Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 6. kapitola

28.06.2010 (12:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3460×

Bella:

„Proč?“ zeptala jsem se potichu.

„Chci se o tobě dozvědět co nejvíc.“ Nečekal, až mu ruku podám dobrovolně, ale vzal si ji sám. chvíli se soustředil, až vydechl.

„No tohle? Nic nevidím!“

Překvapeně se na mě podíval a zvedl jedno obočí.

„Bello? Jak to, že nic nevidím?“

„Jak to já mám vědět?“ odpověděla jsem mu.

„Nikdy se ti nic takového nestalo?“ zeptal se.

„A tím něčím myslíte třeba co?“ Dělala jsem, že nevím, o čem mluví. Nemusel se dozvědět o Edwardovi a o mně, že mi Edward také neuměl přečíst myšlenky. Možná věděl, že Edward žije ve Forks, tedy žil, ale určitě nevěděl o našem vztahu. Teď už minulém vztahu.

„No to je jedno. Času budeme mít dost na prozkoumání této anomálie. A teď prosím odejděte, čeká nás důležitá návštěva. Fabiane! Doveď je do jejich pokojů, prosím,“ řekl Fabianovi a ten nám naznačil, ať ho následujeme. Opět jsme procházeli různými chodbami, ale šli jsme úplně jiným směrem. Minuli jsme několik nevýrazných dveří a zastavili se až u jedněch takových, ale jako jediných otevřených.

„Tohle bude váš pokoj. Doufám, že vám nebude vadit, být v jednom pokoji. Jinak bychom samozřejmě zkusili najít nějaký volný pokoj,“ řekl nám Fabian.

„Nám to ale nevadí, děkujeme,“ odpověděla mu Alice a vešla dovnitř. Následovala jsem ji, zavřela za sebou dveře a nestačila se divit. Pokoj byl zařízený opravdu pěkně. Starobylá pohovka, zdi plné obrazů, malé okno, velká šatní skříň, u které se zastavila Alice a se zájmem si ji prohlížela.

„Bello? Proč je tu skříň a nic v ní?“ zeptala se mě a já nepochopila proč.

„Al…“

„Marie!“ přerušila mě Alice.

„Jistě, Marie. Kam míříš?“ Potichu se zasmála.

„Víš, nemůžu přeci pořád chodit v jednom a tom samém oblečení. To prostě není možné. A taky bych chtěla poznat Volterru a její obchody,“ řekla.

„Aha,“ řekla jsem zaraženě. Alice na nic nečekala, otevřela dveře a rozhlédla se po chodbě.

„Fabiane?“ zavolala do chodby a za chvilinku byl slyšet vítr, jak Fabian běžel za svým jménem.

„Ano, Marie?“ zeptal se líbezně.

„Fabiane, máme tu šatní skříň, ale nic v ní. Myslíš, že je možné jít nakupovat?“ pověděla mu. Zatvářil se překvapeně, ale pak se usmál.

„Ty ráda nakupuješ?“

„Miluju nakupování,“ odpověděla.

„Já taky. Konečně spřízněná duše," řekl a zasněně se usmál.

„Máte tu vůbec nějaké peníze?“ Alice se na mě otočila.

„Máme, Bello?“

„Ne, všechno zůstalo ve Forks.“ Pokrčila jsem rameny. Alice se otočila zpátky na Fabiana.

„Tak dnes platím já. Stejně už nevím co s penězi. Ale půjdeme až k večeru, abychom zbytečně nechodili na slunce, ano?“

„Samozřejmě, jsme ti moc vděčné,“ řekla Alice a usmála se. Fabian jí úsměv opětoval a pak odběhl pryč. Alice zavřela dveře a rozesmála se svým zvonivým hlasem.

„Al… Marie, co to mělo znamenat?“ Stačil mi jediný pohled do jejích očí a došlo mi to. Viděla, že Fabian se nechá jednoduše zmanipulovat a že miluje nakupování. A Alice toho využila, aby mohla jít nakupovat. Už jsem viděla, jak budu muset prolézat všechny obchody, když se Alice znovu zasmála.

„Bello, ještě jsem viděla, že Fabiana to tu nebaví. Takže spoléhám na to, že se nám povede utéct. Všechno už mám promyšlené a zdá se, že by to mohlo vyjít. Jen se drž neustále u mě a až řeknu, tak utíkej za mnou, ano?“ zašeptala mi téměř neslyšně do ucha.

Byla jsem překvapená tím, jak je Alice mazaná. Odkývala jsem jí všechno a přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych neposlechla nebo kdyby se něco nepovedlo. Nebylo to přeci jen moc nebezpečné?

„Ale no tak! Nebuď tak pesimistická.“

„A jak to mám udělat? Co kdyby se ti něco stalo? Co bych dělala pak?“ zeptala jsem se jí.

„Nic se nestane, věř mi,“ řekla a pohladila mě po vlasech. S ní jsem se cítila tak nějak bezpečně a byla ráda, že je tam se mnou.

Už jsem nějakou dobu seděla a koukala do zdi, když mě napadlo, že bych se mohla porozhlédnout po hradě. Alespoň bych zjistila, kdo všechno tu žije. Nevím, kde se ve mně to odhodlání vzalo, ale zvedla jsem se a došla ke dveřím. Otočila jsem se na Alice, která viděla mé rozhodnutí, a jen v souhlasu pokývala hlavou. Nic by se nemělo stát.

Procházela jsem po chodbách a zjistila, že nikde není nic slyšet. Všude bylo takové mrtvolné ticho, až mi to přišlo divné. Kdybych necítila různé pachy, věřila bych, že tu jsem úplně sama. A pak, když jsem procházela asi pátou dlouhou chodbou, jsem uslyšela klapot bot. Nejspíš podpatků. Zaposlouchala jsem se a zjistila, že ten někdo mířil mým směrem. Zastavila jsem se a čekala.

Zpoza rohu se vynořila dívka. Mohla být vysoká jako já, byla oblečena v šedém plášti a měla rudé oči. To jediné nás spojovalo. Byla totiž blondýnka, vlasy vyčesané do drdolu, měla velké, plné rty, které ovšem nebyly přívětivé. Mračila se, ale šla chůzí modelky. Překvapeně jsem se na ni dívala a prohlížela si ji. Myslela jsem, že kolem mě jen projde, ale zastavila se na pár kroků ode mě.

„Ahoj, ty jsi tu nová?“ zeptala se vysokým hláskem.

„Ehm, jo, jsem. Dneska mě přivedli,“ odpověděla jsem. Pečlivě si mě prohlídla a usmála se.

„Já jsem Jane. A ty?“ Natáhla ke mně ruku.

„Bella,“ řekla jsem a stiskla její ruku.

„Těší mě, Bello. Jsem ráda, že je tu konečně někdo nový. Všechny už tu znám a ráda se seznamuji. Nechtěla bys vidět moji komnatu? A mohly bychom si tam rovnou popovídat,“ řekla zvesela. Měla jsem ji odmítnout? Nebo ne? Její dobrá nálada mě přesvědčila.

„Dobře, Jane. Půjdu moc ráda,“ odpověděla jsem a lidským krokem ji následovala.

Vedla mě spletí nekončících chodeb. Přišlo mi, že je to jako v bludišti. Ale pak se zastavila u velkých dřevěných dveří. Lehce do nic zatlačila a otevřela do své obrovské komnaty. První, co mě zaujalo, byla postel. Obrovská postel s nebesy, na které byly malé, růžové polštářky a bílá přikrývka. Jane si všimla, že jsem se zasekla u postele.

„Mám tu postel, protože se v ní ráda válím. A ona není jen na ležení,“ řekla a spiklenecky mrkla.

„A… aha,“ vykoktala jsem a rozhlédla se po celé komnatě. Stěny byly dvoubarevné. Základní barvou byla bílá, která se prolínala se světle modrou. Podívala jsem se na vybavení komnaty. Hned vedle dveří stál stoleček s květinami, vedle se rozkládala velká šatní skříň, pak tam byl stoleček s obrovským zrcadlem a malé okno, jako u nás v pokoji. Na zemi byl položený nějaký koberec, který hrál většinou tmavšími barvami, a po zdech byl nespočet obrazů. Většinou na nich byla ona, ale objevoval se tam i nějaký kluk. Nedalo mi to, tak jsem se zeptala.

„Jane? Kdo je ten kluk na těch obrazech?“ Zavřela za námi dveře a postavila se vedle mě, aby viděla, kam se dívám.

„Myslíš ten černovlasý? Jak je se mnou třeba támhle na tom obrazu?“ zeptala se a ukázala vedle okna.

„Ano, přesně ten.“

„To je Alec, můj bratr dvojče,“ odpověděla a usmála se. Jen co řekla jeho jméno, otevřely se dveře a dovnitř napochodoval kluk z obrazu.

„Volala jsi mě, sestřičko?“ zeptal se jí a přišel těsně k ní.

„Kdepak, Alecu. Jen jsem odpovídala na otázku.“

„Na jakou otázku?“

„Kdo je ten kluk se mnou na obrazech.“

„Aha. A kdo se ptal? Ona?“ řekl a ukázal na mě.

„Ano, ukazuji ji svou komnatu.“

„A nechceš nás představit?“ Otočil se na mě.

„Jistě, proč ne? Alecu, tohle je Bella. Bello, Alec,“ řekla a ukázala na nás. Alec ke mně přišel a podal mi ruku.

„Alec, těší mě, Bello.“

„I mě,“ odpověděla jsem. Usmál se na mě a pak svůj pohled stočil zpět na Jane, stále mě držící za ruku.

„Jane, omluv mě. Musím za Arem, nevíš proč?“

„Nevím, mě nevolal. Třeba potřebuje s někým pomoci. Tak raději běž, ať se moc nerozhněvá.“

„Dobře, uvidíme se později,“ řekl a s úsměvem se na mě podíval. Teprve potom pustil moji ruku a já nevěděla, co říct. Zavřel za sebou a Jane se zachichotala. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Mám pocit, že se mu líbíš,“ řekla prostě. Vzpomněla jsem si na Edwarda a přemýšlela, co asi teď dělá. Třeba je někde na dovolené a užívá si v nějaké přírodní rezervaci. Možná si našel jinou dívku?

„Tak, Bello, povíš mi o sobě něco? Vytrhla mě z přemýšlení Jane.

„Klidně. Co bys chtěla vědět?“

Carlisle:

„Jo vy to nevíte!“ vykřikl, až jsem nadskočil.

„Bella je upírka!“

„Cože je Bella?“ ozvalo se ode dveří rozzuřeně. Všichni jsme se tím směrem otočili. Nikomu bych nepřál ten pohled. Dveře rozbité na maděru a za nimi neskutečně naštvaný upír, který cenil zuby a varovně vrčel. Esme tiskla ruce k sobě. Nevím, jestli to bylo kvůli dveřím nebo kvůli němu. Všichni ostatní stáli nehybní, jen Jacob se začal třást.

„Jaku, klid. Prosím!“ prosil jsem Jacoba, protože jsem si nebyl jistý tím, co by se stalo, kdyby se proměnil. Najednou se Esme zvedla a mířila přímo ke dveřím. Obejmula ho silně kolem krku a vzlykala. Matce se vrátil syn.

„Edwarde?“ zeptal jsem se opatrně.

„Carlisle? Je to pravda?“ optal se téměř neslyšně.

„Pojď sem, synu,“ řekl jsem mu a ukázal na místo vedle sebe. Esme ho neochotně pustila a společně došli mezi nás. Všichni si ho prohlíželi, protože už to byla nějaká doba, co byl mezi námi. Nechtěl být s Tanyou, protože se mu neustále zkoušela vetřít do přízně, ale on byl ještě stále zlomený kvůli Belle. A navíc Tanyu nikdy nemiloval na rozdíl od Belly.

„Edwarde, je to pravda. Tady Jacob nás o všem informoval. Viděl, že ji i Alice odvedli… Volturiovi,“ řekl jsem, ale asi to nebyl nejlepší nápad. Edward znovu začal vrčet a vypadalo to, že se na Jacoba vrhne. Rychle jsem mu dal ruku na hruď.

„Edwarde! Přestaň! To díky Jakovi Bella vůbec žije!“

„Cože?“ zeptal se už klidněji Edward.

„Jake Bellu zachránil před smečkou. Pamatuješ si na pana Blacka? Quilleuté? Vzpomínáš si?“

„Jistě, ale co to má co společného s Bellou?“

„Bellu kousl Laurent. A Jake si ji vzal k sobě a přečkal u ní, dokud se neproměnila v jednu z nás. A přijela sem Alice, ale když už měly přiletět do Denali, odvedli je Volturiovi. A Jacob to viděl a úplnou náhodou nám dal vědět. Hlavně se na něho nezlob!“ upozornil jsem ho. Chvíli na mě koukal jako na blázna. Ale pak se zhroutil na pohovku, obličej v dlaních.

„Já jsem takovej pitomec! Takhle ji ohrozit na životě! Připravit ji o lidský život a ještě se kvůli mně dostane k Volturiovým! Co jsem to provedl?“ Zpytoval svědomí.

„Edwarde, netrap se. Všechno bude v pořádku,“ konejšil jsem ho.

„Bude!“ řekl zostra a vyskočil z pohovky. „Dojdu si pro ní klidně i do Volterry a napravím vše, co jsem způsobil!“ Než jsme se stihli vzpamatovat z jeho slov, utíkal do lesa.

„Jaspere, Emmette! Chytněte ho! Nesmí tam jít sám!“ zakřičel jsem zoufale. Nechtěl jsem ho znovu ztratit.