Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 39. část

C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 39. část4 a půl stránky ve Wordu, rekordní délka, radujte se! XD... jenže tyhle hovory jsou nudné, proto jsem to spojila. A třešnička navrch... v jednom ohledu se časem dočkáte ilustrace ;).

„Jake? Uhm... I... I’m so sorry, it was so bad, use you...“ /Jake? Uhm... já... já se tak moc omlouvám, bylo to špatné, využít Tě.../ vykoktala jsem, při čemž jsem ucítila, že mi pozvolna vlhnou oči, ale slzy jsem si rozhodla nechat na později, „but... I just... I love you.“ /Ale... já... miluju Tě./

Jakův výraz se dal těžko popsat. Zjednodušeně – naprosto vyvedený z míry. Martina vešla dovnitř, bez okolků ho za ruku vytáhla ven (vzhledem k tomu, že nevnímal, to nebylo těžké) a zabouchla za ním – načež se, až příliš horlivě, obrátila ke mně a vyhrkla: „Tos myslela vážně??“

„Hmm,“ odtušila jsem a schoulila se do klubíčka. Měla jsem to za sebou, bylo to venku.

Díky mému stavu jsem nevnímala čas a ani jiné lidské zbytečnosti, ale pravděpodobně tak po půl hodině přišel Polák s tím, zda máme hlad.

„Ani ne,“ byla Martinina odpověď.

„Hmm,“ byla má odpověď.

„A... ehm... no, víš... myslelas to, předtím, vážně?“ byla Polákova otázka.

„Hmm,“ byla opět má odpověď.

Polák odešel.

***

Jak jsem tak seděla a přemýšlela, stihla jsem probrat spoustu věcí. Například, kolikrát se mě asi ještě někdo zeptá na „proč a zda“. Jasne, Edward nechápal, proč sem přešla hranici, Marťa, proč sem v La Push a ani Marťa, ani Polák nevěřili, že sem to Jakovi vážně chtěla říct... nechápu. Přece moc často nelžu, ne? No... sem, tam... ale ne moc často!

Pozvolna mi došlo, že už bych možná dokázala normálně komunikovat. Protáhla jsem se, vstala, přešla místnost a sedla si k Martině.

„Jak bylo u vlkodlaků?“ zeptala jsem se a na tváři vytvořila cosi jako úsměv.

„Haa, vítej zpátky. No, byla to tady nuda... a nikam mě nepouštěli, takže to byla fakt otrava... ale co si myslej? Držet mě tu... nás tu jako ve vězení??“ rozohnila se.

„Blbci. Říkalas o našich právech Polákovi?“

„Ne... ale řeknu,“ ujistila mě. „No, a jak bylo u upírů?“

„Nuda.“

„Fakt?“ protáhla smutně obličej.

„No, kdyžs tam nebyla Ty...“ zakřenila jsem se. Věděla jsem, že při intenzivním hraní dobré nálady dokážu přesvědčit sama sebe, že mi je dobře, a bude líp.

„Díky,“ ušklíbla se a potom se zamyslela. „Nevíš, jak dlouho tu sme?“

„Dneska 4. den L.U.,“ nepřítomně jsem zamumlala.

„Cože?“

„Eh. No, víš, napadla mě taková kravina – vlastní kalendář počítanej v dobu, co tu jsme,“ pokrčila jsem rameny.

„To nezní špatně,“ namítla, „a co znamená to L.U.?“

„Jako je L.P... Léta Páně... akorát že Upírů.“

„Jo, to fakt nezní špatně. Mohly bychom... no, fakt to vytvořit, jakože kalendář,“ usmála se. Povytáhla jsem obočí nad tím, že ji ta myšlenka tak zaujala.

„Tak proč ne, že,“ odsouhlasila jsem.

„Chtělo by to téma... téma celýho kalendáře...“

„Jo. Tak třeba... co takhle Čas?“ problesklo mi hlavou. Spojitosti byly docela zajímavé – zaprvé, tikající hodiny na zdi. Zadruhé, tikání=typický zvuk pro chvíle, kdy se na scéně Hrdinů objevil Sylar. Zatřetí, upíři-nesmrtelnost-věčnost-čas.

Tik-tak, tik-tak...

„To by šlo. A nějak to rozdělit... po měsících?“

„A co takhle ke každýmu dni napsat, co se událo? Jakože i ve stylu deníku, kroniky... to by ale muselo mít volnej prostor pro text, a to by znamenalo rozdělit to třeba po týdnech,“ promýšlela jsem.

„Jo, takže po tejdnech a třeba na A4ky. Tam vždycky sedum okýnek a ... nějakej obrázek, jakože ilustraci?“

„To by bylo dobrý. A ty ilustrace bychom mohly kreslit společně...“

„A aby souvisely s tématem, Časem...“

„To by chtělo načrtnout rozvržení jednotlivých stránek, kde budou ty políčka...“

„Jo, to můžem načrtnout rovnou,“ rozzářila se a jala se prohrabovat svoji aktovku, odkud vytáhla blok a tužku.

Na volný list načrtla několik obdélníků.

„Co to...?“ optala jsem se.

„Ty jednotlivý A4ky,“ objasnila. Po chvilce dohadování jsme všechny vyplnily malými čtverečky a pár bublinami, jako že ony jednotlivé dny bude popisovat osoba na obrázku. To jsem se zrovna podívala na hodiny – bylo pět odpoledne.

„To by chtělo nějakou postavičku, co by byla na všech obrázcích... jako ucelující prvek,“ řekla.

„To by chtělo. Možná by stačilo, že všude budou hodiny, ale... jakou postavičku?“

„Třeba nějakou z těch Tvých charakterů, jak máš Amely a spol...“

„Jo, Amely by možná šla použít,“ přikývla jsem. Jednalo se o malou, roztomilou holčičku s fialovými, vlnitými vlasy, dvěma rozpuštěnými pramínky kolem obličeje, roztomilým cůpkem, zelenýma očima a sklony k sadismu. Byla fajn.

„Tak Amely,“ pousmála se, „a bude tam mít nějakou kamarádku?“

„Auroru,“ byla má okamžitá reakce. To zas byla gothička skřížená se satanistkou, černorudé vlasy, vražedný pohled a nenávist k celému světu. Ta byla taky fajn.

„To je která?“

„Satanistka.“

„Jo ta! Hezká dvojička,“ zazubila se.

„To jo... pro kalendář ideální.“

„Na jedný scéně by mohla sedět na hodinách,“ nadhodila.

„Skvěle. Ty nakreslíš hodiny a okolí, já nakreslim Amely,“ souhlasila jsem.

„Dobře. Teď ještě vymyslet, co bude dál...“

„Hmm.“

„Mimochodem, Johy?“ přešla do vážnějšího tónu.

„No...?“ Začala jsem tušit, že otázka se mi nebude líbit.

„Víš... proč ses sem vrátila? Kvůli Jakovi, nebo kvůli mně...?“

Zarazila jsem se. Nad tím jsem se snažila nepřemýšlet. Ale předtím jsem asi i částečně věřila, že ji Culleni dostanou zpátky, jenže... Jacobovi jsem to musela říct. A vlastně jsem ho i poměrně hodně chtěla vidět...

„Kvůli Jakovi,“ tiše jsem odpověděla. Zatvářila jsem se provinile.

„Nevadí,“ mávla nad tím rukou, jenže já jí nevěřila, že ji to netrápí.

„Hele, fakt si to neber špatně, přála sem si, aby ses dostala pryč, ale... já... bych bez jeho přítomnosti asi dlouho nevydržela...“

„Klid, vážně to nevadí,“ ujistila mě a pro jistotu se i usmála.

„Dobře,“ povzdechla jsem si.

... ani jedna z nás nemohla tušit, že si část našeho hovoru vyslechl Adrijevič. Což znamenalo, že to ihned šel sdělit Jacobovi. Jacob byl totiž taky, i když kratší dobu, lehce mimo, takže mu Polák chtěl dodat další informace. A  proto mu řekl, že jsem se vrátila jen kvůli němu. ...

Na nějakou dobu jsme se ponořily do ticha, já si črtala Amely z různých úhlů, abych si ji procvičila, a Martina všemožné tvary a variace hodin.

„Bude to mít obal? Jakože titulní stránku?“ napadlo mě.

„Jo, to by chtělo... co tam bude?“

„Obrázek.“

„Ale co na něm?“ povzdechla si.

„Co takhle ‚Tik-tak‘ v mnoha verzích?“ zasnila jsem se. Ta představa byla roztomilá.

„Jo, to bude dobrý,“ zakřenila se v souhlas.

„Co takhle poprosit o čtvrtku? Na tu titulní stránku.“

„Jo, ať to máme za sebou,“ přikývla a opět došla ke dveřím, odkud zavolala Poláka.

„Co potřebujete?“ usmál se. V rámci možností stále milý.

„Nebyla by A4ka? Čtvrtka,“ zeptala se Martina.

„Jistě... jen jedna?“ podivil se.

„Zatím,“ odtušila a ušklíbla se. Vcelku to vycházelo tak na 26 papírů, s ohledem na obrázky z obou stran a na první a poslední list pro ucelenost.

O pár minut později se vrátil s bílým papírem, který přímo lákal k pokreslení.

Vytáhly jsme pravítka, tužky a gumy – a tvoření začalo. Narýsovaly jsme si rámeček, plus tenký přibližně doprostřed, kam se mělo vecpat:

KALENDÁŘ

L.U. 0

A celou plochu rámečku jsme začaly zaplňovat slíbeným „Tik-tak“, v různých sklonech, úhlech, zkosení a velikostech.

Každá nakreslila vždy jedno „Tik-tak“, abychom se prostřídaly, a nakonec jsme pokryly celou vyznačenou část. Nedopadlo to tak zle, jak jsem se obávala.

Vytáhly jsme centrofixky a všechno obtáhly, potom přegumovaly a na závěr vybarvily – použily jsme světle modrou, tmavě modrou, fialovou, vínovou a šedou.

Na závěr Martina zvýraznila nápis „Kalendář L.U. 0“ a titulní strana byla hotová.

„Počkat,“ napadlo mě, „měly bychom si rovnou sepsat, co se dělo předchozí dny.“

„Jo, pravda... tak popořadě.“ Popadla propisku a začala psát: ‚Den první.

„No, objevily sme se ve vidličkách a potkaly Angelu, Erika a Mika, potom Culleny, vydaly sme se do La Push, Culleni nás čapli u hranice a odvezli k nim... jinak nic zajímavýho, řekla bych,“ shrnula jsem.

„Tak dobře.“ Napsala: ‚Objevily jsme se ve Forks před školou. Potkaly jsme Angelu, Erika a Mika, následně Cullenovy. Vydaly jsme se do La Push, ale Cullenovi nám v tom zabránili a odvezli nás k nim, kde jsme přenocovaly.

„Další den... to sme si vyžádaly cestu do La Push, potkaly vlky a Poláka, našly Jaka, Tys šla k moři, pak byl ohníček a přespaly sme u Sama.“

Den druhý. Dostaly jsme se do La Push a potkaly vlkodlaky s Adrijevičem. Martina navští...

„Johy? Z čího pohledu to budem psát?“

„Tak... nemůžem psát ‚objevily se‘, ony dvě, to by bylo blbý. Tak... z pohledu jedný z nás?“

„A nebo to budem po tejdnu střídat?“

„Jo, beru. Tak... první tejden bude z čího?“

„Z Tvýho,“ rozhodla.

„Dobře.“

...vila moře a den byl zakončen táborákem. Přespaly jsme v Samově domě.

„Třetí den... snaha o útěk, že?“

„Jo.“

Den třetí. Pokusily jsme se utéct, protože nás vlci nehodlali pustit, ale Martině se to nepodařilo. Já zbytek dne strávila u Cullenů doma.

„Tak a dneska,“ dokončila, „ses vrátila do La Push a vyznala Jakovi lásku, takže sme tu uvězněný obě.“

„To s... vyznáním... tam snad nebude?“ zamračila jsem se.

„Mohlo by bejt,“ zazubila se.

„Heeej!“ zatvářila jsem se uraženě.

„Ale notak,“ usmála se, „musí to tam bejt...“

Den čtvrtý. Vrátila jsem se zpátky do La Push a...

„Jak to mám napsat? Vyznalas mu lásku, přiznala své city, řekla mu pravdu...?“ vyjmenovala varianty.

„Co takhle – ani jedno?“ zamumlala jsem.

„No to teda ne. Takže jak?“

...

„Hele, ani jedna varianta nevyhovuje, takže... co takhle to prostě vypustit?“

„V žádným případě.“

„Seš zlá. Tak jak se to, když už, napíše?“

„Netušim.“

Protočila jsem panenky. Tohle vypadalo jako neřešitelná situace. Takže jsem se pokusila změnit téma: „Co takhle sladit barvy jednotlivých obrázků?“

„Tak to necháme na pozdějc, no... to by šlo,“ rezignovala.

„Takže bychom si mohly načrtnout všechny políčka, jakože jednotlivý obrázky, a tam naznačit, v jakých to bude barvách...“ rozvíjela jsem myšlenku.

„Jo. V jaký bude první? Tam by mohla bejt Amely i Aurora... aby se nějak... představily...“ zauvažovala.

„Mohly by na sobě mít jmenovky...“

„To by šlo. A jaký teda barvy?“

„Tak fialovo-vínovo-červený? Jakože Amely má fialový vlasy a Aurora červený, tak se to k nim hodí,“ pokrčila jsem rameny.

„Jo, beru,“ usmála se. Tentokrát jsem papír vytáhla já a načrtla mřížku. Ve výsledku vzniklo 48 malých čtverečků. Do prvního jsem nakreslila jedno fialové, jedno červené a jedno přibližně vínové kolečko.

„A dál?“ nevinně jsem prohlásila. V překladu, další tři políčka byla zaplněna postupně ve stylu duhy (červeno-oranžovo-žluté, žluto-zelené a zeleno-modré), poslední a dvě uprostřed černobíle, a dál jsme nevěděly.

„Tak třeba... jedno jen v modrých odstínech?“

„A jedno jen zelených...“

„A ještě jen červených.“

„A třeba i černo-modrý, černo-červený, černo-oranžový, černo-zelený, černo-žlutý a tak,“ poznamenala jsem. Vše bylo umístěno.

„A co takhle... pro srandu Amely... jedno růžový?“ zakřenila se. Nejdřív jsem se znechuceně otřásla, ale pak jsem souhlasila.

„A... nebo taky... jeden duhovej?“ problesklo mi hlavou.

„Jo, to by taky šlo. Čistě duhový...“ odkývala.

„A ještě jedna kravina mě napadla... co takhle... ála duchové? Bez obrysů centrofixky a téměř bez barev...“

„To bude zajímavý,“ zazubila se.

„Tak, máme jich už... 22, to vypadá, že se bude muset opakovat.“

„No jo, co se dá dělat...“

Nastalo ticho.

Po chvíli, kdy jsem pár kombinací zopakovala, jsem se ozvala: „Ještě by šlo rozdělit duhu na části... jakožto ufiknout pár barev a namnožit to...“

„Jo, tím se zabije další volnej prostor,“ přikývla.

„A... teď mě napadlo... vážně hodně blbost,“ ušklíbla jsem se, „co takhle... pokrýt ten obrázek například kolečky, a přitom ho normálně vystínovat? Jako barvu ty kolečka a stínovat normálně...“

„Nechápu, ale proč ne.“

Nakonec nám zbývalo jen dvanáct prázdných čtverců. Ale bylo už něco po deváté hodině, takže jsme se rozhodly jít spát. Nebo ne, spát – ospalé jsme nebyly, ale lehnout si.

„Počkat!“ zvolal najednou Áďa, který se znenadání objevil. Nechápavě jsme se k němu otočily.

„Emily vzkazuje, abyste se umyly. Když už tu zůstáváte-“

„Jako bychom měly na výběr,“ zavrčela spolužačka.

„-prý abyste alespoň měly dobré podmínky. Nové oblečení máte na kupičce v koupelně.“

„Dík,“ zamumlala jsem. Když odešel, otočila jsem se k Martině: „Ty pudeš první, dobře?“

„Jasně, proč ne,“ pokrčila rameny.

Bylo nutno si uznat, že po těch několika dnech bylo velice příjemné konečně se umýt.

Zbytek večera jsme si každá přemýšlela o svém. Nakonec jsme obě usnuly.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 39. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!