Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forever and Always - 8. kapitola

25.05.2010 (21:30) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2455×

Pohled Belly:

Cesta utekla rychle a my jsme akorát přijížděli k Charlieho domu. Počkat, to není ten dům, na který si vzpomínám.

„Tati? Kde to jsme?“

„Tohle je mé – naše – nové království,“ řekl pyšně a já se nezmohla na slovo. Vila byla slabé slovo. Tohle… tohle… byl palác… ne, tohle je zámek. Páni.

Beze slova jsem vylezla z auta a nechala Charlieho Charliem a vstoupila na zahradu toho obrovského paláce. Trávník byl rovnoměrně posekaný a stálo na něm asi pět soch žen. Každá byla jiná. U altánku rostlo několik stromů a na nich byla pověšená houpačka. Šla jsem po kamenné cestičce přímo ke vchodovým dveřím a vstoupila. Stála jsem ve velké předsíni. Na zdi viselo několik velkých obrazů a po pravé ruce byla šatna. Šla jsem dál a zjistila, že v přízemí je ještě obývák, kuchyně, ložnice a koupelna. Druhé patro už nebylo tolik velké. Bylo zde pět místností. Měla jsem si vybrat jeden ze tří pokojů, ve kterém budu spát. Zbylé dvě místnosti byly koupelny. Já jsem si vybrala pokoj s okny na východ. Zdi byly vymalovány do pastelových barev. Strop byl žlutý, dvě protější strany růžové, druhé zelené. Z tohoto pokoje vedly dveře do vlastní, obrovské koupelny a druhé do šatny. S tím starým domkem se tohle vůbec nedalo srovnat.

„Líbí?“ zeptal se mě Charlie a vstoupil do dveří.

„Je to nádherné,“ zasněně jsem odpověděla.

„Už jsem tě přihlásil do školy. Chodíš do druhého ročníku a zítra nastupuješ. Bude se ti tam líbit. Určitě se brzy spřátelíš s Alice. Chodíte do stejné třídy.“

„Kdo je Alice?“

„Strašně hyperaktivní člověk. Je přátelská, miluje nakupování a chodí s Jasperem. Oba jsou z rodiny Cullenů. Ještě k nim patří Edward, Emmett a Rosalie.“ Sakra, sakra, sakra… Emmett to je ten, co na mě mával a Edward… ten řídil to auto. Bože!

„Aha…“

„Auto máš v garáži,“ oznámil mi s úsměvem.

„Prosím? Já mám tady auto?“

„Jo, jdi se podívat. V obýváku, druhé dveře.“ Běžela jsem do garáže a… páni… Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přede mnou stálo BMW M6 v bílé barvě. To… snad… není… pravda! Stála jsem tam jako opařená nejspíš dlouho, protože za mnou přišel Charlie.

„Děje se něco?“

„Tati! Ty mi koupíš auto za kdoví kolik milionů a ty se mě ptáš, co se stalo?“

„Ehm… Jo… asi jo.“ Chvilku jsem na něj jen zírala, ale pak jsem ho objala a vlepila mu pusu na tvář.

„Díky, tati. Ale pamatuj si, že kdybych ho rozšrotovala, tak to bylo omylem. Ano?“

„Neboj,“ zasmál se.

„Chceš něco k večeři?“

„Uvařím si něco sama, díky.“

„Hej, jsi tu první den. Takže, co si dáš?“

„Špagety?“

„Hned budou.“

„Díky, tati.“ Vyšla jsem z garáže a sedla si na sedačku. Zapnula jsem televizi a chvilku koukala na nějakou přeslazenou telenovelu. Akorát se ti dva v televizi začali líbat, když mě táta zavolal.

„Večeře je hotová.“

„Díky, zachránil jsi mě.“

„Jak to?“

„Podívej se na televizi a hned ti to bude jasnější. Navíc, nic jiného tam nedávají.“ Charlie vykouknul ze dveří a zase zalezl zpátky.

„Chápu…“ Tomu jsem se musela zasmát. Charlie se ke mně přidal.

Po večeři jsem šla na zahradu. Sedla jsem si na houpačku k altánku a pustila si mp3ku. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem, jaké to bylo dřív. Jaký byl tátův starý dům. Ty opadané zdi. Musela jsem se usmát. Pak také staří přátelé, škola…, Edward. Nikdy jsem na něj nezapomněla. Nevím a nechápu, co se stalo, proč odešel a nic mi neřekl. Proč nebyl v té nemocnici. Přešla jsem na jiné téma. Cullenovi. Alice, Rosalie, Emmett, Jasper… a to mě dovedlo zpět k Edwardovi. Stejná jména ve stejném městě. Ještě ke všemu tak malém. Určitě to je jen náhoda. Vždyť Bella se také může jmenovat spousta holek. Nechala jsem to být. Vypnula jsem mp3ku a šla zpět do domu. Bylo devět hodin. Už jsem neměla chuť nic dělat tak jsem se jen rozloučila s Charliem a šla si lehnout.

„Áááá!“ Vzbudila jsem se na zemi a nechápala, co se stalo.

„Co se stalo?“ přiletěl sem Charlie ze zdola.

„Celkem nic. Jenom si musím zvyknout na výšku té postele a to, že se nesmím tolik rozvalovat,“ zasmála jsem se.

„Aha. Dole máš snídani, já si jdu ještě lehnout. Pak jedu s Harrym na ryby a ty máš odpoledne volno. Převedl jsem ti nějaké peníze na účet, takže si odpoledne užij,“ řekl a podával mi kreditku.

„Tati? Já ale odpoledne nikam nejdu.“

„Jo, jo, jasně.“ Udělal psí oči, usmál se a zmizel jako duch. Takže on něco ví, jo? No, to by mě zajímalo, co to bude.

Vřítila jsem se do garáže jako velká voda a už túrovala svého mazlíčka. Připadala jsem si jako blázen, jelikož jsem s tím autem i mluvila. Ale co. Hlavně že svého mazlíčka mám. Vrata se otevřela a já se hnala směr forkská střední. Zaparkovala jsem. Až když jsem vylezla z auta, jsem si všimla, co vedle mého mazlíčka stojí za socky. Bože, taková auta by se měla přestat vyrábět. I obyčejný Renault je stokrát lepší než tohle.

Zamkla jsem auto a už si to vykračovala do třídy. Charlie mi už včera vyzvedl rozvrh i ostatní věci, takže to je v pohodě. První hodina – matematika. Vkráčela jsem do třídy a všechny pohledy se stočily na mou osobu. Sedla jsem si do volné lavice úplně vzadu a vyčkávala. Asi po dvou minutách se do třídy přiřítil… Ach ne! To je Emmett!

„Čauky, Bellčo. Jak se máš?“ Dosedl na židli, až pod ním zapraskala. Bože, to je vůl.

„No, nazdar. Ještě jednu mi řekneš Bellčo a to si piš, že tě pěkně zpacifikuju.“ Bojovně jsem si stoupla a dala ruce v bok.

„Ahojky, Bello,“ přišla ke mně nejspíš Alice a milým tónem mě pozdravila.

„Emmette, vypadni, tady sedím já!“ prskala na Emmetta a ten se jen zvedl a popošel o lavici dopředu. Alice úplně změnila tón a já se divila, co dokáže.

„Jak se máš?“ usmála se.

„Jo, fajn, co ty?“

„Taky fajn. Nechceš odpoledne na nákupy?“ smála se jako měsíček na hnoji a v očích měla jiskřičky.

„Ráda,“ řekla jsem. Byla to pravda. Miluji nakupování.

„Tak super, jedeme hned po škole a Rose jede s námi.“ Otočila se a ukázala na Rosalie.

„Ahoj,“ usmála se.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav a otočila se zpět na Alice.

„Jedeme mým autem, ano?“ řekla Alice.

„Mám své auto. Klidně pojedeme mým, nebo pojedu sama.“

„Ne, to je dobrý. Jedeme naším.“ Mrkla na mě.

„Dobře, ale ještě musím domů pro kreditní kartu a odvézt si auto.“

„Co blbneš? Auto ti odveze Emmett a já to za tebe zaplatím,“ usmála se.

„Tak to ani náhodou! Tomu cvokovi své auto nedám a zaplatit si také umím.“ Zepředu se ozval smích. Emmett.

„Dobře, takže jedeme k vám a pak na nákupy.“

„Dohodnuto,“ usmála jsem se. Táta měl pravdu. Vážně dneska odpoledne kreditní kartu provětrám. Už se nemůžu dočkat. Usmála jsem se pro sebe.