Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 13. kapitola

20.12.2010 (20:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3547×

13. kapitola

„Rád bych vám oznámil zasnoubení svého syna s Caroline Hawkinsovou,“ oznámil a mně tím naprosto vyrazil dech. „Prosím, abyste pozvedli své sklenky a připili na zdraví snoubenců.“

V šoku jsem si dívala, jak všichni zvedli skleničky a řekli: „Na zdraví snoubenců.“

Snoubenců… snoubenců… to slovo mi rezonovalo v hlavě. Jak přišel na to, že jsme snoubenci, neměla bych o tom náhodou vědět?

Já, Matt, snoubenci. Ta slova mi dohromady vůbec nešla. Vím, že jsem přemýšlela o tom, jestli budeme mít s Mattem děti, jak budeme žít a podobně, ale najednou mi to všechno přišlo naprosto nesmyslné.

Jak bych mohla žít s někým, kdo se ani neobtěžuje oznámit mi… zeptat se na to, jestli bych si ho chtěla vzít. Mathew se mě vlastně nikdy na nic nepsat, vždycky přišel s hotovou věcí, můj názor nebral vůbec v potaz. Byla jsem jen osoba, která se dala využít k reprezentaci, měla jsem vlivného otce, ale já samotná jsem ho nejspíš moc nezajímala. Všechno bylo přednější, než já. Ať si vzpomenu na jakoukoliv situaci, byla jsem vždycky až ta druhá.

Bylo to, jako by mi někdo sundal růžové brýle a já najednou viděla všechno jasně. Jako by někdo rozsvítil žárovku v mé hlavě.

To, co mi všichni celou dobu říkali, byla pravda. Ally měla pravdu, Cam měl pravdu, Aiden měl pravdu. Ale já je neposlouchala. Byla jsem hloupá, přímo pitomá. Jak jsem to mohla nechat zajít takhle daleko? Vždyť já Mathewa nemilovala a on mě už vůbec.

Zdálo se mi, jak by ze mě někdo sejmul stokilové závaží.

Tohle já přece nechci… nechci to. Najednou jsem přesně věděla, co chci a co mám dělat. Znovu jsem se podívala po Camovi, ale už tam nestál. To ne!

Ale musela jsem vyřídit jinou věc, než se ho vydám hledat.

„Matte, můžeme si promluvit?“ požádala jsem svého snoubence.
„Musí to být teď?“ zeptal se otráveně. „Právě oslavujeme.“
„Ano, musí,“ stála jsem si na svém.
„Dobře.“

Zavedl mě do pracovny a zavřel za námi dveře.

„O co jde, že to nemohlo počkat?“
„O nás. Jak to, že jsme zasnoubení? Proč o tom nic nevím?“ ptala jsem se.
„Ty nemáš radost?“ divil se.
„Radost? Matte, měl ses mě zeptat, jestli si tě chci vzít a ne mi to oznámit, vlastně ani neoznámit, jako hotovou věc.“
„Caroline, na to nebyl čas.“
„Mathewe, tohle nemůžeš myslet vážně,“ zavrtěla jsem hlavou. On mi řekne, že nebyl čas… dělá si ze mě srandu?
„Miluješ mě?“
„Caroline, co to povídáš za hlouposti,“ mluvil se mnou jako s malou nezbednou holkou, jako s malým dítětem, které má dotěrné otázky a rodiče se ho chtějí nějak zbavit.
„To nejsou hlouposti. Odpověz mi prosím, miluješ mě?“ požádala jsem ho.
„Na to teď není čas.“ Koukala jsem na něj. On si to vážně myslí! Žije v přesvědčení, že tohle je nepodstatné. Ani se neuvědomuje, že to co je mezi námi by mělo vypadat úplně jinak.

Tohle byla poslední kapka. Kapka, po které pohár přetekl a vyprázdnil se. Uvědomila jsem si, že jsem se chovala jako úplná blbka.

Takhle to dál nejde!

„Matta, takhle to dál nejde,“ zopakovala jsem to, co jsem si myslela.
„Jak to myslíš? Caroline, nemůžeme to probrat až potom? Hosté na nás čekají.“
„Ne, ale když chceš, řeknu to krátce a stručně. Matte, končím s tebou. Náš vztah nikam nevede. Měla jsem to udělat už dávno. Já tě nemiluju.“ Byla jsem si stoprocentně jistá tím, co říkám.
„Caroline,“ povzdechl si. On to pořád nechápe.
„Sbohem Mathewe, měj se hezky.“ Prošla jsem kolem něj a zamířila ke dveřím.
„Teď nemůžeš odejít, co tomu řeknou hosté. Je to neslušné, chovej se trochu dospěle, prosím.“
„Chovám se tak, konečně se tak skutečně chovám,“ řekla jsem a odešla.
„Caroline…“ slyšela jsem za sebou volání, ale nereagovala jsem.

Nechtěla jsem jít kolem všech těch lidí, takže jsem to vzala zadními dveřmi. Můj cíl byl jasný. Musím najít Cama. Říct mu, co cítím… ano, miluju ho, vím to a musí to vědět i on.

Vyběhla jsem ven a rozhlédla se. Kam mohl jít? Co když odjel? Po tom, co jsem mu řekla a co slyšel, by nebylo divu. Zamířila jsem k parkovišti, jestli tam bude jeho auto, znamená to, že je někde tu a můžu ho hledat.

Rozběhla jsem se, ale šlo to špatně, vysoké podpatky mi zapadávaly mezi kamínky, takže jsem si boty sundala a s nimi v jedné ruce a šaty v druhé, to abych si po nich nešlapala, utíkala dál.

Očima jsem přejížděla po zaparkovaných vozech a hledala známý mercedes. Přece tu musí být. Musí, musí, opakovala jsem si. Nechtěla jsem si připustit, že bych mohla přijít pozdě, ale nejspíš se tak stalo.

Píchlo mě u srdce. Vzpomněla jsem si na to, co mi jednou řekla Ally. Nedělej nic, čeho bys mohla později litovat. Už jsem tomu rozuměla… naprosto přesně.

Litovala jsem, litovala jsem toho, co jsem řekla Camovi, toho, co jsem neudělala. Litovala jsem svého chování v posledních dnech.

Přitiskla jsem si dlaně na obličej. Díky své hlouposti jsem propásla svou jedinečnou příležitost. Přišla jsem o možnost milovat a být milována. Ztratila jsem další osobu, kterou jsem milovala, i když tohle nebyla taková ztráta jako u Tylera, přesto mě to bolelo.

„C,“ ozvalo se za mnou. Skoro jsem se bála otočit. Co když se mi to jen zdá?
„Stalo se něco?“ zeptal se dotyčný. Riskla jsem zklamání a otočila se. Stál tam, nebyl to jen sen!
„Copak je?“ Jeho hlas byl tak něžný. Naprosto mě to dojalo. Já si takové chování nezasloužím. „C,“ pokračoval. Uvědomila jsem si, že nic neříkám.
„Myslela jsem, že jsi odjel,“ kuňkla jsem.
„Jsem pořád tu,“ usmál se. V té jedné větě bylo skryto tolik. Pořád je tu… je tu pro mě.
„Miluju tě,“ řekla jsem. Vůbec jsem nemyslela, prostě to ze mě vypadlo.
„Mohla bys to zopakovat, prosím?“
„Miluju tě.“ Udělala jsem dva kroky k němu a pak se zarazila.

Cam přerušil zbývající vzdálenost a pevně mě objal. Boty mi vypadly z ruky a já mu obtočila paže kolem krku. Pak se vrhnul na moje rty. Nebyl to jemný polibek, spíš naopak. Byla v něm skryta všechna touha a zoufalství posledních dní. Všechno co cítil, skryl do toho polibku a takhle mi to ukázal.

Prsty mi prohrábl vlasy, až se sponky uvolnily a zlatá záplava mi spadla na záda.

„Takhle ti to sluší nejvíc,“ zašeptal a krásně se na mě usmál, nepatrně mě zvednul a se smíchem se se mnou zatočil do kola. Zabořila jsem mu obličej do ramene a vdechovala jeho vůni. Byla jsem tak šťastná. Konečně jsem byla naprosto šťastná. Byla jsem celá, dokonalá.

„Pojďme odsud,“ špitnul mi do ucha. Nemusel mě přemlouvat. Popadl mě za ruku, vzal moje boty a táhl mě pryč.

Nebylo divu, že jsem předtím neviděla jeho auto. Parkoval kousek za vstupní branou. Na hlavní cestě jsem se chtěla obout, protože bosa se jít nedalo, ale Cam to vyřešil po svém. Vzal mě do náruče a nesl. Nebránila jsem se. Chtěla jsem mu být co nejblíž a takhle to šlo moc dobře.

Usadil mě na kožené sedadlo a sedl si na místo řidiče. Celou dobu jsem ho upřeně pozorovala.

„Mám něco na obličeji?“ podivil se hraně a rychle se díval do zpětného zrcátka. Byla tma, takže toho stejně moc neviděl.
„Ne, jen tomu nemůžu uvěřit,“ odpověděla jsem.
„Čemu?“
„Tomu, že jsem tu s tebou. Celou dobu jsem tě měla tak blízko a neviděla jsem to. Omlouvám se. Byla jsem hloupá, ale dneska večer…“ Položil mi ukazovák na rty a umlčel mě tak.
„Pššt, to je pryč. Teď jsme jen ty a já. A já už tě nikdy nenechám odejít.“ Naklonil se ke mně a něžně mě políbil. Jen ochutnal moje rty. Pak se obrátil dopředu a rozjel se.

Celou cestu mě držel za ruku. Chtěla jsem si užít tu chvíli, ale pokazil mi to spánek. Ani nevím jak, a nevěděla jsem o světě.

Probudila jsem se v posteli. Všude byla tma. Poznala jsem, že nejsem ve svém. Zmateně jsem se posadila a skrz hustou tmu se snažila rozpoznat, kde to jsem.

„Lásko, ještě spi,“ zavrněl mi u ucha hlas. Cam. Já jsem s Cameronem! Nechala jsem se obejmout a stáhnou zpět.
„Kde to jsem?“
„U mě doma, nevadí to?“ ptal se.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Ucítila jsem jeho rty na tváři, na čele, nose, až se nakonec dotkly mých.
„Myslel jsem, že jsem tě nadobro ztratil,“ přiznal se a zněl vážně. To u něj nebývalo zvykem.
„Neztratil. Byla jsem blbá. Bála jsem se. Miluju tě už dlouho, ale nedokázala jsem si to přiznat. Ale dneska, byla to poslední kapka. A pak jsem si myslela, že jsi odjel a už mě nebudeš chtít vidět,“ svěřovala jsem se mu.

Nic mi na to neřekl a místo toho políbil. Uvelebila jsem se mu na hrudi a zase usnula.

Slunce mě bodalo do očí, přehodila jsem si přes oči ruku, abych mohla pokračovat ve spánku a pak mě napadlo, že bude lepší otočit se na druhou stranu. Udělala jsem to tak a vedle mě se ozval pobavený smích.

Zamžourala jsem, co se kde děje. On se smál mně. Zamračila jsem se na něj.

„Dobrá ráno, krásko,“ přivítal mě.
„Dobrý,“ zavrčela jsem.
„Ale přece by ses nezlobila,“ škádlil mě. „Vypadala jsi tak roztomile.“ Uvědomila jsem si, že mám na sobě stále šaty ze včerejška a šla jsem spát nalíčená. Musím mít vážně ránu.
„Pff, roztomile. Nedělej si ze mě srandu.“
„Myslím to naprosto vážně. Jsi ta nejkrásnější ze všech.“ Sklonil se nade mnou a políbil. Hned jsem mu všechno odpustila a polibek mu s chutí vrátila.

Cam nám šel připravit snídani a já se rozhodla navštívit koupelnu, předtím jsem se však rozhlédla po ložnici. Byla vkusně zařízená, žádné zbytečnosti, všechno mělo svůj účel. Líbilo se mi to, čišelo z toho, že tu žije muž. Koupelna sousedila s ložnicí, takže jsem byla ušetřena hledání.

Byla prostorná, moje by se do ní vešla dvakrát.

Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. Vlasy jsem měla rozcuchané, make-up rozmazaný, šaty zmačkané. Pohled pro bohy. Vlezla jsem si pod sprchu a smyla ze sebe poslední zbytky včerejšího večera.

Chtěla jsem se usušit a obléknout, ale neměla jsem tu nic jiného než ty zatracené šaty, všechny moje věci zůstaly u Stevensových.

Zamotala jsem se tedy do velké bílé osušky a šla hledat Cama, mohl by mi půjčit nějaké tričko nebo tak.

Prošla jsem dlouhou chodbou, z které vedlo několikero dveří. Ten byt byl obrovský. Šla jsem za zvuky a ty mě dovedly až do moderní kuchyně.

Cam právě míchal něco na sporáku, ale když jsem vešla, otočil se. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych dělala nějaký hluk.

Přejel mě pohledem od hlavy až k patě a namáhavě polkl. Byla jsem z toho nervózní. Přešel ke mně a natáhl ruku. Konsternovaně jsem mu hleděla do zelených studánek a nechala se stahovat do jejich hlubin. Prstem mi přejel po výstřihu a setřel tak pár mokrých kapek, které tam ulpěly.

„Ehm,“ odkašlala jsem se. Krk jsem měla stažený tak, že jsem měla pocit, že už nikdy nepromluvím. Ale povedlo se. „Mohla bych tě požádat o nějaké tričko? Všechny věci jsem nechala…“
„Jasně.“ Zdálo se, že se mu vrátila rovnováha. Dal mi pusu na čelo a za ruku vedl zpět do ložnice.

Chvíli se přehraboval v prádelníku a skoro si zavýskl, když vytáhl tmavě zelené tričko a podal mi ho.

„Moje oblíbené, takže nezničit,“ mrknul na mě.
„Neboj,“ zakřenila jsem se. „Budu se o něj starat jako o svoje vlastní.“ Oba jsme se zasmáli a on pak odkráčel do kuchyně dodělat snídani a já se oblékla.

Tričko jsem měla do půli stehen, takže akorát. Úplně živě jsem si ho uměla na Camovi představit. Dokonale by ladilo k jeho očím.

Zavrtěla jsem hlavou. Jsem ztracený případ.

***

Na Camově telefonu jsem namačkala devět číslic a čekala, až to osoba na druhém konci zvedne.

„Prosím,“ ozvalo se.
„Ahoj mami, to jsem já.“
„Caroline? Kde jsi? Jsi v pořádku? Není ti nic?“ chrlila na mě jednu otázku za druhou.
„Mami klid, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem.
„Kam jsi včera zmizela? Matt nebylo schopen nám nic říct. Prý jsi odešla, prý ti nebylo dobře.“ Protočila jsem oči. On je úplně mimo. Copak to nepochopil.
„Já jsem se s Mattem včera večer rozešla,“ oznámila jsem jí tu, pro mě naprosto skvělou, novinku.
„Vážně a proč? On nám to vůbec neřekl.“ Její hlas zněl rozhořčeně. Doufala jsem, že to není kvůli tomu rozchodu.

Do dveří nakoukl Cam, a když viděl, že mluvím, chtěl zase odejít, ale zavrtěla jsem hlavou. Nemám před ním co skrývat. Přišel ke gauči, na kterém jsem seděla. Posadil se vedle mě a stáhl si mě do náruče. Opřela jsem se o jeho hruď a odpověděla mamce.

„To je na delší vypravování. Povím ti to, až se uvidíme. Doufám, že ti to nevadí,“ ujišťovala jsem se.
„Samozřejmě, že ne, zlatíčko, jak sis to vůbec mohla myslet. Chci, aby byla šťastná a pokud pro tebe Mathew nebyl ten pravý, najde se určitě jiný.“ Spokojeně jsem se usmála, zlatá máma. Kdyby tak věděla, že s tím pravým sedím na pohovce. Možná jsem dělala unáhlené závěry, ale tušila jsem… cítila jsem, že Cam ten pravý rozhodně je.
„Já vím, mami.“ Cam mě políbil do vlasů a pohladil po ruce. „Chtěla jsem tě poprosit, abys mi zabalila věci a přivezla mi je. Včera jsem tam všechno nechala,“ vysvětlila jsem důvod svého telefonátu.
„Jistě.“
„To budeš moc hodná, večer se pro to zastavím…“
„Kde jsi teď?“ zeptala se náhle.
„Jsem u…“ koutkem oka jsem pohlédla na Cama. Zdálo se, že i on čeká na moji odpověď. „Jsem u přítele. Nemám klíče od bytu, takže domů nemůžu. Večer se zastavím. Měj se mami a děkuju.“ Nečekala jsem na její odpověď a zbaběle zavěsila.

Dovedla jsem si představit, co všechno se honí mamce hlavou, určitě by mě podrobila výslechu. Na to bude ještě času dost.

Cam mi vzal telefon z ruky a položil ho na skleněný konferenční stolek.

„Takže u přítele?“ zeptal se a pozvedl jedno obočí.
„Hm… máš snad něco proti tomu?“
„Pokud jsem ten přítel já, tak ani v nejmenším,“ zamručel mi do ucha a líbnul na něj. Zachvěla jsem se. Jeho dotyky, polibky, slova… to všechno se mi moc líbilo, ale bylo to pro mě tak nové. Matt mě sotva kdy vzal za ruku, maximálně políbil na tvář, zato Cameron se mě dotýkal neustále. Kdykoliv se octnul někde v mé blízkosti, pohladil mě, políbil, nebo prostě něco. Cítila jsem se s ním jako princezna, jako ta jediná na světě. Cítila jsem se neuvěřitelně milovaná.

Celé odpoledne jsme se povalovali, povídali si a smáli se. Bylo to strašně fajn. Za celou dobu si nedovolil nic… nic nevhodného. Byl to princ, princ na bílém koni. Akorát trochu tajemný. O jeho rodině jsem nevěděla prakticky nic a vždycky se šikovně vyhýbal odpovědím na mé otázky. Je pravda, že já jsem mu o svém dětství a dospívání taky moc nevykládala. Jendou mu to řeknu, ale nejdřív se na to musím připravit. Téma Tyler pro mě bylo dost bolestivé.

V šest mě odvezl k mámě, měla jsem na sobě šaty z plesu a zlaté boty na vysokých podpatcích. Přemýšlela jsem, jestli ho vzít sebou a představit ho nebo ho požádat, aby počkal v autě.

„Počkám tu,“ řekl, když zastavil před mamčiným domem. Vděčně jsem se na něj usmála a natáhla se k němu pro pusu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem vešla. Otevřel mi Les a s veselým v očích kouknul na moje šaty.

„Zlatíčko, tak povíš mi, co se stalo?“ začala se mamka hned vyptávat.
„Mami, musím běžet, takže ti to řeknu ve zkratce. Matt mi o zasnoubení nic neřekl. Prostě předpokládal, že si ho vezmu, bral to jako samozřejmost. Nemiloval mě a já jeho taky ne, uvědomila jsem si to pozdě.“
„A co ten tvůj přítel?“ mrkla na mě.
„No…“
„Ten na tom má určitě taky podíl, co?“
„Tak trochu. Moc se těším, až nám ho představíš. Mladíka, co pobláznil moji dceru, moc ráda poznám,“ usmála se.
„Co na to říkal táta?“ Určitě vyváděl, pomyslela jsem si.
„Neví to, včera se někam vypařil a už se neukázal. Budeš mu to muset říct sama.“ Povzdychla jsem si. Dokázala jsem si představit, jak bude vyvádět. On Matta považoval za skvělou partii, ale…

***

„Tak ahoj,“ šeptla jsem a natáhla se pro polibek.
„Ahoj.“ Políbil mě, naposledy, určitě. To už jsem si říkala asi půl hodiny. Pokaždé to bylo naposledy, ale nechtělo se mi od něj odcházet.
„Ahoj…“ Znovu polibek. Cam se zasmál a lapil moje rty.
„Už vážně půjdu,“ zamumlal mi do rtů.
„Jasně.“

Nakonec odešel a já se jako opilá odpotácela do bytu. Byla jsem obklopena bublinou štěstí. Létala jsem někde v oblacích. Takhle jsem se nikdy necítila.

Lehla jsem si do vany a se zavřenýma očima si přehrávala každou chvilku, kterou jsem s Camem strávila.

Byla jsem zamilovaná… a to hodně. Neskutečně moc.

Doufám, že jsem splnila Vaše očekávání a kapitola se Vám líbila. Konečně se to stalo :D... Co Vy na to?

Toto byl poslední dílek před Vánoci, ale můžu Vám slíbit, že 23. 12. na Vás bude na mém shrnutí čekat malý dárek. Co to bude? To uvidíte.;)

Takže teď očekávám hodnocení mého dnešního počitnu. Jsem vážně zvědavá.

12. kapitola     SHRNUTÍ     14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 13. kapitola: