Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 13. kapitola

Déjà vu - 13. kapitolaVaše komentáře jsou pro mě důležité, protože pak vím, že se to někomu líbí. Těm co mi tam nějaký nechají moc děkuju. K dílu - Bella přežila oslavu a co bude dál? No nechte se překvapit.:)
Krásný zážitek ze čtení, vaše elis.:*

Za posledním hostem se zavřely dveře. Zatím šlo vše podle plánu, mamka se chystala za chvíli vyrazit. Spokojeně jsem se usmála, ale pak přišel smutek. Neustále se ve mně praly ty dva pocity – naprostá euforie a smutek. Přikázala jsem si, že se budu řídit svým rozhodnutím a nebudu se pro něj rmoutit. Ale jak k tomu mám proboha dospět?

„Bello, mohla bys sem přijít?“ Zaslechla jsem milý hlas své maminky.

„Jo, už jdu, mami.“ Loučení, toho jsem se bála nejvíc, a jej.

Na podlaze v obýváku byly rozložené mamčiny tašky, Jane seděla v křesle a tiskla si k sobě polštář a mamka se rozhlížela po pokoji, jestli náhodou něco nezapomněla.

„Holčičky moje,“ oslovila nás s takou láskou, že jsem si málem rozmyslela „svou akci“.

„Doufám, že to beze mě tady přežijete a nic nevyvedete. Takže chovejte se slušně a…“ Podívala se významně na Jane. „Ty budeš dávat pozor na Bellu.“ Ta se vítězně usmála. Já jsem se jen zašklebila. „No, Bello, ty zas dávej pozor na Jane,“ dodala.

Snažila se usmát, ale moc jí to nešlo, po tváři jí stekla slza. V ten okamžik jsme tvořily jeden podivný ufňukaný útvar, navzájem jsme se objímaly.

„Já vás vidím pořád jako malé holčičky,“ špitla naše maminka.

„Mami, my to zvládneme,“ utěšovala ji Jane.

„Já vím, no nic musím jet,“ pronesla smutným tónem.

Chvíli jsme se ještě objímaly a utěšovaly hlavně mamku. Po pár povzbudivých větách se odhodlala vyjet. Pomohly jsme jí naskládat tašky před dům. Nechtělo se jí tu nás nechávat samotné, ale neměla moc na výběr. A přece jen jsme byly dost staré, aby nás někdo hlídal. I když vlastně nebyl kdo, protože kromě mamky jsme neměly žádné příbuzné. Táta své rodiče neznal, mamka vyrůstala pouze s matkou a ta umřela, ještě než jsme se my dvě narodily. To proto se nám snažila vynahradit to, co neměla. A když se s tátou rozvedla, pro nás se tím prý skoro nic nezměnilo. Furt jsme měly tátu i mámu, teď už jen mámu. A v tuhle chvíli už jen samy sebe.

Mamka vytáhla telefon z kapsy a vytočila číslo na taxi službu. Nejela svým autem, protože mířila na letiště a tam ho nemohla nechat a taky nechtěla, abychom s ní tam jely a odvezly auto zpět. Páč to podle jejich slov byla docela dálka a nepřehledná silnice. A i když jsme obě měly řidičák, proti mamce to nebylo nic platné.

Po pár minutách se v ulici objevilo žluté autíčko, maminka se do něj posadila a vzápětí do něj zmizely i její zavazadla. Až jsem se divila, že to auto neprasklo. Ještě pár zamávání a byly jsme samy. Byl to divný pocit, směsice očekávání, naděje, euforie, ale i strachu, obav a děsu.

„Můžem? Připravená?“ zeptala se opatrně má setra. To já měla uklidňovat jí, ne ona mě. Kvůli mně se to podnikalo a ona mi ochotně pomáhala. To já měla požďuchovat jí, ne ona mě.

„Jo,“ snažila jsem se o co nejpřesvědčivější tón.

„Do půl hodiny musíme vyrazit, abychom to v pohodě stíhaly,“ začala s organizací.

„To nebude problém,“ odpověděla jsem ji nepřítomně.

Vrátily jsme se do domu, každá jsme se rozeběhla do svého pokoje.

Vytáhla jsem nachystanou tašku zpod postele a položila ji na ni. Sedla jsem si na postel a opřela se o tašku. Nohy jsem si přitáhla až pod bradu a objala je. Pozorovala jsem zdi kolem sebe a nejednou mě prostoupil divný pocit, jako bych tu byla naposledy. Něco mi říkalo, že se s tím pokojem, domem, prostě vším spjatým s tímto místem mám nadobro rozloučit. Že už se sem nikdy nevrátím, že tohle jsou mé poslední okamžiky zde navždy.

Nejdřív jsem cítila, jak celým mým tělem prostupuje beznaděj, neskutečná trýzeň z opuštění mého domova. Zem, tedy postel, pode mnou se začala přást a pak mi došlo, že se třesu já. Od páteře až po konečky prstů mnou procházel děs, rozvzlykala jsem se. Nechala jsem to odejít ve slzách, všechen ten zármutek a stesk. Slzy stékaly v proudech z mé tváře. A v každé z nich bylo tolikých emocí, až jsem se divila, že jsem je unesla. A pak tak rychle, jak jsem se rozplakala, jsem i přestala. V ten okamžik jsem se smířila, že to tu opouštím a to nejspíš navždy. Najednou jsem s tím byla opravdu smířená a mohla volně dýchat.

Jediné, co jsem ještě potřebovala nachystat, byly doklady. Prohrabala jsem svůj šuplík a vytáhla cestovní pas, zdravotní kartu a bankomatku, na které byl k mému překvapení zlatý proužek. Až teď jsme si ji prohlédla, vypadala docela luxusně. Docvaklo mi, jak to Jane myslela s tím – peníze nebudou problém. Zahrabala jsem hlouběji a našla svůj rodný list, pro všechny případy jsem ho přibalila do tašky. Na řidičák jsem se vykašlala, stejně jsem si nepamatovala všechno, co se týká provozu. A neměla jsem odvahu své prchavé schopnosti prověřovat.

Vyměnila jsem svou sukýnku za pohodlnější rifle, do kapsy si strčila mobil, do ruky vzala tašku a naposledy se rozloučila s pokojem. Avšak nyní jsem byla se vším smířená a s úsměvem na rtech jsem sešla po schodech k domovním dveřím. Za pár minut se tu objevila i Jane s podobně nacpanou taškou jako já. Beze slova jsme společně vyšly z domu. Ona zamkla a já už volala na ústřednu, stejně jako před půl hodinou mamka. Jen jsem pro jistotu vybrala jinou, jen aby… Chtěla jsem být opatrná.

Překvapivě rychle dorazil taxík a my do něj opět beze slova nasedly. Obě jsme měly o čem přemýšlet. Jediné co jsme vyslovily, bylo „Letiště.“ a to unisimo, když se nás řidič zeptal „Kam?“.

Po necelé půl hodince jsme zastavily u letištní haly. Měly jsme docela dost času – dvě hodiny. Jenomže nás čekaly všechny ty letištní procedury. Povzdechla jsem si.

Naše tašky sice byly nacpané k prasknutí, a to hlavně protože byly docela malé. Takže i tak přecpané skoro nic nevážily a my si ani nebraly jeden z vozíků, které byly připravené na zavazadla u vstupu do haly.

Všechno šlo hladce, až než jsme se u přepážky musely prokázat pasy a zaplatit letenky. Nejprve si ta paní za pultem vyžádala naše pasy. Všimla jsem si, jak zamrkala, když se dostala k datu narození, ale nic neříkala. Stejný podivný pohled vrhla i na kartu, kterou Jane chtěla zaplatit letenky. Snažila se na sobě nic neznat, ale moc se jí to nevedlo. Projela kartou přístroj, a pak poprosila Jane o podpis. Poté následovala docela dlouhá prodleva, kdy něco netrpělivě ťukala do počítače. Asi si myslela, že utíkáme z domu a karta je kradená. No, i když nebyla by zas tak daleko od pravdy. Najednou vzhlédla od monitoru a zářivě se na nás usmála. Nepotvrdila si své obavy. Podala nám naše letenky a zdvořile se rozloučila.

Náš terminál nebyl daleko, byla to úleva. Už mě to unavovalo, chtěla jsem sedět v letadle.

Posadily jsme se na lavečky pro čekající pasažéry. Jane se ke mně naklonila.

„Bello, žádné podrazy, ať tě ani nenapadá mi zdrhnout, je ti to jasné.“ Dala do toho veškerý důraz, kterého byla schopná.

„Žádné podrazy, slibuju.“ Na to mě objala.

 

Měli jsme dohromady letět 36 hodin s přestupem Dublinu. Letěly jsme první třídou. Až když jsem seděla na svém sedadle a letuška se mě ptala, co si dám k jídlu a jestli nechci to či ono, došlo mi, že náš otec musel hodně vydělávat, přeci jen byl právníkem. A dále mi došlo, že jméno Portini bude mít i své velké výhody.

Letadlo se odlepilo od ranveje a já pozorovala, jak se jinak obrovské domy zmenšují na téměř neviditelné tečky. A ke svému milému překvapení jsem už opravdu byla se vším smířená a necítila jsem žádné pochyby. Pohlédla jsem na Jane a ta se na mě hřejivě usmála.

„Moc děkuju za všechno, děkuju ti,“ zašeptala jsem k ní.

„Neboj, já si to jednou vyberu.“ Uličnicky se usmála.

Pohlédla jsem z okna a Jane mě následovala. Na hraně obzoru se pohupovalo slunce a zápasilos ním.

„To je nádhera,“ špitla jsem sotva slyšitelně.

„To je,“ přitakala.

Téměř celý zbylý let do Dublinu jsem prospala a to i přesto, že jsme tam letěli přes 24 hodin. Měli jsme i pár mezi přistání, to jsem byla vzhůru a snažila jsem si protáhnou zubožené svaly, ale jakmile jsme byly ve vzduchu usnula jsme jako mávnutím kouzelného proutku. Jane si ze mě dělala pak i legraci, ale na druhou stranu mi záviděla. Alespoň jsem se nenudila.

 

Objaly mě dvě silné paže. Ocitla jsem se v chladné náruči, tak povědomé, tak bezpečné. Ale zaboha jsem si nemohla vybavit jméno toho, komu patřila. Projel mnou stud. Neměla jsem právo si užívat to objetí, když jsem neznala jeho jméno. Jenže já bych tu náruč neopustila ani za nic. Přitiskla jsem se ještě víc na jeho tělo a vdechovala tu omamnou vůni.

Zvedla jsem tvář a setkala se s těmi nejkrásnějšími očima na světě. Měly jantarové zbarvení a láskyplně se na mě dívaly. Topila jsem se v nich a přitom se nemohla toho pocitu nabažit.

Anděl, který se na mě díval, se usmál a mě poskočilo srdce. Sklonil se ke mně a lačně si vzal mé rty. Líbal mě s obrovskou něhou a láskou. Nechtěla jsem ten polibek nikdy skončit.

„Bello, jsme v Dublinu!“ Slyšela jsem někde z dálky. Přesto se dál věnovala tomu polibku.

„Bello, stávej!“ Neochotně jsem zvedla víčka. Do očí mě pálilo vycházející slunce.

„Přistáváme, musíš se připoutat.“ V mrákotách jsem zapnula pás. Z okénka jsem viděla přibližující ranvej. Teď se už určitě do Itálie dostanu, jsem na evropské půdě. Cítila jsem až v kostech příjemné mrazení. Letadlo zlehka dosedlo na pevnou zem.

 

Na Dublinském letišti jsme měly kolem dvou hodin času. Překvapivě stát na evropské půdě mi připadalo stejné jako na mé domovské. O zavazadla jsme se nemusely starat, tak jsme se jen tak potloukaly po letištní hale. Daly jsme si v jednom krámku kopečkovou zmrzlinku, sedly k prosklené zdi a sledovaly vzlétající letadla.

„Bells, podívej se tamhle.“ Ukazovala Jane někde na druhou stranu haly, kde bylo šero.

„A?“ Nechápala jsem, kam míří.

„Já nevím, co to znamená. Jen že ty dva jsem potkala u nás v parku,“ snažila se mi vysvětlit.

„Které?“

„No, ty se světlou pletí…“ Dál jsem ji neposlouchala, něco ve mně hrklo. Jako v hypnóze jsem se zvedla a mířila k tomu místu. Nevnímaje okolí jsem se jen co nejrychleji snažila dostat do tmavšího koutu. Nemohla jsem běžet, bylo tu moc lidí.

Podvědomí zaznamenalo rychlé kroky za mnou, nejspíš patřily Jane. Nevěnovala jsem tomu pozornost, jen jsem se dál držela svým směrem. Tam, kde prvně ukázala Jane, stály tři osoby zabrané do tiché diskuze. Nezdálo se, že by mi věnovaly jakoukoliv pozornost. Zastavila jsem dva metry před nimi, neschopna udělat jakýkoliv pohyb. Srdce se mi v hrudi rozeběhlo a v tu chvíli jsem se setkala s překvapenýma jantarovýma očima a mě vyklouzlo:

„Alice?“ V tu chvíli se v hale zastavil čas a atmosféra nabrala opravdu hustou konzistenci.

 

Alice:

Neměla jsem zrovna moc v lásce cestování letadlem. Nemohla jsem se rychle pohybovat, všude bylo až moc lidí. A hlavně jsem měla strach o Jaspera. Tolik lidí na tak malém prostoru, žádná úniková cesta a čtyři upíři. Kdyby se někdo řízl, jakkoliv se poranil. Třeba jen lehce řízl o papír, kousl do něčeho ostrého a roztrhl si patro. Mělo by to katastrofální následky. Jen díky svému daru jsem byla klidná, prošla jsem si vždy celý let a hledala jakoukoliv skulinku pro neštěstí. Obvykle se překvapivě nic neobjevilo. Lidé se naštěstí nezraňovali na každém kroku.

Jenže teď přišel problém, měli jsme zamluvený let do Venezie, přesněji do Benátek. Jenže… Já nic neviděla, celý let jsem měla v černém oparu, přes který jsem nemohla prohlédnout. Jediné koho jsem neviděla, byli vlkodlaci, ale v okolí několika kilometrů se stoprocentně žádný nevyskytoval. Další, co mě napadlo, bylo, že v letadle bude nějaký upír s velmi silným darem, který se mi dokáže schovat. Ale… Žádný pach cizího upíra tu nebyl, jen a jen samý lidi. Vůbec se mi to nelíbilo. Měla jsem ráda přehled o tom, co se má stát.

Posledníí možnost, na kterou jsem ani nechtěla pomyslet byla, že nemáme budoucnost, že nasednutím na palubu by znamenalo náš zánik. Ať to bylo, jak chtělo, do toho letadla jsme nemohli nasednout. Bylo to moc riskantní.

„Poletíme až dalším letem,“ oznámila jsem bez okolků. Nikdo se teď nevyptával, věděli, že jim to pak vysvětlím.

„Půjdu to vyřídit,“ zareagoval rozhodně Jasper. Políbil mě do vlasů a zmizel někde mezi masou lidí.

Byl docela slunečný den a tak jsme se museli docela snažit, abychom zůstali v přítmí. Stáli jsme v nejtmavším rohu haly. Šeptem, pro člověka sotva slyšitelným, jsme se domlouvali, co dál podnikneme.

Dva metry od nás se někdo zastavil, uslyšela jsem zrychlený tep srdce. Téměř v ten samý okamžik mou budoucnost obstoupila černá nepropustná mlha. Projel mnou nepříjemný pocit.

Otočila jsem se a střetla se s dvěma hnědýma očima. Hleděla na mě neznámá dívka. Z úst ji vyšel téměř neslyšitelný a udivený hlásek: „Alice?“

A prý upír nemůže mít infarkt, no já k němu neměla daleko.

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!