Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Exceptionnelle 1. kapitola

10.11.2010 (15:15) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 982×

Pohled Ara (Volterra):

Čekal jsem na ni, měla mi přinést důležité zprávy o jednom z budoucích rekrutů. Zdržela se a já nevěděl proč. Ale ona dorazí, byl jsem si tím jist.

Zničehonic se dveře sálu otevřely. Stála v nich drobná černovlasá upírka, která svým zjevem připomínala jakéhosi skřítka, snad elfa. Až na ty zářivě karmínové oči. Barva našeho druhu. Na rtech jí pohrával nepatrný úsměv – zřejmě vlastnila to, po čem jsem prahl.

„Můj pane,“ oslovila mě a stále se tajemně usmívala.

„Alice! Přinášíš, doufám, dobré zprávy, že?“ otázal jsem se dychtivě.

„Zajisté,“ přitakala a bez dalšího vysvětlování ke mně natáhla ruku. Okamžitě jsem se jí chopil a to, co jsem uviděl, mne potěšilo. Dokonalé výjevy její vize. Představovala mi muže, mohlo mu být kolem dvaceti – nejprve jako člověka a následně jako upíra s naprosto úžasným talentem. Byl podobný jejímu – při dotyku mohl vidět budoucnost dotyčného.

Znenadání se obrazy změnily a mně došlo, že Alice má novou vizi. Tato byla ovšem zcela jiná. Většina jejích vizí byla ostrá, jasná, přesná – nyní byl obraz rozostřený a nejasný. Výjevy se míhaly neskutečně rychle.

Její ruku jsem nepustil. Obraz muže se změnil v mladou dívku. Přestože byla vize nejasná, dokázal jsem z toho něco málo pochytit. Dívka byla vysoká a štíhlá, měla dlouhé čokoládové vlasy, výrazně bledou pleť a temně modré oči, které tak nějak zvláštně zářily. Kdosi na ni volal jménem – Melanie. V ten moment mne zasáhla její vůně a já zalapal po dechu.

Nebyla to klasická la tua cantante. Bylo to něco nového, takovou vůni jsem v životě necítil. Tak exotická, svůdná, dokonalá…

Najednou jsem musel Alicinu dlaň pustit. Připadal jsem si jako zasažený elektřinou. Podíval jsem se na ni a začal se mě zmocňovat vztek. Co to mělo znamenat?!

Alice ještě několik vteřin stála s široce rozevřenýma očima – poté je zavřela a opět otevřela. Pohlédla na mne, v jejím pohledu byl znát údiv.

„Co to mělo znamenat?!“ vyštěkl jsem rozzuřeně. „Co je ta holka zač? Proč jsi ji viděla?“

Stále se tvářila ohromeně. „Můj pane, dal jste mi příkaz pátrat po možných talentech… Snažila jsem hledat, ale ona… Přišlo to znenadání, nic takového jsem ještě nikdy neviděla.“

„Co by mohla umět?! Neviděl jsem to,“ mručel jsem si pro sebe, stále velice naštvaný.

„Ovládat živly. Vodu, oheň, zemi, vzduch, energii.“

„Nemožné, vždyť tento dar už má ten egyptský Benjamin… Ukaž mi to ještě jednou!“ přikázal jsem.

Její odpověď mne zaskočila, takový talent… Byli bychom doopravdy neporazitelní. Ano, ano, jistě! Musel jsem to okamžitě oznámit bratrům.

„Ihned mi sežeň Marca a Caia. Vyřiď jim, že je to naléhavé, rychle!“

„Jak poroučíte, pane,“ vypoklonkovala se a v příští chvíli byla pryč. Během několika sekund byla zpět i s Marcem a Caiem.

„Bratře, co se děje tak naléhavého, že nás voláš? Za pár chvil dorazí potrava,“ připomněl mi rozladěně Caius.

Rozhodl jsem se ignorovat jeho urážlivý tón. „Alice měla vizi. Viděla -“

„Nějaký útok?“ vyjel Caius, aniž mne nechal domluvit.

Zavrtěl jsem hlavou a zpražil ho káravým pohledem. „Ne. Viděla dívku, talentovanou dívku. Byla by pro nás velkým přínosem.“

„Ale to snad není žádný problém, ne?“

„Samozřejmě,“ odvětil jsem kousavě. „Jen jsem myslel, že byste o našem novém talentu měli vědět… Je velmi pravděpodobné, že bude moci ovládat živly.“

Marcus vzhlédl; tentokrát se netvářil nepřítomně – právě naopak. Caius vykřikl: „To přece není možné, talenty se neopakují!“

„To jsem si myslel také, bratře, ale ta vize hovoří za vše.“

„Pak ji tedy musíme získat.“

„Jistě. Pošlu Felixe, ať ji sem dopraví.“

Pohled Melanie:

Já se z té školy vážně zblázním! Jedna písemka za druhou, to nedám, zoufala jsem si, když jsem dorazila domů s obvyklým návalem učení, domácích úkolů a tak podobně. Otevřela jsem dveře do pokoje a okamžitě mě do očí uhodil ten nepořádek. Na jedné straně hora oblečení, o kus dál hromada knížek. A, bohužel, na mé židli seděla nevlastní teta Georgie. Její přísný výraz vypovídal o tom, že se jí to rozhodně nelíbí. Kostýmek a vlasy stažené do drdolu ještě umocňovaly ten dojem.

Á, přednáška, pokřižovala jsem se v duchu a měla jsem pravdu.

„Melanie, copak nejsi schopná uklidit svůj vlastní pokoj?! Přijdu z práce domů a uvidím tu takovou skládku! Okamžitě si to všechno ukliď,“ lamentovala.

„Hm, no jo, to snad počká,“ vyhrkla jsem otráveně.

„Jak jsem si jen mohla vzít do domu takovou nevychovanou puberťačku…“

Už jsem ji ani neposlouchala, tuhle řeč jsem znala nazpaměť. To, jak příšerně se chovám, jsem slyšela už nejméně stokrát.

Najednou jsem cítila, jako kdybych měla kolem hlavy nějakou mlhu. Nikdy jsem takový pocit nezažila, ale i tak jsem přesně věděla, co to znamená. Někdo se na mě díval. Otřásla jsem se.

„Melanie!“ Tentokrát už křičela, což se nestávalo často. „Když nejsi schopná poslouchat, tak můžeš vytřít celý dům.“ Práskla za sebou dveřmi.

Ty schopnosti mi teda teď moc nepomohly. Mrskla jsem bundu na zem a otráveně se pustila do uklízení, což mi zabralo asi dvě hodiny. Když jsem skončila, byla jsem utahaná jak něco a taky celá rozlámaná, ale i tak jsem šla cvičit. Vytáhla jsem zpod postele bednu, vysypala její obsah na zem a pustila se do toho.

Kdo mě to asi tak mohl pozorovat?!

O pět dní později:

Opět škola. Znovu jsem musela přemýšlet nad tím, co se stalo. Už to byl téměř týden, kdy mě někdo pozoroval. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě to docela znepokojovalo, přestože jsem to nechápala.

Došla jsem k domu, otevřela ho a… Asi vteřinu mi připadalo, že se mi žaludek převrátil naruby, ale nebyla to normální nevolnost. Věděla jsem přesně, co to znamená – v ten moment mi vytanula vzpomínka na to, co se stalo před čtyřmi lety.

Je tu upír.

Věděla jsem, že musím jednat. Rychle. Hodně rychle.

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Exceptionnelle 1. kapitola: