Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohoda 4. kapitola

vngdhjte


Dohoda 4. kapitolaPřeměna je stále náročnější a Aro může jen přihlížet, jak Bellino tělo začíná boj prohrávat. Její srdce už nemá sílu běžet dále v tom zběsilém tempu a pomalu začíná vynechávat. Bella má však za sebou necelé dva dny přeměny...

 

4. kapitola

 

Aro:

Prolistovával jsem poznámkami a občas se ohlédl po nehybném těle na křesle. Už uběhlo téměř dvaatřicet hodin a stále žádná změna. Její schopnost se projevovala pouze na mě, Marcusovi a Caiusovi. Nevěděl jsem jak je to možné a zda to bude moci kdy ovládat, proto jsem tak nedočkavě čekal každou její změnu stavu.

Náhle jsem zbystřil. Tlukot jejího srdce zesílil. Jeho rytmus se ještě zrychlil, pokud to bylo možné. Okamžitě jsem byl u ní. Soustředil jsem se na každý úder jejího srdce. No tak děvče, ty to zvládneš. Musíš to zvládnout!

Její srdce však vypovídalo o něčem jiném. Začalo vynechávat. Jakoby vyčerpalo již všechnu svou sílu v tom šíleném běhu uplynulých hodin.

„Marcusi!” zařval jsem a dál bezmocně sledoval zápas jejího těla o život.

Dveře se rozrazily a v závanu vzduchu se vedle mě objevil Marcus.

„Co se děje?”

„Poslouchej.” Nechtěl jsem dělat předčasné závěry, musel jsem to slyšet i od něj. Jeho vyděšený výraz mi byl odpovědí. Ta drobná bytůstka nám oběma docela přirostla k srdci. Dokázala nás oba na chvíli vytrhnout z apatie naší existence.

„Tak přece něco dělej! Nemůžeme ji nechat zemřít!”

„Nevím co,” zakroutil jsem bezradně hlavou.

„Aro, už druhý den se hrabeš jak krtek v tomhle svém antikvariátu, přece jsi musel něco najít.”

„Nic, obávám se, že to závisí pouze na ní.”

„Jenže ona to evidentně nezvládá.”

Zaposlouchal jsem se do rytmu srdce. Vynechávalo stále častěji. Dech jí ze rtů sotva proudil a tak jedinou zřejmou známkou jejího života byly nepravidelné údery v její hrudi. Postupně nevynechal jeden, ale už tři údery za sebou až se zastavilo úplně.

Měl jsem chuť stláčet jí hruď a donutit jej tak znovu začít tlouct, ale bylo mi jasné, že je to zbytečné. Prohrála. V knihovně zavládlo naprosté ticho. Nevěřícně jsem na ni ještě pár vteřin hleděl, než mi došlo, jaká to byla chyba. Nikdy jsem se o to neměl pokoušet. Carlisle měl pravdu. Lidské tělo nedokáže snést takovou zátěž.

Sklonil jsem se tedy k ní, abych se alespoň podíval, jak daleko proměna dospěla, zatím co Marcus mě mlčky sledoval. Bylo to velké zklamání, ale pro příště budeme alespoň moudřejší.

Její dříve bledá pleť byla ještě světlejší. Drobné oděrky, kterými bylo její tělo doslova poseté, byly pryč. Zůstaly jí pouze tři téměř nezřetelné jizvy. Po jedné na každé straně krku a jedna na zápěstí. Horkost její tělo již opouštěla.

Prsty jsem jí obrátil tvář k sobě. Byla opravdu překrásná. Přeměna vyhladila její půvabné rysy, ale přesto si stále ještě zachovala svou křehkou lidskou krásu. Náhle jsem si uvědomil, že její pleť je na dotek naprosto stejná jako ta naše. Zmateně jsem si ji opět prohlédl.

„Marcusi?”

„Co,” zabručel.

„Já myslím, že přeměna již proběhla celá.”

Celé její tělo prošlo proměnou za necelý den a půl. To by se dalo vysvětlit tou velkou dávkou našeho jedu a tím, že jako jedni z nejstarších jej máme nejagresivnější. Nechápal jsem však, proč je stále mimo. Nejevila sebemenší známku vědomí. Se zakletím jsem jí přiložil celou svou dlaň na tvář. Cítil jsem její jemnou pleť, ale to bylo tak všechno. Ani náznak její mysli. Stále jsem byl ohledně jejích myšlenek jako slepý. Kéž bych mohl alespoň nahlédnout, jen zjistit zda vnímá, zda jí přeměna nějak nepoškodila mysl. Její tělo bylo zdá se v pořádku, ale možná ji příliš rychlá přeměna, horečka a bolest připravily o rozum.

Nesnášel jsem pocit bezmoci, když šlo něco mimo mě a já nemohl nijak zasáhnout. Tenhle pocit jsem však kolem této zvláštní osůbky měl stále častěji. Nezbývalo nám nic jiného než opět čekat.

 

 


Bella:

Vnímala jsem neustálou Arovu přítomnost. Byl stále u mě, nebo alespoň velmi blízko. Dokázala jsem již rozeznat jeho hlas. Přicházel jako by z dálky, přes stěnu, která mě obklopovala. Později jsem dokázala rozpoznat i Marcuse a přiřadit si jeho hlas k plaménku energie. Přicházel a znovu odcházel. Snažila jsem se jej sledovat, co nejdéle to šlo. Nejprve stačilo, aby poodešel jen kousek a ztratila jsem jej. Časem jsem se ale stále zlepšovala a nyní jsem jej dokázala vycítit i na velkou vzdálenost. Podařilo se mi rozpoznat v jeho blízkosti i někoho dalšího. Jeho plamen také sálal nezvyklou silou. Byla o tolik zářivější než ostatní okolo. Jediný, kdo by něco takového mohl dokázat, byl Caius.

Nedokázala jsem určit, kolik času zatím uplynulo. To šlo naprosto mimo mě a já za to byla vděčná. Nechtěla jsem se vrátit zpět k té bolesti. Nedokázala bych ji už moc dlouho snášet, zešílela bych z ní. Raději jsem se schovávala zde a fascinovaně zkoumala ten neskutečný pocit.

Když na mě Aro mluvil, podařilo se mi vnímat obsah jeho slov. Ze začátku se to týkalo mě, ale později si začal mluvit spíše sám pro sebe a nebo nepřítomně si mumlat při čtení. Jakmile se však o něco vzdálil, stěna, jež mě obklopovala, ztlumila jeho hlas. Chtěla jsem ji zbořit, ale tušila jsem, že právě tato bariéra mě chrání před vnějším světem, před bolestí, která ochromila mé tělo.

Zkoumala jsem ji. Byla pružná a tvárná jen mou vlastní vůlí. Tu kolem své mysli jsem se bála porušit, tak jsem zkoušela vytvářet jiné. Po chvíli cviku se mi to i povedlo. Zřetelně jsem cítila tenkou blanku, která obklopila Arovu energii. Pohrávala jsem si s ní, měnila. Za nedlouho mi do mysli pronikla zmatená slova z Arova rozhovoru. Nevěřícně jsem užasla, když mi došel jejich význam. Teničká blanka obklopující Ara zabraňovala komukoliv na něj svým darem působit.

Měla jsem chuť se smát. Tak tohle bylo to tajemství mé nepřístupné mysli. Tato blanka, která bránila proniknout jejich darům skrz ni. Obalila jsem jí i Marcuse a Caiuse. Pochopila jsem podmínky dohody mezi mnou a Volturiovými. Já budu chránit je a oni Cullenovi. Sto let pro mě sice byla nepředstavitelná doba. Zapomenou, ale možná to bude jen dobře.

Cítila jsem, jak mě smutek opět začíná zalévat do posledního kousíčku. Raději jsem se tedy soustředila na to, co se dělo okolo. Toužebně jsem čekala na jakýkoliv náznak o průběhu mé přeměny. Jak dlouho ještě? Probíhá v pořádku, nebo je něco špatně? Aro však mlčel. Cítila jsem jeho přítomnost, ale jako by na mě zapomněl.

Po nějaké době se konečně ke mně donesl jeho hlas.

„Ne, žádná změna, Marcusi, stále se neprobrala…“

Cože? Probrat? Jeho slova zněla, jako by čekal jen na to. Copak je přeměna už za mnou? Váhala jsem, ale ta nejistota byla brzy větší než můj strach z bolesti. Začala jsem opatrně ztenčovat hradbu, která mě do teď chránila. Při sebemenším náznaku té příšerné bolesti jsem byla připravena stěnu opět vrátit, jak byla. Ale nic se nedělo. Odstranila jsem i poslední kousek a cítila, jak mě to vtahuje ven. Pryč z mého koutku mysli, kde jsem se celou dobu skrývala.

Jako bych se budila z dlouhého spánku. Pomalu jsem si začala uvědomovat své okolí a to neuvěřitelně ostře. Dokázala jsem zachytit i šum křídel nějakého broučka. Tušila jsem, že je minimálně o jednu místnost dále, ale přesto jsem slyšela každý jeho pohyb. Mnohem více jsem však vnímala dvě osoby, které tu byly společně se mnou. I teď jsem cítila jejich energii. Bylo zde však naprosté ticho.

Vše na mě začínalo doléhat. Pachy, zvuky z chodeb a především ten nezvyklý pocit z mého vlastního těla. Tak tiché, naprosto bez jakýchkoliv tlaků. Ležela jsem na nerovném povrchu, a přesto mě nic netlačilo. Necítila jsem nejmenší nepohodlí. Byl to tak povznášející pocit. Jako by mé tělo nyní dokázalo vše.

Obrátila jsem hlavu směrem, kde byl Aro s Marcusem a pomalu otevřela oči. Zorničky se mi v mžiku zaostřily a já hleděla na téměř neznámé osoby. Poznávala jsem je, ale byli tak odlišní. Nezměnil se však jejich vzhled, ale můj zrak. Viděla jsem je nyní do nejmenšího detailu. Jejich tváře byly bez sebemenší vady a dokonale nehybné. Zatuhlé v němém užasnutí.

Pokojem panovalo ticho, v němž jsme na sebe navzájem zírali. Čekala jsem na jejich reakci. Po chvíli, která mi připadala dlouhá snad k zešílení vinou mého napětí, se Arovi na tváři začal objevovat úsměv.

„Konečně,“ šeptl.

Přimhouřila jsem nechápavě oči.

„Běž raději zavolat Felixe a Tesira,“ promluvil opět Aro aniž by však ode mě odtrhl pohled. Marcus opravdu vyšel ven z místnosti. Pochyboval se nezvykle pomalu. Tedy vlastně normální rychlostí, ale dříve jsem jejich pohyby vnímala často jen jako pouhou šmouhu před mýma očima.

Konečně jsem se rozhlédla. Ležela jsem na nějakém koženém křesle uprostřed obrovité knihovny. Měla sice jen pár čtverečních metrů, ale police s knihami se táhly do několika metrů. Snad i přes dvě či tři patra.

Aro stál u jednoho z regálů, a ačkoliv na mě visel pohledem, neudělal ke mně ani jediný krok. Brzy mi došlo proč. Do místnosti vešel opět Marcus a v závěsu za ním dva obrovští upíři. Obezřetně si mě oba měřili pohledem a oba se postavili vedle mě. Náhlá tíseň vymrštila mé tělo do stoje. Cítila jsem, jak se mé tělo napíná a každý sval je připraven na okamžitou reakci. Aniž bych si to uvědomovala, připravovala jsem se bránit.

Jen tam však oba stáli, připraveni, ale bez sebemenšího pohybu. Pomalu jsem se tedy začala uklidňovat. Byla jsem novorozená, tím pádem i nezvladatelná. Chápala jsem, proč tu jsou, ale rozhodně se mi to nelíbilo.

„Jak se cítíš?“ proťala místnost rychlá nedočkavá otázka.

Aro sledoval každý můj pohyb a zatím, zdálo se, byl potěšen.

„Nesvá,“ kývla jsem hlavou k oběma upírům tyčícím se nade mou, „ale jinak skvěle.“

„Výborně, měli jsme trochu obavy kvůli průběhu přeměny, ale jak se zdá, vše dopadlo výborně.“

Jeho hlas se téměř chvěl nedočkavostí, ale Marcus jej zastavil před dalšími otázkami.

„Bylo by asi vhodnější, aby se nejprve napila.“

„Ano, jistě bratře,“ přikývl roztržitě. „Felixi, Tesire, dohlédněte na ni.“

Než jsem mohla zareagovat, držela mě již pevná ruka kolem paže. Překvapeně jsem sebou škubla a stisk zesílil. Čekala jsem ledový stisk a tvrdou pokožku, ale ruka na mé paži byla teplá. Vše co jsem dosud znala, jsem vnímala jinak. Jediné čím jsem si mohla být jistá jsem byla já sama. Necítila jsem uvnitř sebe sama žádnou změnu. To co jsem cítila, kým jsem byla, se nezměnilo. Nikdy se to už nezmění.

 

Shrnutí >>

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!