Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 22. kapitola

22.01.2010 (19:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7005×

22. kapitola

Bella:

Opět jsme leželi potichu, poslouchali jsme ševelení větru ve stromech, zpívání ptáčku a naše dýchání. Občas mě políbil do vlasů, ale jinak jsme tuto kouzelnou chvíli nerušili.

Teprve, když jsem se natáhla pro polibek se vše změnilo.

Začal mi ho náruživě oplácet a já se najednou ocitla pod ním. Skoro až hrubě mě líbal, ale mě se to až hříšně líbilo. Z mých rtů přešel pomalu na krk a svou rukou putoval po mém těle. Dech se mi splašil a já se ho snažila najít někde v nenávratných končinách. Nešlo to, pokaždé, když jsem se alespoň trochu uklidnila, mě něčím překvapil. Ať to byla jeho ruka, která mi zajela pod triko a já zalapalo po dechu, nebo rty, které si to mířili z mého krku dolu.

Nemohla jsem to snést, bylo to až moc perfektní. Pomalu mi začal vyhrnovat triko a já se lehce nadzvedla. Stáhnul mi ho a začal se věnovat lemu mé podprsenky.

***

Ležela jsem nahá na jeho hrudi a snažila se navrátit můj dech do normálu. On byl na tom stejně. Byla to velmi zajímavá zkušenost a doufám, že to nebylo naposledy.

„Pokud jsem před tím měl nějakou možnost dostat se do nebe, tak teď odešla,“ pronesl do větru, ale mě to zvedlo do sedu a vystrašeně jsem se na něj dívala. On chce do nebe? A ví vůbec, jak to tam vypadá?

„Proč, prosím tě?“ zeptala jsem se dokonale zmatená.

„To je jednoduché. Porušil jsem právě i to poslední přikázání, které jsem mohl a navíc jsem zneuctil i anděla,“ odpověděl mi jen tak.

„Tím pádem peklo tě vítá, ale proč by jsi měl chtít do nebe?“ Stále vykolejená.

„Bello, ty to možná nevíš, ale v mé době a i v součastnosti jsou lidé vychováváni k tomu, aby žili co nejspořádanějším životem, jinak by se nemohli dostat do ráje, kde už je nic netrápí a nebolí,“ vysvětloval mi velmi pomalu. Zas tak blbá nejsem, jak vypadám.

„Ale já myslela, že když už jsi mě potkal, tak by jsi do nebe nechtěl, ale se mnou do pekla,“ zesmutnila jsem. To opravdu ty jeho řeči o tom, jak moc mě miluje byl jen blábol? Jen slova vypuštěná do větru?

Nevěřícně se na mě podíval. „Belli, tak jsem to nemyslel. Já tě miluju, ale snaž se pochopit, že jsi celý život vychovávaná k tomu, abys ses dostala do nebe a teprve před necelými dvěmi měsíci se objeví někdo a řekne ti, že se s tebou stejně počítá jen v pekle. Nejde to hned poupravit názory. Samozřejmě, že chci být s tebou,“ utěšoval mě. Hladil mě po paži a nechápavě se na mě díval.

„Promiň, nevěděla jsem to,“ mluvila jsem k němu se sklopenou hlavou. „Ale co jsi myslel těmi přikázáními? To jako, že ti někdo přikázal jak se máš chovat?“ ptala jsem se jako malé dítě. Mě tohle prostě nesedělo. Možná je to nějaký lidský zákon, který musím i já dodržovat, když žiju na zemi.

„V podstatě máš pravdu. Bůh kdysi po Mojžíšovi přikázal deset přikázání, která se musí dodržovat jinak se nedostaneš do nebe.“ Tak to on si vymyslel takovou blbinu? No viděl někdy svět, aby Ďábel vydal něco podobnýho? Ne. Jen on si musí dávat nějaká pravidla už pro lidi na zemi. Ví o tom vůbec táta, že takhle manipuluje s lidmi a tím pádem může mít méně hříšníků? Vždyť je to nefér. Každý by se měl chovat tak, jak mu to svědomí káže a podle toho by se po jeho smrti měl uznat výsledek, kam patří. Ale takhle se člověk může za tu dobu co žije, chovat jak milius a po smrti by z něho byl ten nejlepší hříšník, co kdy peklo vidělo.

„A jaká jsou ta přikázání?“ nedalo mi to se nezeptat.

„Začínají tím, že se jakoby představí a potom následují po číslech různé příklady:

Já jsem Pán, tvůj Bůh!

1. Nebudeš mít jiné bohy!

2. Nebudeš zneužívat mého jména!

3. Budeš zachovávat den odpočinku! (poznámka pajam: tohle se mi líbí =D)

4. Budeš ctít otce a matku!

5. Nebudeš zabíjet!

6. Nebudeš cizoložit!

7. Nebudeš krást!

8. Nebudeš lhát!

9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního!

10. Nebudeš závistivý ani chamtivý!,“ dopověděl. Musím říct, že za některé by se opravdu k nám dostal, ale cizoložství? To by jsme měli plné peklo.

„Jsou to docela nesmyslné bláboly,“ zkonstatovala jsem. Nevěřícně se na mě podíval, ale pak jen zakroutil hlavou a krátce se usmál.

„Asi bychom měli jít. Nechceme, aby nás někdo vyšel hledat.“ Vstal a začal hledat naše oblečení, které se nacházelo rozmístěné po celém obvodu louky.

Přidala jsem se k němu a hledala své kousky oblečení. Trochu mě zarazilo, když jsem uviděla svou botu vysící na stromě, ale přeměnila jsem se a vzlétla jsem nahoru.

„Co?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se otočila. Celou dobu se na mě díval dost zkoumavě a mě tím značně znervozňoval.

„Nic. Já jen, že jsem si našel úchvatnou přítelkyni,“ usmál se a přišel ke mně. Políbil mě, nazul mi botu, jakoby to byl nějaký střevíček a vzal mě za ruku.

Už byla noc, ale díky našemu zraku jsme stále viděli velmi dobře. Nikam jsme nespěchali, takže jsme běželi loudavým krokem a máchali s našimi propletenými rukami. Já se do toho ještě smála jak malý puberťák.

Jen co jsme došli domu stála ve dveřích Alice. Nejdříve se na nás zkoumavě zahleděla, od Edwardova vrčení jsem pochopila na co myslí. Příště si štít stáhnu, opravdu nepotřebuji mít u toho někoho třetího, rozčilovala jsem se v duchu.

Najednou se, ale její tvář rozjasnila a ona se na nás zářivě usmála.

„Že neuhodneš kdo k nám příjde,“ ptala se mě.

„Je mi líto Alice, ale do budoucnosti nevidím a myšlenky taky nečtu.“

„Denalijští,“ usmála se a všem ukázala její nástroj na zabíjení – zuby.

„A to má být kdo? Mohu – li se zeptat.“

„Denalijští jsou něco jako naši příbuzní. Považujeme je za součást rodiny,“ vysvětlil mi Edward.

Jenomže, pokud jsou součást rodiny znamená to, že se o ně taky musím starat, ale o tom mi nikdy táta neřekl.

„A proč nebydlí s váma?“ zeptala jsem se ho.

„Nevyhovovalo nám to. Považujeme se sice jako rodina, ale ve skutečnosti jsme rozdílní, dlouho by jsem spolu pod jednou střechou nevydrželi,“ objasňoval mi jejich situaci.

„A oni jsou jako vy? Taky se živí zvířaty?“

„Ano, to je vlastně ten důvod, proč jsem s nimi navázali tak úzké vztahy. Je to jejich úcta k lidskému životu.“

„Ale to pak znamená, že se o ně také musím starat.“

„Nemusíš. To by ani nešlo, když bydlí tak daleko. Navíc teď přijedou jen na čtrnáct dní. Na konci měsíce odejdou,“ nevadilo mi jak dlouho tu budou, ale něco jsem si uvědomila.

„Říkal jsi, že za čtrnáct dní je konec měsíce?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Ano, stalo se ti něco?“ starostlivě se na mě zahleděl.

„Ne, já jen... za čtrnáct dní musím nastoupit nahoru.“

„Ale ty můj blázínku,“ objal mě a usmál se.

„To není k smíchu,“ zamumlala jsem do jeho hrudi. Nic mi na to neodpověděl, jen se opět ozval jeho krásný smích.

„Aaa, tak Bella už se dozvěděla o Tanye,“ přišel k nám Emmett z horního patra.

„O Tanye?“ vykulila jsem na něj oči a z Edwardovi hrudi se ozvalo vrčení.

„Hups... tak já nebudu rušit,“ dal ruce nadhlavu, jako že se vzdává a zmizel.

„O Tanye?“ zeptala jsem se znovu tentokrát Eda.

„Neboj. Ona jen ještě neví, že jsem se zamiloval. Bývali časy, kdy mě chtěla, ale já o ní nikdy neprojevil zájem,“ utěšoval mě. Bezvadný, tak teď tu budu mít i sokyni. Snad bude normální.

Jenom jsem si povzdechla, nic víc s tím neudělám. Vlezla jsem si sama do kuchyně a začala šmejdit v ledničce. Hledala jsem nějakou kalorickou bombu, ztloustnout nemohu, tak toho musím využít.

Naklonila jsem se do ní tak, že mi šla vidět jen sedinka a šmejdila poličku po poličce. Na konci mého počínání jsem našla čokoládu na vaření, čokoládový pudink, šlehačku a jahody... na upíry mají skvělý výběr.

Rozhodla jsem se udělat pudink, polít čokoládou, ozdobit šlehačkou a na to položit jahody. Jen při pomyšlení jsem myslela, že to sním v hrubým stavu.

Vyndala jsem si hrnec a nalila do něj litr mléka, pomalu jsem míchala a přiváděla k varu, potom jsem do toho nasypala práškový pudink a pokračovala dokud to nezhoustlo. Vypla jsem sporák a nalila ho do formičky na bábovičky. Musela jsem to nechat zastydnout, což se mi vůbec nelíbilo, ale co nadělám.

Strkla jsem to do ledničky a přemýšlela jestli by nebylo účinější mé mrazení. S rozhodnutím, že to je to nejlepší co pro své chuťové buňky mohu udělat jsem to opět vyndala a opatrně jsem se na něj soustředila. Nechtěla jsem z toho mít kostku ledu. Teprve, když jsem prstem pocítila stoprocentní stuhlost jsem pudink vyklopila na talířek a začala ohřívat čokoládu. Škoda, že na to schopnost nemám. Kdyby mi dal Bůh alespoň toto, ale on mi musel dát nejpitomnější dar, který existuje. Povzdechla jsem si a začala vyndavat, nyní už rozpuštěnou čokoládu z vodní lázně.

Opatrně jsem začala polévat mojí dobrotu a tentokrát už poučená jsem to hned začala chladit. Opět jsem se na to soustředila a už od pohledu jsem poznala, kdy stačilo. Hmm... to bude půlnoční svačinka. Vzala jsem do ruky šlehačku, zkušeně s ní zatřepala a stiskla tlačítko. Nejprve jsem si trochu nastříkla do pusy... byla vynikající, a až potom jsem začala obkružovat tu bábovičku. Nahoru jsem si udělala špičky a spokojeně jsem se usmála.

Umyla jsem jahůdky a pokládala je na již připravené špičky ze šlehačky. Zbytek jsem ještě rozložila do kolečka a jednu si strkla do pusy. Otočila jsem talířkem na stranu, kde to vypadalo nejlépe. Musela jsem se pochválit vypadalo to neskutečně nádherně, pokud to tak bude i chutnat, mohla bych se vydat na dráhu profesionálního kuchaře.

Odněkud ze šuplíku jsem si vytáhla lžičku a poprvé jsem nakrojila a přitom se otáčela ke dveřím, abych si to mohla sníst v jídelně. S lžičkou těsně před pusou jsem se však zarazila. Ve dveřích stálo sedm upírů, kterým cukali koutky. To ještě nikdy neviděli někoho jíst?

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě a konečně vložila to sousto do pusy. Měla jsem pravda, chutnalo výtečně. Čokoládová chuť, byla naprosto dominující a nechyběla ani pořádná dávka cukru. Slastně jsem zavřela oči.

Když jsem je zase otevřela všichni vypadali trošku zhnuseně, ale o to víc se smáli. Zakroutila jsem nad tím hlavu a prošla mezi nimi do jídelny, kam jsem měla původně v plánu. Za mnou šel už jen Edward. Všichni ostatní se někam vypařili.

„Co jsem provedla, že jste tam všichni stáli? Přísahám, že to nádobí si umyju.“

„Byl na tebe krásný pohled, lásko,“ vysvětlil mi.

„Co na mě bylo tak krásnýho?“ nadzvedla jsem obočí, abych tím zdůraznila, že jsem úplně vedle.

„To jak jsi se soustředila a možná si to neuvědomuješ, ale tancovala jsi u toho. Navíc, jak si byla zamyšlená u té ledničky a pak jsi to hned vyndala a použila svou moc. Emmett měl co dělat aby nevyprskl smíchy,“ usmál se na mě shovývavě.

To je super, jsem rodinný šašek.

Nabrala jsem trochu pudinku a namířila na něj. „Chceš?“

Jen zakroutil hlavou a podivně se na mě podíval stylem jestli to myslím vážně.

Pokrčila jsem rameny. „Když myslíš,“ snědla jsem to a ještě si mlaskla.

Asi trpím samochválou, ale ono je to vážně dobrý a v téhle rodině to nikdo neocení. Každé sousto jsem si vychutnávala a snažila se nevnímat Edwardovo pobavený pohledy. Nechápu co je na mě tak směšnýho, když jím.

„Jestli mi něco upadlo tak mi to řekni a nesměj se mi,“ vyjela jsem na něj trošku prudce.

„Ne nic ti nespadlo. Jen je zajímavé tě v jednu chvíli vidět lovit pumu a podruhé jíst tenhle čokoládový nesmysl,“ zakroutil hlavou.

„Můžu já za to, že vám váš stvořitel takhle zničil chuťový buňky?“

Už neodpověděl a já mohla v klidu dojíst. Vzala jsem si talířek a šla ho umýt společně se zbytkem nádobí, ale v kuchyni stála Esme a utírala poslední hrnec.

Nedůvěřivě jsem se na ni podívala jestli jí něco není. Ona uklízí. A dobrovolně! To by se mě nikdy nestalo. Po malé hádce o to, kdo umyje i to poslední nádobí, co jsem přinesla, jsem rezignovala a odebrala se do obýváku.

Tam seděl jen Emmett s Jazzem a něco mačkali v rukou. Vypadali při tom velmi legračně. Byli nakloněni k obrazovce, rozšířené panenky vzrušením, rukama dělali na té věci trhavé pohyby a pusu otevřenou, div jim nestekla nějaká slina. Šla jsem k nim blíž, abych se mohla podívat, co se děje tak napínavého v televizi. Sedla jsem si vedle nich do křesla. V televizi byli závody aut, ale nějaký animovaný. Až po hodně dlouhý chvíli jsem si uvědomila, že je to videohra.

Fascinovaně jsem se na ně dívala a přemýšlela komu bych měla fandit. Jazz byl ve velkém vedení, tak jsem vykřikla jeho jméno. Emm se na mě uraženě podíval a tím můj favorit získal ještě víc na vedení. Omluvně jsem se na něj usmála a dál fandila. Mé výkřiky Jazzova jména a Emmovo, že chce taky fanynku přilákali opět zbytek domu. Chvíli jen stáli u schodů a hodnotili situaci tady a v televizi.

Nakonec se dům rozdělil na dva tábory. Ke mně se přidal Edward a Alice. K Emmovi Rose a aby mu to nebylo líto i Carlisle s Esme.

Začali jsme se mezi sebou o všechno sázet na toho našeho. Co šlo, tak jsme přidali do placu. Kdyby někdo kolem šel, tak se asi zděsí co se ve tři ráno tady ozývá za zvuky, ale my jsme se hodně bavili. Holky masírovali záda svých miláčků a při tom je podporovali. Al byla až moc šťastná takže bylo lehké uhádnout, kdo vyhraje. Já jsem seděla na jednom křesle na Edwardově klíně, který mě hladil po zádech a občas políbil na krk a stejně tak i Esme s Carlislem na druhém křesle.

V jednu chvíli byli závody velmi vyrovnané a na Emmovo tváři se rozšiřoval úsměv. Cítil blízké vítězství, ale Jazz ho rychle předjel zpátky a pelášil si to dál. Do cíle jim zbývalo padesát kilometrů. Boj byl celkem vyrovnaný a kluci mačkali jostiky až do rána. O vítězi se rozhodlo až v půl sedmý a vyhrál... Jazz.

Naše polovina domu začala tančit oslavné tance a prospěvovat si, zatímco druhá se nás koukala docela nenávistně a to včetně rodičů.

Nic jsme si z toho nedělali a až do osmi jsme si z nich dělali legraci, nemohli jsme přestal. Jenomže potom jsme museli do školy a Carlisle do práce.

Takže skončil jeden z krásných dnů a nocí...

 

---

 

Pokud jsem někoho Belliným postojem k bohu urazila, omlouvám se, ale zkuste si to vzít z jejího pohledu.

21. kapitola <<< Shrnutí >>> 23. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 22. kapitola: