Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 13. kapitola


Bello? Co to vyvádíš? - 13. kapitolaBella, Edward a ostatní Cullenovi jedou domů. Bella se loučí s Jane a Edwardovi dojde, že by měl někomu poděkovat. Ale komu? Pěkné čtení!


Bella:

Běžela jsem chodbou, co mi síly stačily. Musela jsem tam být včas a dát vše do pořádku. času bylo málo a chodby mi připadaly nekonečné, a to i přes mou rychlost.

Jeden krok, druhý krok. Slyšela jsem tichou ozvěnu svých kroků a snažila se tím uklidnit. Ještě jsem přidala, jen abych vše stihla a nenesla pocit viny.

Zprudka jsem zatočila, ale jelikož jsem se topila v myšlenkách, nevěděla jsem, že za rohem někdo je a napálila to přímo do něho. Být to člověk, je na místě mrtvý.

„Nemůžeš dávat pozor?“ zeptal se mě dost dobře známý hlas. Ztvrdla jsem na místě. Toho jsem nepotřebovala.

„Můžu, ale spěchám. Měj se!“ zvolala jsem a chtěla ho oběhnout, když mě jeho silná ruka zastavila.

„Nikam! Nepustím tě k ní!“ Protočila jsem oči. Byl neskutečně tvrdohlavý.

„Půjdu. A ty mi v tom rozhodně nezabráníš,“ řekla jsem rozhodně a odstrčila ho. Stále jsem měla větší sílu. Šokovaně zalapal po dechu.

„Zabráním! Nepřiblížíš se k ní, prostě ne!“ zakřičel, čímž na sebe upoutal pozornost okolí. Slyšela jsem, jak se něčí kroky blíží k nám a otočila svou hlavu tím směrem. Otevřely se dveře a ven vystrčila hlavu ta, za níž jsem tak spěchala. Jane.

„Alecu! Okamžitě vypadni! Do tohohle ti vůbec nic není!“ řekla ostře Jane a podle mě stačilo málo, aby na něho použila svůj dar. Určitě by toho později litovala, proto jsem musela nějak zasáhnout.

„Jane, on už stejně odcházel,“ řekla jsem a prošla kolem něho. Věnoval mi zuřivý pohled, ale nic neřekl. Vzala jsem Jane za ruku a zatáhla ji k ní do komnaty.

„Jane,“ začala jsem, ale zasekla se. Nevěděla jsem, jak dál. Bylo toho tolik k mluvení, ale nic vhodného.

„Bello, nic neříkej. Chápu, že chceš jet domů s Cullenovými. Já už to tady nějak přežiju. Možná mě Aro za pár let propustí, kdo ví?“ řekla smutným hlasem a uhnula mi pohledem. Nechtěla jsem, aby se trápila. Vždyť já ji měla ráda! A přítelkyně by nikdy přítelkyni nezradila. Vzala jsem ji za ruku a pevně ji stiskla.

„Jane, nechci, aby ses trápila. To ty jsi tu byla jako jediná z Volturiových, komu na mě alespoň záleželo. Pro Ara jsem byla jen jakýmsi klenotem, pro Aleca holkou, kterou by mohl dostat, pro ostatní vzduchem. Ale pro tebe jsem byla přítelkyně.

A tak je to i u mě. Přirostla jsi mi k srdci a navždy tam také zůstaneš. Máš tam své místo, a proto mě strašně mrzí, že odjíždím a nechávám tě tady. Je to špatné, za to všechno, co jsi pro mě udělala…“

„Co všechno? Vždyť já tě tu držela jak vězně, odpírala ti přístup ke Cullenovým! Ale ty máš jen hezká slova! Bello, jsi blázen?“ ptala se a dívala se mi do očí.

„Jane, já tě ale chápu. A proto jsem ti donesla tohle,“ řekla jsem a vytáhla bílou obálku. Nedůvěřivě se na ni podívala, ale vzala si ji a otáčela ji v rukou.

„Jane, máš v ní kontakty na nás. Můžeš nám kdykoliv zavolat a přijet. Aro to chtě nechtě musel povolit. A ještě něco, otevři tu obálku až po našem odjezdu,“ řekla jsem a objala ji. Čas se krátil a každou chvíli jsme měli odjíždět na letiště.

„Děkuju, Bello, děkuju!“ zašeptala mi do ramene a také mě objala. Mohla bych tam s ní takhle stát několik dní, ale věděla jsem, že ostatní na mě už určitě čekají. Ač jsem nechtěla, odtáhla jsem se od ní a smutně se usmála.

„Jane, měj se krásně a netrap se!“ řekla jsem jen a odešla. Slyšela jsem za sebou tiché vzlyky, ale nezastavila se. Úmyslně jsem jí nic víc neřekla, protože všechno měla napsáno v dopise, který jsem jí dala.

Seběhla jsem rychle k recepci, kde čekali Cullenovi s Giannou. Vběhla jsem do Edwardovy otevřené náruče a podívala se po ostatních. Usmívali se na nás. Včetně Gianny.

„Měli byste jít. Taxík je tady do minuty a budete to mít jen tak, tak na letiště,“ informovala nás Gianna.

„Půjdeme. Gianno, děkuji ti za všechno. Bez tebe bych neměl celou rodinu pohromadě. Jsme ti zavázáni. Sbohem!“ řekl Carlisle a Gianna jen kývla hlavou. Do očí se jí draly slzy. Štěstí? Smutku?

Edward:

Seděl jsem na louce a v náručí měl tu svou bohyni. Bohyni, kterou jsem málem ztratil, a život bez ní bych si nedokázal představit. Udělal bych cokoliv, jen abych s ní mohl být. Nakonec jsem zůstal jen u cesty do Volterry.

Ale nebýt Gianny, nepotkal bych ji. Gianna byla statečná. A teď se jí alespoň splní sen, po kterém tak dlouho snila. Bude s Leem na věčnost. Jako já s Bellou.

Bella na ke mně zvedla hlavu. Byla tak nádherná! Usmál jsem se na ni a ona na mě. Byl to krásný okamžik. Jen já a Bella na naší louce. Jenže jsem si všiml něčeho, co bylo špatně.

„Bello? Tvoje oči?“ zeptal jsem se, protože mezi červenou barvou jí prosvítala jiná. Podívala se na mě jak na blázna, ale pak se zasmála. Prsty si opatrně šáhla do očí.

„Čočky. Aro mi je povolil,“ řekla a pokrčila rameny. Díval jsem se do jejích zlatých očí a nevnímal svět okolo. Aro si jí musel vážit víc, než si kdokoliv z nás mohl myslet. Vždyť v gardě museli být všichni na lidské krvi. Jen Bella ne.

„Jak to?“ ptal jsem se překvapeně.

„Nevím. Aro mi to povolil. A myslím si, že jsem nebyla jediná, kdo čočky nosil, protože jich měli dost v zásobě. Zajímavé, že?“

„To tedy. Kdo by to byl řekl, že zrovna u Volturiových budou vegetariáni? Mají to nějaké divné,“ poznamenal jsem a Bella se zasmála. Takovou jsem ji miloval.

Když jsme byli na louce naposledy, ležela mi na hrudi, téměř se nehýbala, jen aby mi ulehčila to, že byla v mé přítomnosti. Poslouchal jsem její pravidelně bijící srdce, dýchání, které pro život potřebovala, hrál si s pramínky jejích vlasů a zvykal si na její neskutečně lákavou vůni.

Nebylo to nic lehkého, ale láska k ní mě přesvědčovala, že jí nesmím nic udělat. Že bych toho pak v budoucnu litoval. A byla to pravda.

Musel jsem si připustit, že nebýt Laurenta, nikdy by se Bella nestala upírkou. A nebýt Jacoba, nepřežila by ani svou přeměnu. Možná bych za ním měl dojít. Nebo ho alespoň nějak informovat.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Bella a mě teprve došlo, že jí stále hledím do očí.

„Nad tím, že bych měl poděkovat Jacobovi, že tě zachránil. Dlužím mu to. Bez jeho pomoci bys nebyla mezi živými,“ řekl jsem a ona mě pohladila po tváři.

„Také bych mu měla poděkovat,“ zašeptala a usmála se na mě. Chtěl jsem vyrazit hned domů a říct ostatním, že musíme kontaktovat Jacoba, ale Belliny rty si našly ty mé a všechno jsem vypustil z hlavy. Prozatím.

 

 

12. kapitola - Shrnutí - 14. kapitola

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bello? Co to vyvádíš? - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!