Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Až na dno a zpět - 8. kapitola

zzzzzzzzzzzzzk14


Až na dno a zpět - 8. kapitola8. kapitola Až na dno a zpět. Pokud jste četli sedmičku, je vám jasné, že nastane strhující odhalení. Doufám, že bude alespoň z poloviny tak strhující, jak jsem si tajně přála. Jak jsem psala i na shrnutí, v téhle kapitole jsem vám potřebovala trochu osvětlit její život a pokud to bude hodně nadsazené a smyšlené, omlouvám se. Vysvětlení a omluva mé nepřítomnosti níže.
Btw: Občas se objevují sprosté výrazy.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jak to skončilo?

„Emmette, jak ses jmenoval jako člověk?“

Pohled Alexandra McCarty (Lucy)

A jak to pokračuje?

„McCarty,“ odpověděl pomalu. Oči se mi zamlžily a slzy hrozily, že vytečou na tváře. Trhaně jsem se nadechla a nakonec se z toho vyklubal vzlyk. Emmett na mě vyjeveně zíral. Nakonec mu to nedalo a zeptal se: „A ty?“ Odpověď na jeho otázku byla jasná.

„McCarty,“ pronesla jsem do náhlého tíživého ticha. Zavřela jsem oči a už jenom zaslechla, jak Emmett zalapal po dechu. Potom jsem dodala:

„Emmette,“ povzdechla jsem si a čekala, že mě obejme tak jako to dělal, když byl člověk. Nezklamal. Za chvíli jsem cítila jeho chladné a pevné ojetí. Bylo jiné než za života, ale oba jsme se změnili. Tiše jsem mu vzlykala do košile a objímala ho tak tvrdě, že člověka bych tím udusila. On se mi naopak smál přímo do ucha. Mírně jsem odtáhla hlavu, protože jsem se bála, že ohluchnu. Po chvíli jsem se začala taky smát a přitom slzet najednou. Ano, tohle byl můj dlouho ztracený bratříček.

Odtáhla jsem se a spatřila celou rodinu, jak na nás dojatě kouká. Jenom Rosalie byla trošku popletená a netvářila se rozhodně přátelsky. Emmett se na mě usmál.

Podíval se na mě jasným pohledem. Věděla jsem, na co se ptá. Chtěl vědět, jestli se představím sama. Jen jsem němě zavrtěla hlavou. Před takovou hromadou cizích lidí bych nedokázala ani ceknout o svém lidském životě. Emm se na mě usmál a otočil se směrem k rodině.

„Vážená rodino, tohle je Alexandra McCarty, moje sestřička.“ V tu samou sekundu, jako to řekl, rozlilo se mi po těle takové podivné teplo. Ačkoli jsem si namlouvala, že jsem na něj zapomněla, stále ho moje podvědomí volalo a toužilo ho najít. A taky se povedlo. Jenom jsem si nemuselo dát tak na čas, klidně bych něco takového uvítala před padesáti lety. Zároveň s jeho slovy jsem si uvědomila další věc, která se mi ani za mák nelíbila. Samovolně se mi spustily slzy. Musím ho opustit. Sotva jsem našla svého bratříčka, musím ho zase opustit. Až příliš dobře jsem znala svou upřímnost, která až hraničila s drzostí. Nikdy bych si neodpustila, kdyby kvůli mně přišel o rodinu a milující manželku. Byla jsem tak zamotaná v myšlenkách, že jsem téměř přeslechla reakci rodiny. Všichni zalapali po dechu, ale Rose si jako obvykle neodpustila rádoby chytrou poznámku:

„Cože, takhle kurva, že je tvoje sestra?“ zeptala se ho vykuleně. V ten den toho na mě bylo hodně, naprosté citové vypětí, únava, hlad, takže mě tahle malá poznámka rozzuřila téměř k nepříčetnosti a začal se hájit ještě dřív, než to stihl Emmett.

„Cos to řekla?“ zeptala jsem se tiše a výhružně. Ona si jen pohrdlivě odfrkla, ale Emmett se začal strachovat. Znal mě dost dobře na to, aby věděl, že tento tón je stokrát horší než křik. Nebál se o ni, ale o to, že bych si mohla něco udělat. „Zopakuj to, jestli máš odvahu!“ zavrčela jsem na ni. Ona ji samozřejmě měla, nebo spíš byla tak pitomá a nemyslela si, že jí hrozí nebezpečí.

„Řekla jsem, že jsi špinavá, laciná coura, která nemá ani na to, aby si našla slušné zaměstnání, jestli jsi myslela tohle,“ odsekla mi. Tak tímhle mě totálně ozbrojila, ale já měla ještě vždycky schovaný nožík v botě, obrazně řečeno. Začínala jsem rudnout vzteky a mé vrčení se podobalo motorové pile. Všichni jen seděli a vyčkávali, případně okamžitě schopni se vrhnout mezi nás. Najednou jsem si připadala ohromně silná. Vyklopila jsem na ní celý svůj příběh ve značně zkrácené verzi a to jsem ji ještě ošetřila podrobností. Nikdy bych neměla ukazovat svému nepříteli moji plnou sílu.

„ Co si myslíš, ty jedna zhýčkaná, namyšlená malá, blondýno?“ vyštěkla jsem na ni. „Myslíš si, že je to bůh ví jak snadné, překonat během jednoho roku smrt obou rodičů, bratra a být přeměněna upírem? Myslíš si, že žena s nedostudovanou střední školou, nulovým kontem a špatnou pověstí se ve čtyřicátých letech v Tennesse uchytí? Jestli jsi tak pitomá, že ano, tak tě musím upozornit, že ne. Nemáš ani tušení, jak často jsem stála před zrcadlem a chtěla si podříznout žíly! Chyběl takový kousíček!“ Naznačila jsem rukou vzdálenost asi jednoho milimetru a pokračovala. „Vlastně ne, někdy ani ten ne, někdy jsem rozřízla kůži, ale pokaždé jsem se zarazila a řekla si: Ne, tohle by Emmett nechtěl. Ty totiž nemáš ani tušení, koho jsi to ulovila, nemám ani tušení na co, možná na vzhled. Emmett je ten nejlepší muž a nejdokonalejší bratr, jaký může existovat a je ho neskutečná škoda, že podlehnul zrovna takové…“ Opovržlivě jsem mávla rukou, jako bych naznačovala její siluetu.

„A také hádám, že nemáš ani tušení, co musí šlapky po celý den dělat. Já ti to tedy ráda přiblížím. Vstanou kolem poledne, namalují si silnou vrstvu make – upu, obléknou si kousky, které se obyčejně vejdou do jedné průměrné kapsy u kalhot. Obléknou si boty s podpatkem a platformou vysoké minimálně dvacet centimetrů. Vyjdou na ulici a najdou si někde u silnice nějaký vhodný flek, na kterém stojí přibližně do pěti ráno. Po celých těch dlouhých patnáct hodin obslouží pár zákazníků, když se daří tak i třeba deset a vydělají si několik dolarů, které stačí přesně na to, aby si koupily nějaký kus jídla, někdy vystačí i na drogy a alkohol. Po celých dlouhých patnáct hodin na sobě nechají páchat násilí, které obvykle hraničí s vážným ublížením na zdraví s doživotními důsledky. S velkým množstvím modřin a naraženin se vrátí do svého skromného příbytku, který sdílí s několika dalšími ženami. Zabalí se do kusu koberce nebo nějaké teplejší mikiny a usne. Probudí se kolem poledne a začne ta zase znova. Myslíš si, že je to záviděníhodný život?“ zakončila jsem svůj monolog. Původně jsem na ni sice chtěla křičet a proklínat, ale hlas mě zradil a já na konci jen šeptala.

Její pohled začal pomalu jihnout, ale já nechtěla soucit, nenáviděla jsem ho, protože každý člověk mi říkal: „chudinko“ nebo „To je mi líto.“ Nikdy ale nikomu nedošlo zeptat se, jestli by nebylo příjemnější, kdyby prostě sklapli. Podrážděně jsem se na Rosalie zamračila. Nejvíc mě ale ranil pohled Emmetta. Tvářil se, jako by za to všechno snad mohl. Trošku jsem se posunula na posteli, abych na něj dosáhla a vzala jeho obličej do dlaní.

„Emmette, já tě varuju. Jestli se budeš proklínat a všechno to brát na sebe, tak to zaručuji, že si ty žíly vážně podříznu. Vždycky mě zastavila tvoje iluze. A kdybych už teď neměla alespoň nějaký opěrný bod v mém životě, zhroutila bych se a nejspíš skončila v nějakém vypolstrovaném pokoji s hezkou bílou vestičkou se zapínáním vzadu.“ Tenhle termín jsem použila, protože jako děti jsme ho vždycky používali pro blázny a ústavy. „Emmette, prosím, slib mi, že to nebudeš brát na sebe, když teď znáš celou pravdu.“ Nebo alespoň část, dodala jsem pro sebe. Podíval se na mě pohledem ala: To snad nemyslíš vážně, ale přikývl. Úlevně jsem si oddechla, ale vítězství se mi zdálo až moc laciné. S podezřením jsem si ho prohlédla, a když spatřila jeho poťouchlý úsměv, který se snažil ze všechny sil skrýt, bylo mi jasné, že za tím něco bude.  Přimhouřila jsem oči.

„Řekni to nahlas, Emmette,“ přikázala jsem mu. Později by mi klidně mohl tvrdit, že přikyvoval na něco jiného. Jeho úsměv se rázem změnil ve škleb, když zjistil, že jsem ho prohlédla.

„Sakra, zapomněl jsem, jak ve mně dokážeš číst,“ povzdechl si. Byla jsem celkem ráda, že jsem tu dovednost ještě neztratila.

„Takže…?“ pobídla jsem ho nepříliš jemně.

„Nebudu si brát za vinu všechno to zlé, co se ti v životě stalo,“ řekl a pro sebe si dokončil větu: „Nebo alespoň ne za většinu.“ Podrážděně jsem zavrčela. Začínala mi docházet trpělivost.

„Emmette, slib mi, že si nebudeš vyčítat nic z toho, co se stalo v celém mém podělaném životě!“ Začínala jsem zuřit. Emm kajícně přikývl. Jakmile se setkal s mým pohledem, okamžitě se opravil:

„Slibuji, že si nikdy nebudu vyčítat, co se stalo v celém tvém životě, který bude od této chvíle šťastný,“ řekl zcela vážně a díval se mi do očí. Emmett se zvedl a připojil se k rodině, která na mě dojatě koukala. Zavřela jsem před tou bolestí oči. Připadalo mi, jakoby se ode mě distancoval, jakoby se mnou nechtěl mít už nic společného. A kdo taky ano, pomyslela jsem si v duchu. Sestra coura, na tu by se každý rozumný bratr vykašlal, ale já jsem věřila, že Emm bude jiný. A možná i byl, jen jsem si něco špatně vyložila.

Nicméně, tak jako tak bych ho opustila, ať by se mu ti líbilo nebo ne. Já znám následky svému povětšinou destruktivního chování a nechci rozvracet rodinu, kterou on miluje a která miluje jeho. Možná že můj prvotní názor na Rose byl trochu přehnaný, možná přeci jen není taková mrcha, protože nebylo rozhodně lehké Emmetta oklamat. Však on na mě zapomene a mně bude stačit vědomí, že je šťastný, má milující rodinu a nic mu k životu nechybí. Svého bratra jsem milovala víc než kohokoli jiného, tak jsem mu všechno tohle přála i na úkor vlastního štěstí. To stejně zmizelo před sedmdesáti lety, ani zamávat jsem mu nestihla.

Smutně jsem se pousmála. A já zase půjdu ven na ulici a budu dělat to jediné, co umím. Pít, fetovat a prodávat se. Byla tu ovšem jedna věc, které jsem se velmi bála. Co když už se mi nepovede stát se zase tou starou Lucy, kterou jsem téměř po celé poslední století? Někdy jsem si opravdu říkala, že trpím schizofrenií. V jednu chvíli jsem byla Lexi, která netoužila po ničem jiném, než po pevném a milujícím objetí mého bratra, případně matky a v druhé už jsem byla Lucy, prohnaná a bezcitná mrcha z ulice.

Věděla jsem zcela jistě, že se budu za tento neočekávaný vpád bratrovi do života nenávidět, protože jakkoli se jeho city změnily po přeměně, stále mezi námi muselo být sourozenecké pouto, byť jen už proto, že před proměnou jsme si byli opravdu blízcí.

No a samozřejmě tu byl další problém. Jasper. Za ty dva týdny, co tu jsem, stal se mým nejoblíbenějším upírem v celém tomhle domě, pochopitelně hned po Emmettovi. Byl tichý, ale upřímný. Nebál se říct na rovnu, co si myslí, proto jsem ho někdy tak nesnášela. Bezvadně se s ním mluvilo, obzvlášť když byl Emmett řekněme zaměstnán jistou činností, kterou mohl provozovat jenom s Rose. Ach bože, můj bratr, kterého jsem vždycky chránila, téměř jako matka chrání své dítě a on najednou dospěl. Málem jsem se pousmála nad sovou bídnou situací. Můj nejmilovanější bratr se ode mě chce oddělit a já ho musím opustit. Nejúžasnějšího muže, jakého jsem kdy poznala také. Budu se zase živit jako děvka a snášet často tvrdé a bolestivé rány a přitom vědět, že ta nejhorší rána, rána v mém srdci se nezacelí nikdy.

Ucítila jsem, jak se postel prohnula a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Začala jsem plakat. Plakala jsem za rodiče, za mého mrtvého a znovu nalezeného bratra, za Jaspera, kterého musím opustit a hlavně jsem plakal nad sebou, nad mojí bídnou životní situací, do které jsem se dostala jen vlastním přičiněním. Potřebovala jsem obejmout. Bylo to poprvé, ta posledních několik desítek let, co jsem potřebovala objetí, které by mi řeklo, kde je moje místo a že není tam dole, na špinavých ulicích. Potřebovala jsem objetí od někoho, kdo mě opravdu miluje, nebo mu na mě alespoň zaleží. Ale vzhledem k faktu, že k takovému činu se nikdy neměl, ujala jsem se této role sama. Vrhla jsem se na nejbližšího člověka, což byl ten neznámý na posteli. Bylo mi fuk, kdo to je, bylo mi fuk, jestli je to Rosalie, Alice nebo třeba Edward, jen jsem potřeboval obejmout. Jenže jsem jaksi vynechala jednu možnost, což byl Jasper. Za tu dobu jsem si k němu vytvořila poměrně silný vztah, který jsem nedokázala pojmenovat.

Jakmile jsem se špičkami prstů dotkla jeho ramen, projel mnou takový záblesk něčeho neznámého, až jsem se málem odtáhla, ale potřeba objetí byla silnější. Objímala jsem ho tak silně, až jsem se bála, že mu rozdrtím žebra. Postupně jsem se uvolňovala. V první chvíli byl pořádně zaražený, takovou reakci rozhodně nečekal, ale po chvíli se přizpůsobil a také mě objal, dokonce se ani nezdálo, že by mu nějak vadilo, že jsem tady na něj nalepená v nějaké posteli. V souvislosti s tou myšlenkou jsem dostala hříšný nápad, ale okamžitě jsem ho zavrhla. Nebylo by k ničemu, kdybych to skutečně udělala, okřikla jsem se v duchu.

Uvědomila jsem si, do jak trapné situace jsem nás to oba dostala a začala rozmotávat ruce, spojené za jeho zády. Pustil mě, ale trochu neochotně, zdálo se mi. Ano, opravdu se mi to jen zdálo. Lehce jsem si odkašlala a vzpomněla si na naši líbačku ráno. A v souvislosti s tím, že se to odehrálo ráno, mi taky došlo, že jsem nejedla. Nicméně rozhovor s Jasperem měl přednost, než plný talíř krásně voňavého jídlo. Než jsem stihla něco říct, tak se ozval on a zkazil mi tak totálně celý, pokud to ještě vůbec šlo.

„Omlouvám se…“ Asi chtěl pokračovat, ale já jsem umlčela.

„Sakra, Jaspere, jdi už s těmi omluvami do… no, však ty víš kam. Aby bylo jasno, tak já ničeho z toho, co se dnes stalo, nelituji a pokud ty ano, velice mě urážíš. Napadlo tě, že jsem to chtěla. Že jsem tě chtěla políbit a že jsem chtěla obejmout? Napadlo tě vůbec, že mi nejsi lhostejný?“ vybafla jsem na něj. Jejda, asi jsem to na něj neměla tak vybalit. Chvíli na mě vykuleně civěl a potom se rozesmál. Řehtal se čím dál víc a i zespoda jsem slyšela zvonivý smích Alice. Nenávistně jsem si ho změřila. Nenáviděla jsem dvě věci, když mi někdo lže a když se mi směje.

„A ven!“ zařvala jsem, až se dům otřást v základech. Jasperovi sklaplo, jakmile si uvědomil, že si to u mě pěkně pohnojil. Se svěšenými rameny vypochodoval z místnosti. Zlobila jsem se na sebe. Neměla jsem na něj být tak hnusná, ale on si to zasloužil, snažila jsem se ospravedlnit si svoje vlastní chování. Nějak to nepomáhalo. Jsem blbá, blbá, blbá. To snad není možné. Tak se jenom jednou usmál. No, usmál, bylo opravdu velice slabé slovo, on se řehtal jako pominutý, ale stejně to nebyl důvod k takovému jednání. Jazz si to nezasloužil. Hlavou jsem praštila do polštářů. Byla jsem dokonale utahaná, ačkoli jindy strávila dvojnásobný počet hodin stáním a civěním střídavě do blba a na blba. Usnula jsem s kručícím žaludkem a bolestí hlavy.

 


 

Tak, ani netušíte jak nehorázně se stydím a jak jsem na sebe naštvaná, že jsem už víc jak 3 měsíce nic nepřidala, kor když mám povídku ANDAZ v počítači do desáté kapitoly. Cítím se opravdu strašně a nebyla jsem si jistá, jestli sem mám vůbec ještě chodit a vystrkovat nos, když jsem si to tak pohnojila. A jediná ubohá výmluva, kterou mám v zásobě je: Měla jsem krizi. Vím že je ohraná a starší než web sám, ale opravdu to tak bylo, nemohla jsem se na stmívání ani podívat. Mých obvyklých deset či dvacet povídek denně jsem zúžila na 5 stálých povídek, které navíc začali autoři pozastavovat.

Takže jménem společnosti AliceJazz se za všechny vzniklé komplikace omlouvám a všem poškozeným slibuji pokornou omluvu a náhradu v podobě deváté kapitoly.

 

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až na dno a zpět - 8. kapitola:

 1
16.08.2011 [12:08]

RanyaOmluva přijata, podle mě je to v pohodě, každý má někdy krizi - moje krize trvá už víc jak půlrok, takže vím, o čem mluvím. XD Líbilo se mi to... bylo to napínavý a strašně dojemný :(, ale zároveň tak hrozně... rozpačitý. Nevím. Jsem z toho zmatená a zajímá mě, co se stane dál. :) Určitě si ráda přečtu pokračování.

08.08.2011 [21:39]

AliceJazzDěkuju za komentíky, hnedka bežím přidat další, pokud seženu korektora :D

08.08.2011 [18:42]

LadyLilianne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon akurát minule som si spomenula, že už strašne dávno nebola nová kapitola... a kuk- nová kapitola! ... veľké Dík že s tým pokračuješ... ;) Emoticon si super! Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Jasper je môj obľúbenec... tAKže asi tušíš, že tejto poviedke nedám pokoj... Emoticon Emoticon Emoticon

3. Noo Name
08.08.2011 [16:46]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.08.2011 [15:06]

AliceJazzPokud tuhle povídku ještě někdo čte, oznamuji vám, že je už dopsaná a pokud má někdo zájem, můžu zaslat. Uvažuji nad druhou řadou, ale nejsem si jistá.

08.08.2011 [0:03]

AliceJazzWow, to je teda odvaha, poslat to k odeslání a nezkontrolovat :D Všechna čest Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!