Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 1. kapitola

04.06.2010 (07:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4936×

Tak kapitola je ještě delší. Já nevím, ale nějak jsem se rozepsala a zapomněla přestat. Snad mi to prominete.

Jacob:

Běžel jsem hustým lesem a přemýšlel, když se ozval Sam.

Jacobe, soustřeď se na les. Musíme je najít.

Já vím. Zajímalo by mě, co tady vůbec dělají. Dvě hnusný pijavice.

No právě. Nevíme co tady dělají ani proč se sem vrací. Ale teď už jenom les, jasný?

Co jsem mu na to měl říct? A tak jsem mlčel, ale neuměl jsem si hlavu vyčistit tak jako ostatní. Když jsme běhali okruhy kolem La Push a Forks, vždy jsme byli alespoň dva a střídali jsme se po dlouhých časových intervalech. A já byl vždycky ten jediný, kterého museli napomínat kvůli myšlenkám. Někdy mě opravdu štvalo, že musím být vlkodlak. Všichni věděli, na co myslím, aniž bych o to někoho žádal. Je to strašný pocit, když se vám někdo nabourává do hlavy, a když vy se můžete nabourat do hlavy někomu jinému. A to máte třeba potřebu nad něčím přemýšlet, protože je vám smutno, ale ono to prostě nejde. Ostatní vám to netolerují.

Přemýšlel jsem zrovna nad Bellou, nad tou její změnou od odchodu Cullenových a  moje myšlenky byly najednou jen o Belle. Sem tam jsem sice přemýšlel i nad lesem, ale Bella byla silnější.

Jaku! Co jsem řekl?! Jen les!

Promiň, Same. Já za to nemůžu.

Já vím. Někdy je těžké kontrolovat myšlenky, co? Už jenom chvíli a budeme se střídat, tak to zkus ještě chvíli vydržet, jo?

Dobře. A hlavu jsem si vyčistil. Strom, strom, strom. Najednou se k nám připojili ostatní.

Čau Same, Jaku. Embry vždycky musel pozdravit.

Čau Embry. Řekli jsme se Samem dvojhlasně.  

Můžeme s vámi běžet jeden okruh?

Klidně. Aspoň nebudu na Jakovi myšlenky sám.

Jasně, Same. Dělej si ze mě ještě srandu. Jakoby mě to neštvalo dost, že mi vidíte do hlavy. A vůbec. Nemůžu už se proměnit zpátky? To byla blbá otázka, věděl jsem, že mi to Sam nedovolí.

Ne. Poslední okruh ještě poběžíš. A tak jsem běžel. Zbývalo pár minut, všichni byli zticha a soustředili se jen na les a na nějaký náznak nezvaného hosta. Běželi jsme v pravidelných rozestupech, aby mezi námi nikdo neproběhl a kontrolovali své postavení. Nemohli jsme se o moc zdržet, znamenalo by to zpomalení celé smečky. Už jsem se radoval, že se proměním a pořádně se najím a půjdu spát, když jsem ucítil to, po čem jsme celou dobu šli.

Same, jedna pijavice je kousek před námi. Pomyslel jsem si a pomalu zvyšoval rychlost, čímž jsem způsobil větší mezeru mezi mnou a ostatními.

Taky jí cítím.

Já taky. Řekl Embry, i když byl vlastně nejdál.

Poběžím napřed a zdržím jí.

Jacobe, ne.

Same! Co když nám zase uteče? A zabije dalšího člověka? To si nemůžeme dovolit! Nech mě běžet. Začal jsem nabírat větší rychlost.

Řekl jsem ne. Nereagoval jsem na Sama a zadními tlapami zabral ještě víc. Blížil jsem se k malé mýtině a uviděl na ni dvě osoby. Stačilo pět šest kroků a mohl jsem tam být. Bohužel.

A počkej na nás! Použil Sam dvojitý alfa hlas a já na místě zastavil. Mohl jsem vběhnout na mýtinu a zastavit tu pijavici. Bylo mi jasné, že ten nevinný člověk zemře. Ale Sam mě musel zastavit. Posílal jsem k němu vraždící myšlenky, když jsem najednou ztuhl. Ten člověk byla Bella. Ten hnusný upír se k ní přesunul svojí rychlostí a rukou jí pohladil na krku. Moc jsem toho neslyšel, ale dostal jsem obrovský strach. Obrovský strach o Bellu.

Same! Pusť mě! Je tam Bella!

Jaku, řekl jsem ne. Počkej na nás. Začal jsem se třást a ukázal Samovi to, co jsem viděl, skrze myšlenky. Od Embryho, Paula i Jareda se ozvalo tiché zavrčení a Sam zalapal po dechu.

Sakra! Okamžitě mi dovol na tu louku jít! Nenechám jí umřít!

Jaku! Už jsme u tebe. Vydrž, nechci tě ztratit. Když nás bude víc, porazíme ho. Ale sám tam nepůjdeš. Zavrčel jsem. Teď mi na mém životě nezáleželo. Už jsem je slyšel za sebou, ale Belle zůstávalo jen pár vteřin života, protože ten upír s dredy se k ní pomalu začal naklánět.

Same! No tak!

Tak běž, Jaku, běž! Jsme přímo za tebou! A tak jsem vyběhl. Pár dlouhých rychlých skoků a skočil jsem po upírovi, který si mě všiml, na poslední chvíli uhnul a nadávající začal utíkat. Vyběhl jsem za ním, ale když mě Sam s ostatními doběhl, vrátil jsem se zpátky k Belle. Ležela na zemi v křeči a na krku se jí rýsovala krvavá jizva ve tvaru dvou půlměsíců. Stál jsem u ní několik vteřin, než mi došlo, co se stalo. Nezajímal jsem se o to, jestli toho parchanta chytili a zabili. Přeměnil jsem se a Bellu zvedl. Vypadala tak zranitelná a já věděl, že jí musím pomoci. Konec konců, byl jsem jediný, kdo mohl. A tak jsem jí donesl až do svého pokoje a byl rád, že Billy byl na rybách. Položil jsem jí na postel a strávil u ní tři dny a dvě noci. Nebylo pochybu o tom, že trpí, ale ani jednou nezakřičela. První den se třásla a já slyšel, jak její srdce bije čím dál tím rychleji. Seděl jsem vedle ní a čekal. S okolím jsem téměř nekomunikoval. Všichni mě odsuzovali. Ale copak jsem ji měl zabít? Uvědomoval jsem si, že se z ní stane to, proti čemu bojujeme a kvůli čemu jsme se vůbec stali tím, čím jsme, ale byla to moje přítelkyně.

Někdo zazvonil. Odešel jsem otevřít a za dveřmi stál Sam. Bylo mi jasné, že ho poslali starší z kmene, ale přesto jsem mu ochotně otevřel.

„Ahoj, Same,“ začal jsem.

„Jaku, promluvme si.“

„A o čem? Vždyť pořád mluvíte o tom samým! To je pořád Bella tu nemůže být, Bella tě zabije a zabije i ostatní, ale já jí v tom zabráním.“ Zkřížil jsem ruce přes prsa.

„Ale jenom o tom to není. I my bychom jí dokázali zastavit, kdyby se něco zvrtlo. Jen si prostě myslíme, že kdybys jí třeba odnesl někam pryč, bylo by to lepší.“

„Vy se jí ani nedotknete! Budu jí bránit. Same, prosím. Nedělej mi to ještě těžší,“ řekl jsem a sklopil hlavu. Položil mi ruku na rameno.

„Můžu se na ni podívat?“ Pokrčil jsem rameny a šel do pokoje následovaný Samem. Najednou se zastavil. Uslyšel její rychlé srdce. Došel jsem do pokoje a on hned za mnou. Najednou se začal třást a jeho léta trénování sebeovládání byly pryč.

„Uvědom si, že jsi udělal obrovskou chybu!“ zakřičel.

„Velkou chybu? A to jsem jí tam asi měl nechat, ne?“ odpověděl jsem dost nasupeně.

„Měl ses jí zbavit! Podívej, co se kvůli tobě a tvýmu chytrýmu nápadu stalo! Další děti se proměnily! A ty jí tady máš klidně uprostřed vesnice, když se proměňuje v pijavici! Chováš se hůř než malý dítě!“ Zase zakřičel a ukázal na její čím dál tím víc bledší tělo.

„Já za to nemůžu. Kdyby si mi dovolil zaútočit na toho upíra samotnému, nestalo by se to. Ale to ty ne, viď? Radši vydáš alfa příkaz a necháš se mě koukat na to, jak jí chtěl zabít. Tu první velkou chybu si udělal ty, takže mě tu neosočuj. A postarám se o ní, aby si věděl,“ řekl jsem trochu mírněji, protože jsem se nechtěl hádat.

„Dobře, to máš možná pravdu, ale stejně. Je to nebezpečné,“ řekl už trochu klidněji. I třesení přestalo. Najednou se Bella prohnula v zádech a já jí s vytřeštěnýma očima sledoval. Měl jsem pocit, že se za chvíli rozlomí napůl.

„Same? Myslíš, že už bude konec?“ zeptal jsem se trochu roztřeseným hlasem.

„Nevím. Ale dojdu za ostatními z kmene, dej si pozor!“ řekl a vyběhl z domu. Zůstal jsem tam s Bellou opět sám a sledoval její trápení. Chytl jsem jí za ruku, abych jí trochu povzbudil.

„Bells? Slyšíš mě?“ zeptal jsem se opatrně, ale žádné odpovědi se mi nedostalo.  A tak jsem poslouchal její srdce, které se neustále zrychlovalo až…bouchlo naposledy. Vyděšeně jsem se nad ní naklonil a modlil se, aby byla živá. Najednou otevřela oči a já přestal dýchat. Karmínové oči. Tři vteřiny na mě koukala a pak odskočila dozadu, až se zastavila o stěnu. Začala na mě vrčet a krčila se. Byla ale překrásná. Vlasy jí krásně kontrastovaly s bílým obličejem a zuby, které na mě cenila, byly úplně bílé. Zaklepal jsem hlavou, abych se opět soustředil.

„Bells? To jsem já, Jacob. Všechno bude v pořádku. Neboj se mě prosím.“ Cítil jsem, že se třesu, ale potlačoval jsem to v sobě.

„Já vím, kdo jsi,“ obořila se na mě, ale byla překvapená. Nevěděl jsem, nad čím přemýšlí. Postavila se a nakrčila nos. Co to mělo znamenat?

„Jaku? Co to tady smrdí?“

„Ty?“ odpověděl jsem, protože opravdu smrděla.

„Já? No to je super. Jaku, co se stalo? Vůbec nic nevím,“ řekla a stále stála až u zdi.

„Ty to nevíš? Na nic si nevzpomínáš?“

„No, byla jsem na louce a potkala tam Laurenta a pak už vím jen o bolesti a ohni, který mě spaloval. Tak co se stalo?“

„Bells, Laurent tě kousl a… a v tvém těle se rozšířil jed. Nevěděl jsem, jak tě zachránit. Promiň,“ řekl jsem a sklopil hlavu. Chvíli bylo ticho, když jsem jí uslyšel hvízdnout.

„Chceš říct, že jsem upírka?“ zeptala se.

„Přesně. Omlouvám se ti.“

„Páni!“ To bylo jediné, co mi na to řekla. A nejhorší bylo, že to řekla neutrálně. Nebyla ani smutná, ani veselá.

„Ale co řekneme Charliemu? Nemůžu zpátky domů.“

„Tak to jsem ještě nevymyslel. Ale bojím se, že odsud budeš muset odejít. Sam tě tu nechce, bojí se, že se kvůli tobě promění další děti.“ Zapomněl jsem, že o tom nevěděla.

„Cože? Jak promění? Jaku o co tu jde?“ A jé je.

„Povím ti to, až budu vědět, že mě nevypiješ,“ řekl jsem jí.

„Ježiši. A já proč mě pálí celý krk. Ale Jaku, já nechci jako potravu… no však víš, lidi.“ Podívala se na mě a držela se za krk. Doufal jsem, že to řekne.

„Tak pojď do lesa. Třeba budeš jako Cullenovi.“ Zarazila se, když jsem řekl jejich jméno.

„Cullenovi,“ zašeptala. „Tak pojď, nechci ti ublížit,“ řekla a nechala mě jít prvního.

Dovedl jsem jí do lesa a ona nevěděla, co dělat. Naštěstí u ní zafungovaly instinkty a ona se dostatečně nakrmila. A samozřejmě nezapomněla na to, co jsem omylem nakousl, takže jsem musel s pravdou ven. Sedla si pod strom a uši měla nastražené a za celou dobu nepromluvila. Bylo zvláštní, jak reagovala. Myslel jsem si, že třeba uteče, když jsem jí řekl o tom, že je naší největší nepřítelkyní, ale ona jen seděla a poslouchala.

„Vlkodlak. Můj přítel je vlkodlak a sedíme spolu v lese. Můžeš… můžeš mi to ukázat?“ Nenechal jsem se dvakrát pobízet. Zatřásl jsem se a explodoval do své vlčí podoby. Užasle se na mě dívala a opatrně mě pohladila v kožichu. Byla tak strašně nejistá. Ale co jsem chtěl, když byla první den v novém životě?

„Jaku? Umíš běhat rychle?“ Místo odpovědi jsem se začal smát svým vlčím smíchem. Vzala to jako souhlas a vyrazila. Měl jsem co dělat, abych s ní držel krok.

Běželi jsme už hodinu, ve které Bella poznávala své nové smysly, když jsem ucítil lidský pach. Bella ale také. Zastavila a bez přemýšlení tím směrem vyběhla. Běžel jsem kus od ní, ale její zlověstné vrčení neznamenalo nic dobrého. Bella se připravila ke skoku a na toho bezbranného muže v lese směřovala svůj skok. Zavřel jsem oči.

Opět děkuji za přečtení a vaše minulé komentáře. =)