Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 15. kapitola

Lidi, humor mě opouští. Měl už dost těch blbin, co jsem napsala a naposledy mě varoval: „Nemyslíš? Zaplatíš!“ Avšak já ho neposlechla. Skutečně jsem nemyslela a… Vzniklo tohle. Budu muset platit? Za názor se nebudu zlobit, naopak. ;)

25.09.2010 (17:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2992×

„Tak o co jde? A honem. Nemám čas,“ snažil se znět důležitě.

„Chci navštívit svého tátu. Naposledy. Prosím.“ Byl to skutečně buchot mého srdce?

 

15. kapitola

> Erika Swan <

Když jsem vyslovila svou prosbu, všechno v sále utichlo na minimum. Čekali na Arovu reakci. Znervózňovalo mě to až moc. Potřebovala jsem oporu. Demetri, volala jsem ho v duchu, ale nic. Většinou to fungovalo. Sakra, už mi zase ta věc pod mými vlasy nefunguje. Podívala jsem se na Jahůdku a málem mi srdce puklo žalem. Bože! Nechápu, kdo zase něco takového vymyslel. Puklo žalem. Co puklo? Já jen vím od Aleca, že pučí Aro. Ale že by i srdce? Jednoduše řečeno, mám zase o čem přemýšlet.

Demetriho výraz vyzařoval jedinou emoci, kterou jsem mohla na sto procent určit – smutek. To jsem nechtěla. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout a utěšit ho, ale stále mě za ruku držel podpantoflák, který si tím svým randem pěkně naběhl. Asi ho měli varovat před blondýnami. Jak já miluju Na stojáka.

„Vyloučeno!“ zařval Aro, až se stěny otřásli a někdo spadl na zem. Metalista. Sebral se na nohy a pak zase řekl nějakou svou typickou hovadinu.

„Zemětřesení?! Tak to je síla. Čégro!“

„To byl Aro,“ zavrčela Jane.

„Fakt? Ku*va, kotě, ty seš chytrá. Pojď si to někam rozdat,“ žadonil. Vlepila mu facku. Wow. Ti dva se opravdu hledali, až se našli. No co, aspoň mi nepoleze za mou Jahůdkou. Ale bude ještě moje? Podle výrazu soudím, že tohle vzal jako zradu. Chlapi, copak mi ženský musíme skákat, jak oni pískají?! Cucáci.

„Mám právo na poslední přání,“ vrátila jsem svou pozornost zpátky k Arovi na podprdelníku a za zadkem holku. Že by mi ho bylo líto? Uvažovala jsem, ale asi se mi pomotaly kolečka, jinak si tuhle stupiditu vysvětlit nedokážu.

„Nemáš právo na nic! Tohle není svět lidí, ale nás buzer… upírů,“ zakřičel na mě Marcus.

„Bu – bu – buzerantů?“ Válel se smíchy na zemi Alec.

„Nebuč tady. A jinak nemůžu se rozhodnout, když pořád řvete!“ ozval se boss, který má dlouhý nos.

Už mi z nich zase začalo hrabat. V hlavě jsem si začala zpívat raperskou písničku, kterou jsem tu za těch pár dní vymyslela.

Jó!

Tak jednoho dne do Itálie jsem letěla.

Málem se o kufr zabila.

Byl těžkej jako kráva.

Jak jinak, když tam byla tráva.

 

Jó!

Koncertík, ten lidi bavil,

pak se hrad objevil a všechno zkazil.

Miss World nás sem zatáhla,

protože jí už táhlo na záda.

 

Kolikrát maminy varují dcery.

Teple se oblíkej a kašli na slevy!

Zdraví je důležitější než holej zadek,

říkal mi vždycky tátův kámoš Spratek.

 

A tak jsem se ve Volteře ocitla,

smrdí to tu, ale žádná mrtvola.

Jahůdka na mě očkama mrkal,

jen aby mou krev brčkem srkal.

 

Jane made in China,

to je vám lidi pořádná sviňa.

Nebýt Demiho, byla bych někde,

na krásném místě, ale světlo nikde.

 

Dále tu máme Aleca,

našeho Volterského Emmetta.

Přišel až zdaleka

a hraje si na dementa.

 

Možná hraje, možná ne.

To nechám na vás, sami posuďte.

 

Metalista jednu hlášku za druhou hází,

Vtip a vypatlanej mozek mu neschází.

Dělá blbiny, však to znáte,

Jeho kraviny, ty jsou posvátné.

 

Zapomněla jsem na někoho?

Snad ne.

A sakra! Na toho obrovskýho!

Felix se jmenuje?

 

Felix náš zlatý,

rozumný,

dostal se do bandy špatný

a teď na to chudák doplatí.

 

Ale co, je to jeho vina,

v hlavě se mu to pomalu přepíná.

 

Heidi na něj očka koulí,

jemu se v kalhotách taky něco boulí.

 

Aro - to nejlepší nakonec.

Přiznejme si, není to zrovna svalovec.

Tomu vážení a milý není už pomoci,

ani to, že se třpytí na Slunci.

 

Ouuu jé!

 

„Eriko? Země volá Eriku. Je někdo doma?“ volal ně mě Aro.

„Jak to mám vědět, když mě tam nepustíte,“ odpověděla jsem hrubě. „Já se přece vrátím, jen řekněte kdy. Já se chci stát upírkou.“

„Nu tož teda dobrá,“ souhlasil, „ale někdo pojede s tebou.“ Podívala jsem se na Demetriho. Odvrátil hlavu pryč. Proč? Co se stalo? Co jsem udělala špatně?

„Demetri,“ oslovil ho Aro.

„Nemám zájem,“ odbyl ho tvrdě a odešel. Odešel, pomyslela jsem si smutně a nedokázala pochopit jeho reakci.

Najednou se ve mně mísily různé pocity a já je nemohla správně zařadit.

„Alecu, jedeš ty!“ rozhodl Marcus. Zdá se, že mu to jen tak neodpustil.

„Né! Zvířátka dlabat nebudu,“ řekl odhodlaně a překřížil ruce na prsou na důkaz: Stojím si za svým.

„Vrátím ti andulky.“

„Platí.“ Vyskočil radostí do vzduchu.

„Alec se mnou nikam nepojede!“ vtrhla jsem jim do rozhovoru.

„Proč?“ zeptali se mě všichni najednou – Alec, Aro, Marcus a Caius alias děda vševěda, spíš děda šedivlás.

Ajaj. Tak to nevím. Jen jsem se chtěla cítit důležitě.

„Cullenovi ho poznají. Nechci, aby věděli, že jsem tu byla.“ Ty vady, to se mi povedlo. Zase jsem na sebe mohla být jednou pyšná.

„Proč?“ znovu se všichni na jednou zeptali.

„Pro slepičí kvoč.“ Protočila jsem očima.

„Jak chceš. Ale stejně musíš mít někoho sebou. Co tak Borata?“ Znáte ten pocit, kdy je vám nejvíc fajn? Kdy na nic nemyslíte, ani nevidíte. Já teda jo. Omdlela jsem.

Probudila jsem se s ostrou bolestí na hlavě. Sykla jsem bolestí.

„Lež. Nehýbej se,“ řekl starostlivě Demi. Ležela jsem na posteli v jeho pokoji.

„Co se stalo?“

„Omdlela jsi a uhodila se do hlavy,“ vysvětlil mi.

„Tak to mám štěstí, že se tam toho moc poškodit nedá.“ Chytla jsem se bolavého místa.

„Demetri, řekni mi prosím, co se stalo? Proč ses tam choval tak chladně? Co jsem udělala špatně? Napravím to, jen mi to řekni,“ prosila jsem ho.

„Vůbec jsem to nečekal, Eri. Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Nedůvěřoval jsi mi, že? A to možná byl důvod. Sám přesně nevím.“

„Pochop, já musím vidět tátu ještě dřív, než se ze mě stane upír a budu kámošit s Damonem Salvatorem z Upířích deníků,“ vysvětlila jsem mu, ale nebyla si jistá. Pochopí mě?

„Ten sem jezdí jenom na Vánoce."

„On existuje? Jako že je skutečný?"

„Jo je, ale je to taky debil. Myslí si, že dostane každou, na kterou ukáže. Nenávidím jeho dar.“

„Co má za dar? Pokud sexy zadek - taky na to nejsi špatně.“ Rozesmál se a já byla ráda, že se mi to povedlo. Usměvavá Jahůdka je přece jenom o něco sladší než kysele smutná.

„Ovládá lidi i upíry očním kontaktem. Dívá se ti do očí, něco si pomyslí nebo řekne a ten dotyčný ovládaný ho na slovo poslechne. Bůhví, jestli by měl nějakou ženskou, kdyby neměl tenhle ten dar.“ Demetri nevypadal, že by Damona měl v lásce.

„On je zadaný?!“ Zamračil se na mě. „Víš, že si dělám srandu. Ale tohle je totálně hustý! Taky by se mi líbil takový dar.“

„A co bys s ním dělala?“ zeptal se s neupřímným úsměvem.

„Věděla bych.“ Políbila jsem ho a už byla bez trička. „Deme! Jsem snad svlékací barbie?!“ Nebral ohledy na moje kárání a věnoval se mému krku.

 

> Demetri <

Jen s tímhle človíčkem jsem se cítil úplným. Co budu dělat, až mi odjede? Nakonec jsem se rozhodl, že s ní pojedu, ale na plné čáře odmítla. Nechce, aby Cullenovi cokoliv zjistili a pletli se do toho. Na jednu stranu jsem tomu rozuměl a byl rád. Kdyby nic nevěděli, nepokoušeli by se ji přesvědčit, aby zůstala. Ale na druhou stranu mi ta moje rošťa bude zatraceně moc chybět.

Seděl jsem na zahradě na stromě a přemýšlel. Začínal jsem to slovo nenávidět. Poslední dobou se stalo mým věrným společníkem, ale nevyhnutelným. Musel jsem zvážit několik věcí. Až se stane Eri upírkou, bude se chtít živit lidmi nebo zvířaty? Bude chtít zůstat tady nebo odejde z Volterry? V tom případě bych šel s ní. Avšak co moje rodina? Opustil bych je? Je to sice jeden velký cirkus, ale zvykl jsem si a upřímně začal brát Aleca jako svého trochu retardovaného menšího bráchu.

„Tak na co čekáš?“ zařval na mě zezdola můj zmiňovaný bráška.

„Tancuju Lambadu, nevidíš?“ pronesl jsem hořce.

„Přidám se.“ Vyskočil na strom a vyndal si z uší sluchátka. Poznal jsem skupinu, která mu tam zpívala. Poslední dobou je toto jediné, co poslouchá. Rammstein. „Kde je RVGčko?“

„U Ara. Domlouvají se na podmínkách její návštěvy ve Forks.“

„Aha. Nic bych si z toho nedělal, kámo. Vždyť ona se vrátí,“ uklidňoval mě, ale moc mi to nepomohlo.

„Jak to můžeš vědět? Třeba se mi tam zamiluje do Edwarda a já se můžu jít klouzat.“ Nechtěl jsem si to připustit, ale Edward byl hezčí než já, ba dokonce byl i hodnější a co já vím, zda moje Eri letí na hodný či na tzv. bad guys.

„Jak to vím? Dobrá otázka. Zeptáme se Boha?“ Odkašlal si. „Ehm – ehm, můj synu,“ začal ke mně promlouvat svým božským hlasem, „Dobře mě poslouchej. Eri se vrátí. Jak to vím? Přece jsem Bůh a za druhý myslíš si, že by beze mě dlouho vydržela?“

Rozesmál jsem se. Ne že by řekl něco vtipného, ale způsobem jakým to podal, to bylo prostě k nezaplacení. Co by z toho kluka bylo, kdyby se nestal upírem? Odpověď mi byla hned jasná. Nic normálního.

„Máš pravdu. Pochybuju, že by to bez tebe dlouho vydržela,“ pronesl jsem ironicky.

„Že jo?! Já si to taky myslím.“ Začali jsme se smát jako blázni. A když k tomu přidal dalších pár vtipů, které si přečetl na facebooku, spadli jsme z toho stromu jako dvě hrušky.

 

> Erika Swan <

Zítra. Už zítra odsud odjíždím za tátou. Jak mně se po tom staroušovi stýská. A taky jsem se moc těšila na svého nejlepšího kamaráda z dětství - Jacoba. Moje dvě trubky, které mi tady celou dobu chyběly. Kdyby byli zde se mnou, nechybělo by mi nic a měla bych vše, co jsem si vždy přála – rodinu, kamarády a svou Jahůdku.

Aro mi dál tři měsíce. Tři stupidní měsíce na rozloučení s mou rodinou, ale můžu být ráda aspoň za tohle.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Demi.

„Asi mi nebudeš věřit, ale já si na tenhle cvokhaus zvykla. Bude mi to chybět. Ty mi budeš chybět,“ řekla jsem upřímně.

„Máš recht, nevěřím ti,“ zasmál se, „taky se mi bude stýskat. Miluju tě.“ Nakláněl se pro polibek, ale… Vrrr, nesnáším tohle slovo!

„Holubišky si dávají pošlední pušinu,“ zašišlal Alec.

Asi jsem to trochu přepískla. Ne, nebude se mi stýskat. Rozhodně ne po Alecovi. Za co mě trestáš? Promlouvala jsem k tomu nahoře.

„Tohle je náš poslední večer. Chceme soukromí,“ snažil se mu nenápadně Demetri naznačit, co máme v plánu. Myslíte, že to pochopil? Ach, kéž by.

„No právě. Eri, tohle je tvoje poslední lidská noc tady u nás. Protože pak z tebe bude upířice a budeš chtít jediné – krev, ale nejen tak ledajakou, jedině pravou krev. True blood,“ pronesl důležitě.

 

Co jsme mohli udělat? Nic. Nechali jsme Aleca u nás, avšak ne jako jediného. Přišli se se mnou rozloučit i Felix, metalista a Aro. Byla jsem dojatá. Záleží jím na mně. Třeba věčnost nebude až tak špatná, když budou všichni se mnou. Do dělohy mojí mámy, kdo by to kdy řekl. Já Erika Swan se zamiluju do upíra, mimochodem jako moje sestra Bella, a budu mít svou vlastní upíří pošahanou rodinku.

„Ehm, věnujte mi pozornost, vážení.“ Alec si stoupl a já radši zabořila obličej Demovi do hrudi. Co zas za ptákovinu asi plácne.

„Eriko, naše roštěnko Velkého gejzíra Demetriho, koukej se nám co nejdřív vrátit a taky to pěkně natři Emmettovi. Jop, a abych nezapomněl. Tvoje hlasité vzdechy mi budou chybět.“

„Alecu!“ zařvali na něj všichni. Jen Jahůdka za ním vyrazil a honili se snad po celém hradu.

„Co víc si žena může přát.“ Každý do jednoho se nad mojí poznámkou rozesmál a povzdechl.

 

Forks. Neboj, tati, už jedu. Pomyslela jsem si nakonec a srdíčko mi poskočilo radostí.

 

---

 

Raperskou písničku jsem vymyslela v rychlosti, jakmile mě něco napadlo, jen jsem k tomu vymyslela rým. Bez hudby to nebylo ono, ale pobavila vás aspoň? Mám se o něco podobného ještě pokoušet nebo jsem pohořela?

14. kapitola - 16. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 15. kapitola:

Tak Aro to nakonec povolil, to je fajn. Teď jsem jenom zvědavá, jak se budou Cullenovi tvářit. Emmett si ji přece musí z Voltéry pamatovat, takže by bylo vlastně úplně jedno, kdyby tam jela Erika s Demetrim, nebo ne, ne?
No, uvidíme, co jsi vymyslela, jdu číst dál

Přidat komentář:

Nick:

Text: