Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 6. kapitola

21.07.2010 (14:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3226×

„Jahů, co, co?“ Dělala jsem nechápavou. Radši.

„Říkala jsi, můžeš se vyjadřovat jasněji, Jahů… co?“

„Já – já – já hudbu moc miluju. Co ty?“ Jo holka, Nobelovka je doma. Ani nevím jestli na ně budeš mít doma tolik místa. Jo, přesně. Nejdřív mysli, než něco plácneš. Jdi do kšá.

6. kapitola

Erika Swan

Vypadá to, že jsem ho opět zaskočila. Já za to ale nemůžu. Když ono je těžký se chovat normálně v jeho blízkosti.

„Jasně, hudbu mám rád, ale podle mě vybočuješ od tématu. Neodpověděla jsi mi na moje otázky. Zezačátku mi řekni, jak se jmenuješ?“ odpověděl mi na moji stupidní otázku a zároveň mi položil tu stejnou, kterou už jsem slyšela.

„Erika Swan,“ řekla jsem mu nakonec své jméno. Já taky přece znám jeho. Demetri.

„Erika Swan?“ podivil se. „Jako Isabella Swan?“ zeptal se.

„Odkud znáš jméno mojí sestry?“ odpověděla jsem otázkou na otázku.

„Sestry? To jako fakt? Neděláš si náhodou srandu? Pojď honem do pokoje a tam mi všechno vysvětlíš. My upíři totiž můžeme slyšet na velkou vzdálenost,“ řekl a zapluli jsme do pokoje.

Hned jak zavřel dveře, spustila jsem.

„Řekni mi, odkud znáš moji sestru Bellu? Jak je to možné? Že by byla Bella taky upír?“ Můj mozek pracoval na plné obrátky. Vyrušilo mě Demetriho povzdechnutí.

„Ach, Eriko.“ Páni! Jak krásně vyslovil mé jméno. „Možná, že kdybys mi dala prostor ti odpovědět, vysvětlil bych ti to.“ Zakroutil káravě hlavou.

„Tak honem! Řekni mi to!“ naléhala jsem. Demetri si zase povzdechl.

„Posaď se, ano?“ poradil mi, ale jakmile zaregistroval můj netrpělivý pohled, raději začal vyprávět. „Je to asi před měsícem. Byla tady s Edwardem Cullenem a jeho sestrou Alice. Edward sem do Volterry přijel původně, aby ukončil svoji existenci. Myslel si, že jeho láska Bella zemřela, ale nakonec Bella přijela i s Alicí a zachránily ho, dalo by se to tak říct,“ ukončil své vyprávění.

„Ty mi chceš říct, že Bella byla tady. Že sem přijela zachránit jakéhosi Edwarda, který kvůli její údajné smrti chtěl ukončit svoji existenci. Je to tak?“ shrnula jsem všechno, abych si to mohla v hlavě srovnat. Dalo se tomu jenom těžko věřit.

„Jo, je to tak,“ řekl, jako by se nechumelilo.

„To ovšem znamená, že ten Edward je upír.“ Pohlédla jsem na Demetriho a on mi to kývnutím hlavou potvrdil. Sedla jsem si na velkou postel, která této místnosti dominovala.

„Aro je nechtěl odsud pustit, dokud by neproměnil Bellu v upírku. Avšak Alice, jak jsem ti říkal, Edwardova sestra, vidí do budoucnosti. Vědma - mohla mi říct, že se tu objevíš. Tak teda Alice ukázala Arovi, že se Bellu chystají proměnit sami. Aro je teda nechal jít pod podmínkou, že si to osobně zkontroluje.“ To, co mi Dem vyprávěl, byla jako horová pohádka. Zřejmě to byla pravda, proč by mi měl lhát a odkud by jinak znal Bellu, že?

„Bella teda bude taky upírka,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, ale jak mě Dem upozornil, upíři mají velice dobrý sluch. Slyšel mě.

„No ano. Raději by měla, pokud ona ani Cullenovi s námi nechtějí rozpoutat válku. Věř mi, neměli by žádnou šanci. My jsme ten nejsilnější a nejvíc postavený klan mezi upíry.“ Když mi řekl jeho tvrzení, dostala jsem trochu strach.

„Bella je teda nucena stát se upírkou, ale co když nechce?“ zeptala jsem se ho. On se zasmál.

„Na nejsladší krev, Eriko, není donucena. Ona to chce. Proč by jinak přijela až sem, aby zachránila Edwarda? Alice jí musela říct, co jí hrozí, pokud sem vstoupí. Musela vědět, že není cesty zpět.“

„Takže ani já nemám šanci se odsud dostat jako člověk?“ zeptala jsem se a zadržovala vzlyky.

„Ne, nemáš. Není žádná možnost. Nehodlám tě přeměnit,“ odpověděl mi s trochou smutku v hlase, ale ten smutek se mi asi jenom zdál.

„Proč ne?“ zeptat jsem se musela.

„Nejsem na to dost silný a věř mi, takový život bys nechtěla.“

„Co ty o tom asi tak víš? Vůbec mě neznáš,“ vyhrkla jsem na něj vztekle.

„Fajn. Konec debaty. Musím jít, takže zůstaň tady. Nikam, prosím tě, nechoď, ano? Mohla by se totiž stát nehoda. Nerad bych, aby vše přišlo na zmar. Už tak mám průser. Aro mi asi nechá vytrhat všechny zuby. Rošumíš?“ zašišlal. Musela jsem se smát.

Když odcházel, zastavil se u dveří a pohlédl na mě. Nic neřekl, jen se díval. Otočil se zpět a odešel. Těžko říct, na co myslel.

Porozhlédla jsem se po pokoji. Na to, že je to honosný hrad, tak pokoj je uspořádán obyčejně. Kromě obrovské postele je tu už jen obyčejná dřevěná skříň, stolek a křeslo. Všimla jsem si dalších dveří. Je to zřejmě koupelna. Když jsem se podívala, nemýlila jsem se. Koupelna byla na rozdíl od obývací části místnosti upravena noblesně. Rozhodně se mi líbila víc. Uvědomila jsem si, že by mi koupel bodla. Riskovat to však nebudu. Bůh ví, kdo by se tady „omylem“ objevil. Vrátila jsem se zpátky na postel, lehla si a přemýšlela o všem, co se stalo. Vyrušilo mě zaklepání.

„Dále,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Proč by tady někdo klepal na moje dveře? To je vždycky kurňa tolik otázek a žádná odpověď. Docela mě to vytáčí. Semkla jsem zuřivostí rty k sobě.

„Zdravím, zdravím, človíčku.“ Do pokoje si to nakráčela China. Jakže se to jmenuje? Jane nebo tak něco? Na pozdrav jsem jí neodpověděla. Beztak jsem věděla, že to nemyslela vážně.

„Ale, ale, človíčku, tvoje lidská matka tě nenaučila slušnému chování?“ vysmívala se mi.

„Ale, ale, tvoje huba neví, kdy se zavřít?“ opětovala jsem jí výsměch. Asi bych se měla krotit. Demetri tady není, takže nemám pro tuto chvíli žádného zastánce.

„Nebuď drzá ty jedna… děvko!“ zakřičela na mě a já najednou pocítila neuvěřitelnou bolest. Jako by se mi všechno v těle kroutilo a chtělo se dostat ven. Jakoby do mě někdo zabodával tisíc jehel. Ne, bylo to daleko horší než má předchozí přirovnání.

„Áááááá!“ křičela jsem. Z očí se draly na povrch slzy. Pomoc! Demetri!

„Jane! Okamžitě  toho nech!“ zakřičel Demetri. Pak jsem slyšela velkou ránu a bolest ustala. Zhroutila jsem se na zem a nechala odeznívat bolest. Slyšela jsem hlasy, ale nebylo to dost nahlas. Nerozuměla jsem jim. Nevěděla jsem, co říkají. Nebyla jsem schopna cokoliv vnímat. Kolem mě bylo vše kvůli slzám jen rozmazané. Cítila jsem, jak mě někdo vzal do náruče a někam nesl.

„Neboj se. Všechno je už v pořádku,“ šeptal mi potichu Demetri a položil mě na postel.

„Odpočiň si,“ řekl mi hlasem plným starostí.

„Nechoď pryč.“ To bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

Trvalo to, než se rozhodl, ale nakonec si ke mně lehl a objal mně. Najednou jsem se cítila v bezpečí. Víc jsem se k němu přitulila a slyšela, jak se ztěžka nadechuje.