Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 14. kapitola

10.10.2010 (16:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3920×

14. kapitola

> Angela Weber <

Hned následující den mě pustili domů, změnili prášky a zakázali chodit do školy. Což byl asi největší problém. Tenhle rok je maturitní a já hodně zameškávám. Dostávám nové poznámky od Jessicy, ale tohle mi přijde málo ke složení maturity. Všechny moje přesvědčivé argumenty, že jsem v pořádku a klidně do školy chodit můžu, mi ale byly k ničemu. Nejen, že byla máma silně proti, ale teď se k ní přidal i Emmett.

Všechny dny po mém propuštění jsme trávili spolu a cítila jsem se fajn. Vlastně víc než fajn. Byla jsem jako v pohádce. Teď by jen stačilo, aby přiletěla dobrá víla a zbavila by mě kletby.

„Tohle bych dokázal taky,“ řekl Emm a tím mě vrátil zpátky do reality z mého myšlení.

Dívali jsme se na komedii v televizi. Nic jiného nemám dovoleno. Jsem jako myš v kleci. Nikam mě nepouští. Šílený.

„Ty se nesměješ,“ podotkl. Založila jsem si ruce na prsa a našpulila pusu. „Aha. Chápu, ale mě nepřesvědčíš.“

„Chci jít na chvilku ven. Už ani nevím, co jsou to ptáčci prozpěvující se na stromě nebo dokonce ten strom. Co to je?“ znovu jsem argumentovala.

„Se podívej z okna,“ řekl jen.

„Emmette! Já to myslím vážně.“ Zasmál se, povzdechl si, vypnul film a začal se ke mně opatrně přibližovat. Na tváři mu hrál zákeřný úsměv.

„Co zas?“ Sjížděla jsem ze sedu na záda a lehla si. Naklonil se nade mě a centimetr od mých nedočkavých úst zastavil.

„Fajn. Jak chceš. Máš na výběr. Buď půjdeme ven, nebo se budeme líbat,“ pronesl a já pochopila, o co mu jde.

„To je vydírání.“ Pokrčil rameny a chtěl se odtáhnout. Nikam! Přitáhla jsem si ho za tričko a políbila. Vložili jsme do polibku všechno a pomalinku se to vymykalo kontrole. Byla jsem tak vzrušená, že bych klidně podpálila tuhle postel. Dobře, trochu přeháním, ale klidně by se to mohlo stát. Sundávala jsem mu tričko a rukama přejížděla po svalech. Jednu konturu po druhé. Bylo to jako se dotýkat kamene, tvrdého a studeného kamene, ale i přesto mi to nevadilo. Nevadilo mi, co je zač. Že je to upír a stačí kapička a už bych nemusela být člověkem.

„Jseš si jistá?“ zeptal se a zuby mi přejížděl po naběhlých rtech po polibku. Přikývla jsem. Moc času mi nezbývalo a chtěla jsem si to užít na plno. Začal mi sundávat tílko a atmosféra se změnila ve vášnivější, víc nedočkavou, naprosto nekontrolovatelnou. Nic nemohlo tuhle chvilku zkazit. Máma byla v práci, Jessica s Mikem a já tady s ním.

Pohladil mě po vlasech, rukou sjížděl níž po krku, prsech až na břicho.

„To studí,“ rozesmála jsem se a on jen nevěřícně zakroutil hlavou s úsměvem stále na tváři.

Zazvonil mi mobil a celá romantika byla někde… Hodně daleko. Emmett zklamaně svěsil hlavu a čelem se mi opřel o břicho. Rukou jsem mu zajela do vlasů, podrbala ho a natáhla se pro mobil. Mattovo číslo.

„Zase on?“ zeptal se Emm, ale odpověď už věděl dopředu.

„Má o mě obavy.“

„Brzy bude mít obavy o něj jeho rodina,“ zamručel nakvašeně. Ne, to nebyl nakvašený tón, ale takový zvláštní, řekla bych i ironický.

„Ty žárlíš?!“ Odvrátil hlavu a dělal, jakože pozoruje něco zajímavého na mé skříni. „No, tak ne. Nic jsem neřekla,“ vzala jsem svá slova zpátky, ale mé tělo se ještě otřásalo pod potlačovaným smíchem. On žárlí na Matta. A kvůli mně. To je snad poprvé, co se mi to stalo.

„Nesměj se. Nejsem na to hrdý.“ Nasadila jsem vážnou tvář, ale ta to dlouho nevydržela. Byla to pro mě novinka a chtělo se mi z toho radovat a ne brečet.

„Tak ty se chceš smát?“ řekl a začal mě lochtat. „Tvé přání je mi rozkazem.“

Když jsem myslela, že je po mně a praskne mi pusa od křičení, přestal a znovu jsme se líbali.

„Mám tě rád,“ pronesl mezi polibky.

„Jenom? To si strč…“ Přerušil mě dalším polibkem.

„Miluju tě.“

„To já taky a přesto s ní nespím v jedné posteli,“ řekla máma. Máma! Kruci! Kdy dorazila?

„Zdravíčko, paní Weberová,“ pozdravil Emm a nezapomněl se u toho křenit.

„Ahoj, Emmette. Koukám, pěkně se mi tady zabydluješ. Tvým rodičům to nevadí?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „To nevím, ale asi ne. To víte, doma mají tolik dětí. Jsou rádi, když vypadneme ven a oni si udělají romantiku. Tak večer, brejloune.“ Vtiskl mi pusu na čelo. „Mějte se hezky, paní W.,“ rozloučil se a mířil k oknu.

„Vím, že sem často vnikneš po stromě, ale máme i dveře.“ Emmett se otočil zpátky a šlo vidět, jak ho totálně vykolejila, a že udělal chybu.

„Já stromy moc rád, ale když jinak nedáte.“ Až teď mi došla jeho slova. Tak večer, brejloune. Vždyť jsme si nic nedomlouvali. Teda já jsem pěkně opožděná.

„Jak večer?“ zeptala jsem se. Mrknul na mě a odešel. Zůstala jsem tam sedět na posteli s přiblblým úsměvem.

„Angelo,“ zavolala máma, „oblíkni si tričko laskavě.“ Odcházela a ještě něco zamumlala ve stylu: Proč mi není osmnáct? Trapas.

Oblíkla jsem se a sešla dolů do kuchyně. Mamka si zrovna dělala kafe. Při mém příchodu zkontrolovala stav mého oblečení. Protočila jsem očima. Jakoby se jí to snad nestalo, pomyslela jsem si v duchu. Nalila jsem si džus z ledničky a šla si k ní sednout. Dlouho jsme si takhle spolu nepromluvily. Ptala se na Emmetta, jak je to s ním vážné, co jeho Rosalie atd. Ta Rosalie mě asi zarazila nejvíc. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se jí Emm vyhýbá. Když je doma, tak je u mě a když jde na lov, jde se tam aspoň převléct. Nechtěla jsem mu způsobovat problémy, ale na druhou stranu jsem ráda, že si vybral mě. I když to nebude trvat věčně. Až umřu, vrátí se zpátky k Rosalie a bude šťastný. Vše bude jako dřív a na mě si ani nevzpomene.

Nechci umřít! Propadla jsem zase panice a měla náladu hluboko pod bodem mrazu.

Máma jela nakoupit a já se šla dívat na televizi a přemýšlela, co to Emm zase chystá. Ty jeho nápady, člověka by trefilo. Někdo zaklepal na dveře. Že by on? To doufám, protože kdyby se tu objevil Matt, tak nevím, co bych dělala.

Rychle jsem vstala a šla otevřít. Překvapení na nás čekají všude, aspoň tak se to říká. Mě jich už potkalo poslední dobou opravdu hodně, ale tohle zvítězilo ve své kategorii.

„Ahoj. Neboj se. Nejdu ve zlém. Naopak potřebuju ti něco říct,“ pronesla nečekaná návštěva s klidným úsměvem na tváři.

Pootevřela jsem dveře víc a naznačila jí tím, aby vešla. Rosalie rovnou zamířila do obýváku a posadila se bez vyzvání na pohovku.

„Sedni si. Dlouho tě nezdržím.“ Byla jsem tu doma, to ano, ale i tak jsem neměla odvahu jí odporovat. „Asi si říkáš, co ti chci říct a zřejmě tušíš správně, že jde o Emmetta.“ Hluboce jsem polkla a přikývla. Nevypadala na to, že by mi ublížila, ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu nedůvěry, který visel ve vzduchu. „Jako první bych ti chtěla říct, že ho miluju. Dlouho jsem si to neuvědomovala. Pořád jsem náš vztah od jeho proměny brala na lehkou váhu, jako zpříjemnění nekončící existence, jestli mi rozumíš. Odešla jsem, protože jsem to potřebovala, dusila se ve stereotypu, který neměl šanci na nějakou obnovu.“

„Stále chodíš kolem horké kaše. Jdi k věci,“ pobídla jsem ji. Ne, že by mi její příběh přišel málo zajímavý, ale tak nějak jsem s ní netoužila být za dobře. Možná jsem jí dokonce opovrhovala, že si nedokázala cenit něčeho, co měla. Ale to je případ většiny lidí. Uvědomí si to pozdě, a někdy je to příliš pozdě.

Pousmála se nad mojí poznámkou.

„Odpověz mi na pár věcí, Angelo. Miluješ Emmetta tak silně, že by ses kvůli němu vzdala vlastního života? Stojí ti za bolestivou přeměnu? Jsi dost silná na to, abys ovládla svou žízeň a nezabíjela lidi? Dokážeš se smířit se ztrátou lidských přátel a rodiny?“ zeptala se, na chvíli se odmlčela a vyčkávala mu reakci. Neříkala jsem nic, tvářila se nezaujatě. Nechtěla jsem tady před ní propadat hysterii.

„Rosalie!“ zavrčel Emmett a chtěl se na ni vrhnout. Stoupla jsem si před ni.

„Všechno je v pořádku. Už odchází.“

„Přemýšlej o tom, Angelo. Jsou to důležité věci a ty bys měla znát odpověď na každou otázku před tím, než se rozhodneš o své budoucnosti,“ řekla při odchodu.

„Neměj obavy, Rosalie. Mně stejně žádná budoucnost nečeká. Sbohem,“ odvětila jsem jí a jen co odešla, vyskytla jsem se Emmovi v náručí.

„Co ti chtěla? Jaké otázky a odpovědi? Lásko, mluv.“

Nedokázala jsem vnímat a byla ponořená do slov, která vyšla od Rose. Hledala jsem odpovědi a pár jich našla. Avšak ne všechny. A to byl zřejmě důvod mého rozhodnutí.

„Já se nechci stát upírkou.“ Emmettův obličej se stáhl bolestí a já chtěla vzít okamžitě svá slova zpátky.

Moc děkuju za komentíky u předešlé kapitolky a doufám, že mě odměníte i u téhle. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmett a Angela?! 14. kapitola: