Paul. Chodí do třeťáku a chodil a Marcie,” popisovala jsem jí ho.

„Počkej, ty myslíš toho, jak chodí s prvákama na ájinu?” ptala se nadšeně.

„Přesně toho myslím.”

„A nechceš mě seznámit?” ptala se stále nadšeně.

„Tak klidně, někdy,” mrkla jsem na ni a šla ke skříňkám.

„Nazdárek,” zdravil mě Seth nadšeně - jako vždy - na obědě.

„Ahoj,” odpověděla jsem mu s úsměvem.

Šli jsme si pro oběd a jako vždy jsme si sedli k našemu stolu. Tentokrát jsem se ani nevyhýbala místa u Paula, protože byl tak zdrcený tím, že ho Marcie nechala, že byl dokonce i... příjemný. Jake si sedl vedle mě a pod stolem mě vzal za ruku. Nebránila jsem se mu - proč také - a sedla si blíž k němu. Kluci jen protočili oči, ale mlčky jedli dál. Po obědě jsem jako obvykle šla do druhé budovy.

„To všem tak vadím?” ptala jsem se ho venku.

„Ne, nevadíš. Za to můžu já,” pokrčil rameny a lišácky se usmál.

„Ty?” nechápala jsem a nasadila si kapuci, protože začalo pršet.

„Hele, kdykoliv se proměníme,” šeptal, „ víme o všech myšlenkách druhých, jak myslíš, že jim je, když musí poslouchat moji hlavu, když se všechny myšlenky točí jen kolem tebe?”

„Dobře, chápu je. Ještě, že táta neumí číst moje myšlenky,” usmála jsem se na něj.

V budově jsme se rozloučili a šli každý do své učebny. Když jsem šla ke dveřím, zjistila jsem, že zbytek mého vyučování odpadá. Což znamená dvě hodiny, protože tělocvik odpadl všem. Šla jsem zpátky ke skříňce a naházela zpátky svoje věci. Protože venku pršelo, nemohla jsem jít ven, a tak jsem šla do knihovny.

V knihově jsem doposud ještě nebyla. Byla celkem malá, rozhodně menší než v Seattlu, ale byli tu i počítače. Zaplatila jsem knihovnici menší poplatek za to, že na něj půjdu, a začala jsem dělat referát na biologii. U toho jsem nevydržela dlouho, protože jsem dostala nápad.

O Patchovi toho moc nevím - spíš nic, než něco. Sice nevím jeho příjmení, ale na stránkách školy bych ho mohla najít. Otevřela jsem stránky školy rovnou k seznamu studentů, ale bylo to jen na číslo žáka. Rychle jsem to okno zavřela a šla se zeptat knihovnice, jestli neví, jak bych se mohla dostat ke své složce, protože jsme si změnili telefonní číslo - ano, neumím lhát, ale to ona přeci neví, ne?

„Záznamy žáků jsou v kanceláři sekretářky ředitele, žádný ze studentů k nim nemá přístup, ale samozřejmě možnost změnění telefonního čísla tu je. Pan ředitel ti to jistě rád změní,” usmála se na mě a já jí poděkovala.

Šla jsem rovnou ke kanceláři ředitele a k mému štěstí tam nikdo nebyl. Svou upíří rychlostí jsem vběhla dovnitř. Nemají to nijak složitě seřazené, takže bylo těžké najít jeho složku. Patch, jak jsem zjistila je na škole jenom jeden. Takže se tedy jmenuje Cipriano. Patch Cipriano.

Rychle jsem vrátila složku na své místo a vyběhla z kanceláře. Nikdo si mě nevšiml. Do knihovny jsem se vrátit nechtěla, takže jsem šla k Jakově skříňce, sedla si tam na lavičku a čekala. Zbývalo mi asi ještě dvacet minut do konce hodiny a měla jsem pocit, že se ukoušu nudou.

„Co tu děláš? Odpadlo ti vyučování,” ozval se asi pět metrů ode mě známý, protivný hlas.

„Čekám na odvoz domů,” odsekla jsem mu a ani jsem nezvedla hlavu.

„Chceš tam hodit? Venku mám motorku,” nabízel se.

„Nemám zájem!”

„Spíš, nechci, aby Jake žárlil,” opravil mě Patch.

„Nechci, aby mě můj táta zabil,” řekla jsem tiše.

„Jak myslíš, chtěl jsem ti jen pomoct,” pokrčil rameny a sedl si vedle mě.

„Co tu vlastně ještě děláš?” ptala jsem se ho.

„Pracuju až od pěti a zrovna nemám co na práci.”

„Kde pracuješ?” vyptávala jsem se dál.

„Umývám stoly v Borderline.”

„Aha,” odpověděla jsem a nechtěla jsem se na nic víc ptát. „Promiň,” řekla jsem mu a vzala telefon.

„Nessie?” ptala se máma do telefonu a zněla rozrušeně.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forkský anděl - 6. kapitola: