Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 14. kapitola

17.09.2010 (14:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3029×

„Dobrou, Jahů,“ nedopověděla jsem schválně.

„Teď bys mi už mohla říct, co to znamená.“ Kroužil prsty po mým ňadrech.

„Ne, až po svatbě,“ zavtipkovala jsem, ale on to zřejmě nepochopil. Po Demetrim tu už zbyl jen otisk zadku na matraci.

14. kapitola

> Erika Swan <

„Stalo se něco?“ vyděsil mě svou reakcí. Prohrábl si vlasy a zkoušel najít správná slova.

„Nepřipadá ti, že je na to moc brzo?“ Úsměv už dávno neplatil nájem na mé tváři. Sbalil si kufry a zmizel.

„Dělala jsem si srandu,“ zašeptala jsem smutně.

„To jsem si oddychl. Uff. Nepochopil jsem, že jen žertuješ.“ Vrátil se ke mně zpátky do postele a objal.

Mrzela mě jeho reakce a to, jak k našemu vztahu přistupuje. Je přece jasný, že ani já se ještě nechci vdávat, ale stejně se mohl zachovat jinak. Méně vyděšeně.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě a políbil do vlasů.

„Na tebe.“ Nechtěla jsem nic řešit a kazit si chvilku. Políbila jsem ho na rty a pomalinku usínala v krásně linoucí vůni z jeho těla.

***

Probudila jsem se a všimla si světla, jak osvětluje celý pokoj. Všechno vypadalo tak jinak, nově, krásně. Cítila jsem, jak skvělá nálada prosakuje mou každičkou buňkou. Ale co mám vlastně za důvod? Přemýšlela jsem.

Prudce jsem si sedla, podívala se pod deku. Stalo se to. Opravdu se to stalo. Milovala jsem se s Demetrim.

„Ááá! Jupííí! Náářez!“ zakřičela jsem radostí a skákala nahá na posteli.

„Co je nářez?“ zeptal se mě pobavený hlas. Lekla jsem se a už nedoskočila na nohy, ale na zem vedle postele. Stáhla jsem sebou i deku, která zakryla intimní partie.

„Jsi tele, Eri,“ smál se a byl ve vteřině u mě, „ale moje,“ dodal. Jeho výraz najednou ztvrdl. Odkryl z mého těla deku a nespouštěl svůj zrak. Začervenala jsem se. Sice jsme to… no, se spolu milovali, ale i tak jsem se styděla.

„Pro upíří zuby,“ zaklel, zamračil se a celý se třásl. Začínala jsem se bát a vůbec ne málo.

„Deme,“ oslovila jsem ho šeptem.

„Promiň,“ řekl kajícně a stále se na mě díval. Co je? podívala jsem se na své tělo a konečně pochopila. Obalovaly mě modřiny. Někde byly čerstvé a jinde pomalinku mizely. Jako by mě přejel traktor, něco si zapomněl, vrátil se a přejel znovu.

Necítila jsem velkou bolest. Od doby mého probuzení jsem byla jako v euforii z mého poprvé a nic bodavého nepociťovala. Zmizí to, nic se nestalo, ale pohled Demetriho byl opačného názoru. Musela jsem, ne, chtěla jsem ho utěšit.

„Nebolí to.“ Pohladila jsem jej po tváři. Bolest se dostavila. „Au,“ zasyčela jsem potichu a doufala, že to neuslyší.

„Tolik jsem se snažil, soustředil, ovládal se. K ničemu!“

„Demetri, nic se neděje, opravdu vážně. Jen vypadám jako bych zkoušela výšku Eiffelovky.“ Zasmál se.

„Příště se to nestane, slibuju.“ Objal mě.

„Tak to abychom vedle sebe jenom leželi,“ řekla jsem a začala se smát. Nájem zaplacen.

„Přesně tak.“ Položil mě do postele a přilehl si.

„Co?! Jakože už nikdy nebudeme si hrát na motýlky? Zapomeň!“ Vrhla jsem se na jeho rty a zuřivě je líbala. Chvíli trvalo, než se zapojil naplno. To jsem ho už zbavovala přebytečných kousků oblečení.

„Svlékni mě,“ zaprosila jsem.

„Eri, ale ty jsi už nahá.“ Nevině jsem se usmála, pokrčila rameny a  znovu si ho přitáhla ke svým nedočkavým rtům. Žádné jen ležení vedle sebe. Tsss. Dali jsme si repete.

„Nebylo zas tak těžké, přesvědčit tě,“ řekla jsem po dalším krásným milování. Něco tam ještě mumlal, ale to jsem zase odpadla. Snad jako upírka nebudu pořád tolik unavená.

> Demetri Volturri <

Dobré ráno. Dnes je čtvrtek. Venku slunko krásně svítí, ale my stejně nemůže ven mezi lidi. Záříme totiž jako žárovky. Podíváme se nejdřív na novinky z domova. Aro a Marcus už spolu mluví! Caius si zapomněl obarvit jeden šedivý vlas, a tak už celá Volterra ví, že nám stárne hošan. Teď nějaké drby. Jenny Aniston se pohřešuje. Její poslední návštěva byla přímo tady ve Volteře s okouzlujícím a dech beroucím Alecem Volturri. Nářez, ne? A nakonec vtip dne:

Hraje obr vlkodlak a malinký upír na schovávanou.

A upír řekne: „Pykáš, vlkouši.“

„10,9,8,7...“ počítá vlkodlak. Mezitím si vleze pidi upír vlkoušovi do zadku.

„…6,5,4,3,2,1 už jdu!“ volá vlkouš. Po 5 minutách hledání vlk řekne: „Ježiš, ten upír je asi v prdeli nebo kde?!“

Upír vyleze a říká: „Ty ses koukal!!!“ (vtip není z mé hlavy, ale pouze jsem si vypůjčila)

Začal jsem se smát jako pominutý.

„Deme, nesměj se blbým vtipům a vypni to rádio, prosím,“ poprosila mě Eri, přetočila se na druhý bok a hlavu si zakryla polštářem.

„Hm. Rád bych, kdyby to rádio nebyl Alec.“

„Tak co, holubičky, dlouhá noc?“ Skočil nám ten blbeček na postel a uvelebil se mezi námi.

Možná by opravdu potřeboval vážný vztah, aby si uvědomil, že lidé… vlastně člověk a upír potřebují trochu soukromí.

„Alecu, jdi radši zas špehovat Ara a nás nech chvíli o samotě.“

„U Svatýho Dyndy. To mi to teď bude každý vyčítat?“ Protočil očima a sáhl si rukou na hruď, přímo na místo, kde by mělo bít srdce. „Ach, jak to bolí,“ naříkal. „Nůž vrážející se do mého srdce prosí, můžu dál? Můžu ti probodnout tu věc, kterou stejně nepoužíváš? Avšak má smůlu, já jsem neobměkčitelný,“ pronese poslední větu rychle s obrovským nadšením.

Pohledem mu naznačím dveře. Odejde. Sice se během té doby několikrát otočí a poprosím pohledem, avšak já jsem taky neobměkčitelný. Kromě Eri. Přitulil jsem se k ní a pořád dokola bloudil ve větě, kterou řekla. „Ne, až po svatbě.“ Svatby nejsou zrovna mým šálkem dobré lidské krve. Přemýšlel jsem, co budu dělat dál a pohled mi spadl na její nahý krk, který si ze spaní nevědomky odhalila. Byl zase celý od… modřin? Domníval jsem se, avšak když jsem se podíval zblízka, nebyly to žádné modřiny, ale… cucfleky. Musím se přiznat, že si tím nejsem jistý. Nemám s nimi žádnou zkušenost, jen vím pár drobností od Aleca.

„Na co se díváš?“ zeptala se se zájmem probouzející Erika. Ukázal jsem na její krk. „Co tam mám? Zase modřiny?“

„Cucfleky, aspoň myslím.“ Pokrčil jsem nevině rameny.

„Ach tak. Tak to je skvělý, ne?“ radovala se. „Ty je vidíš prvně v životě, že?“ odhalila mě.

„No a?“

„Nic. Je to roztomilý.“ Objala mě a přitiskla ke mně blíž. Jenže její hlavička si nemůže dát voraz, a tak furt něco vymýšlí. „To jseš teda něco jako cucflekový panic,“ plácla kravinu. Uvědomila si to a skousla nervózně spodní ret.

„Áááá! Tak to je moc, to je moc,“ slyšel jsem za dveřmi další Alecův záchvat. Super. Teď to bude vědět celá Volterra. Koukám, že jakmile se jedné přezdívky zbavím, najde se další taková rána pod pás.

„Dík, zlato,“ poděkoval jsem s ironií a vstal z postele. Rozesmála se.

„Ale no ták! Buď rád, že jde jen takovou maličkost a ne o to, že tu byla šance, že se neovládneš a vycucneš mě.“ Měla pravdu. Stálo mě to neuvěřitelnou námahu, ale zvládl jsem to na jedničku. Eri je celá, se všemi kosti a živá.

„Co dneska podnikneme?“ zněl jsem vesele a nemohl se dočkat.

„Musíme za Arem.“

„Proč?“ Věděl jsem, že k němu musíme, ale za Boha (ne za Aleca) jsem si nemohl vzpomenout kvůli čemu.

„Kvůli přeměně přece. Musí se stanovit termín, a pak už nebude nic bránit mému znovuzrození.“

„Bereš to lehce. Není to taková sranda, jak si myslíš, Eri.“

„Jestli nechceš, aby ze mě byla upírka, tak to řekni narovinu a nechoď kolem horký kaše. Já se ti nevnucuju na celou věčnost,“ překroutila mé obavy.

„Ty víš, že to není pravda. Jen mám strach, že…“

„Co?!“

„Co když tvá láska ke mně zmizí? Co když si mě nebudeš pamatovat? Nebo tě okouzlí jiný upír a odvede mi tě? Je tolik možností, jak tě ztratit.“ Bloudila pohledem všude možně, jen se nedívala na mě. Něco ji trápilo a nechtěla, abych to věděl.

***

Stáli jsme před dveřmi vedoucími k třem šíleným vládcům Volterry.

„Připravená?“ Přikývla.

„My už pěknou dobu jo,“ zamručí Caius. Alec otevřel dveře a vybídl nás ke vstupu. Erika kolem něj procházela a to čuně ji pláclo po zadku. Zavrčel jsem. Podívala se po mě a já mohl vidět její polekaný výraz. Je fakt, že mě jako rozzuřeného upíra vůbec nezná. Jak asi bude reagovat, až se tak stane?

„Neřekl jsi Uno!“ zařval Aro na Marcuse a přinutil bratra si líznout dvě karty.

„No jo furt. Hlavně, že se mnou už mluvíš.“ Chudák Marcus, takhle se obětovat pro kousek bratrské lásky.

Aro nás zaregistroval a v očích se blýsklo. Narovnal se na své židli.

„Hm, hm,“ odkašlala si blonďatá žena, která se vedle něj zjevila znenadání. „Kde máš ten podprdelník?“ zněla rozzuřeně. Aro sjel na svém trůnu o kousek níž a rukou zabloudil pod něj. Vytáhl malinký placatý polštář a dal si ho pod zadek.

Otočil jsem se zády k Arovi a všiml si, že nejsem sám. Takhle otočení byli už i Felix s Alecem. Pevně k sobě tiskly rty a tělo se jim otřásalo, jak chtěly zabránit hlasitému smíchu. Přidal jsem se. Tohle opravdu stálo za pohled.

Tipl jsem si, že dotyčný žena bude to Arovo rande, které nedopadlo podle představ. Ale tak, co kdo čekal, když tam vyslali Aleca.

„Takže,“ začal Aro a všichni jsme ho bedlivě poslouchali. My tři však stále se zády k němu. „Stanovíme datum tvé přeměny, Eriko. Ať to máme už z krku. Jo, abych nezapomněl. Přiveďte i metalistu, je načase ukázat všem, že Volturiovi nejsou srábotky!“

Chvíli jsme čekali, než ho přivedou. Dorazil a s ním i Jane. Musel jsem se nad tím myšlenkovitě pozastavit. Že by se dali dohromady?

„Můj, příteli,“ básnil Aro a objal ho. „Ano, ano, dnes vše skončíme. Ale co bych to byl za vašeho budoucího otce, kdybych vám oběma nedal na vybranou. Máte na výběr, buď se stanete upíry nebo zvolíte smrt. Dle libosti, rozhodnutí je na vás. Ale taky je fakt, že kdo mi chtěl zemřít, kdyby měl možnost prožít nesmrtelný život,“ zasmál se vlastnímu přesvědčení.

Mně do smíchu rozhodně nebylo. Eri by nezvolila smrt, o tom jsem byl přesvědčený, avšak ne na sto procent.

„Jdu do toho. Jó, kur*a!“ zařval metalista a plácl Jane po zadku.

Všechny pohledy teď směřovaly k Erice. Velká pozornost se jí moc nelíbila, jezdila očima z jednoho na druhého a nakonec se pozastavila u mě. Otevírala ústa, a pak jako by ztratila odvahu a zase je zavřela.

Pro člověka by se její odpověď zdála rychle zodpovězena, ale pro mě to byla celá věčnost.

„Chci se stát upírkou,“ řekla nakonec a já nevěděl. Mám se radovat? Nemám? Takový život pro ni nechci. „Mám však poslední přání. Myslím poslední lidské přání,“ dodala a všichni zpozorněli, hlavně Aro. Pokřiveně se usmál a natáhl k Eri ruku. Zvědavka.

Záporně zakroutila hlavou. Nenechal si líbit odpor. Popadl Eriku za ruku a pevně jí sevřel. Sykla bolestí. Zavrčel jsem a chtěl ji chránit. Felix s Alecem mě však chytli a nehodlali pustit.

„Pusťte mě!“ zavrčel jsem a snažil se jim vymotat ze sevření.

„Eriko, Eriko, mé rozkazy jsou posvátné.“ Stále ji drtil ruku.

„Nebo se jen snažíš vypadat jako frajer před svojí holkou?“ zeptala se ho. Aro zakmital očima ze strany na stranu a mrkl na ni. Oddychl jsem si a uvolnil se. Kluci mě pustili.

„Tak o co jde? A honem. Nemám čas,“ snažil se znět důležitě.

„Chci navštívit svého tátu. Naposledy. Prosím.“ Byl to skutečně buchot mého srdce?

Upřímně nevím, co na to říkáte. Zkoušela jsem někde použít vtípky, ale v téhle době, tzv. škola to nejde moc dobře. Příště to vylepším.

13. kapitola - 15. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 14. kapitola: