Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 14. kapitola

10.02.2013 (16:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1197×

14. kapitola

„Ty jsi nemocná?“ zeptal se s obavami ztrápeným hlasem, starostlivě mě pozoroval temně černýma očima.

„Nemocná?“ zopakovala jsem po něm nechápavě. Byla jsem natolik překvapená jeho příchodem, že mi to v první chvíli nedošlo. „Ne, ne… já…“ nemohla jsem se vymáčknout, přesto můj hlas vymizel do ztracena právě kvůli těm třem krokům, kterými mezi námi vytvořil odstup. Osobní prostor, který mě svíral za srdce.

„Nejsem nemocná,“ dokončila jsem pološeptem. Vzájemně jsme se dívali do očí a já se snažila vidět v těch jeho jenom to, co by se v nich odráželo dřív. Láska, stesk, starost a touha jakkoliv mi pomoct se mísila s obavami a nejistotou, aby mi neublížil, a snahou jakkoliv zmenšit žízeň a touhu po mé krvi alespoň na takovou míru, aby neměl chuť mě každou vteřinu zabít.

„Špatné jídlo?“ zeptal se a přitom mě nepřestával hypnotizovat. Nejhorší na tom všem bylo, že já viděla, jak moc se tomu snaží vzdorovat a jak se mu to i přesto nedaří.

Nedokázala jsem ten pohled déle snášet. Zapřela jsem se o záchod a postavila na nohy. Všimla jsem si, jak to s ním zprvu pohnulo, když mi chtěl pomoct, ale vzápětí se zarazil a znovu vrátil do té nepřirozeně vzpřímené pozice.

Došla jsem k umyvadlu a vypláchla si ústa. Pachuti v nich jsem se však nezbavila, proto jsem sáhla po kartáčku s pastou. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled, ale já kdoví proč zbaběle sledovala vývod z umyvadla.

„Ještě jsem si nezvykla,“ poskytla jsem mu jen napůl pravdivou, možná spíše více lživou odpověď, když jsem se na něj otočila a zastavila tekoucí vodu. Jestli by to byla pravda i v případě, že bych nenosila pod srdcem to malé, jsem nemohla vědět.

„Jo, já taky ne,“ zašeptal sklíčeně, odvrátil přitom hlavu na stranu.

„Jsem ráda, že jsi přišel,“ pokusila jsem se rychle změnit téma, protože jsem měla nepříjemné tušení, že vím, o čem mluvil. A rozhodně jsem to téma nechtěla dál rozvádět.

Znovu se díval na mě, rty se mu povytáhly do úsměvu. Naprosto automaticky, jako řetězová reakce, se úsměv objevil i na mé tváři. „Jsem rád, že jsi o to ještě stála,“ přiznal nejistým, smutným hlasem. Vina teď jeho očím dominovala.

„Vždycky budu,“ snažila jsem se ho ujistit a nevědomky přitom udělala krok k němu. Ten pohyb zastavila jeho reakce – zatnuté svaly po celém těle včetně sevřených pěstí mě vmžiku přikovaly na místě.

Něco řekl. Možná. Já sama jsem nic neslyšela, ale jeho rty se drobný moment chvěly. Pocit, že jsem to ani neměla slyšet, a touhu o to víc to vědět, jsem zahodila za hlavu hned, jakmile promluvil. „Chtěl jsem využít situace, že jsme úplně sami,“ řekl s respektem. A já pochopila. Bál se sám sebe, svých reakcí…

Jakoby to chtěl někdo vyvrátit, dole bouchly hned nato dveře. Okamžitě jsem se dívala tím směrem. Díky hlasitým pohybům a zašramocení klíčů, když dopadly na komodu, jsem poznala Charlieho.

Sevřelo se mi srdce. Jako pokaždé, co jsem byla v jeho přítomnosti. Pochybovala jsem, že by to někdy mohlo být jinak – ani čas by nemohl utišit bolest, co se mi rozlévala tělem, kdykoliv jsem jej viděla a věděla přitom, jak nedosažitelný mi je…  

Zavřela jsem oči. Trvalo mi několik vteřin, než jsem potlačila myšlenku na Charlieho přítomnost do pozadí. Teprve potom jsem si uvědomila význam Edwardovy věty.

„Vážně jsme?“ zeptala jsem se překvapeně a upřela na něj pohled.

„Vadí ti to?“ zareagoval okamžitě, avšak nejistě a nervózně. Zaskočil mě tou otázkou – můj údiv patřil něčemu naprosto odlišnému.

„Ne. Já jen, že jsme byli pokaždé pod dohledem,“ podala jsem mu vysvětlení a už skenovala očima spáry mezi parketami. Nebyla jsem si přesně jistá, co všechno se nyní kromě mírně zbarvených tváří do růžova odráželo v mém obličeji, ale ať už by z něj mohl vyčíst cokoliv, nechtěla jsem, aby o tom věděl.

„Možná by to bylo lepší,“ řekl chladně. Po předchozích emocích nebylo ani památky, vyděšeně jsem jej pozorovala. „Minimálně pro tebe bezpečnější,“ dodal se smutným úsměvem.

Určitě by se mi ulevilo, kdyby Charlie zrovna nestoupal po schodech. Něco si nesrozumitelně mumlal. Nikdy dřív to nedělal, až v poslední době…

Uhnula jsem na stranu a přitiskla se ke stěně, když procházel kolem mě. Vyhýbala jsem se jeho dotykům jako čert kříži, z jeho náhlého zmizení mě pokaždé nepříjemně mrazilo.

„Počkám na tebe venku za domem,“ promluvil do tíživého ticha, zatímco jsem se dívala na Charlieho záda směřující do ložnice, kde měl horu papírů. Když jsem se vzápětí otočila na Edwarda, už tam nestál. Trochu mě to vyděsilo, nemohla to být otázka snad ani dvou vteřin, co dokončil větu…

S bušícím srdcem jsem se vydala po schodech dolů hned, jakmile Charlie zašel do ložnice. Šustění trávy, jak se v ní pohybovaly mé kroky, mě kupodivu dokázalo docela uklidnit.

Slunce mi příjemně rozehřívalo ztuhlou pokožku. Vlastně až teď jsem si jen namátkově uvědomila, že je docela teplo. A že to bude skoro rok, co jsem se poprvé setkala s Edwardem.

S úšklebkem jsem vydechla to málo vzduchu, co jsem do sebe mezi nejistými nádechy dokázala dostat. Rok. A přitom se toho za tak krátkou dobu stalo tolik…

Strnula jsem uprostřed pohybu, když jsem jej spatřila. Seděl nehybně na lavičce, mírně zakloněnou hlavu opřenou o omítku. Přestože měl oči zavřené, v obličeji se skrývala podivná ztrhanost. Na ruce položené na kolenou mu dopadaly paprsky, které ještě nezakrýval stín domu. A přesně ta místa, co nespadaly pod stín, zářila jako tisíce drobounkých diamantů…

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně a rozešla se k němu. Otevřel oči a se zvláštním nevěřícím výrazem se na mě podíval. Než jsem však stihla dojít až k němu a prozkoumat jeho ruce zblízka, stáhl si je do klína, kam už paprsky nedosahovaly.

Posadila jsem se vedle něj. „Můžu se podívat?“ zeptala jsem se trochu zbytečně – prsty už jsem dávno jeho ruku posunula zpátky na světlo. Okamžitě se začala třpytit a já byla naprosto unešená. Nevnímala jsem ani fakt, že se pod mým dotykem celý napjal.

„To je… jen další důkaz toho, co se ze mě stalo,“ vysoukal ze sebe přiškrceně, bezpochyby čekal jen na chvíli, kdy jeho ruku pustím.

„Je to nádherné.“ Nemohla jsem odolat a začala jeho ruku otáčet. Špičkami prstů jsem zlehka přejela po třpytící se dlani…

„Počkej, Bells,“ vyhrkl prudce a aniž bych to postřehla, vymanil se z mojí přítomnosti. Najednou stál ve stínu vedle lavičky, čelem ke mně. Zůstala jsem natočená na stranu. Bolelo mě pomyšlení, že byl mezi námi opět ten zpropadený prázdný prostor a že jsem si za to tentokrát mohla sama svým neuváženým chováním. „Nemůžu si dovolit ztratit kontrolu,“ pronášel pomalu, s jakýmsi vnitřním sevřením, a kladl přitom důraz na každé slovo. „Když jsem mluvil o tom, že jsme sami, úplně sami, myslel jsem to vážně.“ Upíral na mě své temné oči, aby umocnil opravdovost těch slov.

Mírný letní vánek přicházející od lesa mi pohladil líce a jemně si pohrál s mými vlasy. Vůbec bych ani jeho přítomnost nezaznamenala, kdyby se Edward neotočil tím směrem a trhavě do sebe nevtáhl čerstvý vzduch. Všimla jsem si téměř nepatrného uvolnění v jeho tváři…

Bylo dobře, že jsme byli venku. Tady to pro něj muselo být mnohem snazší. Byla jsem na sebe naštvaná – taky jsem na to mohla přijít sama. Chci mu přece pomáhat, jakkoliv to jen bude možné…  

Skrčila jsem si nohy pod sebe a posadila se naproti němu. Byla to daleko příjemnější pozice a vstát jsem nechtěla. Nechtěla jsem jej přivádět do větších úzkých.

 Znovu věnoval svou pozornost mně. „Ten den, kdy jsme se měli setkat na naší louce…“

„Moc mě mrzí, že jsem tam nešla,“ skočila jsem mu do řeči. Cítila jsem pálení přicházejících slz. Všechno se ve mně sevřelo při vědomí, že mluví o dni, kdy zmizel. Vzpomínky na jeho smutný hlas, když jsem mu volala a omlouvala se, že nemůžu přijít, mi zaplnily celou hlavu. Nemohla jsem se zbavit provinění – kdybych tehdy došla, všechno mohlo být úplně jinak…

„Ne, Bells, o to nejde,“ pokusil se mě uchlácholit se starostlivým hlasem, zřejmě pochopil, jakým směrem se ubíraly mé myšlenky a vzpomínky. „Ten den jsem… chtěl jsem…“ Nedokázal dokončit větu. Křečovitě zatnutými prsty si vjel do vlasů. Můj upřený pohled se slzami na krajíčku mu zřejmě taky příliš nepomáhal.

„Chtěl jsem ti něco dát. V podstatě je to jediná, věc, kterou jsem si s sebou do druhého světa vzal, která je opravdu skutečná,“ řekl se zvláštní sklíčeností a na chviličku se odmlčel. A já trpělivě čekala, ta podivná směsice napětí a očekávání nešla přerušit. „Štve mě, že jsem ti to tehdy nemohl dát, ani nevíš jak! Teď je všechno jinak… Ale i tak chci, abys to měla. Neustále na to musím myslet a nevím, jestli se mi znovu podaří jim utéct,“ pronesl s úšklebkem. Překvapením mi obočí vyletělo vzhůru, slzy byly ty tam. „Nebo kdy s tebou budu moct být sám s jejich jistotou, že ti neublížím,“ dodal zahanbeně.

 Několik dalších vteřin do sebe pozvolna vdechoval čistý vzduch. Nesmírné soustředění se dalo z jeho tváře vyčíst, i když měl zavřené oči. A když je pak otevřel, i přes úsměv v nich převládal smutek.

Studený dotek přesunul mou pozornost na předmět, co skončil na mé dlani. Když ruku odtáhl, zadrhl se mi dech a srdce začalo bít minimálně dvakrát rychleji. Na ruce jsem měla položenou černou saténovou krabičku.

Vzala jsem ji mezi prsty a s třesem, který jsem si přála, aby jej neviděl, jsem ji otevřela. Uvnitř se královsky vyjímal prstýnek. Stříbrná obroučka s oválem, do kterého bylo zasazeno spoustu drobných blyštivých kamínků a které vrhaly tisíce třpytivých odlesků. Byl naprosto kouzelný – v životě jsem neviděla nic krásnějšího.

„To je…?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a podívala se užasle na něj. V tuto chvíli mi ta bezpečnostní vzdálenost vadila ještě víc, než kdykoliv jindy.

„Ne, není,“ odpověděl rychle, jako by mě chtěl ujistit. Když pokračoval, jeho hlas byl sevřený bolestí. „Jen předtím to bylo jiné. Věděl jsem, že s tebou chci strávit zbytek života, ačkoliv se to může zdát sebehloupější. Nic po tobě nežádám. Jen bych byl rád, kdyby sis ho nechala. Nemusíš ho ani nosit, když nebudeš chtít. Můžeš ho klidně zastrčit někam hluboko do šuplíku… Hlavně nechci, abys měla pocit, že jsi ke mně nějak připoutaná. Vím, že se hodně změnilo a vím, že je to tady ta poslední věc, na které by záleželo, ale…“

„Edwarde,“ přerušila jsem ho a stoupla si. Chtěla jsem překonat těch pár kroků, ale zabránil mi v tom jeho pohled. Nemusel nic říkat k tomu, abych pochopila. Snažil se mít - v rámci možností - dostatečnou kontrolu sám nad sebou. Jistotu. To proto jsem zůstala stát na místě.

„Můžu říct ano?“ zeptala jsem se s nadšením, které nedokázal přebít ani tou salvou následujících slov. Souhlasila jsem s ním v jedné věci – ano, bylo to šílené, možná i dost hloupé a neuvážené. Ale ještě před několika týdny jsem si nedovedla vedle sebe za padesát let představit kohokoliv jiného.

Ani teď se mé city nezměnily. Jen situace, ve které jsme se nacházeli, byla o něco komplikovanější…

„Bello…“ vydechl zaskočeně, na okamžik se v jeho tváři zračilo štěstí. Hned vzápětí se však napřímil, v obličeji zvážněl. „Nechtěl jsem tím, aby sis myslela, že jsi ke mně jakkoliv vázaná. Teď, nebo třeba i později…“ sklopil hlavu.

Věděla jsem, že to nemyslel nijak zle. Prvotní štěstí v jeho očích mi prozradilo, jak se věci ve skutečnosti mají. Stále mě miloval, o tom jsem nepochybovala.

Nechtěla jsem dělat situaci těžší, než ji měl. Přestože jsem však věděla, že mi věnuje celou pozornost a že by mu nic neuniklo, odlepila jsem nohu od země a naznačila krok vpřed. Okamžitě mě propaloval sklíčeným pohledem. Neudělala bych to, ale chtěla jsem se dívat do jeho očí. I když mi jejich čerň naháněla co chvíli hrůzu. Ale byl to nejlepší způsob, jak si získat přímý pohled do jeho duše.

„Připoutaná už stejně jsem,“ začala jsem vážně, rozhodnutá říct mu pravdu. Dřív nebo později by se to stejně dozvěděl. A já chtěla, aby to věděl ode mě.

„Co?“ pohlédl na mě nechápavě, mírně přitom zakroutil hlavou. „Ne, nejsi. Kdybys chtěla… Kdybys chtěla, abych odešel, udělal bych to,“ dostal ze sebe s velkým sebezapřením. Bylo mi jasné, že by ho to stálo víc než dost sil, pokud by to vůbec dokázal udělat. Po těle se mi rozlil hřejivý pocit, když jsem si uvědomila, že to nedokázal udělat ani tehdy, když jsme byli oba úplně jinde, navzájem tolik si vzdálení.

„Edwarde, nejsem nemocná,“ vrátila jsem se na začátek našeho rozhovoru a tajně přitom doufala, že mu to dojde. Chtěla jsem znát jeho reakci dřív, než budu muset s pravdou ven.

„Jo, já vím,“ ujistil mě. Nejspíš chtěl ještě dodat něco v tom smyslu, že jsem mu to přece sama říkala. Ale já hned pokračovala.

„Není to ani tím, že bych si ještě nezvykla,“ snažila jsem se naznačovat, ale zdálo se to být bezvýznamné. Na to, že neměl tušení, kam tím mířím, poukazoval jeho zmatený obličej čím dál zřetelněji.

„Alespoň z části,“ dodala jsem, možná spíše pro sebe. Pro klid v duši, že mu nelžu. Nezatajuju vůbec nic.

„Nerozumím ti,“ přiznal rozhozeně.

„Edwarde,“ začala jsem, ale rázem mi další slova uvízla v krku. Dostala jsem strach. I když jsme o rodině spolu už mluvili, bylo to předtím. A hlavně to byly jen plány dvou mladých lidí. Co když…

Upřeně mě sledoval a čekal. Vzpamatovala jsem se a dál už nenechala ten proradný hlásek, aby mě nahlodával. Vždyť si mě přece chtěl vzít! Předtím a dokonce i teď. Přese všechno…

„Jsem těhotná,“ vypálila jsem ze sebe dřív, než bych si to stihla zase rozmyslet a bez dechu čekala na jeho reakci.

Vykulil na mě oči. „Těhotná? My… čekáme miminko?“ ptal se hloupě, avšak na konci věty už mu tvář pokrývalo nadšení. Přikývla jsem a usmívala se, když jeho obličej rozzářilo štěstí a láska.

V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná, přestože to nebylo ani zdaleka dokonalé. Stále totiž zůstávaly propasti, přes které jsme nemohli. Tolik jsem odolávala nutkání udělat k němu ty dva kroky…

Teprve když jeho pohled sklouzl na mé břicho, uvědomila jsem si, že se jej nevědomky dlaní dotýkám. Nepochopila jsem tu změnu, co během vteřiny do posledního kousku změnila jeho tvář. Štěstí se proměnilo ve smutek a nadšení v strach, lásku vystřídala bolest. A když jeho oči ztmavly na nejzazší možnou čerň, ustoupil ještě tři kroky stranou, podél stěny domu.

Vyděšeně jsem jej sledovala a nedokázala se hnout z místa. Nemohla jsem pochopit, proč ta změna. Neměla jsem ani sílu setřít těch pár slz, co mi stékaly po tvářích.

Byl si toho vědom. „Promiň… Já jen…“ vydral skrz stažené hrdlo zoufale. Skloněný obličej schoval do dlaní, kterými si vzápětí vjel do vlasů a sevřel v pěsti. „Nesmím si dovolit… byť i jen zaváhání. Nesmím ztratit kontrolu,“ připomněl mi znovu, už se zase díval na mě.

I když byly jeho oči stále hladové, vrátila se do nich láskyplnost. A to mě dokázalo téměř uklidnit. Přesto jsem měla v hloubi duše nepříjemný pocit, že to snad znamenalo ještě něco jiného, něco víc. Přitom jsem se to snažila ze všech sil ignorovat – věděla jsem, že mu musím věřit.

Dlouho mě propaloval pohledem, než se konečně zeptal. Bezpochyby jej ta otázka pálila na jazyku po celou dobu, co jsme se snažili vzájemně vyčíst pocity toho druhého.

„Myslela jsi to vážně? S tím…“

Nechal tu větu nedokončenou, zřejmě doufal, že to udělám já. Možná se mu ji jen nechtělo dokončit nebo mi tak dával další šanci útěku.

„Souhlasem?“ řekla jsem nakonec, když mi trochu otrnulo. Jestli to myslel vážně i on…

Spěšně jsem si setřela mokré cestičky z tváří a usmála se. „No… V podstatě ses mě ani nezeptal.“

Otočil hlavu na stranu a pomalu do sebe vtáhl čerstvý vzduch. Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že do sebe musel vdechovat vzduch několikrát i předtím. Jen jsem se zaobírala jinými věcmi, přestože on musel myslet na všechno.

Měla jsem to o tolik lehčí, a přesto jsem to byla já, kdo tady brečel.

Usmíval se, když se pak ke mně pomalými kroky rozešel. Musela jsem zářit jako měsíček na hnoji – nebo alespoň minimálně uvnitř mě všechno jásalo. Zastavil se jen kousek ode mě, a přestože zvážněl a rysy jeho obličeje ztvrdly, z očí mu sálala láska.

„Vím, že to pro tebe není lehké a že si to ani jeden z nás takto nepředstavoval. Až žalostně si uvědomuju, že ti nemůžu dát téměř nic z toho, co jsem mohl dřív. Jen jedno se nezměnilo a nikdy nezmění,“ promlouval ke mně něžným hlasem, zatímco mi z ruky opatrně vydoloval černou krabičku, kterou jsem stále pevně svírala.

Chtěla jsem mu odporovat, ale nedokázala jsem ze sebe vymáčknout jediného slova. A chtěla si vyliskat za to, že mi už zase tekly slzy. Jen tentokrát na ně Edward reagoval úsměvem. Bez dalšího slova si klekl na jedno koleno a nastavil přede mě krabičku s prstýnkem.

„Miluju tě, Bells. Vezmeš si mě?“

Nastalo krátké ticho, prosycené láskou a štěstím.

„Ano,“ vydechla jsem, omámená kouzlem okamžiku.

S rozzářeným úsměvem si stoupl a vyndal prstýnek z krabičky. Oční kontakt přerušil teprve tehdy, když jemně podebral levou rukou tu mou. Téměř jsem jeho dotek necítila, avšak chlad jeho pokožky jsem na odhalené kůži vnímala víc než kdy jindy. Opatrně, tak, aby se mě dotýkal co nejméně, mi na prsteníček nasadil prstýnek…

Naše pohledy se střetly. Byl mi tak blízko, ale bála jsem se cokoliv udělat, jakkoliv pohnout. Nechtěla jsem ten okamžik zničit.

Dlouho jsme si pohledy opětovali, když se začal přibližovat. Pomalu, pečlivě vážil každý další centimetr a čím blíž mi byl, tím to pro něj bylo těžší. Moc dobře jsem si uvědomovala, že po celou dobu zadržoval dech. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit třes rukou a splašené srdce. Připadalo mi, jako by to byl náš úplně první polibek – cítila jsem se v mnoha směrech stejně…

Jeho rty byly tvrdé, při doteku s těmi mými se semknuly do neústupné linky. Věděla jsem, že je to víc, než bychom si vůbec měli dovolit, a byla jsem za to nesmírně ráda. Jen lehce jsem sevřela rty a dala mu na ně letmý polibek…

Vnímala jsem, jak se celé jeho tělo napjalo, jako by jím projel elektrický proud. Chviličku zůstal absolutně nehybný a nakonec se jeho rty přemístily na mou tvář, kterou se vší něžností a opatrností políbil.

Odtáhl se a udělal malý krok vzad.

„Promiň, já… Nedokážu to,“ omlouval se provinile. Do ruky mi vložil černou krabičku, o které jsem ani nevěděla, kde ji celou dobu měl.

„Víc po tobě ani nechci. Důležité pro mě je, že jsi tu se mnou,“ ujistila jsem ho a natáhla ruku k té jeho. Zastavila jsem těsně před ní, když jsem zaznamenala její zkamenění a nepatrný úhyb k tělu. Sám ji vzápětí vložil do mé dlaně.

Byla jsem si vědoma, že veškeré pohyby dělá neskutečně opatrně, s velkým soustředěním. Neustále se bál, aby mi jakkoliv neublížil…

Přitáhla jsem si ji k sobě a prsty druhé ruky přejížděla po struktuře jeho kůže. Byla tak tvrdá, studená a neměnná…

„Neumíš si představit, jaké to je. Cítit tvou teplou, hebkou pokožku,“ promluvil zničehonic. Vzhlédla jsem k němu – mírně se usmíval. Přesto jsem z jeho staženého obličeje nabyla dojmu, že už je pro něj taková doba v mé přítomnosti téměř nesnesitelná. Nejspíš mému dojmu napomohly i mraky, které zakryly dosud jasně zářící slunce, i když my se po celou dobu drželi ve stínu domu.

Najednou se napřímil, ruku stáhl zpátky k tělu. „Našli nás.“

Okamžitě jsem se dívala k lesu, kam směřoval i jeho pohled.

„Nikoho nevidím,“ zašeptala jsem, jak nejslaběji jsem dokázala, když se mi ani po hodné chvíli nepodařilo kohokoliv mezi stromy vypátrat.

Slabé uchechtnutí mě donutilo odvrátit pohled. „Jsou ještě daleko. Taky je nevidím, jen slyším,“ objasnil mi. Přestože jsem nechápala, neodvážila jsem se zeptat. Jeho tvář se zachmuřila, opět se díval s přimhouřenýma očima k lesu.

„Nejsou zrovna nadšení, že jsem tu s tebou sám,“ přiznal a odstoupil ode mě další dva kroky.

„Takže… ty jsi jim utekl?“ zeptala jsem se zvědavě, přesto se mi nejspíš nepodařilo skrýt ten šibalský úsměv…

Nejdřív se omlouvám za dlouhou prodlevu mezi touto a předchozí kapitolou. Na oplátku je tato skoro dvakrát tak dlouhá, což je pro mě opravdu fuška. :D Ale nechtěla jsem ji rozdělovat.

Už jsem se o tom zmiňovala na shrnutí. Času je čím dál míň, takže s touto kapitolou přichází ono zmiňované pozastavení povídky. Škola je pro mě důležitější, psaní je koníček. A nechci, aby se z toho stala povinnost. Je možné, že budu něco málo smolit, ale určitě nebudu přidávat. Podle mě nemá cenu jedna kapitola za dva měsíce - ani vy byste toho z takto nakouskovaného příběhu moc neměly. Začnu psát opět v červnu a budu se snažit přidávat častěji - pokud možno každý týden jednu kapitolu. :) A pokud se ještě najde někdo, kdo to bude i po takové době číst, budu opravdu ráda. :)

Co se týká příběhu, jsme asi tak v polovině. Možná jste si všimly, že se snažím, aby všechno dávalo smysl a bylo to co nejvíc propojené. Takže, i když to nejspíš většina ani nepostřehla, i v této kapitole byl takový moment. A jestli postřehla, bude to vysvětleno. :)

Chápu, že je to dlouhá doba. Ale budu ráda, když vás tu v červnu uvidím. :)

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 14. kapitola: