Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 32. kapitola

02.01.2011 (13:15) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2417×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Peter

Stál jsem na verandě mého nového domu. Stále jsem si na něj nemohl zvyknout. Všichni byli milí, ale i tak mi chyběli tátovy ustarané pohledy a Belliny záchvaty vzteku. Tady se mi každý omlouval a ani nemusel otevřít pusu, na každém jsem to viděl. Hlídali mě ve dne v noci, abych zase někomu neublížil a já se za své předešlé chování styděl. Bylo mi na nic.

Musel jsem si zvykat i sám na sebe. A to bylo snad nejtěžší. Nejenže jsem nedokázal regulovat svou sílu a rozmačkal jsem desítky klik od dveří, ale také s vlastním mozkem jsem měl problém. Připadal jsem si tak nějak otevřenější, neumím to popsat. Spadla ze mě blokáda a já se zdál volnější. Ale i tak jsem to s řečí nepřeháněl, jak se ode mne čekalo. Bylo mi moc líto táty a ještě víc Belly – viděla strašné věci. Musím přiznat, že mě moc mrzelo, že mě na oslavě jejích narozenin nepoznala, ale to by se potom asi trápila ještě víc.

Teď je v Itálii, to bylo podle mě dobře, až do té doby, než se Cullenovi začali děsit. Doufám, že se spletli a ona se teď opaluje někde na pláži, jinak se opravdu zblázním.

„Špatné myšlenky?“ ozvalo se za mnou. Byla to Sára.

„Musím si nějak krátit svou věčnost,“ řekl jsem až příliš hořce.

„Nejsi na tom špatně,“ řekla se smíchem. Byla jediná, která mě nelitovala, byla ráda, že je upír.

„ Jo já vim, Bella je na tom hůř, štve mě, že tady je tak sedíme,“ vztekal jsem se.

„Oni jí neublíží, tvá sestra o našem světě nic neví,“ řekla tiše.

„Proč jí to neřekneme?“ zaskučel jsem.

„Nebyla by v bezpečí, chápeš?“ pohladila mě po vlasech a já si připadal jako  ten sedmiletý kluk. Chvíli jsme se jen dívali na hučící řeku za domem.

„Doufám, že ti tu nevadím, ale s Edwardem je k nevydržení. Chce jet do Itálie a nedokáže pochopit, že to nemá smysl!“ poslední slova zakřičela schválně dost nahlas na to, aby byla slyšet i uvnitř. Odpovědí jí byla rachot rozbité vázy a Esméino vzdychání. Zasmála se a zakroutila hlavou. Byla si jistá, že se Belle nic nestane, ale já nevěděl, kde bere tu jistotu.

„Schovávám se před  Rose,“ zašeptal jsem, aby se měla zase čemu zasmát „ Nesnáším její lítostivé pohledy a hádám, že jí to musí jít taky na mozek. Já už vážně nevím, jak jí mám vysvětlit, že za to nemůže.“ Napodobil jsem Sáru a taktéž zakřičel poslední slova do domu. Sára nezklamala a opět se zasmála.

„Dej jí čas,“ breptla, přeskočila zábradlí verandy a vběhla do lesa. Před tím na mě ještě stačila vychrlit toto:

„Půjdeš se mnou nebo tu zůstaneš trčet? Vykašli se na domácí vězení, Emmett tě honit nebude, když hrajou Red Skins. Kdo najde dřív medvěda vyhrál!“

Zasmál jsem se a rozběhl se za ní.

Bella

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem vesele, „jak se máš?“ rychle jsem si přendala mobil do levé ruky a pravou šmátrala po klíčích.

„Nebudu ti lhát zlato,  nic moc. Moc mi tu chybíš.“ Píchlo mě u srdce, zněl smutně.

„Taky se mi stýská,“ řekla jsem mu.

„Vím, že se ti odtamtud asi nechce, ale nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby ses co nejdříve vrátila zpátky. Nemysli si, že to tady nezvládám já jen... Nechci vás ztratit všechny. Najednou jsem tu sám a nemám se o koho starat. “

„Mám pocit, že budu ve Forks hodně brzo,“ zasmála jsem se a uvědomila si, že mi všichni hrozně chybí. Táta, Alice... Edward, lidi ze školy...

„Musim končit tati, zatím se měj, mám tě  ráda,“ usmála jsem se a nahmatala vypínač. Světlo v Demetriho domě bylo chabé, v domě bylo šero.

„Ahoj holčičko,“ zašeptal a pak bylo slyšet jen pípání.

Duchem někde mimo jsem položila kabelku a klíče na jídelní stůl. Bylo trochu po půlnoci a já jsem nebyla vůbec unavená. Prospala jsem celý den. S Demem jsme šli jen do kina, protože šel  ještě na nějakou oslavu, na kterou jsem nechtěla, abych se příliš nevnucovala. Zdálo se mi, že  Volterra, tak se jmenovalo to městečko, které leželo pár kilometrů od Demovi vinice, žije pouze nočním životem. Všude se procházelo tolik lidí… Zítra jdeme za Demovým přítelem, to bude asi trapas.

V šeru jsem s přivřenýma očima hledala schody. Dům byl asi čtyřikrát větší než ten můj ve Forks a zdál se mi jako bludiště, takže jsem se špatně orientovala. Konečně jsem nahmatala dřevěné vyřezávané zábradlí a potmě šplhala do schodů. Za sebou jsem uslyšela zašramocení. Pomalu jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Asi jsem nezavřela okno a venku je vítr, nic jiného to nebude. Poslední dobou jsem hodně lekavá. Podívala jsem se na obraz vedle okna a najednou jsem dostala špatný pocit. Byli na něm namalováni dva lidé – muž a žena. Oba stáli majestátně opření o vyšívané křeslo a upřeně na mě zírali. Demetriho rodiče, domyslela jsem si podle nápisu na okraji rámu ‚A & S Volturi‘. Připadala jsem si jako vetřelec v jejich domě.

Z rozjímání mě vytrhla hlasitá rána tříštícího se porcelánu. Tiše jsem vyjekla a doufala, že jsem nerozbila nic drahého. Rentgenovala jsem své okolí, ale nic rozbitého jsem v okruhu tří metrů nenašla.

Divoce jsem se začala rozhlížet po pokoji. Bála jsem se, že tady jsou zloději. Chtěla jsem utéct a schovat se do ložnice, ale něco mě přikovalo k zemi. Pod konferenčním stolkem proti schodišti leželo tisíc malých skleněných střípků. Jak se to proboha mohlo rozbít? Jsem tu jen já, doufám.

„Achhhh,“ ozvalo se z kuchyně. Krev mi bušila ve spáncích. Byla jsem hrozně vyděšená a nechtěla jsem, aby Demetrimu něco ukradli nebo něco dalšího rozbili.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Nedostala sem žádnou odpověď… Vlastně ano. Spatřila jsem šmouhu, která kolem mě proletěla a pročísla vzduch. Druhá váza spadla dolů. Začala jsem se klepat a vykřikla jsem. Tohle nebudou zloději, řekla jsem si a začala litovat, že jsem nešla na ten večírek. Podívala jsem se na stolek a zjistila, že už jiná váza na rozbití tu není. Je to štěstí nebo průšvih? Zatnula jsem všechny svaly a čekala, co se bude dít dál. Byla jsem si jistá, že to nekončilo.

A nemýlila jsem se. Zase se ozvalo to hvízdnutí a něco narazilo na sloup přede mnou.  V tu ránu jsem zapomněla na způsobené škody. Zajíkla jsem se hrůzou a sledovala, jak se z prachu a rozvířené omítky zjevují dvě tmavé postavy. Jedna vysoká a druhá naopak malá, menší než já, ale vypadala, že má v té dvojici navrch. Myslela jsem si, že se perou a o mě nebo dům nemají vůbec žádný zájem, ale zmýlila jsem se.

Ten vysoký měl hnědé vlasy a červené sako a ta menší byla žena. S černým pláštěm a blond vlasy svázanými do pevného culíku a …Vrčela?! Byla jsem tak vyděšená, že jsem jen nevěřícně koukala před sebe a nehýbala se. Z pláště jí vykukovaly pouze černé boty na podpatku a sněhově bílé ruce, které putovaly po mužově těle. Ten přerývavě, hlasitě dýchal a útočil na blondýniny rty. Vášnivě ji líbal a ona mu polibky oplácela.

Muž jí vzdychnul do úst a ona se od něj odlepila. Jedním rychlým pohybem mu roztrhla sako i košili a muž tam stál do půl těla nahý. Nevěděla jsem, jestli mám dřív obdivovat svaly na jeho hrudi nebo dívčinu obrovskou sílu a rychlost, jakou látku přetrhla. On si toho ale asi ani nevšiml, zaklonil hlavu, zavřel oči a slastně sykl, protože dívka mu přes hruď přejela nehtem a za prstem se udělala  krvavá stopa. Čekala jsem, že vytáhne bičík, ale místo toho si olízla prst a znovu zavrčela. Mé vyděšení se změnilo ve znechucenost. Co to sakra mělo znamenat?

„Ach, bože, chci tě!“ zvolal muž.  Jeho vzrušení jsem nechápala.

„Já tebe taky,“ řekla ta žena lstivě a vycenila zuby jako nějaké zvíře. V okamžiku mu zuby zaryla do krku a ten druhý začal křičet. Jeho obličej se stáhl v nechápavou a bolestnou grimasu. Slyšela jsem mlaskavé zvuky a krev kapající na podlahu.

Vzpamatovala jsem se z leknutí a začala příšerně ječet. Křičet, ječet, řvát, naříkat. Tahle událost mě poznamenala natolik, že jsem se už nikdy nesmála špatně domyšleným a rozumuvymykajícím se filmů, protože se podle mě mohly úplně klidně odehrát v reálu.

Muž svěsil hlavu a na tváři se mu usadil nepřítomný výraz. Žena ho pustila a on se skácel na zem vedle sloupu. – Byl mrtvý. A nastal okamžik, kterého jsem se bála ze všeho nejvíce... Podívala se ne mě. Její rty byly ušpiněné krví a oči měla temně rudé. Udělala jsem krok vzad. Až příliš  mile se na mě usmála a řekla:

„Ty musíš být Bella, že?“

31. kapitola

Shrnutí

33. kapitola -

No, nejsem si jistá, co mi na tuhle kapitolu řeknete, možná už to trochu přeháním...:o)

Collenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 32. kapitola: