Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Exceptionnelle 2. kapitola

Embry


Co se stane? Dostane se Melanie do Volterry nebo něco úplně jiného?

POHLED MELANIE

Je tu upír.

Věděla jsem, že musím jednat. Rychle. Hodně rychle.

Pomalu jsem vešla dovnitř a těkala jsem očima po bytě. Vzápětí jsem ho uviděla, byl hodně urostlý a tmavovlasý a na sobě… šedý plášť - Volturiovi došlo mi. Za několik sekund mi hlavou proletělo spousty myšlenek: Tak to byl někdo od nich, kdo mě tenkrát viděl. Co udělám? Uteču? Mně už to fakt nemyslí, jak bych mohla utéct upírovi… Vzápětí byl skoro u mě.

Bláhově jsem vykřikla: „Jdi ode mě dál!“

Začal se smát a ten smích ve mně vyvolal takovou zuřivost. Mně se smát nebude. Začala jsem vyvolávat svoje kouzlo, bylo to těžké. Ne to nezvládnu, to ne…

Najednou se stalo přesně to, co jsem chtěla, kouzlo ve mně se zažehlo, ta zvláštní síla byla v mých rukách, stačí ji jen vypustit.

Ten upír začal hořet, udržovala jsem kouzlo a doufala jsem, že to vydržím.

Ten upír netušil, co se děje, z jeho pohybů mi připadalo, jako by se sám snažil uhasit. Popadl mě zvláštní pocit, teď jsem měla chuť se smát já, bylo to, jako by se mi v hlavě rozhořel plamen taky. Skončilo to, kouzlo uhaslo, ty pocity ustaly a z toho upíra zbyl jenom popel. Sama nevím, jak jsem to dokázala.

Ucítila jsem krev. Automaticky jsem si sáhla na obličej, z nosu mi valila spousta krve. Na nic jsem nečekala, přeskočila hromádku prachu a běžela do koupelny. Ale za tu chvíli už byla půlka mého obličeje od krve. Vzala jsem kapesník a přitiskla si ho na nos. Za pár minut bylo všechno v pořádku.

No prostě daň za příliš velké kouzlo. No a co teď? Až Volturiovi zjistí, co jsem udělala…

No ale jak by to mohli zjistit? Jedině že by mě zase nějaký ten upír uviděl ve vizi, která by toho hodně vysvětlovala a to není pravděpodobné. A co mám dělat teď? Jestli ten upír tady byl na příkaz Volturiových, tak sem pošlou dalšího upíra, ne tady prostě zůstat nemůžu, musím odjet. Ale kam? Tady by si určitě věděla rady Katherine, ta by si určitě věděla rady, ale ona… Ne na to nesmím myslet, tohle téma je i v myšlenkách tabu. No asi si půjdu sbalit. Vyrazila jsem do poschodí do svého pokoje. Vzala jsem si větší tašku a házela do ní věci: oblečení, notebook, doklady, pár hygienických a „holčičích“ potřeb, nějaké peníze, co jsem měla zrovna u sebe, a svoje „magické pomůcky“. Hotovo, hodila jsem si tašku přes rameno a šla ke dveřím. Rozhlédla jsem se. Asi jsem tu naposledy. Uvědomila jsem si, že to ve mně nevyvolává žádný smutek, že to tady musím opustit.

Otevřeně jsem si přiznala, bojím se. Život na útěku a to všechno. Ale třeba ne, třeba to vyjde, i když pochybuju.

Už jsem chtěla zabouchnout dveře, ale v tu chvíli mě ještě něco napadlo. Šla jsem do obýváku, vzala si čistý papír a napsala jsem na něj:

Nehledej mě, budu v pořádku M.

 Víc ke svému odchodu neřeknu. Papír jsem požila v kuchyni na linku, aby byl dobře vidět a už nadobro šla ke dveřím a opustila svůj nynější život. Před domem jsem vytáhla mobil a zavolala si taxíka. Tak nejprve do centra vybrat nějaké peníze a potom na letiště. U bankomatu jsem si ze svého hodně nabytého účtu vybrala dost peněz na letadlo, nějaké levnější bydlení a naskočila zpátky do taxíku. Jsem tak ráda, že se na nic nevyptává, pomyslela jsem, když taxík jel směrem k letišti, o taxikáři.

Na letišti jsem šla ihned k přepážce a zeptala jsem se: „Jaký je nejbližší let, který bych mohla stihnout?“

Znuděný sotva pětadvacetiletý mladík se na mě podíval a chvíli mě sjížděl pohledem, asi jestli vůbec stojím za jeho zájem, nakonec odpověděl: „Nejbližší lety, které můžete stihnout, jsou tři do New Yorku, do Marseille a do Washingtonu.

Rychle jsem přemýšlela do Marseille ne, je to sice hodně slunečné místo, ale je to v Evropě a moc blízko Itálie. Tak New York nebo Washington. Nevím, nevím, nevím.

„Tak jednu letenku do New Yorku.“

Za čtvrt hodiny byly vyřízeny všechny formality a já mohla jet. Na osmihodinový let do New York jsem se docela těšila, od mala miluji létání a nemám z něj strach, jako většina lidí, Katherine to třeba vůbec neměla rá… Ne, na Katherine prostě myslet nesmím.

Seděla jsem v turistické třídě a rozhlížela jsem se neustále.

Tak dost, tady žádný upír není. Pochybuji, že vědí, že jsem utekla. Zatím.

 

Vystoupila jsem z letadla, rozhlédla jsem se po letišti, šla jsem vstříc novému, zcela neznámému a doufám mnohem klidnějšímu životu, hlavně bez upírů.

 Ani jsem nevěděla, jak se strašně pletu.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Exceptionnelle 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!