Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Vánoční deprese od AliceJazz

24.12.2010 (12:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1467×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

AliceJazz

Vánoční deprese

Rozhlédl jsem se kolem sebe. No fuj, tady to ale smrdí! Takový puch, je to jak nějaká přecukrovaná vánoční poleva. Všechno to pro mě bylo nové, ale stejně bych se toho nejraději vzdal. Protočil jsem oči a potopil se zpět pod vody. Co ti lidé nevymyslí, jen aby způsobili utrpení nebohému zvířátku… Nebo spíše upíři. No jasně, to je ono, ten zápach, ta rychlost a síla, jsou to upíří. V okamžiku, kdy mi to došlo, vyděsil jsem se. Co by jen mohli chtít upíří dělat s nebohým kapříkem? Nasucho jsem polkl, když jsem si představil, jak se nějaké hnusné upíří tesáky zabořují do mého krčku. To je tak nehygienické. A vůbec, jak by to probíhalo? Sedli by si společně do kroužku a předávali od jednoho k druhému… Inu, jestli je to pravda, tak musím doufat, že upíři mohou také chytit ty nebezpečné nemoci jako je žloutenka, meningokok nebo vzteklina. Klidně budu fungovat jako přenašeč…

U nás v rybníku se šíří takové různé zvěsti, že lidé nás vždycky jednou za rok ve velkém vyloví a pošlou na talíř. Nikdy se ovšem nikdo z nich nevrátil, aby nám svůj zážitek převyprávěl… Nebudu národní hrdina, nezachráním své lidi před záhubou, nevyrvu je smrti ze chřtánu… No, tak si alespoň své poslední okamžiky řádně užiji. Se zákeřným úsměvem, tedy pokud se tomu tak dalo říkat, jsem mrsknul ploutví a odrazil se ode dna. Vymrštil jsem se nad hladinu a dával si tu práci, abych postříkal co nejvíc z okolního prostředí. Docela se povedlo, omítka byla na spadnutí. S největším sebezapřením jsem se překulil přes okraj vany. Říkal jsem si, jak jsem statečný a že možná přeci jen budu hrdinou našeho národa. Všechny moje naděje a statečnost se ovšem při dopadu na zem rozplynuly v jedno malé klubíčko pochybností.

Ačkoli jsem při dopadu na poměrně měkkou podložku před vanou vydal obrovskou ránu, nikdo z přítomných si toho buď nevšiml, nebo tomu nevěnoval takovou pozornost, jakou by dozajista měl. Vyděšeně jsem vyvalil bulvy a začal sebou mrskat, inu, co si budeme povídat, jako kapr na suchu. Všemožně jsem se snažil vydat nějaký zvuk, ale nešlo to. Jak já jsem teď proklínal kapří němotu. Nemohl jsem dělat nic jiného, než němě zírat do obýváku, kde nějaký blondýna snaživě zdobila stromeček. Nenávistně jsem ji pozoroval a přitom se stále snažil osvobodit. Kdepak, to se nikdy nestane, že by kapr boj vzdával. A takový kapr jako já… To snad raději vzdá. Přestal jsem se snažit dostat zpátky do vody a jen tak ležel. Říká se, že když kapr lekne, vždycky se mu před očima promítne celý jeho život. Byla to docela pravda. Ale světlo žádný, jenom pořád ta blondýna.

Vzpomínal jsem na moje první narozeniny, jak jsem ještě jako malé kapřátko plaval kolem hejna dospělých kaprů, kteří řešili, jak to že nejdou zapálit svíčky. Opakoval jsem si tehdy staré kapří pořekadlo: Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se vždycky najde nějaká štika, která to udělá. A hle, tentokrát se nenašel. Vzpomínal jsem, jak tragicky jsem se loučil s rodinou, když si pro mě přišli. Byli tak sehraní, jako jeden sumec. Tehdy jsem to ještě považoval za čest, stát se vánočním kaprem, ještě nikdy se to nikomu z mé rodiny nepovedlo. Ale opak byl pravdou, stalo se to. Bohužel…

Vrátil jsem se zpět do přítomnosti, ke své žalostné situaci. Stále jsem měla výhled jenom na tu blondýnu. To sem taky nemohli postavit lepší panorama? Chvilku mi to nějak nedocházelo, až pak jsem si uvědomil, že je tu velká chyba. Upírka už nezdobila stromeček, nýbrž koukala na mě jak na zjevení kapří. Sebral jsem v sobě trochu energie a začal sebou mrskat. Člověk by řekl, že v ní trocha inteligence bude, ale nějak jsem ji nedokázal odhalit. Dobré tři sekundy na mě civěla, což je na upíra neskutečný výkon, který mně připadal jako hodina. Zoufale jsem na ni valil očička, protože pokud tam bude ještě chviličku stát, tak tady na tom koberečku brzy leknu.

Jakmile se jí do mozečku velikosti lískového ořechu dostala informace, že jí na zemi leží kapr, začala šíleně ječet. Během milisekundy se kolem ní nashromáždili všichni upíři z domu v dokonalém seskupení. Ačkoli se tu právě rozhodovalo o celé budoucnosti světa, musel jsem obdivovat jejich dokonalé seskupení. Uprostřed blonďák, kolem něj čtyři upírky a kolem nich nějací tři pitomečci. Byl to ten nejnapínavější okamžik celého mého života. Sedm upírů vyděšeně a odhodlaně zíralo na jednoho kapra s vyvalenými bulvami. Kdokoli by šel kolem, musel by se zasmát. Přišlo mi, jako by se právě zastavil čas. Nemohl jsem jinak, než se začít smát. Upíři za tímto krokem nejspíše viděli zbabělost tak se rozestoupili.

Jeden z nich (ten hromotluk, co se lísal k blondýně) vyrazil někam do útrob domů a během vteřiny byl zpět. V rukou nesl gumové rukavice, takové jako se používají na úklid domu. Byl jsem zvědav, co s nimi chce udělat, tak jsem se ani nehnul a jenom ho sledoval. K mému překvapení se blížil ke mně, lidským tempem, asi aby mě nevyděsil. Musel jsem ocenit jeho ohleduplnost a empatii. Nejspíš cítil, jak jsem vyděšený a na pokraji smrti leknutím. Dezorientovaně jsem sledoval, jak se blíží a nebyl schopen ani mrsknout ploutvičkou. Naposledy jsem si vše prohlédl, koupelničku, která mi byla posledních několik hodin domovem. Upíry, kteří mě posledních několik hodin věznili. A gumové rukavice, které mě můžou každou sekundou rozmačkat. Vzpomněl jsem si na maminku, jak mi vždycky říkávala, že nemám chodit s cizími lidmi. Měla pravdu, jako mají maminky vždy. Děsem jsem zavřel oči a…

A k mému údivu mě ty rukavice jemně hodily do vody, až vyšplouchla na podlahu. Bleskově jsem otevřel oči a rozhlédl se. A to bylo právě to, neviděl jsem nic, jenom bílou barvu. Byla mi povědomá, jako bych ji už někdy viděl. V tom mi to došlo, vždyť já jsem zase ve vaně! On mě tam hodil zase zpátky! Čirá euforie z toho, že jsem na živu netrvala dlouho. Okamžitě jsem si uvědomil, že se moje situace nějak zásadně nemění, stále jsem v zajetí, stále jsou tu docela slušné šance, že skončím na talíři jako vánočná kapr. Začala se mi motat hlava. Dezorientovaně jsem se odrazil od vodní hladiny a na vteřinu spatřil černé gumové rukavice, jak mě chytily a zakryly mi tak výhled. Začal jsem sebou mrskat, až se mi udělalo zle. Chvíli jsem cítil jenom vítr a potom dopad na vodní hladinu. To to mají jako nějaký sport? Kdo vyděsí kapra k smrti, může rozdávat dárečky? Nebo co? Naštvaně jsem otevřel jedno očičko nestačil se divit. Byl jsem v řece! A teď hurá za maminkou!

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční deprese od AliceJazz: