Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 12. kapitola

16.12.2012 (11:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1334×

12. kapitola

„Miluju tě. Miluju tě, Bells, tak strašně moc tě miluju,“ chraptěl, stěží ze sebe dostával každé slovo zvlášť, ale ani to nebránilo tomu, jak moc na mě ta slova působila. Z pod pevně přivřených víček se mi vykutálely obrovské slzy úlevy a snad i naděje.

„Bála jsem se,“ přiznala jsem mu bez váhání, hlas se mi rozrušením mírně třásl. Nikdy jsme před sebou neměli tajnosti. Vlastně byl jediný, kdo o mně věděl do posledního detailu úplně všechno.

Znejistěla jsem, když se celé jeho tělo v mžiku napjalo. Zvedla jsem k němu pohled, ale kromě stažených svalů v obličeji jsem nic dalšího vyčíst nemohla. Víčka tiskl pevně k sobě, hlavu měl natočenou na stranu a až teď jsem si všimla, že přestal dýchat.

„Bála jsem se, když jsi nenapsal, jak dlouho budeš pryč,“ vysvětlila jsem mu a přitom bedlivě pozorovala, jak zareaguje. Nechtěla jsem, aby si z toho vyvodil vlastní závěr – že bych se bála jeho. Přesto mi nepřišlo, že by se jeho postoj sebemíň uvolnil. A já nevěděla, co se mu honí hlavou. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli výčitkám, nebo protože je pro něj tolik těžké tu se mnou být.

„Edwarde?“ oslovila jsem jej, a i když jsem se snažila své emoce zakrýt, to napětí z toho cítit bylo.

Otevřel oči, ale ještě chvíli trvalo, než stočil hlavu na mě. V tu chvíli mě znovu nepříjemně zamrazilo. Černé oči mi jasně ukazovaly kromě jeho vnitřní bolesti i tu fyzickou. Neúspěšně potlačovaný chtíč.

„Promiň, omlouvám se…“ začal, když si všiml mého zděšení, ale usekl příval svých slov hned na začátku. Ten drsný chraplavý zvuk se nelíbil ani jednomu z nás. Rychle oči zavřel, víčka opět tiskl pevně k sobě. Nelíbilo se mu, že ho tak vidím.

„Mně to nevadí, jsem ráda…“ dořekla jsem potichu a chvíli se vzpamatovávala z toho, že odvrátil hlavu zpátky na stranu hned, jakmile jsem začala mluvit. Skoro jakoby odporem… „Že můžu být s tebou.“ Neznělo to ani zdaleka tak přesvědčivě, jak když jsem větu začínala. Vlastně jsem už jen dokončila myšlenku, o které jsem si nyní nebyla jistá.

Ne tím, co jsem cítila já. Spíš tím, jak to cítil on.

Napětí by se dalo v tu chvíli krájet. Nic neříkal a ve mně i přese všechno začaly hlodat pochybnosti. Možná se přeci jen změnilo hodně, to jsem přece nemohla vědět…

„Doufal jsem, že to bude snazší,“ přiznal sklíčeně. Jediný jeho pohyb jsem zaznamenala na svých zádech – to když se jeho ruce znovu sevřely v pěst. Trhaně, křečovitě se nadechl a teprve potom se mi podíval do očí. „Ale není. Taky se bojím…“

Z ničeho nic se napřímil, pohledem směřoval někam do dáli. Byl naštvaný, výraz jeho obličeje se změnil – ztvrdl, zpřísněl. Rozvibrovala se mu hruď, ale přitom já sama nic neslyšela. Všimla jsem si toho jen díky jeho mírně pootevřeným ústům.

Ohlédla jsem se tím směrem, ale ani zaostřování mi nepomohlo cokoliv najít. Ani tak mě ale neopouštěl pocit, že tam někdo je. Znovu jsem si nebyla jistá tím zvláštním zvukem, co mi připomínalo mumlání, jen naprosto nepatrné. A navíc tak krátké…

„Snažím se,“ pokračoval, když jsem se stále dívala mezi stromy. Tentokrát už mluvil ke mně, a já tím pádem nemohla jinak, než věnovat celou pozornost právě jemu. Najednou byl fakt, jestli tam někdo opravdu je nebo nikoliv, úplně bezvýznamný. „Jen je pro mě tolik… těžké,“ vyslovil po krátkém zadrhnutí s takovou vážností a zvláštním důrazem, až mi přeběhl mráz po zádech. Ruce zlehka položil na mé paže, „udělat cokoliv, cokoliv…“

Že mám oči zalité slzami jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi první stekla po tváři. Zadrhl se a mně přišlo, jakoby ani nemohl pokračovat. Jakoby mu došel dech a on se teď potřeboval nadechnout. Postupně…

„Ne, neplakej,“ zašeptal tak slabounce, až téměř nešel slyšet ten dráždivý zvuk. Reakce na mé slzy se okamžitě dostavila i na jeho, nyní ještě zmučenější tváři. Jednu ruku impulsivně vyšvihl nahoru. Příliš rychle - ucukla jsem před šmouhou dřív, než jsem si to stihla uvědomit. A poznala, jak moc jej to mrzelo. Sklopil pohled a chtěl spustit ruku podél těla. To jsem mu ale nemohla, a hlavně ani nechtěla dovolit. Chvatně jsem tu jeho chytla a přiložila si ji na tvář…

Stále jsem nedokázala ignorovat fakt, že jsem všechny jeho pocity musela hledat pod tou nejsilnější. Pod chtíčem. Ale jeho překvapení jsem brala jako dobrou známku, přinejmenším neodporoval.

Samovolně jsem přivřela oči a snažila si jeho blízkost vychutnat do posledního kousíčku. Pomalu mi začínalo docházet, že to nebude snadné ani pro jednoho z nás. A že to rozhodně nebude krátká cesta. Slzy si nyní brodily cestu po tvářích v plynulém potůčku – když mi došlo, že se všechno změnilo a co bylo dřív samozřejmostí a naprostou banálností je nyní téměř nepřekonatelný problém…

A to jsem přitom jen hádala, jaké je to všechno pro něj.

„Miluju tě, Bells. A právě proto se bojím,“ navázal na předchozí téma. Vnímala jsem, jak se ke mně přiblížil a pomalými, mírně přerušovanými pohyby obmotal ruce okolo mého pasu. A já byla v tu chvíli neskonale šťastná, znovu jsem mu byla tak blízko! Schovala jsem obličej do jeho košile, aby už další mé slzy neviděl, a co nejpevněji ho sevřela v objetí. „Mám strach, jestli mi vůbec můžeš odpustit…“

„Ne… Nemám ti co odpouštět,“ přerušila jsem jej okamžitě, pokoušejíc se přitom neustále ignorovat ten jeho zvláštní hlas. Věděla jsem, že to nebyla jeho vina, že se snažil.

Tím, že jsem toužila po jeho blízkosti, jsem jej musela bezpochyby vystavovat neuvěřitelné bolesti. Věděla jsem to, bylo mu to vidět na očích. V každém pohledu to tam bylo a to přitom ani nezáleželo, jestli byl ten pohled věnovaný mně nebo nikoliv. Viděla jsem, jak s tím bojoval, a přesto jsem jej chtěla mít u sebe.

„Nemáš pravdu, je toho tolik!“ zaskučel zoufale, až jsem se pod těmi slovy nepatrně přikrčila. Nechápavě jsem se na něj podívala a tím jakoby přetrhla hráz, pod kterou všechno skrýval.

„Jsi tady. Kdybych tě nechal na mě zapomenout, mohla jsi být za pár měsíců znovu šťastná. Kdybych netoužil po tvojí přítomnosti, kdybych nebyl ve dne v noci s tebou, nehledala bys mě. Kdybych odešel, jak mi všichni říkali, nikdy by ses sem nedostala. A kdybych se s tebou nešel naposledy tu noc rozloučit…“

Křičel. Ne naštvaně, ale jako zvíře, které se zoufale snaží uniknout bolesti, co jej spaluje. Už neměl ruce omotané okolo mého pasu, nyní naléhavě svíral mé tváře v dlaních a propaloval mě pohledem. To proto jsem vnímala změny v jeho očích. Uvědomovala jsem si, jak se jeho pohled změnil pokaždé, kdy se musel nepatrně nadechnout mezi slovy řinoucími se jako lavina…

„Ale já jsem ráda, že tu můžu být s tebou,“ oponovala jsem mu. Prsty jsem obtočila kolem jeho zápěstí, když jeho sevření zesílilo a přestalo být příjemné.

„Jenomže já jsem jiný. Změnilo mě to, a zatímco tě celou svou bytostí miluju, nemáš tušení, co se mnou dělá ten netvor, kterého si hřeju na prsou,“ pokračoval a já s hrůzou v jeho očích sledovala, jak jsou vytlačovány poslední známky mého Edwarda.

„Edwarde.“ Zatlačila jsem mu na ruce ve snaze sundat je z mých tváří. Jenomže bolestivý stisk ani v nejmenším nepovolil.

„Nemáš tušení, jak moc… jak moc po tobě toužím.“ V tu chvíli jsem se jej začala opravdu bát. Došel mi význam těch slov i to, že už není úplně sám sebou. Pokud v něm momentálně z mého Edwarda vůbec něco zbylo. Vypadal stejně jako tenkrát…

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si to uvědomila. V tu chvíli jsem litovala, že tady nebyl nikdo se mnou. Že jsem Jacoba odmítla…

„Edwarde,“ zkusila jsem znovu, tentokrát už jsem se neubránila bolestivému syknutí ani marné snaze vymanit se z jeho sevření.

V ten moment se něco změnilo. Několikrát zamrkal a začal těkat očima po okolí. Během pár vteřin se v jeho výrazu objevilo pochopení a na povrch vyplavala neskutečná vnitřní bolest, několikrát větší než doposud. A já si teprve teď všimla, že je celé jeho tělo naprosto strnulé do nehybné pozice…

„Ne… Ne, ne, ne! Promiň, Bells, promiň mi to. Promiň mi to…“ šeptal naprosto zoufale skrz zatnuté čelisti, jakoby jimi ani pohnout nemohl nebo nechtěl.

I když jsem za sebou slyšela nepatrné zvuky, nevěnovala jsem jim vůbec žádnou pozornost a navíc to považovala za práci větru. To proto jsem nevěděla, odkud ani kdy přišli. Do poslední chvíle jsem o nich nevěděla, ale najednou tam byli. Poznala jsem je téměř okamžitě, byli to ti dva upíři - drobná černovláska a mladý muž - co Edwarda zastavili i předtím.

Každý chytl jednu jeho ruku a zkroutili mu je za záda. A on je nechal, nebo se možná ani nemohl bránit. Jen mě propaloval provinilýma, k smrti vyděšenýma očima…

„Neubližujte mu, prosím, on za nic nemůže,“ bránila jsem ho, jakmile jsem se vzpamatovala a trochu mi otrnulo.

Ta malá černovláska ho pustila a překvapeně se na mě otočila. Hned na to se přívětivě usmála. „Neboj se. Máte před sebou oba těžkou zkoušku, jen se ji musíte naučit zvládat. Vlastně my všichni máme,“ ukončila se zvláštním podtónem a já si znovu všimla jejích očí. Byly stejné jako Carlieslovy a v mé blízkosti stejně tak i měnily svou barvu.

A já to stále nechápala. Proč byly jiné než ty Edwardovy, proč byly na krajích šedé?!

Moje pozornost se stočila zpátky k němu. Stál dál, dělilo nás od sebe několik málo kroků. A stál sám. Ten druhý upír už jej nedržel, i když na mě působil dojmem, že je odhodlaný kdykoliv zasáhnout, jestliže to bude třeba.

„Můžeš mi to odpustit? Přijdu za tebou třeba ještě dnes… pokud budeš chtít?“ zakončil v otázce a čekal na odpověď. Ignoroval přísný pohled hnědovlasého upíra, dokonce jsem v jednu chvíli měla pocit, že na něj zasyčel. Příliš mu to však nepomohlo, veškerá Edwardova pozornost se totiž točila okolo mě. V očích měl obrovskou prosbu, ale já mu na to nedokázala odpovědět. V hlavě jsem nebyla schopná udržet jakoukoliv myšlenku pohromadě.

„Nebo ne,“ špitl nešťastně v souvislosti s mým mlčením a sklopil hlavu.

„Ne,“ vypáčila jsem ze sebe rychle, aby mi nezmizel. Téměř nepatrně se skrčil a zatnul ruce v pěst. Nepochopil to, jenomže já nedokázala pokračovat. Bylo to strašně zvláštní, přímo šílené. Stáli jsme od sebe ve vzdálenosti maximálně pěti kroků a nemohli k sobě. Navíc nás sledovali dva úplně cizí upíři a hlídali každý náš pohyb. Teda spíše jeho, ale i přesto mi to bylo nepříjemné.

„Chci, abys přišel. Prosím, nechci být znovu bez tebe…“ To, že jsem šeptala, mělo hned několik důvodů. Zaprvé jsem díky tomu měla větší pocit soukromí, i když to bylo absurdní. Zadruhé jsem byla ráda, že jsem to ze sebe vůbec dostala. Říct to nahlas by se mi nejspíš nepovedlo, ani kdybych chtěla. Ale hlavní důvod byl ten, že jsem nechtěla, aby se mi zlomil hlas. Abych na sobě mohla dát známky nejistoty, která mě nyní nahlodávala. A aby to věděl. Nechtěla jsem, aby se trápil ještě víc…

Koutky rtů se mu zvlnily do mírného úsměvu, avšak i z tak nepatrného pohybu jsem vycítila úsilí a křečovitost.

„Děkuju.“ I on šeptal, jen pravděpodobně z jiného důvodu.

Ta malá černovláska se ke mně otočila zády a já nabyla dojmu, že mu něco říká. Jistá jsem si tím být ale nemohla, sama jsem nic neslyšela. Přesto mě štvalo, že ji neslyším. Oni dva věděli o všem, co jsme si řekli, a mně nedovolili pochytit jediné jejich slovo.

„Musím jít. Strašně moc mě to mrzí…“ Díval se na mě smutnýma očima ještě několik dalších vteřin, než se otočil a spolu s tím druhým upírem se mi ztráceli mezi stromy…

„Edwarde! Kdy tě uvidím!“ zavolala jsem za ním, jakmile jsem se vzpamatovala. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, když už mi dávno zmizeli z dohledu. Rozešla jsem se tím směrem, ale hned mě zastavila čísi ruka.

„Neboj se, uvidíte se brzo,“ pokusila se mě uklidnit zvláštně nakřáplým hlasem černovláska. Vzhlédla jsem k ní a uvnitř mě zatrnulo. Kdy se barva jejích očí změnila na čistou černou?! To jsem byla takovým pokušením pro ně všechny?

Instinktivně jsem udělala dva kroky zpátky, i když ani to mi nebylo úplně příjemné. Neustále jsem měla pocit, že za mnou někdo je.

„Je to hodně těžké?“ zeptala jsem se opatrně po krátkém zaváhání. „Myslím tím…“ Nebyla jsem schopná větu dokončit, místo toho mi ruka vystřelila k oku a stejně tak rychle se i spustila podél těla.

Pochopila mou otázku a mírně se usmála. „Je to pro mě omnoho snazší než pro něj… Jsem Alice,“ představila se mi vzápětí, aby utnula tu tíživou atmosféru, co se po těch slovech rozlila kolem nás. A možná taky aby přerušila mé mrazivé myšlenky.

„Bella,“ řekla jsem automaticky a hned na to cítila, jak se mi do tváří hrne červeň.

„Jo, já vím,“ přívětivě se usmála.

„Bello,“ vydechl úlevně Jacob. Ten hlas jsem znala natolik dobře, že jsem o něm věděla ještě předtím, než jsem si ho vůbec stihla všimnout. Stál kousek za Alicí.

Proběhla jsem kolem ní a vpadla do jeho rozevřené náruče. „Jaku…“ oslovila jsem jej stejně tak.

Přišel od silnice, i když předtím odjel. Musel se vrátit, jenže kdo…

Prudce jsem se otočila, když jsem postřehla prasknutí větvičky za mými zády. Nestihla jsem si všimnout ničeho, nikoho, ale měla jsem pocit, že mi to teprve teď došlo. Nyní jsem nemohla uvěřit, že jsem předtím vážně věřila, že jsem v tom lese byla s Edwardem sama. Že by mě opravdu jen tak nechal jít, kdyby tam nebyl nikdo, kdo by jej případně mohl zastavit.

„Děkuju,“ promluvil k Alici, ale než jsem stihla pootočit hlavu na druhou stranu, už tam nebyla…

„Proč? Proč je to pro něj tak těžké? Proč se o mě tolik bojíš, proč je pro mě tolik nebezpečný? Kvůli čemu?“ vypálila jsem na něj, najednou mě to štvalo. To, že jsem nemohla nijak pomoct, ale hlavně to, že o tom všichni věděli, jen já ne…

Nebo spíš – já to tušila, a tušila jsem to až moc dobře. Byl upír. Ale co mě sžíralo byl pocit, že je v tom něco víc.

Něco, co věděli všichni. Všichni kromě mě…

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 12. kapitola: