Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí život - 1. kapitola Tajemná holčička

13.11.2009 (18:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2722×

Renesmee:

„Renesmee Carlie Cullenová! To vůbec nepřipadá v úvahu! Ty ses úplně zbláznila!“ křičela na mě máma. Celým jménem mi říkala jenom, když se na mě opravdu zlobila. Ale teď přímo zuřila.

„Mami prosím!“ a udělala jsem na ni ten nejmilejší úsměv, co jen umím.Doufám, že na ni zabere.

„Tak ji to nech aspoň zkusit, Bello.“ Zapojil se do debaty, spíše hádky, Emmet, který se šel zrovna dívat na jeho milovaný fotbal. Alespoň on je na má straně. Vždy se na něho můžu spolehnout, že mi pomůže a podrží mě, když to potřebuju.

„Emmete, ty se do toho, ani nepleť!“ křikla na něho máma, ale ten ji už nevěnoval  pozornost, tu totiž vložil do fotbalového zápasu, který byl zrovna v televizi.

„Mami, ale ty jsi taky jezdila motorce, když táta odjel pryč! Tak proč nemůžu já? Už je mi 17 jak tobě tehdy!“ Bohužel než jsem stihla vyřknout další argument, tak mě někdo předběhl.

„Nech toho Ness stejně ti to Bella nedovolí a já už vůbec ne!“ podívala jsem se ke vstupním dveřím a  zjistila jsem, že táta s Esme už přišli z lovu. Někdy to opravdu s moji ochranou, až příliš přehánějí.

„Tati!“ křikla jsem na něho.

„Tak tys ses přidal na její stranu! Myslela jsem, že držíme při sobě. A ty? Ty jsi mě normálně  a prah obyčejně zradil.“ Mezitím co já jsem na něj křičela on přešel k mámě a objal ji. Oba se na sebe tak zamilovaně dívali. Došlo mi, že je už nemám šanci přesvědčit, abych mohla jezdit na motorce a tak jsem to vzdala a uraženě jsem odešla kolem nich do kuchyně. Jen se na mě podívali, ale nic neřekli. Stejně se na jednou pojedu, ať už mi to povolá nebo ne. Je to můj život a já si s ním můžu dělat, co chci.

Když jsem přišla do kuchyně tak jsem přemýšlela co dobrého si dám. Chvilku jsem přemýšlela a bádala, co bych si mohla dát. Měla jsem chuť na tolik věcí, ale kterou z nich si mám udělat? Nakonec jsem se rozhodla pro toasty s hromadou sýrem. Ale když jsem si je chystala, dostala jsem velikou chuť na krev a té chuti jsem nrdokázala odolat. Při představě, jak piju krev mi v krku vypuknul oheň. Bylo rozhodnutu. Jde se lovit! Hned jsem vyběhla zadními dveřmi z kuchyně ven a aniž bych něco někomu řekla jsem šla k lesu.

Po chvíli když jsem usoudila, že mě nikdo neuvidí jsem se rozběhla upíří rychlostí. Najednou jsem  stála uprostřed lesa a ucítila jsem krásnou vůní krve, ale nebyla to zvířecí krev, ale lidská. Měla o mnoho krásnější vůni, než obyčejná zvířecí krev. Měla jsem pocit, jakoby mi zpívala a volala mě za sebou.

„Musím ihned pryč!“ křikla jsem na sebe, ale ta chuť po té nejlahodnější tekutině na světě byla silnější. Nechápala jsem to. Nikdy mi lidská krev tak krásně nevoněla jako dnes.I když jsem byla ve škole a někdo se řízl, vůbec mi to nevadilo. Ale teď? Byla to tak krásná vůně, a tak jsem se za tou lahodnou vůni rozběhla. Neběžela jsem dlouho a najednou se oběvila přede mnou. Byla to malá holčička. Mohlo jí být tak sedm nanejvíc. Stála tam a dívala se na mě. V očích jsem ji viděla strach. Ano strach. Strach ze mě. Přikrčila jsem se a chystala jsem na ni skočit za účelem ochutnat tu krásnou tekutinu která ji teče v žilách. Chtěla jsem skočit, ale v tom jsem uslyšela Jacoba jak za mnou běží a volá na mě. A to mě probralo.

Najednou jsme necítila tu lahodnou tekutinu. Nechápala jsem to, ale ta holčička tam pořád stála, ale už tak krásně nevoněla. Voněla jako všichni ostatní lidé.

„Ness!“ volal na mě Jacob tím svým milým a neodolatelným hlasem a hned mě objal a začal líbat po krku.

„Jacobe.“ Na nic víc jsem se nezmohla. Ale pořád přede mnou stála ta malá holčička a dívala se na mě. Ale on jako by ji neviděl a věnoval se mému krku, který zasypával miliony a miliony polibky.

„Jaku ty nevidíš tu holčičku, která stojí před námi?" zeptala jsem se ho, ale on se na mě podíval jako na blázna. Možná si to jen namlouvám, ale v jeho očích jsem zahlídla strach. Ale z čeho?

„Jakou holčičku? Ness? Já tady žádnou holčičku nevidím.“ Chtěla jsem mu ji ukázat, ale když jsem se podívala na to místo, kde stála, tak už tam nebila.

„Stála tady. Přímo tady.“ Stoupla jsem si na její místo, ale Jacob se na mě díval jako na kdybych se zbláznila.

„Opravdu tady stála Jaku." Stála. Viděla jsme ji a cítila jsem i její krásnou vůni. Voněla jako čokoláda. Ta nejsladší čokoláda. Vábila mě k sobě.

„Zlato, ale tady žádné dítě natož holka není,“ řekl a díval se na mě už opravdu s vystrašeným pohledem.

Je možné, aby se mi to jenom zdálo. Ale to není možné, cítila jsme její krásnou vůni a viděla jsem ji. Měla krásné hnědé vlásky spletené do dvou copů. Modré tričko a červená rifle. Ano. Opravdu jsem ji viděla. Nebo to byla jenom halucinace? Ale proč? RAději to teď přestanu řešit, nebo skončím v psychiatrcké léčebně.

Jacob se na mě díval nechápavými oči. Ale ve chvíli, kdy jsem ho objala a začala líbat na jeho vypracovaném hrudníku se jeho pohled změnil na zamilovaný. On mi začal mé polibky oplácel. Rukou mi zajel pod tričko a hladil mě po zádech. A najednou jsme byli oba nazí a leželi vedle sebe na trávě. Pak jsem si už užívala každý kousek jeho těla a on si užíval každý kousek mého těla.Byla to krásná souhra. A tato krásná chvíle, bohužel trvala jen do té doby, než mi začal zvonit telefon.

„Nezvedej to Ness. Pak zvoláš nazpátek, když budeš chtít." Jenom to řekl a hned mě sevřel do svého pevného a bezečného obětí.

„Ale já to opravdu musím vzít. Co když je to důležité Jaku?“ Snažila jsem se ho přemluvit, ale on to evidentně nebral navědomí.

„Ale Ness... “ Než stihl něco doříct už jsem byla nahoře teď já. Zvedla jsem se a šla hledat moje rifle. Byli pohozeny kus od nás, stejně jako ostatní kousky mého a Jacobova oblečení. Pracně jsem našla telefon, který byl vypadnutý pod tričkem a zvedla jsem telefon.

„Prosím?“ zeptala jsem, protože jsem se nepodívala ani kdo volá.

„Ness?“ ozvalo se z telefonu, ale ten hlas jsem nepoznávala. Kdo to je? Své číslo jsem skoro nikomu, kromě svých blízkých nedela.

„Kdo je tam?“ ptala jsem se, ale z telefonu se nic neozvalo a najednou se hovor ukončil.

„Kdo to mohl být?“ ptala jsem se sama sebe.

„Co se děje, Renesmee?" ptal se hned Jacob a začínal se pomalu oblékat.

„To kdybych věděla.“ Chtěla jsem se podívat z jakého telefonního čísla dotyčná osoba volala. Ale v tom telefon znovu začal zvonit. Ale tentokrát jsem tu osobu znala a to velmi dobře. Okamžitě jsme mu to vzala.

„Ano tati. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se  a  očkem hodila po Jacobovi, který byl už oblečený.

„Kde jsi? Odešlas a nikomu jsi nic neřekla. Bella se může zbláznit. Okamžitě přijď domů!“ a zavěsil. Paráda. Člověk vytáhne paty z domu a hned všichni vyvádějí jako kdybych někoho zabila.

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí život - 1. kapitola Tajemná holčička: