Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dokonalé nebezpečí - 23. kapitola

Dokonalé nebezpečí - 23. kapitolaRozloučení...

23. kapitola

„Volturiovi jsou něco jako královská rodina v upířím světě,“ vysvětloval Carlisle. „Hlídají dodržování zákonů, které sami vytvořili a udržují náš svět v utajení.“
„Takže jsou to vládci,“ zopakoval Edward. „Předpokládám, že by asi nebyli rádi, kdyby je chtěl někdo vyšoupnout…“
„Jaké zákony?“ napadlo mě. Nevím proč mi ty Volturiovi přípomínali Vamhill. Přebíhal mi mráz po zádech, ale pokoušela jsem se zůstat klidná. Edward mi stiskl ruku. Vyčkávavě jsem se dívala na Carlislea. Ten se pousmál.
„Pěkně po pořádku. Ano, nelíbilo by se jim to. To je právě naše výhoda. Jakmile zjistí, že existuje nějaké seskupení, které je ohrožuje, postarají se o to. Samozřejmě ke své spokojenosti.“
„Vamhill je silný,“ vyhrkla jsem. „Omlouvám se.“ Skousla jsem si ret, když jsem si uvědomila, že Carlisle ještě neodpověděl na mou předchozí otázku a já mu už mluvím dál. Nemohla jsem se ovládnout. Bála jsem se. Klid, který jsem získala za posledních pár dní pohody a radosti, o nichž jsem si myslela, že už nikdy nepřijdou, byl ten tam a já byla opět roztěkaná, nervózní, nesvá a hlavně plná obav o Cullenovi, kteří se k tomu dostali jako slepí k houslím.

„Bello, můžete být klidná. Neznám nikoho silnějšího než jsou tam.“ Tím jsem si nebyla tak jistá. Vamhill má talenty, spoustu upírů, kteří se za ně postaví… „A k vaší první otázce. Zákony jsou vcelku jednoduché. Mlčet a udržet náš svět v tajnosti. Nikdo nesmí vědět o existenci upírů.“
„Aha,“ řekla jsem a všichni jsme věděli, co to znamená.
„Tohle je jiná situace, jistě to nebude vadit,“ ozval se Edward. Hodila jsem pohledem po Carlisleovi. Ten zase tak přesvědčeně nevypadal.
„To je další věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste na nějaký čas odjela. Volturiovi nežertují. Berou sebe i vše co se nás týče velmi vážně. Nejsem si jistý, jak by zareagovali na vaši přítomnost.“ Ztuhla jsem.
„Takže… ne, ne, ne, ne,“ vrtěla jsem hlavou. Nepůjdu nikam bez Edwarda. Potřebuju ho mít u sebe. Vědět, že je v pořádku. Bez něj bych to nezvládla.
„Carlisle má pravdu, Bello,“ přesvědčoval mě Edward.
„Půjdeš se mnou?“ pípla jsem.

Zavrtěl záporně hlavou. Vzal můj obličej do dlaní a díval se mi do očí. Jako malému dítěti, pak začal vysvětlovat: „Já tu musím zůstat, abych jim popsal situaci. Vysvětlil, co a jak. Je to důležité, ale ty musíš do bezpečí.“
„Slíbils mi to,“ kuňkla jsem s pláčem na krajíčku. Byla jsem totálně vystresovaná. „Slíbils mi, že už mě neopustíš.“
„Já vím, tohle je naposledy.“ Záporně jsem kroutila hlavou. Nechtěla jsem, nemohla jsem je tady nechat a odejít. Byla jsem bláhová, ale představa, že budu někde sama bez něj, mě upřímně děsila daleko víc než nějaká banda cizích upírů. Někdo by mohl namítat, že jednám nelogicky, ale pro mě v ten okamžik logika neexistovala. Dala mi vale a zmizela v dáli.

„Zvládneš to. Alice nebo Esmé se o tebe postarají.“
„Nechci jít pryč,“ fňukla jsem. Připadala jsem si jako blbec, že jsem tak náladová, ubrečená a prostě příšerná, ale nemohla jsem si pomoct.
„Bude to jen pár dní. Až bude po všem, dojedu si pro tebe a budeme už jen spolu. Přísahám,“ sliboval a třel mi přitom líce palcem. „Můžeme to tak udělat?“ zeptal se.

Zase to dělal. Záleželo jen na mně. Na nikom jiném. Pokud bych řekla, že tu chci zůstat, mohla bych. Edward by se postaral o to, aby to bylo možné. V rámci možností ovšem.

„Můžeme.“ A bylo rozhodnuto.

≈≈≈≈≈

Měla jsem jen malou tašku. Odmítala jsem vzít si toho víc, protože jedu přeci jen na pár dní. Carlisle nám zařídil ubytování v nějakém hotelu v Seattlu. Nakonec se mnou jela Esmé. Byla jsem ráda. Ona byla taková milá duše, která mě dokázala uklidnit, a se kterou jsem se navíc cítila moc dobře. Užijeme si pár dní ve městě. Půjdeme do divadla, na nákupy… kdyby to bylo za jiné situace, mohla to být prima dámská jízda. Takhle jsem si připadala, spíš jako když jedu do exilu.

„Budu ti volat každý den,“ ujišťoval mě Edward. „Než se naděješ, budu ti klepat na dveře.“ Držel v dlaních mé ruce a jemně palci hnětl má zápěstí. Dívala jsem se mu do očí a snažila se zapamatovat si ten pohled. Říkala jsem si, že blbnu. Brzy ho zase uvidím, nejedu na konec světa, není důvod šílet. Ale nemohla jsem si pomoct.
„Budu čekat,“ špitla jsem a vytáhla se na špičky, abych ho mohla políbit. Odhodila jsem pryč veškerou opatrnost a vložila do polibku všechnu lásku, kterou jsem cítila. Potřebovala jsem, aby ji taky cítil.

Edward si se mnou v ničem nezadal. Lapala jsem po dechu a musela se ho držet opravdu pevně, abych se mu tam díky měkkým kolenům nesesunula na zem. Hladově se vrhal na mé rty a nezdálo se, že by mě chtěl vůbec někam pustit. Byla jsem pro. Zůstanu s ním, budeme tomu všemu čelit společně.

Hned jak mě ta myšlenka napadla, odtáhl se, jako by mě snad mohl slyšet. Zamračila jsem se.

„Měly byste jet, snad dorazíte před západem slunce.“ Zavrtěla jsem nad tou poznámkou hlavou.
„Zapomínáš na to, že má Esmé dokonalý zrak ve dne v noci?“
„Nezapomínám, ale rád bych, abys dnes spala v posteli a ne v autě,“ poznamenal. Krátce mě líbnul na rty, špičku nosu a čelo. „Miluju tě,“ zašeptal.
„Miluju tě.“

Ruku v ruce jsme sešli do haly, kde už čekali ostatní. Rozloučila jsem se se všemi. S někým vroucněji s jinými méně. Věděla jsem, že mi budou chybět všichni. I Rosalie, která se s vývojem událostí nezdála příliš spokojená. Nevadilo jí však, že já odjíždím, nýbrž to, že přijíždí Volturiovi. Ráda bych se jí za to omluvila, řekla jí, že tohle nebyl můj úmysl, ale neudělala jsem to. Snad budeme mít ještě příležitost spřátelit se. Určitě.

Šla jsem přímo k autu. Na Edwarda už jsem se ani nepodívala. Nemohla jsem. Do očí se mi pomalu, ale jistě tlačily slzy. Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a zírala přímo před sebe. Ani jsem nemrkala, protože jsem se bála, že by mi slzy vytekly na tváře a já nechtěla, aby Edward viděl, že pláču. Naplakala jsem se až příliš, aspoň teď jsem si mohla hrát na silnou, i když jsem taková nebyla. Ruce položené na stehnech jsem měla setnuté v pěst, protože by se jinak klepaly, dýchala jsem mělce a rychle. Přála jsem si, aby už Esmé nasedla a jely jsme. Chtěla jsem dát průchod všem pocitům. Věděla jsem, že před ní můžu. Esmé se ukázala jako taková máma, před ní nebylo třeba si na nic hrát.

Esmé nasedla, připoutala se. Na tváři jsem cítila její pohled. Mírně jsem zavrtěla hlavou. Chápavě přikývla. Mávla rukou těm venku a nastartovala.

Vydržela jsem to přesně za zatáčku. Pak jsem si dovolila mrknout a tím jsem zdvihla stavidla, která nešla znovu zavřít. Rozeštkala jsem se. Hruď se mi svírala bolestí. Bylo to až směšné. Nikdo přece neumřel. Oni vyřeší Volturiovi a Vamhill a pak už budu moct být s Edwardem, v klidu. Budeme si užívat života, možná navštívím Heynevill, uvidím rodiče… malovala jsem si, ale přítomnost byla bohužel natolik černá, že ani růžová budoucnost to nemohla zlepšit.

Nakonec jsem vyčerpaně usnula. Bylo to tak lepší. Ve spánku jsem nemusela myslet a bylo mi fajn.

Vzbudila mě až Esmé, když zastavila na nějaké benzínce. Došla jsem si na záchod a snědla si jídlo, které mi doma připravila.

Ano, to byla další věc. Dům Cullenových se pro mě stal za těch několik dní domovem. Byl mým domovem mnohem víc než Ryanův chladný dům. Cítila jsem se tam v pohodě a bezpečí. Chtěla jsem se tam vrátit…

Konec.

Prostě už na to nebudu myslet. Žádné stýskání si. Budu si raději představovat, jaké to bude, až za mnou přijde Edward, nařídila jsem si.

Do Seattlu jsme dojely, když slunce zapadalo. Ulice byly stále plné lidí utíkajících všemi možnými směry. Rozhlížela jsem se kolem sebe bez valného zájmu, i přestože jsem v tak velkém městě byla vlastně poprvé. New York nepočítám, protože tam jsem neopustila letiště.

Esmé kličkovala mezi auty a skoro se zdálo, jako by tam jezdila denně.

Hotel, ve kterém jsme byly ubytované, patřil mezi ty, o kterých většina smrtelníků pouze sní. Portýr u vchodu nám vzal zavazadla, klíče od pokojů jsme si vyzvedly na moderní recepci, za kterou stála perfektně vypadající žena ve středních letech. Výtah byl prosklený, takže jsem viděla hemžení v prostorné moderně zařízené hale, a když s cinknutím zastavil, vyšly jsme na chodbu, v níž bych se dalo pravděpodobně i bydlet.

Pokoje jsme měly hned vedle sebe. Domluvily jsme se, že mě Esmé vyzvedne, abych se došla najíst. Souhlasila jsem i přes absenci jakéhokoliv hladu.

Velká postel, minimalisticky zařízený prostor a balkón. Jak já bych si to tu za jiných okolností užívala. Takhle jsem si lehla, přitáhla si kolena k hrudi a zavřela oči.

Nechtěla jsem spát. Jen jsem se v duchu vracela ke šťastným vzpomínkám, ve kterých hrál hlavní roli Edward.

Kdyby Esmé hlasitě nezaklepala, zapomněla bych na večeři i místo, kde se nacházím.

Ještě ten večer jsem se dočkala telefonátu. Slyšet jeho okouzlující hlas bylo jako balzám na duši. Vyptával se na cestu, na hotel. Tlachali jsme o hloupostech a strašně mě mrzelo, když jsem zavěsila. Mohla bych s ním být na lince neustále.

Nemohla jsem spát. Převalovala jsem se na posteli. Peřinu jsem měla zamotanou kolem těla. Neustále jsem nespokojeně vzdychala a přemýšlela, že se něčím praštím do hlavy a snad konečně usnu.

Moje pokusy přerušilo klepání na dveře. Vyskočila jsem z postele a běžela k nim. Napadlo mě, že se třeba něco stalo a Esmé mi to jde říct.

„Co se děje?“ vyhrkla jsem, když jsem rozrazila jedno křídlo dveří.
„Nemůžete spát?“ Nakrčila jsem obočí zmatená její odpovědí. „Slyším vás přes zeď. Můžu dál?“

Ustoupila jsem, aby mohla projít. Okamžitě se ujala mých pokrývek. Natřásla mi polštář, upravila prostěradlo a protřepala peřinu.

„Musím pořád myslet na to, co se děje ve Forks,“ přiznala jsem tiše.
„Já vím. Ale nedělejte si s tím hlavu, všechno je pod kontrolou,“ usmála se na mě. „Takhle to bude lepší,“ ukázala na svůj výtvor.
„Děkuju.“
„Nemáte zač, zlatíčko. Co kdybyste si lehla,“ navrhla a já ji poslechla. Pak mě něco napadlo.
„Víte… Když jsme tu tak spolu… myslíte, že bychom si mohly tykat?“ Připadala jsem si hloupě, že s tím přicházím právě teď, ale tak nějak jsem to tak cítila.
„Ale ovšem, moc ráda.“ Esmé zářila jako sluníčko. „Tak šup do postele.“

Pořádně kolem mě urovnala záhyby peřiny a pak se ke mně nahnula a mateřsky mě políbila na čelo.

„Dobrou noc,“ řekla.
„Nemohla bys tu zůstat?“ zastavila jsem ji s rukou na klice.
„Samozřejmě.“

Nejdřív zamířila ke křeslu, ale pak si sedla na kraj postele. Na klín si položila jeden z polštářů a na něj uložila moji hlavu. Chladnými, ale velmi jemnými prsty mě začala vískat ve vlasech. Probírala jednotlivé prameny. Bylo to tak dojemné gesto. Připomínalo mi to maminku. Takhle mě hladívala, když jsem byla jako malá smutná. Vždycky to pak bylo lepší.

Usnula jsem dřív, než jsem to Esmé stihla říct.

≈≈≈≈≈

Telefonovala jsem s Edwardem skoro dvakrát denně. Ráno jsem mu volala já. Večer on mě. Nebyl moc sdílný ohledně vývoje situace. Volturiovi prý mají přijít brzy. Taky mi oznámil, že jejich příchodem naše telefonáty skončí. Nebylo by to bezpečné. Mohli by slyšet, že se mnou mluví a pak by bylo všechno zbytečné.

Když jsem mu tedy jednoho rána volala a jeho telefon byl vypnutý, věděla jsem, že je to tady.

Hned jsem běžela za Esmé, abych jí to pověděla. Pak jsme spolu seděly u ní v pokoji a mlčely. Podporovaly jsme se navzájem, tedy Esmé podporovala mě, ona nedávala najevo obavy. Ale cítila jsem, že ani jí není úplně do zpěvu.

„Jedeme domů,“ vyhrkla jsem, druhý den odpoledne. Tohle se prostě nedá vydržet. Nejistota mě užírala. Palec jsem měla okousaný do krve a spodní ret celý rozbolavělý.
„Cože?“
„Jedeme do Forks. Hned.“ Nečekala jsem na nic a utíkala si do pokoje zabalit těch svých pár švestek.

Esmé mi byla v patách.

„Bello, musíme tu zůstat.“
„Ne, jedeme. Musím být tam. Ať už to znamená cokoliv. Postavím se k tomu čelem. Nebaví mě utíkat. Chci dokázat, že jsem Edwarda hodna. Pořád jsem byla ten slabý člověk, který musí být chráněn, ale už to stačilo,“ povídala jsem a házela věci bez ladu a skladu do tašky.
„My víme, že nejsi slabý člověk. Právě naopak, ji silná a statečná, ale tohle je bláznovství,“ přesvědčovala mě Esmé. Zavrtěla jsem hlavou a v klidu se před ní postavila. Najednou jsem byla klidná, vyrovnaná, přesně jsem věděla, co chci.
„Je to to nejlepší, co můžu udělat,“ řekla jsem pevně.


Moc bych Vám všem, kteří komentujete, chtěla poděkovat. Jsem ráda za každou reakci od Vás.

Vypadá to, že povídka bude mít dohromady 25 kapitol, takže nás příště čeká předposlední . :-) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalé nebezpečí - 23. kapitola:

 1 2   Další »
27.04.2013 [20:45]

daslli141Krása... teším sa na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.04.2013 [14:13]

Agule99skvělá kapitola, jen mi připadá Bells trochu víc hysterická... ale na druhou stranu její strach chápu, taky ho někdy mám Emoticon Doufám, že to dobře dopadne, budu se těšit na další! Píšeš úžasně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

17. kasi
25.04.2013 [14:16]

kasi Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. PCullen
25.04.2013 [10:48]

Perfektní kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Těším se na další! Emoticon Jen mě mrzí že bude už předposlední! Emoticon Emoticon Neboť tvou povídku mám opravdu ráda! Emoticon Emoticon

15. viki
24.04.2013 [22:50]

Bylo to skvělé !

14. Niki
24.04.2013 [21:07]

Krásé !!! :)))

13. Andreabn
24.04.2013 [20:56]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. DAlice
24.04.2013 [15:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. kiki1
24.04.2013 [14:32]

kiki1Nádherná kapitola, jako vždy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Seb
24.04.2013 [12:46]

No nevím, zda by tam měla Bella jezdit.Škoda,že už budou jen dvě kapitoly.Tahle se mi zase moc líbila. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!