Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boat On The River - 5.

19.01.2010 (16:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2042×

Probudil mě až závan chladu, který mnou otřásl. Rychle jsem se zachumlala do kabátu, ale usnout už jsem znova nedokázala. Lehce jsem si povzdechla, ale odmítala jsem otevřít oči. Přemítala jsem si o čem se mi zdálo, nic obvyklého a ani nic neobvyklého. Prostě jen bezvýznamný sen.

Vdechovala jsem vůni kůže, ze které se dalo poznat, že auto, ve kterém sedíme, bylo nové. Ta vůně byla příjemná, šimrala mě v nose a připomínala mi Edwardovo Volvo. S radostí jsem všechny myšlenky na něho zadupala a neochotně pootevřela oči.

Vytáhla jsem se do sebu a promnula si oči. Na palubní desce svítily hodinky, jenž ukazovaly něco po půl čtvrté ráno. Překvapeně jsem se rozhlídla okolo sebe, ale Ariel tam nebyla. Všechna okna byla zamlžená a nedokázala jsem rozpoznat, kde jsem. Odepla jsem si pás a vystoupila z vozu.

Zatřásla jsem se zimou a nemotorně zabouchla dveře. Ariel se nenuceně opírala o kapotu auta. Na sobě měla jen lehký svetr, který jí ani pořádně nezakril. Už z toho pohledu jsem se znova rozklepala.

Tiše si povídala s nějakou vysokou postavou. Ruce měla zamyšleně položené na prsou a dívala se, kamsi do dálky.

,,Ehm...“špitla jsem nejistě a pousmála se, Ariel se okamžitě otočila.

Všimla jsem si malinkaté vrásky, jenž se jí objevila na čele a to mě znepokojilo.

,,Bello, jdi zpátky do auta,“ nakázala mi, aniž by mi postavu představila. Moje zorničky se přispůsobyly tmě a já dokázala lépe rozpoznat její rysy. Byla to žena, možná dívka, o trošku vyšší než Ariel. Při pohledu na její smrtelně bledou pleť se mi rozbušilo srdce. Její karmínové oči si mě zkoumavě prohlížely. O krok jsem ustoupila, ale kolena mě zradiila a já se neúprosně blížila k tvrdému a mokrému betonu. Ani ne po mikrosekundě jsem ucítila, jak mě svírají něčí studené paže. Podezdřele a vyplašeně jsem se podívala okolo sebe. Za paži mě držela neskutečně krásná dívka. Její krása mi znova připomínala jeho. Hlavou mi problesklo, že čím víc se snažím na něho zapomenout, tím víc se mi to vrací. Srdce mi párkrát vynechalo, než jsem se znova dokázala soustředit. Pak mi to došlo. Jako by se mi v hlavě rozsvítila malá žárovička. Usmívala se na mě a tím odhalovala sadu svých dokonalých zubů.

,,To je Dina,“ prolomila ticho Ariel. ,,Jí se bát nemusíš,“ dodala a smířlivě se na mě usmála.

,,Ahoj!“ Zašvitořila až moc nadšeně ta dívka, Dina.

Pomalu mě pustila a když viděla, že jsem získala dostatečnou stabilitu o několik kroků ustoupila a zářivě se na mě usmála.

,,Jsem Dina, jak už řekla tady Ariel,“ Možná se mi to zdálo, ale mrkla na ni? Pokývla jsem rychle hlavou, abych hloupé úvahy vypustila. ,,Fakt se mě nemusíš bát,“ pokračovala ,,nejsem nebezpečná, tedy ne pro tebe a to malé.“

,,Cože?!“ Hlas mi párkrát vylétl do různých oktáv. Pořád mi byla zima, jak strachem, tak chladem.

Ariel si povzdechla a přistoupila ke mně. ,,Tohle je Dina, neublíží ti, jenom nám „donáší“,“ špitla rezignovaně.

,,Donáší?“ Fajn, dobře... Teď už nic nechápu.

,,Asi ti došlo, že nepatří k nám ne?“ přikývla jsem. ,,Je to skoro pravda,“ Ariel se vrátila na své původní místo a znova se nenuceně opřela o kapotu. ,,S ní jsme se ale setkat  neměli,“ řekla tišea mírně podrážděně.

,,Tak proč je tady?" zeptala jsem se nechápavě, ale Ariel mi neodpověděla. ,,Pořád mi uniká pointa!“ štěkla jsem na ni nedočkavě, neměla jsem náladu na nějake monology. Chtěla jsem vědět kdo to je, co je zač, proč je tady a milion dalších věcí.

,,Máme menší problém,“ řekla skoro neslyšně Ariel a já si rezignovaně povzdechla. ,,Dina patří k Volturiovým. Jednou za čas nám pomůže, i když to dělá nerada. Není pozoruhodné, jak dobře se dokáže ovládat?“

,,Jo je super, že na mě ještě nevrhla“ pronesla jsem sarkasticky a slyšela, jak se ta upírka tichým melodickým hlasem usmála.

,,Nech toho,“ napomenula mě, jako malé dítě. Udusila jsem v sobě další poznámky a čekala, co dalšího z ní vypadne.

,,Vědí o tobě,“ špitla a mě zamrazilo. Už né ze zimy ale ze strachu. ,,Dina byla poblíž a když jsem ji požádala o nějaké informace, řekla mi tohle.“

,,Počkej...“ opakovala jsem zbrkle. ,,Vždyť jsi mě ještě před několika hodinama takřka ujišťovala , že o nás nevědí, že o dítěti zatím nic netuší,“ pomalu jsem začala běsnit.

,,Ano, ale také jsem ti zdůraznila slovo zatím.“

,,Ale... Vždyť... Oni... Já...“ koktala jsem.

,,Setkání s Dinou jsem neplánovala a věř mi, tyto informace znepokojují víc mě, než-li tebe,“ řekla stroze.

,,Tebe? Tebe že znepokujují víc? Děláš si ze mě legraci? Já o tohle nestojím! Nechci tenhle svět, nechci žádné upíry, žádnou gradu a podobně! Já chci jen mé dítě a chci pryč!“ Křičela jsem na ni. Potřebovala jsem se na někom vybít a tohle už byla poslední kapka, která prostě přetekla.

,,Bello, ale na to jsi měla myslet dřív, než jsi otěhotněla s upírem,“ řekla skoro posměvačně. Nevěřícně jsem na ni doslova zírala a přehrávala si tu poslední větu znova a znova. ,,Teď si nastup,“ nařídila mi. ,,Máme problém a to moc velký,“ uchechtla se.

,,Jak se můžeš smát?“ štěkla jsem na ni vyděšeně a zároveň překvapeně.

Pousmála se a obešla auto až ke dveřím řidiče. ,,Nikdy jsem nebyla na návště u Volturiových,“ znova se pousmála a nastoupila do auta.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boat On The River - 5.: