Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 12. kapitola

25.09.2010 (15:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4124×

Vyšla jsem na verandu a Emmett tam stál opřený o lokty. Opíral se o zábradlí. Nebylo bůhví jak nový a pevný. Vypadalo spíš, že každou chvíli spadne. A Emmettova váha tomu moc nepřidávala.

Přistoupila jsem k němu a taky se opřela, ale zády, abych se mu mohla dívat do obličeje. Opětoval mi pohled. V jeho očích se odehrávalo tolik emocí.

„Řeknu ti pravdu, Emme, protože tě nechci ztratit a chci, abys věděl, že ti důvěřuju. Sklonil pohled dolů.

„Myslím, že už to vím.“ Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Ty jsi těhotná, viď?“

12. kapitola

> Angela Weber <

„Těhotná?! Já?“ nevydržela jsem to a naplno se rozesmála. Emmett se na mě mračil a došlo mi, že jsem se teď nezachovala nejlépe. Ale já jinak nemohla. Vyměnila bych všechno za to, abych mohla být těhotná místo toho, abych zemřela.

„Aha. Tys nevtipkoval,“ snažila jsem se zachránit celou situaci.

„Ne, to opravdu ne, ale aspoň jsem tě pobavil.“ Odvrátil pohled a díval se jinam.

„Emmette, nejsem těhotná. Jak jsi na to vůbec přišel? Nedokážu si to vysvětlit.“

„Ne?! Často ve škole chybíš, protože je ti špatně, zvracíš a omdlela si bůhví kolikrát. A co si mám asi tak myslet? Že máš krámy? Přestala by ses uculovat? Já to myslím vážně!“ A kruci. Je asi hodně naštvaný, ale je tak… sladký, když si o mě dělá starosti.

„Je fakt, že se těhotenské příznaky s mými v hodně ohledech shodují, ale vždyť já jsem s nikým… Nic. Neřeš.“ Tak teď jsem měla namále. Byl by to pěkný trapas, kdybych mu tady řekla, že jsem panna. Ještě by si to špatně vynaložil a myslel, že se mu nabízím.

„Tak co je ti?“ Ztratila jsem odvahu, otočila jsem se k němu zády a skousla spodní ret. Váhala jsem. Říct, neříct? „Jestli seš opravdu těhotná, nic to mezi námi nemění. Já tě nebudu odsuzovat. Klidně bych se o to malý postaral. Ang, záleží mi na tobě. Důvěřuj mi, prosím.“ Objal mě zezadu. Pokud jsem doteď měla slzy jen na krajíčku, teď jsem brečela jako želva. I když co já vím, jak brečí želva, copak jsem jí někdy viděla brečet? Ne, to teda neviděla. Prostě moje slzy se snášely po tvářích, jako by právě pršelo. Brýle mi překážely, a tak jsem si je sundala.

Otočila jsem se k němu čelem a položila hlavu na jeho svalnatou a tvrdou hruď.

„To bys všechno udělal? Pro mě?“ musela jsem se ujistit, zda se mi to jen nezdálo. Ještě stále jsem si nemohla zvyknout na tohohle Emmetta Cullena, který je citlivý, starostlivý a obětavý.

Přikývl na odpověď a přejížděl mi konečky prstů po zádech. Uklidnilo mě to a dodalo odvahu.

„Já umírám, Emme,“ zašeptala jsem, podívala mu do očí a setřela slzu z mé tváře.

Jeho ruka už nehladila má záda, zastavila se. Pozvedl můj obličej víc k tomu jeho a propaloval očima ty mé. Chtěl snad najít nějakou známku vtipu, nebo co? Copak bych o něčem takovém vtipkovala?!

„Řekni, že to není pravda. Angelo, řekni to!“ Uchopil tvrdě má ramena.

„6 měsíců. Mám už jen těch pitomých šest měsíců. Pokud mi nevěříš, zeptej se svého otce. Ten už delší dobu zná pravdu.“

„Sakra!“ zařval a udeřil rukou do zábradlí. To spadlo a padal na nás i přístřešek verandy. Instinktivně jsem si dala ruce před obličej a zařvala.

Připadalo mi, že na náraz čekám dost dlouho. Otevřela jsem oči a stála někde úplně jinde.

„Hm. Paráda,“ řekl Emmett, který stál kousek ode mě, s ironií v hlase. „To jsem tomu zase dal.“ Pokud jsem si předtím nevzala nějaké omamující prášky, tak tohle byla pravda. Emmett mě zachránil a provedl to zatraceně rychle. Nebylo možné, aby to stihl. Tak teda jak? Nestačila jsem se zeptat, to už z domu z boční strany vyběhli všichni ostatní. Nejdřív se podívali na nás a zkoumali, zda jsme v pořádku, a když se podívali směrem našeho pohledu, užasle vyjekli.

Samozřejmě se to neobešlo bez otázek. Jak se to stalo? Proč? Jestli jsme zranění, atd.

Emmett se přiznal, že do toho drcnul víc, než chtěl, že to přepískl, ale že zavolá svojí mamce. Dělá totiž architektku a mohla by s tím něco udělat. Jessica zuřila a zároveň se bála, co na to její rodiče.

„Odvezu tě k nám, Bello,“ řekl po chvilce a na mě se podíval pohledem, že si ještě určitě promluvíme. Upřímně bych byla radši, kdyby ne.

Ostatní odjeli vzápětí za nimi a já zůstala s Jess. Byla totálně mimo.

„Jak to mohlo spadnout?“ jako by nemohla uvěřit Emmettovým slovům.

„Jess, ale ono to skutečně vypadalo zchátrale. Byla to otázka času. Byli jsme prostě na špatném místě ve špatnou dobu,“ omlouvala jsem nás. Je fakt, že to nebyla jen Emmova chyba, ale i moje. To já ho rozčílila a teď měla nahnáno, jak se bude náš vztah dál odvíjet.

Domu jsem se dostala pozdě. Máma nebyla doma, asi se zdržela na pracovní schůzce. Poslední dobou je tam častěji, pomalu nám totiž docházejí peníze na moje léky. Nepatří k nejlevnějším a pojišťovna odmítá jakoukoliv částkou přispět. Lakomci. Jako bych si za to mohla sama, jak na tom jsem. Jako by to byl můj sen, utrácet peníze za léky, které mi stejně nezachrání život.

Zezdola se ozvalo ťukání na dveře. To bude Emmett, pomyslela jsem si a běžela dolů otevřít.

„Ahoj. Páni, sluší ti to.“

„Matte, co tu děláš?“ zeptala jsem se tvrdším tónem, než jsem si přála.

„Vzdávám se, jo?“ zasmál se. „Nechtěl jsem tě rozzlobit, jen jsem slyšel o té nehodě na oslavě u Jess, kam jste mě mimochodem nepozvali. Ale to je jedno. Chtěl jsem se ujistit, jestli seš v pořádku. Jak se cítíš?“ zeptal se a prohlížel si mě. Chtěl se přesvědčit na vlastní oči. Věděla jsem, že jen zkoumá nějaká zranění, ale i tak mi to bylo nepříjemné. Připadala jsem si jako nahá a to se mi vůbec nelíbilo.

„Fajn, je mi dobře. Díky. Ještě něco?“ nechtěla jsem vypadat, jako že ho vyháním, ale čekala jsem na Emmetta a nevím, jak by reagoval na Mattovu přítomnost u mě doma. Žárlil by? Vrtalo mi hlavou.

„Můžu dál? Nemám co na práci. Popovídáme si. Co říkáš?“

„Máma tu bude každou chvíli a nerada bych, aby tě tu našla takhle pozdě,“ řekla jsem mu narovinu a k tomu to byla pravda, takže žádné výčitky.

„Jen na chvilku. Musím ti něco říct,“ byl neodbytný. Povzdechla jsem si a doufala, že Emmetta něco zdrželo. Pokynula jsem rukou, ať vejde.

Zamířil do obýváku a pohodlně se usadil na pohovce.

„Tak o co jde?“ zvědavostí jsem pozvedla obočí a skousla si rty, jak bylo mým zvykem.

„Uvědomil jsem si jednu věc. S Vicky končím, nebudu se jí doprošovat o tu trošku lásky, když mě stejně nemiluje. A je tu vlastně ještě jedna věc. Zjistil jsem, že pokud bych měl být s někým šťastný, tak jedině s tebou – člověkem, kterého znám od mala.“ Teď jsem určitě vypadala jako retardovaná. Oči se mi vytřeštily až na čelo a brýle mi skoro spadly z nosu, moje pusa udělala á jako na lékařské prohlídce.

„Asi zamilovaný?! D - do mě?!“ Po celém těle mi naběhla husí kůže a já si musela sednout dřív, než bych se skácela k zemi. „Jsme přátelé. Nikdy jsem si nemyslela, že bychom mohli být víc. Matte, třeba jsi jen zmatený,“ snažila jsem se mu rozmluvit jeho „lásku“ ke mně, které se mi moc nechtělo věřit.

Stoupl si ke křeslu, kde jsem seděla, postavil mě a nalepil na sebe. Pravou rukou mě chytil za týl a levou přidržel za záda a následně políbil. Jeho rty byly měkké a teplé, hodně se lišily od těch Emmettových, které byly studené a tvrdé. Ale s Mattem se mi to nelíbilo, nebylo to ono. Nebyla jsem to já.

Odtrhl se a tázavě se mi díval do očí. Chce snad, abych poprosila o další?! Podívala jsem se jinam. Hořce se zasmál.

„To ten Cullen, že? Zamilovala ses do něj. Jenže on tě jen využívá, Ang, jako ty ostatní, s kterými si jen užil a pak je odkopl. Přece nechceš dopadnout jako ony.“ Po jeho slovech to ve mně vřelo.

„Ty o něm nic nevíš. Je jiný, změnil se.“

„Kvůli tobě snad? Ty tomu věříš?! Nebuď naivní. Je to otázka času, kdy tě nechá.“

„Nenechá!“ řekla jsem tvrdě a snažila zabránit slzám vyjít si na procházku.

„Angelo, nemyslel jsem, jako že za to nestojíš. Stojíš a moc a já stojím o tebe, ale on ne. Neskoč mu na špek. Vyber si mě.“ Díval se tak smutně a jeho slova mi dělala v hlavě pořádný zmatek. „Řekl ti snad někdy, že tě miluje? Řekl? Myslím, že ne. Vlastně vím to. Neřekl. Avšak já tě miluju.“

„Asi!“ zavrčela jsem, protože mě štvalo, že má pravdu. Emmett mi nikdy nevyznal lásku, ale já jemu taky ne. Tak proč mi to ubližuje? Že bych ho milovala? Miluju Emmetta Cullena? Jak se věci mají?!

„Odejdi!“ Ukázala jsem směrem ke dveřím. „Musím přemýšlet.“ Sebral se a šel, ale nezapomněl se otočit a říct mi, že mě miluje.

Copak se zbláznil?! Copak jsem se zbláznila já?!

Vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe studenou vodu. Matt je do mě zamilovaný. To je jeden problém, ale ještě větší je, že já do něj ne. Já miluju Emmetta, který moje city však opětovat nebude. Sakra! Zaklela jsem v duchu.

> Emmett Cullen <

Odvezl jsem Bellu domu a vydal se k Angele. Stále jsem nemohl uvěřit těm nesmyslným kecům, že umírá. Můj padlý andílek přece nemůže umřít! Co bych bez ní dělal?

Vzal jsem to přes les jako vždycky. Cestou jsem si trochu zalovil, aby pro mě její přítomnost nebyla tak těžká, i když to není nejhorší. Když jsem se zbavoval těla, pocítil jsem, že mě někdo sleduje. Že se na mě dívá a možná chce zaútočit. Několikrát dokola jsem se zatočil, ale nic neviděl. Najednou silně zavál vítr a mým nosem se prosákla vůně ženy. Jenže nejen tak nějaké. Rosalie. Uvědomil jsem si, čí že to jméno se mi honilo hlavou a hned se soustředil, odkud přichází.

„Rosalie!“ zařval jsem a vůně zmizela. Odešla. Beze slova. Opět mě pohltila prázdnota. Musím za Ang. Hned!

Před její domem jsem málem narazil na Matta. Vypadal vcelku potěšeně. Z čeho? Zajímal jsem se.

Vyšplhal jsem po stromě do jejího pokoje, zaslechl zvuk vody. Sprchovala se. Čekal jsem, ale připadalo mi to až podezřele moc dlouho. Co když zase omdlela? Dlouho jsem se přemlouval, nakonec nakoukl a uviděl siluetu jejího těla. Musel jsem polknout. Wow. Otevřela skleněné dveře od sprchy a já měl hned lepší výhled. Okamžitě jsem zapomněl, proč jsem tady a že s ní musím mluvit o její údajné smrti.

„Emmette?! Do prdele!“ Popadla ručník a zakryla se s ním. Škoda.

S rukama na očích, jsem se začal smát. „Já nechtěl.“

„Odešel bys?“ požádala potichu, ale pořád tam byly kousíčku hněvu. Spustil jsem ruce podél těla a neodpustil si ještě jeden pohled na ni. Veškeré odhodlání odejít se vytratilo a já se k ní pomalinku přibližoval.

Couvala a její tváře hořely. Narazila na zeď pokrytou studenými dlaždičkami. Škubla chladem a už jsem jí držel v náručí. Zachvěla se.

„Je ti zima?“

„Jo, studíš, ale nevadí mi to… teda vadí… ale,“ povzdychla si. Mírně jsem se pousmál a políbil ji. Obmotala mi ruce kolem krku a jednou zajížděla do mých vlasů. Já ji držel na lopatkách a za pas. Prsty mi hravě klouzaly po její nahé kůži, která se vždycky při mém dotyku chvěla. Něco mi říkala, že to nebude jen mým studeným a mrtvým tělem, které se tak rozhodně necítilo. Ne teď. Ne v tento úžasný moment. Jen ona a já. Nikdo víc, nikdo míň.

„Miluju tě,“ vzdychla mi do úst a dala nevědomý signál, abych přestal. Zmateně se po mě podívala. „Co se stalo? Proč jsi přestal?“

„Nechtěl jsem, ale to co jsi řekla…“

„Pšššt. Já vím. Ty mě ne, ale něco cítíš, že ano?“ Přikývl jsem. „To stačí,“ zašeptala a svými drobnými prstíky mi sundala tričko. Potěšil mě její užaslý pohled na mé vypracované tělo. Její naběhlé rty se lehce dotkly mé hrudi a postupovaly ke krku, pak ztuhla a zjišťovala mou reakci. Bála se, nevěděla, co dělat - jak správně svést muže.

„Nedělej nic, čeho bys později mohla litovat.“ Naštvaně semkla rty k sobě.

„Nelitovala bych.“

„To nevíš. Nikdy nevíš, kdy se v tvém životě objeví nový kluk.“

„Ale já to vím. A náhodou, už se stalo. Byl tu Matt, vyznal mi svou lásku.“ Proto byl ten blbeček tak spokojený? Získal ji? Nemohl. Vždyť mě ještě před chvíli sama sváděla.

„Co ty na to? Budeš s ním?“

Protočila očima. „A před chvíli jsem ti vyznala lásku jen ze srandy, ne?!“ Zasmál jsem se. Andílek se zlobil a vypadal přitom až moc hříšně, a taky vtipně.

„Měla bys spát. Je pozdě.“ Nesměl jsem zapomínat na běžné lidské záležitosti.

„Dobře. Ale nikam nechoď.“ Otočila se, pak jí něco došlo a zase se na mě podívala. „Myslím, jako nechoď pryč z domu, ale z koupelny můžeš, než se převlíknu.“ Zůstal jsem stát s nevinným úsměvem.

„Emmette, já to myslím vážně. Jdi.“ Zamračila se. „Svojí šanci si propásl, takže…“ nedopověděla, místo toho naznačila rukou, kam mám jít a mírně se toho stále červenala. Když pochopila, že nikam nepůjdu, vzdala to, přetáhla si přes sebe noční košilku a prošla kolem mě, aniž by se podívala.

„Přespím tady, neva?“ radši jsem se zeptal, ale odpověď mi byla víc než jasná.

„Dobře, ale nedívej se pod deku, až usnu.“ Zasmál jsem se. Ne, teď nezačnu s tím rozhovorem o smrti. Akorát by se vyvinul v hádku, a to nechci.

„Emmette!“ Plácla mě přes ruku, která chtěla nenápadně, ale přitom jen laškovně, pozvednout deku.

"Vždyť ještě nespíš," bránil jsem se.

> Angela Weber <

Usínala jsem v náručí muže, kterého jsem milovala. Nevadilo mi, že ke mně necítí totéž, hlavně že byl se mnou a nehodlal mě opustit.

Probudila jsem se až ráno, venku už svítalo. Nádherný den, pomyslela jsem si. Jestli má skvělá nálada panovala díky krásnému počasí nebo díky Emmettovy přítomností jsem neřešila. A vůbec, kde je? Porozhlížela jsem se po pokoji, ale nikde nebyl.

Najednou někdo otevřel dveře a nesl podnos s něčím, co zrovna dvakrát lahodně nevonělo.

„Ale né. Zkazila jsi mi překvapení. Ještě ses neměla probudit,“ káral mě.

„Promiň.“ Cukaly mi koutky úst. Postavil mi tác na postel.

„Dobrou chuť.“

„Díky.“ Podívala jsem se na tu slátaninu, kterou vytvořil a opatrně ji nabrala na vidličku. Udělalo se mi zle. Ale ne z toho jídla, avšak zapomněla jsem si vzít prášky. Krucinál!

Okamžitě jsem sprintovala k záchodové míse. Po deseti minutách, kdy jsem si radši i vyčistila zuby, jsem byla zpátky u Emmetta. Tvářil se smutně.

„To je normální. Neboj.“

„Neboj?! Tohle neříkej, protože to není normální. Já… já tě nemůžu nechat umřít. Nedovolím ti to. Pamatuješ? Slíbil jsem to a taky že dodržím. Přeměním tě.“ Začátku jsem porozuměla dobře, dělá si starosti chudáček, ale ten konec jsem nepobírala.

V co mě přemění?